Biebrza – zapomenutý sen

Když jsme s kamarády jezdívali fotografovat do Litvy, projížděli jsme na severovýchodě Polska obdivuhodnou krajinou. Skrze okénka uhánějícího automobilu k nám natahovala své bažinaté ruce, až se nadobro dotkla našich dobrodružných duší. Slibovali jsme si tehdy, že se sem určitě jednou vrátíme. Jak už to ale bývá, přišly jiné země, jiná dobrodružství a vzpomínky na kraj kolem tajůplných řek Biebrzy a Narewu překryly obrazy z cest jiných. Naštěstí však zůstává starou pravdou, že si muži s odrůstajícími dětmi plní také svá dávná klukovská přání. A tak už tříletým drobkům naděluje podivín Ježíšek autodráhy, či složité létající modely na dálkové ovládání. Mně nadělil Biebrzu…

Divočina na dosah

Má drahá polovička s mým návrhem navštívit Biebrzanský národní park (dále jen BbPN) na severovýchodě Polska souhlasila bezvýhradně. Má ráda přírodu podobně jako já. Ani s kluky nebyl žádný problém. Stačilo se ve vhodné chvíli zmínit o tom, že už jen pár kilometrů za našimi severními hranicemi svobodně pobíhají losi a zubři. Tato motivace byla pro ně naprosto dostačující, i když si jistě v tu chvíli neuvědomovali, o jak mohutná divoká zvířata ve skutečnosti jde.

Mou motivací bylo pro mě už takřka tradiční hledání divočiny. Věřil jsem, že mi největší vnitroevropská bažina obrazy nespoutané přírody rozhodně nabídne. Vždyť celých 141 km řeky Biebrzy (celkem 165 km) tekoucích tzv. pradolinou – Mazovsko-podleskou nížinou – je národním parkem už 21 let. Ani před tím zde díky charakteru podmáčeného terénu neměl člověk možnost rádoby „zkulturňovat“ (rozuměj meliorovat a vysoušet) krajinu. BbPN je rovněž největším polským NP o celkové ploše téměř 60 000 ha. To je jen o něco málo méně, než rozloha NP Šumava (bez CHKO Šumava). Jen bažiny zde tvoří téměř polovinu plochy parku! Místní ekosystémy jsou natolik jedinečné, že byla celá oblast zařazena mezi tzv. ramsarské mokřady. Zhruba čtvrtinu zbývající plochy parku pokrývají lesy a zemědělská půda na jeho okrajích. Co víc si přát?

Výprava za Bobří řekou

Vyrazili jsme. Celou, 600 km dlouhou cestu, mě ale hryzalo svědomí. Brzy mi totiž došlo, že původně plánovaná zastávka v Bělověžském NP, kde zubři skutečně „na volno“ pobíhají, by nám z prodlouženého víkendu ukousla jeho notnou část. Celá výprava by se tak stala zbytečně uspěchanou. Co s tím?  Naštěstí alespoň s losy by neměl být problém. Těch je na území BbPN přes 700! To by v tom byl čert, abychom alespoň jednoho nenatrapírovali, uklidňoval jsem se v duchu. I já jsem se na ně velmi těšil. Vždyť je to přes dvacet let, co jsme s bratrem v Kanadě naposledy pozorovali nádherného losího býka. Navíc ti „biebrzanští losi“ by měli být původní evropskou populací. Ochranná náruč mokřadů je prý ochránila i před nástrahami obou světových válek.

