Srnci jinak

O srnčí zvěři jsem už mnoho napsal v seriálu „Moji známí z divočiny“. Proto dnes přijměte spíše už jen malou ochutnávku z již i tak dost vrchovatého džbánu...

Letošní srnčí svátek jsem si užíval jinak, než v letech minulých. Rozhodl jsem se totiž, že se pokusím vyfotografovat pár snímků, které se mi dosud z různých důvodů nepovedly. Zejména mi chyběla jakákoli interakce srnčí zvěře s časem zrání obilí. I když vím, že je to celkem tradiční téma, v mém archivu mi něco podobného zatím chybělo.

Co se fotografování týče, netrápím se předsudky, že tohle nebo támhle to už někdo přede mnou vyfotografoval. Jiný pohled je samozřejmě vždy fajn, ale kvůli tomu přeci nepřijdu o tu atmosféru. Srnčí ve zlatavých lánech. Uf:-)! Proto mé první výpravy patřily právě prostředí s dosud ještě nepokoseným obilím.

Naše malá zemička sice nenabízí tolik možností jako třeba obilnice Kanady, provincie Saskatchewan, kterou jsem kdysi projížděl při svých kanadských toulkách. I tak se v ní ale dá nalézt pár míst, o kterých se dá bez nadsázky napsat, že jsou pro srnčí zvěř doslova obilným mořem. V čase zrání obilí srnčí zvěři sice většinou lezou „nad hladinu“ jenom ušiska, ale když se dá do pohybu, pak jakoby nad klasy doslova plavala. 

Jak na to?

Ono se to ale řekne: „Letos vyfotografuji srnce s medovou srstí plujícího ve zlatavém moři,“ ale tak jednoduché to zase není. Je potřeba najít místo, které splňuje hned několik požadavků. Předně tam musí být zajímaví srnci. Srneček knoflíkář nám k tomuto účelu stačit nebude. Vždy na fotografii bude lépe vypadat impozantní paroží šesterákovo, než jen nepatrná trofej knofla, jež se mezi klasy občas i ztrácí. 

Je také potřeba najít vhodné pozadí, nejlépe nějakou terénní vlnu, aby pocit z nekonečných lánů nekazil např. travnatý horizont. To jde ale jen těžko. Zejména tehdy, když si uvědomíme, že taková místa by měla být hned dvě, jednak pro dvojí vítr, a jednak pro ranní i večerní světlo. Když tohle všechno díky nemalému úsilí fotograf zajistí, chce to ještě i dobrý vítr, a to nejen na vybrané lokalitě, ale i doma. Prostě aby foukalo z domu do srnčí krajiny, nikoli směrem opačnýmJ. Bylo by zbytečné, rozhněvat si nerozumným počínáním manželku, jelikož pak, po našem návratu, by mohla být nafoukaná také ona. 

Do terénu...

Když se mi tedy konečně podařilo dvě taková místa najít, musel jsem si ještě počkat na správné načasování. Čekat v letošním horkém počasí na odpočívající zvěř bez toho, že by již byla v říji – v pohybu, by bylo plýtvání časem. Vycházela totiž poměrně pozdě, což by na fotografiích z „šumící“ padesátky bylo jistě znát. Jiná situace ovšem nastala, když se konečně vrchol říje přiblížil. Ta v našich podmínkách vrcholí někdy kolem desátého srpna. A právě v tomto období mnohý srnec, pokud tedy svou srnu nemá již „jistou“, nedbá příliš na pohodlí a štve se v horké stopě srny třeba i v úmorném žáru poledne. Dají se tak pořídit zajímavé pohybovky. Těmi jsem se však letos až tak nezabýval. Trpělivě jsem čekal na toho „svého“ srnce. Ten však jakoby o srny neměl zájem. 

