Jedním z nejznámějších a především nejrozšířenějších savců je bezesporu prase divoké (Sus scrofa). Jeho areál rozšíření je vskutku obdivuhodný, jelikož pokrývá převážnou část Evropy (vyjma Skandinávie a Velké Británie). Najdeme ho však na většině kontinentů, především v Asii. V literatuře se můžeme dočíst, že divočáci či černá, jak říká divokým prasatům asi většina zasvěcených, dorůstají 120-180 cm (v kohoutku i 90 cm) a jejich hmotnost je v našich podmínkách nejčastěji do 100 kg. Z Francie, Ruska či Rumunska jsou však doloženy záznamy o kňourech vážících bez mála 300 kg!

Tohle není malé zvířátko, co říkáte? Přesto však nelze říci, že by se člověk s těmito, podle všeho běžnými a hodně nápadnými tvory, setkával nějak zvlášť často. Důvodů, proč tomu tak je, je hned několik. Hlavním důvodem je především ta skutečnost, že prase divoké je velmi oblíbenou lovnou zvěří. Jelikož jsou však divočáci současně i velmi inteligentní (obecně se uvádí, že podobně jako pes),  nestojí příliš o to, aby se s lidmi setkávali. Dobře vědí, co jim od člověka hrozí. Současně nejspíš také ví, že zrak není jejich silnou stránkou. Zejména z těchto dvou důvodů prasátka svoji nejvyšší aktivitu směřují do bezpečnějších hodin mezi západem a východem slunce (nejaktivnější jsou pak v čase po a před východem slunce).

Nedá se však říci, že by divočáci slunce neměli rádi. Právě naopak. Doslova jej milují. Nejenže lze v klidných lokalitách na divočáky narazit i za světla, ale i během svého „denního“ odpočinku vyhledávají často taková místa, na kterých jim sluníčko pěkně nahřívá záda. Je to pak skutečně okouzlující zážitek, když se člověku poštěstí narazit na skupinku divočáku „opalujících se“ na slunci. Především v zimních a časně jarních měsících je lze nezřídka zastihnout, jak leží těsně při sobě a nerušeně podřimují (navzájem se zahřívají). Přesto ale jeden z kusů mnohdy pozorně sleduje okolí. Slechy jsou u většiny kusů ve střehu stále. Zrak ani sluch však nejsou nejsilnější stránkou černé zvěře. Nejlépe ze smyslů je u ní vyvinut čich.

Krvelačná bestie či mírumilovný tvor?

Několikrát jsem se k podobným skupinkám odpočívajících divočáků po centimetrech plížil s fotoaparátem, abych nasál atmosféru jejich života a poznal něco víc z jejich zvyklostí. Právě tímto způsobem jsem zjistil, že divoké prase je tvor velice společenský a mírný. I přes všechny neuvěřitelné historky, které jsem od dětství slýchával ze všech stran, se mi nikdy na mých lesních toulkách nestalo, že by na mě divočáci zaútočili, a to i přesto, že často měli při sobě selata. Dodnes si pamatuji nejspíš dobře míněnou radu našeho pana učitele ruštiny ze základky, který byl nimrod. Ten nám radil, že když na nás divoké prase poběží, máme jen jedinou šanci. Vydržet do posledního okamžiku. Teprve pak uskočit stranou. Běžící prase prý nedokáže tak rychle změnit směr původního pohybu a ve své téměř padesátikilometrové rychlosti prý zcela jistě mine svůj cíl. Tak tolik jistě dobře míněná rada naše ho pana učitele.

