Sovice krahujová a další nevídané druhy

Jako kluk jsem občas nemohl dospat, když mě následující den čekalo něco zajímavého či dobrodružného. Překvapilo mě, že i v mém pokročilém věku, jsem toho stále ještě schopen:-). Důvod mé „nespavosti“ na Varangeru byl jednoduchý. Byla to naše cesta do hor za sovicí krahujovou a zajímavými horskými druhy…

„Ranní“ snídaňový rituál jsme toho dne omezili na minimum (Je potřeba napsat, že jsme obvykle vstávali mezi čtvrtou a šestou hodinou odpolední, takže o ráno ani tak moc nešlo.). Na norský chléb jsem namazal vynikající mírně solené máslo a na něj, a v pořádně velké vrstvě, snad ještě chutnější borůvkovou či jahodovou marmeládu. Chuď obojího vynikala především při zapití černým hořkým čajem. Vlastně jsem v Norsku ani nic dalšího nekupoval. Za jeden chléb, kus másla a marmeládu dá člověk v přepočtu 300 Kč, což není pro našince málo. To mi ale rozhodně chuť nekazilo, a to zejména proto, že jsme stejně už i u snídaně v myšlenkách jeli proti proudu řeky Tana. Ta směřovala daleko do vnitrozemí, kam jsme se zatím moc nepodívali. A kdo ví, jestli tam nepotkáme třeba i losy! Liška se objevila hned na začátku...

Cesta na prázdných cestách ubíhala rychle – Norové zasedli k televizorům nebo už měli půlnoc. V dálce před námi, na čele fjordu se bělal sníh a já uvažoval o tom, jestli jej na horách uvidíme také v takovém množství. Především jsem se však těšil na krahujky. V tuto chvíli nám chybělo jen jediné k tomu, abychom nějakou z těchto nádherných drobných sov nalezli. Trocha štěstí. Ticho v kabině Jirkovy Oktávky přerušila tradiční otázka: „Tak to jsem teda zvědavej, co dnes uvidíme?“ Tak a tím to bylo zpečetěno. Tahle otázka nám totiž při naší norské expedici přinášela štěstí a nejinak tomu bylo i teď. Losa nám sice ten den nepřinesla. Sovic krahujových jsme si však skutečně užili. Nebyly nijak zvlášť plaché, a tak jsme si je mohli prohlédnout poměrně z blízka. Během cesty jsme viděli hned několik sovic. Dokonce jsme pozorovali i samičku sedící v hnízdě na snůšce vajíček. Ta soví jsou prý téměř dokonale kulatá…

Krajina rychle ubíhala za oknem a březových lesů a s nimi i sovic brzy začalo ubývat. Za to velmi rychle přibývalo skalisek a otevřené horní tundry. Místy se objevil první poslední sníh. Nutno říci, že tady by člověk neznalý asi nic moc nehledal. V podstatě se jednalo o jedno veliké kamenné moře na dně širokého údolí. Tam, kde kámen nebyl, bylo bílo. Sníh! Koryto jednoho z klikatících se horských potoků bylo dosud sevřené snad půlmetrovou vrstvou sněhu z obou jeho stran a později jsme našli vrstvy i několik metrů. 

Na bílé pláni spatřuji známý přírodní výjev. Drobný dravec trhá kořist. Okamžitě upozorňuji na scenérii Jirku, ale dříve než stíháme zastavit, plachý dravčík se odlepuje od země. Copak to asi je? Oba vyskakujeme z auta téměř v jeden okamžik. Snažíme se rychle pořídit několik snímků pro pozdější determinaci druhu. Takřka ve stejný okamžik je u drobného dravce chaluha. Začíná pronásledování. Tentokrát však asi nejde o to, aby dravčík vyvrhnul již pozřenou potravu, jak to chaluhy dělávají s racky. Spíš jej chce pouze vyhnat ze svého hnízdního revíru. Je to úžasné divadlo. Dravčík nakonec mizí. Rozhodujeme se počkat nedaleko, abychom viděli, jak to s nebohou kořistí bude dál. Vrátí se ještě? Projeví zájem snad chaluha? K našemu překvapení se odněkud zjevuje vrána šedá a usedá vedle cizí kořisti. V rychlosti kousek odtahuje stranou. Nechce budit pozornost na otevřeném prostranství. Nasedáme do auta a pokračujeme v cestě. Cestou přemýšlím o jedné věci. Tak člověk by řekl, že tady v té pustině neuvidíme zhola nic, a pak se v jeden okamžik objeví hned tři druhy.  Tak to asi ještě leccos zažijeme, říkám si v duchu...