Cesta ubíhala rychle a ještě týž večer, po spěšném ubytování, nás čekala první výprava do mokřadů. Kluci nazuli gumáčky, což byla určitá záruka, že se budou dobře bavit, i kdybychom losa třeba hned neobjevili. Sotva jsme za sebou zaklapli dveře penzionu v malé vsi, věděli jsme, že tady se nám určitě bude líbit. Vzduch zavoněl chlévem, nad hlavou nám přelétl nebeský kozlík – bekasina. Najednou bylo snadné vrátit se v čase o mnoho desítek let zpět a představit si nádvoří dávné české vesnice s husami u malého potůčku a s hlavatými vrbami po obou jeho březích. Stačilo se jen zhlu-bo-ka nadechnout a zavřít oči. Tahle nějak to u nás kdysi také vypadalo…

Pod podrážkami našich bot do ticha zaskřípěly kamínky nezpevněné cesty, z hájku před námi lehounký větřík přináší hlas parádníka dudka. Ústy svých divokých dětí k nám promlouvá přicházející biebrzanský večer. Stovky hlasů kuněk v nehlubokých tůňkách kolem cesty jen chabě sekundují, byť i vzdálenému dunivému hlasu tajemného bukače. Párek zamilovaných jeřábů se loučí svým hlasitým voláním se zapadajícím sluncem. Moc toho nenamluvíme. Takový večer bere člověku nejen dech, ale i slova. Zpět jsme až za tmy. Ještě do snu k nám promlouvá mistr slavík. Tady se prolíná vesnice s přírodou.   

Za losy

O půl páté ráno se nám bohužel daří vzbudit jen staršího z obou synů. Ani vidina losa, ani vytrvale kokrhající kohout s jeho tvrdým spánkem nic nenadělá. Včerejší dlouhá cesta si zkrátka vybrala svou daň. Na první cestu za losy tedy vyrážíme pouze ve dvou. Se starším synem nasedáme do notně vychlazeného Suba a vyrážíme do šera. Směr nám jednoznačně určuje prastará „Carská Droga“. Bez jediné zákruty míří přímo do středu močálů a podmáčených lesů. Její historie je velmi pohnutá. Pro potřeby ruské armády byla tato rokáda vybudována v letech 1882-1892 ještě s použitím parních strojů. O kus dál míjí tvrz v Osowci a po dalších více než 100 km končí až někde v běloruském Grodně.

Pro nás je však dnes důležitější něco jiného. Carská Droga je dnes totiž známá tím, že se lze podél ní setkat s losy a vzácně i s vlky. V duchu si sice říkám, že takové „internetové“ informace jsou často nadsazené, ale i přesto nepřestávám hypnotizovat okolní temný les. Byla by to asi jen velká náhoda, kdybych při naší rychlosti dokázal mezi stovkami bříz a borovic a v již olistěném křoví něco objevit. Proto opatrně zpracovávám natěšeného Matýska, že by to bylo sice jako perfektní, kdybychom už dnes spolu měli štěstí, ale že nám se to v minulosti taky hned nepovedlo… Zrovna jsem asi u naší třetí výpravy do Litvy a popisuji mu okamžik, kdy konečně nalézáme čerstvé pobytové znaky losa, když periferně spatřuji o poznání tmavší skvrnu v jinak spíš šedavé barevné mozaice okolního močálového lesa. Prudce brzdím a vzápětí zařazuji zpátečku. Zvolna couváme zpět.  Okénka máme oba stažené.

Dýchl na nás ledový chlad probouzejícího se lesa. Oba jsme již stoprocentně vzbuzení. Soustředěně pátrám po onom nadějně vypadajícím objektu. Kde to jen mohlo být? Vše vypadá naprosto stejně. Pak jej náhle spatřuji!  „Támhle je, šeptám Matýskovi, abych jej nasměroval. “ Vlastně jsou to losi dva. Losice a loňský losí býček. V tichosti blahopřeji Matýskovi k úspěšnému pozorování. Dlouhé minuty si pak užíváme pohled na tohoto majestátného a svým netradičním způsobem života velmi pozoruhodného tvora. Mám radost, že je Matýsek při tom. Jistě to bude náš nejsilnější dnešní zážitek. Mrzí mě ale, že tu s námi není i zbytek naší rodiny. Dáváme si předsevzetí, že jim určitě ještě nějakého toho losíka musíme najít.