Sklizeň

Vrchol říje byl na spadnutí a on, srnec Obilník, jak jsem si jej nazval, stále nic. Na pravidelnou obchůzku svého okrsku vyrážel vždy téměř až za soumraku. Mnohokrát jsem viděl v šeru jeho siluetu, jak hrabánkuje na hranici obsazeného teritoria. Také po ránu jsem vždy už jen vidíval, jak si to rozhodným krokem mašíruje ke svému zálehu vprostřed pole. Obilník však jakoby dobře věděl, co dělá. Zatímco já se sklizně spíše bál, on jako by na ni čekal.  

Jednoho dne jsem přišel na zcela jinou Balíkárnu. Obilné moře mělo odliv! Kombajny, zřejmě když jsem byl ve službě, zkosily těla stvolů a narovnaly do dlouhých řad. Ležely teď na půdě, dosud skryté slunečním paprskům i mým zrakům. Byly předurčeny stát se stavebními kameny stohů, a také se jimi staly.

Rorýsi utichli a léto se vydalo do své druhé půle. Když tenhle okamžik přijde, vždy mě dostihne jakási nostalgie. Jakoby na letkách rorýsů odlétaly i časy hojnosti a možná i mé dávné klukovské prázdniny. Obilník mě však dlouho v nostalgii utápět nenechal. Mnoho srn, které se doposud ukrývaly na rozsáhlých plochách, se stáhlo právě do jeho revíru. Jakoby on jediný věděl, že to dopadne právě takhle. Od tohoto okamžiku to začalo být i pro mě zajímavé. Poslední nesklizené pole totiž neskrývalo pouze zvěř srnčí, ale i zvěř černou, která se ani neobtěžovala z pole vycházet. Také mnoho zajíců i křepelek dávalo přednost tomuto poslednímu bezpečnému útočišti. Okolním spaseným pastvinám, se nevyhýbaly jen desítky káňat, krkavců, volavek a čápů. Na Balíkárně totiž panovala kalamita hrabošů. Ve čtyř až pětiletém cyklu se tito drobní hlodavci přemnoží tak, že v travním porostu doslova vyšlapou holé plochy, a to bylo právě letos.

Jen stěží jsem odolával vábení dravčího klanu a mnohdy po svém příjezdu na Balíkárnu nerozhodně postával na hranicí louky a pole. Doprovázel jsem soustředěným a obdivným zrakem letošní mláďata krahujců i poštolek „oblečených“ v překrásném, dosud neopotřebeném pernatém šatu. Nakonec však přeci jen zvítězil srnec Obilník.

Během fotografování jsem využíval hned několik strategií. Jednou z nich je strategie pro někoho možná těžko uvěřitelná, kdy jsem se vydával přímo k srnčímu zálehu. Jasně, ono to šustí, jako bych slyšel námitku:-). Však taky jen málokdo uvěřil mému povídání o černé zvěři, které letos vyšlo ve Světě myslivosti, a kde jsem onu strategii popisoval. I pan redaktor se ujišťoval, zda nejde o mysliveckou latinu. Článek však vyšel, jelikož tak se stalo. Tehdy jsem se dostal k zalehlé tlupě divočáků v prostřed rákosu obdobným a poměrně humorným způsobem. Přečíst si to můžete ZDE.

Nejinak tomu bylo i se srncem Obilníkem. Rovněž jsem musel za ním, do jeho obilného světa. Snažil jsem se postupovat zhruba tak, jak by mohla postupovat srnčí zvěř. Do podrobností však zacházet nebudu. Každopádně jsem jednoho teplého večera zasedl nedaleko Obilníkova zálehu a čekal, co se bude dít. Věděl jsem, že hned několik srn leží kolem něj, takže jsem si byl téměř jist, že dnes se nudit nebudu…

U Obilníka

Ze sousedního strniště ke mně doléhají hlasy čejek a já si užívám přicházející letní podvečer. Slunce se kloní stále níž a níž k hřebeni Jeseníků a já jen doufám, že nezapadne do Velkého kotle jako zlatá mince do pokladničky dřív, než se Obilník zvedne ze zálehu. „Teď, teď by měl vstát,“ přeji si stále častěji, to jak zralé obilí posledními paprsky ještě více zlátne. U zálehu nejsem bezprostředně blízko. Nechal jsem si fóra, abych nezradil okolo ležící srny a také proto, aby přírodou čerstvě sezdaná dvojička mělo pro své námluvy dostatek místa. 