Přes velký předěl

V autě probíhá družná konverzace o dravčíkovi. Rychle vylučujeme dřemlíka a také sokol, tak jak jej znám z Jeseníků, to nejspíš nebyl. Nejvíc nám na něj sedí ostříž, ale ten by se tady až tak vyskytovat neměl? Kdo ví, třeba nám časem někdo naši úvahu potvrdí, či vyvrátí…

Krajina se začíná narovnávat. Jedeme teď takřka po rovině. Řeka Tana zůstala daleko za námi. Zastavujeme v místě, kde jsou nějaké usedlosti Sámů. Zdá se, že také tvrdě spí. Na jezírku v jejich blízkosti je však živo. Radost nám dělá nejen lyskonoh, ale hlavně párek hoholek ledních, které se před námi dokonce páří. Z komína na jednom ze stavení se svým melodickým hlasem ozývá koliha velká. Je to opět jeden z okamžiků, který si oba doslova labužnicky vychutnáváme. Ptačí ráj. Ještě by se tady měly vyskytovat přinejmenším tři velmi zajímavé druhy. Brzy spatřujeme první z nich.

Kulík hnědý

Když jsem o pár řádek výše psal, že by v kamenném moři člověk jen stěží hledal nějaký ten život, tak jsem mluvil o běžných smrtelnících. Jirka jím však ale není. V jednom místě zastavil a soustředěně naslouchal. Když jsem se ho ptal, co pak že to tu v tom „kamenolomu“ hledá, řekl jen prostě: „Kulíka hnědého“. Nic se však neozvalo. Pustil mi tedy alespoň hlas, abychom jej společně naposlouchali. Podobných zastávek jsme uskutečnili hned několik, ale štěstí jsme měli spíše „jen“ na kulíky zlaté. Je to velmi pohyblivý drobný bahňák, s jednoduchým smutným hlasem, ale s o to hezčím zbarvením. U nás jej lze na podzim zastihnout společně s čejkami.

Při jedné ze zastávek si všímáme bělokura. Že by horský? Objektivy okamžitě zaujímají horizontální polohu u našich očí. Trochu zklamaně zjišťujeme, že se jedná o běžnějšího bělokura tundrového, ale ten nám nakonec dělá radost bezvadnou letovkou. Kulíci hnědí však zatím nikde. 

Vlastně jsme to už v podstatě vzdali. Při jedné zastávce jsem však zaslechl tiché písknutí z moře kamenů. „To by mohl být on,“ řekl jsem s neskrývaným očekáváním. Jirka parkuje ke krajnici a já se vydávám zkusit takřka nemožné. Hledám doslova jehlu v kupce sena. Pokud se kulík neozve, nemám šanci, říkám si v duchu. V následujícím okamžiku však registruji přímo před sebou nepatrný pohyb. Ve vteřině koukám skrze objektiv k onomu místu. Je to on! Vzrušeně mávám na Jirku. Než ke mně opatrně dorazí, kochám se pohledem na ptáčka, který nejspíš miliardám lidí na světě nic neřekne. Je ale skutečně nádherný. Jako dva blázni se pak plížíme za párečkem kulíků. Jsou úplně v pohodě. Jako bychom tady s nimi ani nebyli. Do zad se nám opírá polární sluce a na břichu studí právě roztátý sníh. Zdálo by se, že už si nelze z té severské romantiky a v případě nadšených ptáčkařů, nic víc přát. Příroda ale dokáže vždy ještě více překvapit. V jednom okamžiku se sameček rychle přiblížil k samičce a šup, už sedí na ní. Se zatajeným dechem sledujeme páření tohoto nádherného druhu…