Los může měřit v kohoutku až přes 2 metry, což při váze 300-500 kg dokládá, že jde skutečně o mohutné zvíře. Ještě překvapivější je to, že jeho nejbližším jelenovitým příbuzným je srnec obecný. Na rozdíl od něj však není zdaleka tak plachý. Jsou známy i případy, kdy los člověka zle pochroumal. Nutno však jedním dechem dodat, že ve většině z nich si za to člověk mohl sám.

Losi dlouho naši přítomnost nestrpěli. Po chvíli se zvolna vydali do hustého rákosu uvnitř lesa. Vydali jsme se dál. Třeba ještě nějakého losa uvidíme i za světla.

Ačkoli to znělo velmi nereálně, hned při dalším zastavení jsme měli štěstí. Šli jsme po dřevěné lávce k pozorovatelně vprostřed rákosů a ostřic. Za zády nám právě vycházelo slunce. Mokřina se zvolna probouzela. Hned několik bekasin za neustálého volání křižovalo široké nebe. Pod nimi šněroval záplatu mokřadům krejčík moták lužní a ještě blíže k zemi se z vyvýšených stébel ozývali rákosníci proužkovaní. Nádherné jitro. Snažil jsem se rozlišit od hlasů několika rákosníků proužkovaných toho ostřicového, za kterým právě sem vyráží spousta birderů (cca 2000 párů v BbPN). Že by teď? Snad…

Krajina se utápí v hřejivém slunečním svitu a my s ní. Užíváme si blízkost nádherné přírody, která nás doslova prostupuje skrz na skrz. Je až k neuvěření, že v civilizované Evropě jsou ještě místa, kde kam až oko dohlédne, nespatříte jediné stavení. Obě strany dřevěné lávky lemují nejen ostřice. Mezi jejími stébly mokřina kvete sněhobílými květy u nás velmi vzácné vachty trojlisté. Jen některé z nich se zdají spálené ranním mrazíkem. 

Je čas se vrátit pro zbytek výpravy. Volným krokem míříme k „pevnině“ a zaparkovanému autu. Když nakládáme do kufru stativ a triedr, Matýsek náhle ukazuje směrem k lávce s přidušeným výkřikem: „Los!“ Vybavení okamžitě putuje z auta zpět do našich rukou a my se rychle vracíme zpět po lávce, kterou jsme sotva opustili. Zdá se, že los po celou tu dobu ležel asi 200 metrů od nás. Těsně před naším odjezdem asi vstal. Není jinak možné, abychom jej v otevřené krajině s několika solitérními břízami nespatřili přicházet. Blíží se konec dřevěné lávky. Opatrně našlapujeme. Vlastně se pohybujeme jen tehdy, když los sklání hlavu, aby vytrhl z vody další chutné sousto. Zdá se, že los je na lidi zvyklý. Sice se od nás zvolna vzdaluje, hned jak nás spatří, ale i tak nám umožnil natočit hned několik záběrů. Když definitivně mizí v rákosí, vydáváme se konečně na snídani. Už se těšíme na to, až své losí dobrodružství vylíčíme oběma našim spáčům.

Neplánované dobrodružství na řece Narewu

Po snídani se vydáváme hledat „batalióny“. Květen je časem jejich zásnub a podmanivých bojů, tak proč se po nich nepodívat? Navíc je "batalión" i ve znaku BbPN, což svádí k myšlence, že zde budou poměrně častí, třeba jako losiJ. Sluší se ještě dodat, kdo že to je, ten „batalion“. Je to jespák bojovný. Jejich nádhery jsem si dosyta užil předloni v Norsku, ale má rodinka je viděla zatím jen z dálky. Kouzelné na nich je, že samci jsou v období toku k samičkám velmi pozorní, což jsem popisoval zde. Jsou to rovněž skutečně nádherní ptáci. To je dáno jednak tím, že svatební šat samců je barevně velmi variabilní a jednak tím, že jespáci bojovní umí ze svého peří na krku vytvořit jakýsi „bojový límec“, kterým se snaží přilétající samice okouzlit. Nijak se však nevnucují. Zdá se spíš, že volba je jen a jen na samičkách.