„A sakra,“ zakleju téměř nahlas. Po mé levici přichází po pastvině starší manželský pár se psem. Tak to mi tedy právě teď chybělo. Takhle mi to slunce skutečně zapadne a já odejdu bez „vysněného“ snímku. Takhle a podobně mi to v hlavě šrotuje, v onom okamžiku. V nenávratnu se zdá být úsilí prošlých dní, kdy jsem hledal tohle dokonalé místo. Uvědomuji si však také, že manželé právě teď jistě prožívají významnější okamžiky, než je mé fotografování. Jakou lepší partnerskou idylku si více přát, než výjev, který se nyní odehrává po mé levici. O poznání smírněji naladěn obrňuji se trpělivostí.

Manželé „konečně“ mizí za obzorem. Slunce je již velmi nízko, když se na hladině obilného moře vynoří naráz hlava Obilníkova. Soustředěně jistí směrem k Roudnému, vyhaslému sopečnému vulkánu. Jakoby se i on kochal pruhy světlel a stínů, které desítky remízů, díky nízkému slunci, lajnují na jeho úbočí. Když se Obilník pohledu nabažil, věnuje jeden letmý pohled stádu krav a druhý nedaleké silnici. Vše se zdá být v pořádku. Mé světlé oblečení tedy dokonale funguje. Pořizuji první snímky.

Také má kamera ukládá atmosféru dnešního večera na paměťovou kartu, jakoby do šuplíku. O sychravých zimních časech ji tam jistě rád vyhledám, abych potěšil zrak a ohřál svou duši. Nedaleko srnce se naráz zjevila i jeho družka. V tomtéž okamžiku se dávají do klusu. Bohužel však opačným směrem. Nehážu však fotoaparát do žita, ač je ho po ruce dostatek, jelikož dobře vím, že se oba brzy vrátí. Přeci jen jsem ale nakonec netrpělivý a rozhoduji se pro opatrný přesun. Světla totiž kvapem ubývá. 

Následující okamžiky však díky mému přesunu získávají dramatický spád. Srnec Obilník zaslechnuvší podezřelý šustot a v domnění, že se blíží některý z jeho soků, vydává se mi v ústrety. Musím jednat. Blíží se velmi odhodlaně. Obilné klasy rozráží svou hrudí doslova jako plachetnice mořské vlny. Upouštím od filmování a v rychlosti upravuji parametry fotoaparátu. Nejraději bych sundal i telekovertor, ale na to už není čas. Srnec je u mne. Pořizuji narychlo pár snímků, než Obilník prohlédne mou kamufláž.

Odskakuje. Nejspíš ani sám netuší, komu že to ustupuje. Je to jen strach z neznámého. Divoká zvěř nikdy zbytečně neriskuje. Možná, že právě díky této své opatrnosti se dnes oba můžeme vidět. Kamarád myslivec právě k tomuto políčku chodívá také již několik dní.

Srnec lamentuje odněkud z okraje políčka a já se vracím chladnoucím večerem domů. Vzduch kolem voní létem a čerstvým zážitkem. Rozhoduji se, že Obilníka letos již nechám jeho osudu. Fotografii jsem pořídil, tak proč jej rušit při zakládaní dalších generací nádherné srnčí zvěře. Vždyť na Balíkárně je ještě hodně srnců a říje stále ještě nekončí.