V průběhu naší další cesty jsme narazili ještě na mnoho ptačích druhů, včetně jespáka bojovného, potáplice malé či pro mě dosud neznámého, jespáka šedého. V jedné z rozeklaných strží nalézáme dokonce hnízdící káni rousnou, která nám svou nelibost vyjadřuje svým bojovým pokřikem. Je nám jasné, že tady nejsme vítání a pokračujeme v cestě dál, na opačnou stranu poloostrova Varanger.

Zpět k pobřeží

Cestou jsme viděli mnoho fascinujících údolí. S neodolatelnou chutí by se člověk vydal jen tak nazdařbůh, proti proudu ledových řek, kamsi do probouzejícího se vnitrozemí. Vždyť luxusu, jít někam do neznáma, si člověk v dnešním přecivilizovaném světě už příliš neužije. Všudy přítomné turistické ukazatele, fotografie, mapy, či navigace, nám předem prozrazují každičké tajemství, které by nás na cestách mohlo překvapit. Satelity z vesmíru skenují a kolonizují každou píď naší planety. Dobrovolně se tak připravujeme o jedinečné okamžiky objevování. Objevitelství jde ruku v ruce s neznámem. Pakliže člověk byť jen tuší, jak to před ním vypadá a co jej čeká, vědomě se ochuzuje pocity, které nelze ničím zastoupit.

Norské vnitrozemí však zůstane v mém případě výzvou pro roky příští. To, hlas moře nás stále volal k sobě zpět. Právě zde nás stále ještě čeká nejvíce ptáků. Jednou to tady ale pořádně prozkoumám, říkal jsem si během cesty zpět k pobřeží.

Ekeroi a Vadsoi

Je překvapivé, že ani následující dny nás nenechali bez překvapení. S každou naší další expedicí jsem čekal, že musí přijít den, kdy nic kloudného neuvidíme, kdy závěrky fotoaparátů po celý den ani jednou necvaknou. Ty se však v průběhu našeho pobytu nikdy nadlouho neodmlčely. Počasí nám přálo a my podnikali další a další zajímavé výpravy.

Jedna z fascinujících výprav patřila kolonii racků tříprstých na ostrově Ekeroi. Zde jsem konečně naživo okusil ten pocit, jaký si představuji při sledování přírodopisných filmů z mořského pobřeží. Člověk je doslova pohlcen děním místní ptačí kolonie. Desetitisíce ptáků plní svou „vůní“ i plačtivými hlasy okolí vysokého skaliska, které zde tvoří pobřeží. Mořský příboj, co se týče hlasitosti, na tomto místě hraje pouze druhé housle. Všechny páry zde mají teď v předjaří spoustu práce. Především úpravy hnízd jsou prioritou pro všechny kolem. Vždyť už možná jen za několik dní naplní dosud prázdné snůšky zárodek nových životů. Racci tříprstí patří k malým rackům. Pozorného pozorovatele doslova překvapí rudou barvou, kterou po většinu času skrývá před zvědavými zraky zavřený zobák. Ta doslova zazáří, když některý z racků zobák rozevře a zakřičí.