Ještě krátce k jejich zbarvení… Jespáci mohou být jak téměř bílí, což je okouzlující především ve spojení se sytě černými akcenty opeření různě po těle, tak i celkově rezaví a často i téměř černí. Variet je tedy nepřeberné množství a dá se bez nadsázky říci, že i v početném hejnu dva stejně zbarvené jedince nenajdete.

Tak schválně, jestli budeme mít štěstí i s batalióny, říkáme si v duchu, když po rychlé snídani nasedáme do auta. Vyrážíme na místo, které nám doporučili naši dva kamarádi, fotografové, které si tento kraj doslova získal. V tu chvíli zatím ještě netušíme, že naše dobrodružství bude nakonec docela o něčem jiném…

Cestou za bataliony míjíme pozoruhodnou lokalitu plnou pohybu a ptačího křiku. "Zelené rozleviska řeky Narewu, které se nachází hned u cesty, jsou zde posety stovkami černobílých teček. To rybáci bělokřídlí zde loví v různě velkých skupinách. Jejich křik plní nejen okolí, ale i srdce každého z nás. Jsou ztělesněním životní radosti a optimismu. Na hladině svítí těla mnoha lžičáků, stejně jako těla hned několika kolpíků a volavek bílých v dálce. Z nízkého keříku za rozleviskem na vše dohlíží orel mořský, místními zvaný "bielik". Odpočívá. Jakoby celou tu symfonii ptačího bytí nechtěl rušit.

Pak jsme je spatřili. Nedaleko hnízdící labutě velké odpočívá menší hejnko jespáků bojovných. Už to bylo smíšené hejnko samců i samic, ale ani několik následujících okamžiků se nic zvláštního nedělo. Škoda, možná, že lokalita, na kterou míříme, bude na tom s tokem trochu lépe. Pro jistotu jsme ještě omrkli okolí, abychom neprokaučovali nějakého citróňáčka. Všude kolem "jen" konipasové luční.

Když jsme se blížili k dalšímu rozlevisku, které se mělo stát cílem naší cesty, měl jsem příjemné mrazení v zádech. Otevřený zvlněný terén s četnými nehlubokými vodními oky mi v mnohém připomínal norská tokaniště. Pravda, fotograficky je tundra a celodenní nizounké norské slunce atraktivnější, ale v zásadě to bylo totéž. Už je jen spatřit. To se nám brzy daří. Je to však jen menší skupinka samiček, kterou téměř přečíslil počet rybářů u okolních tůní.

Chceme popojet někam dál, ale co to? Klíčem v zapalování nejde otočit! Taková skutečnost je na povážení i v rodné zemi, natož tady a s dětmi…  Zatím zachovávám klid. Sice právě začíná pršet, ale máme přeci rezervní klíč. Manželka mě však přesvědčuje o opaku. Je v penzionu. Rozčilováním člověk nic nevyřeší, a tak raději na střídačku opatrně a s citem zkoušíme, kdo z nás bude mít štěstí a otočí klíčkem. Prší stále víc a nám se nedaří. Batalióni jsou zapomenuti. Děti usínají.  Celkem na houby je to, že právě nestojíme na Carské Droze. Ta je totiž rovná, jak když střelí. Nemám problém nastartovat auto přímým propojením drátů na spínačce. Ale volant se v našem případě zamkne hned po několika metrech, jelikož musíme ostře odbočit na polní cestu, kudy jsme sem dorazili. Kdybychom ale vždy zahnuli kousek dopředu, a pak zas opačně kousek na zpátečku, a tak stále dokola, mohli bychom se snad dostat k civilizaci (rybáři už dávno pře deštěm ujeli). Je to nejspíš naše jediná šance. Opatrně zkouším, jaký rejd nám volant dovolí a cvak – volant je zamčený. Japonci to mají dobře vymyšlené. Zdá se, že situace se ještě zhoršila. Prší ještě víc a my už můžeme jezdit jen dokolečka. Jak však mnoho klasiků píše, když věci vypadají nejčerněji, vždy je už nablízku nějaké to vysvobození. Tak tomu bylo i v našem případě. Právě ono cvaknutí volantu nějak porovnalo neposlušnou spínačku a my mohli konečně odjet. Uf! Spínačka už do konce naší výpravy ani jednou nezazlobila, jen bataliónů  jsme si ten den příliš neužili…