S léty mi bylo čím dál tím více jasné, že nebezpečné jsou pouze ty kusy, které jsou v bezprostředním ohrožení. Většinou jde o divoké tvory, ke kterým jsme se, například v nepřehledném terénu, dostali nedopatřením až příliš blízko. V takovém případě nemají jiné východisko, než se začít bránit. I tak jde však spíše o důrazné zastrašování a varování než o přímý útok. Tímto způsobem se však v úzkých chová každý živočich. Trošku jinak je tomu však u zraněných kusů černé zvěře. Ta už dokáže být velmi nebezpečná. Ne nadarmo si myslivci podle starých zvyklostí po zásahu černé zvěře raději nejprve vykouří cigaretku. Teprva pak se obezřetně vydají k houštině, kde se domnívají, že skonal černý rytíř. Zejména pro jeho odvahu a houževnatost se divočákům i takto přezdívá. Z bahna a ze smoly z úmyslně narušených smrků si také divočáci vytváří na své štětinaté srsti „obranné štíty“, po nichž se jistě v minulosti svezlo nejedno kopí dávného srdnatého lovce. Tento štít však poslouží i proti vlastnímu druhu, a to především v době tzv. chrutí, kdy dospělí kňouři v soubojích o říjné bachyně hojně využívají i 20 cm dlouhé páráky (zbraně). Rychlým trhnutím mohutné hlavy v blízkosti soupeře jej mohou i zranit. Podobné pohyby lze pozorovat i při dovádivých hrách malinkých selat, kdy jejich chování působí ještě úsměvně. Trojhranné zbraně divočáků však dokážou vytvořit i nehezké rány.

Zmíněná bahenní a smolná kosmetika divočáků však slouží především k odstraňování cizopasníků. Divočáci milují bahenní lázně po převážnou část roku i sním spojené drbání o kmeny stromů. Jelikož stejné stromy využívají poměrně hojně, vznikají zde díky čerstvému bahnu na tělech divočáků tzv. malovánky. Takové stromy jsou často zbaveny kůry až na běl.

Zoubky divočáka na vlastní kůži:-)

Pokud bych si měl vzpomenout na nějaký můj doslova osobní kontakt s divočáky, tak jeden přeci jen mám, z Litvy. Známí tam v jednom velikém výběhu chovají divočáky jako zdroj obživy pro jejich menší smečku vlků. Když jsem za nimi do mnoha hektarové obůrky jednou vyrazil, bylo mi jejich ruskou majitelkou doporučeno, ať si vezmu proutek, který mám v případě nouze použít jako bičík. Pamatuji si, že jsem tehdy na základě svých znalostí oblíbených stávanišť černé zvěře prasátka brzy našel i přes rozlehlost obory. Samozřejmě, jak jinak, než v blízkosti rozbahněné hrabanky a nízkého smrkového hustníku. Při fotografování jsem se pak zcela disciplinovaně schovával a fotografie bachyně a selat postupně zaplňovaly jedno políčko slajdy za druhým. Bachyně mě však brzy navětřila. Začala zvolna postupovat mým směrem. Brzy jsem měl pocítit na vlastní kůži, že v blízkosti drobných selátek nejsem žádán. Zatím jsem však jen spokojeně fotografoval a trošku s rozpaky sledoval, že bachyně je stále blíž a blíž. Vydržím, co to dá, rozhodl jsem se tehdy a „srdnatě“ sledoval, jak se ke mně opatrnými kroky stále více bachyně blíží. Jen proutek v levé ruce jsem, kdo ví proč, svíral stále pevněji. Už ani širokáč by neumožnil obsáhnout statné tělo bachyně v záběru, tak byla blízko. A pak to přišlo. Bacha se ke mně nečekaně přichomejtla a jakoby rozverně mě zlehka rafla do lýtka. Nevím, jestli to mělo být zlomyslné rafnutí anebo jen varování, že mám změnit lokál, každopádně však proutek nezafungoval. Vůbec mi nedošlo, že nejspíš musí být kouzelný proutek podpořen ještě i příslušnou ruskou konverzací: „Idi“ nebo tak něco:-).

Selátka rovněž mohou být světlá - leucistického původu. Jednat se může rovněž o míšence z domácích chovů. O své charakteristické pruhování přichází selata na podzim.