Nejen bujarým životem v kolonii jsem však nadšen. Na nedalekém pobřeží spatřuji brzy něco, co mě doslova fascinuje. Jsou to samozřejmě opět bahňáci. Jde o již dříve zmiňované tři druhy jespáků. Nejvíce si užívám jespáky mořské a na jiném místě také nádherné jespáky rezavé. Není pravdou, že svůj dlouhý zobák používají výhradně pro sběr potravy v hlubokém blátě či písku, jak by se podle tvaru zobáku mohlo zdát. Z minimální blízkosti, na kterou se mi podařilo přiblížit, mám možnost pozorovat, jak jespáci loví i titěrný hmyz na vlnami ohlazených balvanech. S nesmírnou obratností oďobávají kámen za kamenem. Jsou stále blíž. Nakonec nás vzájemně dělí snad jen pár desítek centimetrů. Je to neskutečná podívaná.

Snad ještě více jsem si jiný den užil jespáky rezavé, kteří odpočívali na Vadsoi. Dovolují mi přiblížit se na pár metrů a sdílet s nimi v době přílivu jejich siestu.

Paprsky nízkého slunce olizují nedaleké hřebínky vln a oni? Ve všem tom okolním pohybu vody a větru bez hnutí. Je maximální příliv. Jen oko, pozorný černý korálek, sleduje své okolí (video s jespáky naleznete zde). Jako vzdušné karavany přelétají jim i mně nad hlavou desítky racků žlutonohých i stříbřitých a provolávají slávu novému dni.

K pobřeží se rozvážně blíží také velký temný stín. Orel mořský. Jeho přílet vyvolal v širokém okolí značný povyk. Především rybáci dlouhoocasí a ústřičníci vydávají ze svých hrdélek vzrušené varování pro všechny kolem. Dravec však brzy mizí. Vše se vrací k normálu. Na nedalekém kameni se páří páreček rybáků, a pak spolu vylétají do výše, až jsou z milenců jen dvě malé stříbrné tečky. Stěží rozeznávám obrysy jejich těl. Jejich zásnubní let patří k tomu nejhezčímu, co jsem měl možnost v Norsku pozorovat. V jednom okamžiku se nad tmavé moře vydává snad stovka těchto ptáků. Jejich stříbřitá těla na tmavomodrém pozadí moře doslova svítí. Jistě našli někde nedaleko hejna malých rybek, které snad nenasytné tresky vytlačily k hladině. Rybáky následují i racci.

Zatím co můj pohled letí s nimi, daleko nad moře, fyzicky zůstávám na pobřeží. Skryt mezi mokrými balvany, užívám si zde společnost několik desítek kajek mořských. Odpočívají na chaluhách. Občas se jednotlivě i v párech vydávají také na širé moře. Tam je čekají úzkostlivě opatrní morčáci velcí i prostřední. Z mého pozorování mě ruší až vlny nejvyššího přílivu, které začaly pohlcovat moje boty. Mám na sobě naprosto všechno oblečení, které jsem si do jarního Norska na těch čtrnáct dní přivezl, a proto se i přes silný ledový vítr a mokré pobřeží, cítím velmi dobře. Dokázal bych tady ležet hodiny. Stále se tady něco děje. Zejména nízké přelety velkých mořských racků, snad jen dva metry nad mou hlavou, si užívám. Mezi balvany mě nevidí. Mohu tedy studovat každé jejich peříčko, každý jejich obratný manévr. Vzpomínám na Bachovu knihu Jonathan Livingston racek…

Dokonalý džentlmen

Zdálo by se, že po tolika setkáních s desítkami místních druhů, které jsem vám dosud popsal, již nebude v mém článku možno nabídnout vám ještě něco nového a zajímavého. Jedno pozoruhodné setkání s divokými dětmi přírody bych však pro vás ještě měl.

Pro mnoho návštěvníků Varangeru je tím nejžádanějším místním druhem, který musí každý minimálně vidět, nejlépe však vyfotografovat, jespák bojovný. Už jeho jméno napovídá, že tento středně velký bahňák bude mít čím ohromit. Právě v období časného jara se skupinky jespáků vydávají na Varanger, aby zde bojovali o přízeň svých samiček. Je to podívaná, která bere dech. Nejpřekvapivější je skutečnost, že tok probíhá naprosto neslyšně. Jen rozvášněné perutě bojovníků hrají na strunách větru milostnou píseň. Zdá se, že vše, co se na tokaništi děje, má přísná pravidla.