Losí pokus číslo dva

Zítřejší ranní program je jasný. V půl páté ráno za losy tentokrát vyrážíme všichni. Zdá se, že je rozhodnuto, jiného názoru je ale Mates. "Já už jsem losa viděl dnes, já se chci vyspinkat!" Co dělat? Můžu s ním zůstat tentokrát já. Beze mě ho nenajdou. V takovém případě u nás doma funguje jediná věc. Musí se na to pedagogicky. A jelikož manželka pedagogem je, po chvíli zpracovala synka natolik, že zítřejší plán byl schválen jednohlasně. Tomu se říká demokracie:-). Po dnešním náročném dni kluci usnuli, jako když je do vody hodí.

Ráno se nám daří najít losa na téměř stejném místě jako včera. Zapamatoval jsem si ho podle mírné zatáčky. Všichni společně si tak můžeme užít losí podívanou. Když se tedy v tomto čase losi drží na tak malém teritoriu, rozhodujeme se zkusit i naše druhé včerejší místo. Tam je však ticho po pěšině. Ba co hůř, odněkud se vzaly tisíce nějakých mušek, které zatím moc nebodají, jelikož se nejspíš čerstvě vylíhly. To však lze jen těžce vysvětlit našim dětem, které je stále intenzivněji odhání rukama. S takovou losa určitě vyplaší. Dostal jsem spásný nápad. Soutěž! Hra na to, kdo vydrží nechat déle po sobě lozit mušky bez jediné grimasy a mrknutí oka měla však jen krátký efekt. Nedá se nic dělat. Balíme. Jsme právě v půli dřevěné lávky, když tu za námi, na stejném místě jako včera, vstává losí mladíček. Tohle už známe. Opatrně se vracíme zpět a nějakou minutku si jej užíváme, než opět mizí v rákosí. Tak nakonec to "trápení" s mouchami nebylo zbytečné…

Za citróňáky na konec světa

Po rychlé svačině se vydáváme na nejvzdálenější plánovanou výpravu. Jedná se o "kulturní krajinu" podél Biebrzy, kde bychom měli narazit na konipasa citrónového. Místo mi doporučil kamarád, polský kameraman Tomek, tak snad budeme mít štěstí. Padesátikilometrový přejezd se ale neskutečně protáhl. Čarovala nejen krajina, ale i počasí. To bylo doslova krajinářské. Nedalo se zkrátka jet dál. Mohutná bílá oblaka přilepená na syté modři střídaly temné mraky k prasknutí nacucané deštěm. Ani o duhu nebyla nouze. Slunce střídalo déšť a naopak. Je libo impresi:-)?

Zpočátku se četné zastávky týkali především překrásného lesa. Některé jeho pasáže porostlé konvalinkami či suchopýrem byly neuvěřitelně podmanivé. Dlouhé minuty jsme pobíhali s fotoaparáty a pokoušeli se zachytit celou tu nádheru. Ačkoli se nám zdálo, že se celkem daří, nakonec to byl marný "boj". Na to jsme přišli až doma, při prohlížení fotografií. Našim snímkům jakoby stále něco chybělo… Ale co? A pak nám to došlo. Ten bažinný polský les byl nasycen stovkami neuvěřitelných vůní. Ty však do snímků dát nelze. Tady nepomůže ani 2D, ani 3D. Na některé situace holt ani sebelepší technika nestačí. Naštěstí! Jen jarní vlahý vítr dokáže s nenapodobitelným vkusem mísit dech vlhké mokřiny a tlejících dřev, s hutnými vůněmi konvalinek, všudypřítomných jalovců a borových pryskyřic a dodat tak krajině ten neuchopitelný rozměr. Je to mistr nad mistry…

Druhá půle naší cesty byla ovlivněna "sakrálním uměním". V Polsku na ateistu téměř nenarazíte, takže o desítky křížků, kapliček, kostelíků atd. není nouze. Při obhlídce jednoho z nich náš osmiletý syn Kuba vyslovil dnes už takřka památnou větu: "Já jsem věřící tak na půl. Já totiž nevěřím, že čerti nosí děti do pekla." Zkrátka i přes posvátnou atmosféru některých míst a naši veškerou úctu bylo veselo.