Noční setkání pod jesenickým hřebenem

Tehdy jsem si byl vědom, že v rámci svého pokusu trochu riskuji. Ve většině případů však plně respektuji výstražné mručení znepokojených divočáků, které především v noci umí znít pěkně hrozivě. Jednou jsem zatměl při sestupu z jesenických hřebenů, a co čert nechtěl, do jediné mně známé cesty se mi postavila tlupa černé. Pokračoval jsem v sestupu původním směrem, jelikož jsem jinou cestu zpět po tmě neznal a kolem mně se stále v kratších a kratších intervalech ozývalo ono výstražné mručení. Hned z několika různých míst mě upozorňovalo, že ochota uvolnit mi cestu nebude valná. Tehdy jsem z počátku neměl jiného východiska, než se pokusit „prorazit“, jelikož bych novou cestu v neznámém lesním terénu, a ještě k tomu v noci, těžko hledal. Dál jsem proto rozvážně postupoval do středu tlupy a brzy jsem slyšel mručení nejen před sebou, ale i zleva, zprava, prostě ze všech stran. Něco mi ale bylo na celé věci divné. Něco bylo jinak, než jsem byl zvyklý. Varovné hlasy se ozývaly stále ze stejných míst. Prasátka tedy stála na místě. Nehodlala pole jen tak vyklidit, jak tomu obvykle bývá. Tak tohle už jsem jednou zažil, říkám si a hned jsem si vybavil jedno časně ranní setkání s kňourem v probouzejících se rákosinách. Ten se přede mnou jen velmi neochotně postavil, když jsem jej vyrušil po probdělé noci. Měl jsem tudy naučený průchod skrze bažinu, a tak  jsem pokračoval svým původním směrem, klidně na něj promlouvajíc. Náhle se otočil ke mně čelem, což hovořilo za vše. Proto jsem i tehdy v Jeseníkách nakonec začal zvolna ustupovat, jelikož jsem si představil, jak pod rouškou tmy proti mně všechna prasata stojí čelem (většinou tak ale činí díky slabému zraku) a nebyl to příjemný pocit. Byl jsem nakonec skutečně velmi rád, že mi početná tlupa za zády vytvořila proluku ke svobodě. Pěkně jsem se tehdy nabloudil, ale bylo to přeci jen lepší, než třeba roztržené stehno někde v divočině.

Ze všech mých zážitků je tedy zřejmé, že člověk se do konfliktu s divokými prasaty dostává takřka výhradně svou vlastní vinou. Teď samozřejmě nemluvím o „střetu zájmů“, kdy si prasata vyberou kukuřičné pole a noc co noc na něj podnikají nájezdy, dokud jej zcela nevyplení. Spíš mám na mysli ony báchorky o útočících kňourech, napadajících s hlasitým rykem chudáky houbaře. Následující veselá příhoda z fotografování rovněž dokazuje, že prasátka jsou skutečně poměrně klidná stvoření.

Na divočáky s mrkví v ruce

Kráčel jsem časně na jaře po vrstevnici nízkého kopce, který tvořil jeden z břehů klikatícího potůčku. Údolíčko pode mnou se vjednom místě rozšiřovalo, čehož využil bobr, aby zde prostřednictvím mohutné hráze z úlomků větví a bláta, vytvořil rozsáhlé jezírko s přilehlými podmáčenými loukami. Vzniklo tak nejen prostředí blízké například jeřábům popelavým, kteří si takováto místa často ve své domovině volí jako svá hnízdiště, ale také bezvadné prostředí pro černou zvěř. Ta bláto miluje. Když se k němu přidá také rákosový porost, kde se může přes den bezpečně skrýt, tak nezná nic lepšího. Jelikož bylo časné jaro a rákos dosud nebyl zelený a nepropustný, snadno jsem vprostřed objevil malé „náměstíčko“, k němuž do centrální části směřovaly všechny pěšiny z okrajů rákosiny.

Přímo na onom náměstíčku jsem spatřil čtyřčlennou tlupu černé. Všechny kusy, pravděpodobně bachyně s loňskými selaty, se k sobě tulily tělo na tělo a snad právě vzpomínaly na časy, kdy ještě, co by nedospělá selátka, stejným způsobem získávaly teplo a bezpečí. Vzduch kolem voněl jarem a já dumal, jak jen se k nim dostat… Tato moje první myšlenka však byla brzy vystřídána jinou, která mě od mého nápadu zrazovala. V žádném případě jsem totiž nechtěl spokojenou rodinku zbytečně rušit, což by se při mém hlučném průchodu suchým rákosem bezpochyby stalo. Vzdát jsem se ale nechtěl.