Nadočník 

Se srncem nadočníkem se známe už spoustu let. Právě tento srnec je jednoznačným dokladem toho, že mnoho srnců se každý rok zdržuje takřka ve stejných místech, okrscích, kde je bylo možno zastihnout i v letech minulých. Netušil jsem, jak je Nadočník, či spíše jeho družka s říjí daleko, a prostě jsem jedno ráno, jen tak naslepo, vyrazil za ním. I tentokrát Diana stála při mně. Hned po příjezdu jsem spatřil dvojičku ležící nedaleko sebe. Šlo bez pochyby o Nadočníka a jeho družku. Delší první výsada jeho parůžků byla znatelná i přes velkou vzdálenost. Věděl jsem, že jde o srnce velmi opatrného. Rovněž jsem však také znal scénář následujících okamžiků srnčího milování. Byl jsem tedy ve výhodě, a právě proto jsem byl brzy u dvojičky. Využíval jsem okamžiků namlouvání střídajících se s chvílemi odpočinku. Teď už stačilo jen v klidu počkat, až přijde na oba jejich touha. 

Mnohokrát se dvojice vydala volným krokem, aby labužnicky ukusovala ty nejšťavnatější listy šťovíků tupolistých a dokonce i bodláků; kdo ví, možná, že i složení jejich potravy určuje v tomto čase jejich touha? Zdálo se však, že tihle dva nechtějí nic uspěchat. Oba jsou zřejmě ze slušné rodinyJ. Po hodině čekání jsem pomalu začal být nervózní. Slíbil jsem totiž našim klukům, že vyrazíme do Dinoparku a termín odjezdu se kvapem blížil. Bylo to jako naschvál. U předchozích výprav za srnci, jsem zatím nikdy nebyl vázán pevným termínem návratu. Kluci se však na dnešní výlet těší, takže nejspíš mi letos pokládání srny unikne. Jediné, co jsem dosud stihl pozorovat, bylo odbíjení slabších srnců a neustálé očichávání dvojice. 

Promarněná příležitost

Pak se přeci jen přiblížila má chvíle. Srna vstávala stále častěji a mnohdy bylo slyšet až ke mně, jak Nadočníka k sobě vábí jemným pískáním. Jejímu hlasu se jistě nedalo odolat. Nadočník ji vždy následoval jako věrný pes svého pána. Zřetelně jsem slyšel jeho vzrušený dech. Proč jenom dnes nemám více času?, kladl jsem si v duchu otázku. Dvojice se vydala ke mně. Že by přeci jen? Do mého odjezdu chybí však už jen minuty. Oba zastavují jen pár kroků přede mnou. Dosud jsem jen natáčel, bohužel mě však v časovém presu napadá, že si před svým odchodem srnce Nadočníka ještě i vyfotografuji, abych si doma prohlédl vývoj jeho trofeje. To jsem však neměl dělat. Dvojička byla u mne tak blízko, že hned z první sérií snímků odskočila. Ne daleko. Jistě by se vrátila, jelikož o mé přítomnosti neměla ani tušení. To jen podivný zvuk fotografující zrcadlovky na okamžik narušil jejich namlouvání. 

Dívám se na hodinky a vidím, že letos už pokládání srny nevyfotografuji. Než se páreček dá zpět do normálu, bude to jistě pár minut trvat a ty já už dnes nemám. Navíc je to také má poslední návštěva tady na Balíkárně. Nejsem však nijak rozladěn. Tento vzácný okamžik jsem již vyfotografoval v loni, a shodou okolností je na snímku právě srnec Nadočník. Jen družka je nejspíš jiná, ale kdo ví? 

Srnčí říji jsem si i tak letos užil dostatečně, říkám si cestou k autu. Vím, že mi zůstane hluboko pod kůží, i když ta letošní byla trochu jiná. Šel jsem za konkrétním snímkem, který se mi snad i povedl. Příští rok proto zas zkusím něco jiného. Na to si však budete muset počkat, jelikož teď už jdu fotografovat dinosaury:-).

Pozn.: V textu byly opět použity snímky ze srnčí říje 2012

Foto a text: Štěpán Mikulka