Konečně přijíždíme na místo. Po starém dřevěném mostě zdoláváme řeku. Zapadající slunce je tou největší pampeliškou na zelené mokřině před námi. Sledujeme línou hladinu řeky čeřenou mírným větrem. Kterým směrem vlastně teče? Jakoby se zde řeka zastavila, stejně jako čas v obou vesnicích na pravém břehu Biebrzy. Lidé v jejich meandrech dodnes žijí nepříliš odlišně od svých otců a dědů. Rytmus jejich života zatím stále ještě určuje příroda a především řeka Biebrza.  Její vody přináší radost i žal, život i smrt. Zatímco na naší straně řeky ležím pod skromným křížkem přibitým nevysoko na nakloněné vrbě – snad připomínka dávného neštěstí, na břehu protilehlém právě z rákosiny kradmo vystupují plaché laně, které již za pár týdnů porodí bíle skvrnitou drobotinu s uhlovýma očima a řasami bez konce.

Užíváme si to. Polská slanina pod širým venkovským nebem chutná hned dvakrát. Kluci se pošťuchují ve svěží jarní trávě. Z dálky se k nám po prašné cestě blíží na kolech polská omladina. Vypadají šťastně i bez počítačů. Ale co to vidím? Že by hi-five? Tak i sem už civilizace dorazila. Hezky jsem si to maloval, ale televize je mocný "čaroděj". Co naplat, pokrok nezastavíš, kamaráde, říkám si v duchu, když líně vstávám z měkké jarní trávy pod křížkem.

Ještě chci vyfotografovat meandry řeky. Kráčíme podél ní polňačkou plnou kaluží. Zrcadlí se v nich svítící nebe. Tak takhle to tedy je, takhle vypadá ono nebe na zemi, napadá mě. Slunce se už, už kutálí po horizontu. Za pár vteřin žbluňkne do mokřiny. Nepospícháme.  Je to náš poslední večer u řeky Biebrzy, poslední večer tady, na konci světa. Všichni si jej užíváme plnými doušky. Každý po svém. Kluci v gumáčkách hledají tu nejhlubší z kaluží a my, my si užíváme ono nebe na zemi. Vždyť kdo ví, jestli existuje nějaké lepší nebe, než je tohle, tady a teď… V hlavách nám běží všechny zážitky z našeho prodlouženého květnového víkendu na severovýchodě Polska. Jsou plné radostného ptačího křiku, provoněné podmanivým dechem mokřadního lesa a okořeněné přístupem rázných, ale srdečných domorodců. S Bohem Biebrzo, s Bohem severovýchodní Polsko. 

Pozn.: Kraj polského severovýchodu je přeplněn nejen vodou a ptactvem. Pohnutá historie polsko-litevského pohraničí je dokladována v mnoha historických dokumentech i příbězích. My měli štěstí na rekonstrukci jedné z dávných bitev. Vše se odehrávalo na historickém bojišti a atmosféru podtrhovalo nejen dobové ošacení vojska a velmi realistický vojenský tábor, ale i ržání koní a přicházející bouře. Historické bojiště se nachází nedaleko vesnice, jakou jinde nenajdete. Vždyť kde mají v okolí jediného statku více než 40 čapích hnízd? I na ty zubry zde nakonec došlo, i když moc divocí zrovna nebyli.  Ale to už je jiné povídání...

Foto a text: Bohunka Mikulková a Štěpán Mikulka