Jak to jen provést? Dostal nápad. Sice možná trochu bláznivý a nevyzkoušený, ale fotograf přírody přeci musí umět improvizovat. Uvědomil jsem si totiž, že se v mém batohu nachází dvě velké mrkve, které jsem měl v divočině s sebou, co by zdroj vitamínů. Co tak si zahrát na jejich soukmenovce? Shazuji rychle těžký batoh ze zad a brzy obě mrkve na dně batohu nacházím. Za pokus to stojí, říkám si. Na krk věším zrcadlovku a se dvěmi mrkvemi v rukou vyrážím vstříc dobrodružství. Do rákosu vstupuju pěkně proti větru hlasitě křoupajíc jednu z mrkví. Zvukem svých kroků se snažím napodobovat způsob pohybu černé, což ještě vylepšuji stále smělejším chrochtáním. Vzdálenost mezi prasátky a mnou se neustále zmenšuje, když tu bachyně vstává a vydává se mým směrem. Mé mohutné zachrochtání, neskrývané šustění a křoupání mrkví spojené s hlasitým mlaskáním ji však brzy uklidňuje, což je přibližně opačný efekt, než na který jsem v čase oběda zvyklý doma:-). Brzy bacha opět ulehá ke svým méně zkušeným soukmenovcům, kteří se dosud ani neobtěžovali stát.

Překonávám další a další metry a již jsem skutečně velmi blízko. Dobrému snímečku již brání nemnoho posledních stébel rákosu na vnějším okraji náměstíčka. Jak už to ale bývá při focení divoké přírody, právě v posledním okamžiku se vždy něco zvrtne. Někdy se otočí vítr, jindy se odněkud vynoří zběsilý cyklista či nízko nad hlavou prolétne rogalo. V mém případě tomu nebylo jinak, jen ta příčina mého následného neúspěchu byla o něco originálnější. Právě v okamžiku, kdy jsem se chystal zdolat posledních pár metříků, které mě dělily od onoho vysněného záběru, bachyně opět vstává. Okamžitě zkušeně reaguji a pouštím se opět do celé plejády teď už skvěle nacvičených zvuků. Vše mohlo dopadnout dobře, kdyby…

Při jednom zvláště povedeném chrochtnutí se mi nějakým způsobem vehnal jeden větší kousek mrkve do špatné trubky mé dýchací soustavy:-). Asi to znáte. V takový okamžik každý člověk, a to i v té nejlepší společnosti a i při skvostných jídelních tabulích, zcela neeticky bojuje o holý život. Kašel, slzy v očích, lapání po dechu… Tohle všechno však už byly nejspíš zvuky, které prasátka ve svém rejstříku nemají. Ač jsem až příliš blízko, tlupa divočáků na mě nijak neútočí, pouze mě zcela galantně a trpělivě nechává nadechnout a tudíž i přežít:-). Doslova poklidným tempem se ode mně vzdalují. Jen letmé, možná trošku opovržlivé ohlédnutí mi má nejspíše naznačit, že mě do své tlupy i přes mou skutečně upřímnou snahu, teda jako neberou; i když ten začátek byl tedy opravdu dobrý:-). Zajímavý snímeček jsem tudíž ani tehdy nepořídil. Na ten jsem si musel počkat až do letošního jara.

Vzácné setkání vprostřed polí

Zcela náhodou jsem zhruba před měsícem na jednom ze svých výletů do přírody spatřil na naprosto nečekaném místě ležící bachyni. Odpočívala v řídkém olšovém remízku vprostřed polí nerušeně. Bylo velmi pravděpodobné, že má u sebe v zálehu čerstvá selátka. Kolem se ve svém hudebním umění předháněly desítky skřivanů, byl duben. Měl jsem velkou chuť pořídit zajímavý snímeček rodinné atmosféry, když už mi Diana nadělila takovou vzácnou příležitost. Zároveň jsem ale měl také poloviční vítr a suchou trávu pod nohama. Přesto se nakonec rozhoduji nastoupit opatrnou a jistě i velmi nesnadnou cestu za dobrodružstvím a možná i zajímavým snímkem.