Nejlepší místa na vyvýšeném břehu jezera zaujímají nejsilnější samci. Směrem k pobřeží jsou pak mladí a nezkušení bojovníci. Všichni společně v nekonečné trpělivosti vyhlížejí samičky, krmící se na březích jezera. Když se pak některá z nich byť jen náhodně přiblíží, samci začínají poskakovat a naparovat se. Límce s krycího peří se načepýří a dávají v tu chvíli vyniknout neskutečné variabilitě zbarvení jespáků bojovných. Pokud samička na tokaniště usedne, nastane boj. Desítky výskoků a honiček upevňují hierarchií samců na tokaništi. Když pak samice spočine u těch nejsilnějších, jako by v jakém si „studu“ či džentlmenství náhle zkoprněli. S hlavou nízko u země trpělivě očekávají volbu samičky. Jestlipak se právě pro něj konečně rozhodne? 

Celé divadlo se odehrává několik dní. My jsme s nimi strávili celou noc. Je to velmi silný zážitek. Sluce zvolna obchází tokaniště vprostřed tundry a mění úhlem svých hřejivých paprsků plasticitu okolní krajiny. Doslova jako kýč působí pod vrcholky zasněžených hor nadšený norský rybář, který s muškařským prutem letos snad poprvé zkouší na opačné straně jezera své rybářské štěstí. Potáplice ve veliké výšce prolétá nad tím obrazem a my, skromní návštěvníci této severské galerie nasáváme každý okamžik této krásy.

Ne vše je však v případě jespáků bojovných na tomto místě ideální. Jespáci zde mají poněkud smutný úděl. Prakticky nikde zde nejsou sami. I nám dělali společnost tři Finové a ráno pak nějaký bohatý hlučný němec. Scénu snímal hned na to nejdražší od Nikonu i Canonu zároveň. Paradoxní bylo, že fotografoval takřka výhradně ve chvílích, kdy naše přístroje mlčely. Třeba chtěl být jen originální… Při zjištění, že se jedná o jedno ze zde profláknutých tokanišť a s velkým tlakem návštěvníků, jsme se rozhodli, že se sem již nepodíváme. Nějak nás nelákalo pořídit „dokonalé“ snímky, stejné jako desítka dalších fotografů, které se z celé Evropy míří. Zkrátka nám stačilo. Vlastně jsme měli štěstí. Byli jsme zde jako první, s luxusem jen malé cizí společnosti. Nad ránem jsme byli dokonce zcela sami. My a jespáci. Na tento zážitek nelze zapomenout. 

Tak ahóóój Norsko

Ještě mnoho jsme toho s Jirkou viděli, ale nemá smysl přidávat další a další pokračování naší norské expedice. Snad se mi podařilo, že jste i vy, prostřednictvím článku, nasáli něco málo z atmosféry kraje beze stromů daleko na severu, z kraje věčného světla či tmy, kraje desítek nádherných ptačích druhů a drsných lidí. Ještě mnoho neobjeveného zůstávalo za mnou, když jsem v letadle odlétal směrem k vlídnému středu starého kontinentu. Vlastně jsem poznal jen střípek norské divočiny, proto jistě budu mít důvod k návratu. Závěrem děkuji Jirkovi za jeho milou společnost a ochotu podělit se o své nemalé místní znalosti. Jirka je více člověk, než fotograf, a to je velmi důležité. Nežádá od přírody snímky za každou cenu a možná i proto se s ním o své krásy příroda snad ještě více dělí. Pochopil, že mnohem důležitější je pro fotografa divoké přírody poznání a schopnost užít si jí sytosti, nikoli pouze jako fotografovaného objektu. Díky.

Foto a text: Štěpán Mikulka