Fotograf divoké přírody se musí naučit využít ve svůj prospěch i to málo, co má, a tak jsem začal postupně řešit všechny komplikace, které mi stály v cestě za snímkem. První překážkou byla přebytečná výbava, kterou jsem v rychlosti, a po ukročení na lepší vítr, kvapně odložil. Neměl jsem času nazbyt, jelikož vítr se stále měnil a bylo by jistě jen otázkou okamžiku, kdy by fouklo přímo k odpočívající rodince. To bych si ale neodpustil, abych je takhle nehezky vyrušil! Horečně jsem uvažoval, jak z téhle šlamastyky ven. Vzácného zážitku jsem se nechtěl jen tak vzdát. Brzy mě něco napadlo. Nedaleko bachyně protékal potůček, jehož dno, jako jediné v širokém okolí, nebylo pokryto stébly loňské trávy. Tudy by se snad dalo k bachyni přiblížit relativně tiše, říkám si. I tak ale musím projít několik následujících metrů k potoku skrze suché kopřivy, což asi nebude jen tak. Kvůli nepřejícímu větru musím navíc pospíchat. Do mých úvah se ve stejném okamžiku mísí motory letadla. To je ono! Napadá mě využít zvýšeného hluku, abych se rychle dostal k potůčku. Daří se mi. Konečně stojím ve vodě. Srdce mi buší až v krku, na čele studený pot. Ještě ale nemám vyhráno, říkám si, když sleduji terén před sebou. Jednak jsem se dostal pod úroveň terénu a bachyně je na vyvýšeném břehu, takže na ni není moc vidět, a jednak mě stále ještě může zradit onen měnící se vítr. Odhodlávám se k celkem riskantnímu kroku. Těsně před bachyní vyrůstají blízko sebe z bahnitého břehu několikeré kmeny olší. Rozhoduji se k nim přiblížit a pokusit se na ně vylézt, což by vyřešilo i můj problém s neposedným větrem. Ve své spodní části jsou však olše zcela bez větví…

Po rychlém přiblížení se k olším následuje očištění jejich kmenů od volné kůry. Pracuji rychle. Brzy nastupuji zády a nohama mezi dva z kmenů a „na sokolíka“ se vydávám vzhůru. V tento okamžik nejsem nijak maskován, ale bacha přeci jen špatně vidí, říkám si, když s námahou vystupuji vzhůru. Těžký foťák s objektivem visí pouze na krku. Snad budu mít štěstí. Nakonec se mi daří dostat až do prvních větví, kde se s povděkem pohodlně usazuji, téměř jako v loži divadla. Tak. Teď mám vyřešen i onen špatný vítr. Protisvětlo už bohužel nijak nevyřeším, jen mraky za mnou mi dávají šanci, že jej brzy utlumí, i když nejspíš za cenu několika kapek deště. Vzduch voní vodou.

Jedenkrát za život?

Uvědomuji si, že to, co nyní přichází, mi vynahradí veškeré mé předchozí úsilí. Kolik let jsem si přál něco podobného zažít… Úplně zapomínám na otlačená záda a brnící nohy po náročném výstupu. Následující okamžiky budou jistě patřit k mým nejzajímavějším zážitkům s černou zvěří. A je to skutečně tak. Tentokrát mi nic mou dosavadní snahu nekazí. Několik následujících minut jsem svědkem skotačení selátek po těle matky, několikerého kojení i prvních výzvědných výprav odvážnějších pyžamáků do blízkého okolí trávou vystlaného zálehu. Podmanivá scenérie mě vtahuje do rodinné atmosféry jednoho běžného dne černé zvěře. Překrásný wildlife zážitek v samém srdci Evropy, v překrásné české přírodě.  Selátkům je v jejich krátké srsti a s nedostatečnou zásobou podkožního tuku evidentně zima, jelikož se stále vracejí do bezpečí máminy „náruče“, aby se o její mohutné tělo ohřály a současně si daly několik dalších hltů výživného mateřského mléka z jejich nalitých struků. V tomto čase už má nejspíš každé ze selat svůj struk, který v prvních dnech svého života selátka navštěvují dokonce i v noci. V některých okamžicích se mi přeci jen zdá, že bacha náhle zpozorní, jakoby by mě ucítila. To se pak na chvíli staví čelem ke mně, aby se pak opět uklidnila. Starostlivá máma… Pozoruji také společnou rodinnou procházku k vodě, ale co bych povídal, vždyť jsem měl na krku i kameru a všechno jsem to i točil:-). Brzy se sami podíváte, jak to tehdy na jaře bylo:-).

Foto, video a text: Štěpán Mikulka