Na Varangeru

Na Varanger jsme dorazili s kamarádem každý v naprosto odlišné kondici. Já, zcela nažhavený na všechno to, co nás tady čekalo a Jirka k smrti unavený. Jirka totiž dosavadní cestu přes Norsko „neošidil“, tak jako já, letadlem, ale poctivě si ho celé projel autmo. Klobouk dolů. Také proto už měl, na rozdíl ode mne, v hlavě hezkou řádku zážitků a na kartě spoustu krásných fotek. Co ale teď? Nakonec jsme se domluvili jednoduše. Jirka se dospí v kempu ve Vestre Jakobself a já vyrazím za prvním dobrodružstvím hezky po svých. Sotva za mnou zaklaply dveře chatky, ihned jsem uhnul k řece, podél níž jsem zamířil nejkratší cestou k moři. Byl právě odliv a na estuáru jsem spatřil první z mých tolik oblíbených bahňáků. Kolihy, vodouši, kulíci, jen si vybratJ. První den jsem si však chtěl užít, a tak jsem zatím nefotografoval. Fotografování přeci jen zužuje pohled na zorný úhel objektivu a široké a nespoutané myšlení tulákovo na poměrně specifické a soustředěné úvahy fotografovy. Paradoxně by se dalo říci, že fotografovo soustředění na vybraný objekt může být svým způsobem v mnoha ohledech omezující, a to i přes to, že krajinu a tvory v ní žijící sleduje velice pozorně. Proto jsem nechal fotoaparát zatím v batohu a své okolí skenoval tím nejlepším 3D širokáčem, co mi nadělila matka příroda, očima. Gigabity panoramat se každou vteřinu ukládaly na HDD mojí duše spolu s neopakovatelnou směsicí vůní zatím ještě cizího severského kraje daleko od domova. Těžké parfémy moře se kolem mně mísily s lehkou vůní vnitrozemí. Vzduch byl díky chladu stříbřitě čistý a jako nůž ostrý. 

Norské jaro

Moje první myšlenky patřily norskému jaru. Tady nahoře se sotva rozevřely pupeny všudypřítomných bříz. Tráva kolem je stále ještě po zimě suchá. Veškerá zeleň kolem patří jen nízkým jalovcům a dalším stále zeleným keříkům. Nejsme tady přeci jen ještě brzy? Snažím se odhadnout, jak je to dlouho, co tady slezl sníh. Hledám odhrňáky kolem domů, ale i jiné zahradní náčiní, které by mi napovědělo, jak je tady jaro daleko. Z nedaleké školky ke mně doléhá křik malých dětí a od blížícího se moře křik prvních racků. Nerozumím ani těm, ani těm. Z jejich hlasů je však cítit energie i očekávání. Jaro je tu! Míjím malý přístav – pestrobarevnou mozaiku březových prken na přístavních domcích – a naráz se ocitám přímo nad mořem… 

Pokaždé, když se setkám s mořem, zůstávám na několik okamžiků stát v němém úžasu a pokoře. Jen se dívám. Barentsovo moře. Oči nejdříve hledají linku obzoru, aby se pak zvolna vrátili zpět na pobřeží. Bezedná energie zde svádí svůj odvěký souboj o každý metr souše. Zdá se ale, že se vlny s obnaženou zemí spíš jen tak kočkují. Jen to hra, nad kterou jistě žasly miliony živých tvorů přede mnou. Sestupuji zvolna z malého svahu směrem k pobřeží. Hejno racků se neochotně zvedá z nedaleké skalky a v suché trávě po nich zůstalo jen několik prázdných schránek mořských korýšů. Však ještě dříve, než vtisknu do písku svou první pomíjivou stopu, něco mě zaujalo. Je to kamenná zídka, kterou zde čísi pracovité ruce postavily jako ochranu před neutuchajícím vichrem přinášejícím písek z pobřeží. Krajina má díky tomuto ochrannému valu doslova skotský nádech. Za vytažení videokamery se přimlouvá i párek ústřičníků a bělořitů, kteří naprosto stejně jako jejich dědové a pradědové střídavě usedají na dávné dílo lidských rukou. V blízkosti zídky zdobené mapami lišejníků se nenápadně krčí trosky lodi. Přes kolik vodních hřbetů se asi přehoupla a kolik tun ryb přivezla ve svých útrobách do přístavu, než skončila tady? Na pobřeží pak natáčím své první jespáky mořské, ale i jespáky obecné. Později, hnán počínajícím přílivem se vracím zpět za Jirkou.

Polární den

Snad ještě nikdy před tím jsem nebyl tak blízko jednomu ze svých dětských snů, jako tady v Norsku. Jako asi každému dítěti, ani mně se nikdy nechtělo spávat. Máminy pohádky a přicházející tma mě však vždy nakonec udolaly. Jen nohy ze snu možná ještě někam nevědomky pod peřinou běžely… Tady, 400 km za polárním kruhem, však slunce za obzor jen krátce vždy nakoukne a už už šplhá zpět. No prostě super! Jak toho ale využít? Přeci jen nemůže člověk být 24 hodin na nohou. Nakonec má Jirka bezvadnej návrh. Spát budeme přes den a v „noci“ budeme fotografovat. Nápad si mě ihned získal. Hlavně také proto, že byla velká šance, že se vyhneme lidem, kteří i zde, k mému zklamání, v hojném počtu žijí. Norské úřady však místní občany k životu v takto nehostinných podmínkách přímo motivují úlevami na daních, takže co naplat. Řešení ale máme. Většina živočichů, především sovy, jsou aktivnější právě v noci, takže ideální stav.

Musím napsat, že právě tohle rozhodnutí bylo klíčové, pro můj následující pohled na Norsko. Je pravda, že o lidech jsem se toho mnoho nedozvěděl, jelikož jsme je potkávali až ráno, kdy jsme unaveni mířili do hajan, ale jinak to nemělo chybu. Především tichá noční tundra nám přinesla velké množství nezapomenutelných zážitků. Má skutečně neopakovatelnou atmosféru, kterou je nutno zažít. A když jsme pak během první výpravy narazili na kalouse pustovku, jehož tiché perutě doslova zářily v nizounkém norském slunci na pozadí modrošedého moře, nemohli jsme si více přát. Takové okamžiky se vryjí hluboko do paměti. Snad jen trošku rychlejší foťák v mém případě by se hodil, ale v hlavě je to všechno tak, jak má být:-).

Je asi zbytečné se rozepisovat o každém našem setkání se s místními živočišnými druhy, jelikož jenom ptáků jsme během našeho krátkého pobytu viděli tuším 115 druhů, proto se v dalším textu pověnuji jen některým zajímavějším setkáním.

Království mořských orlů

Takřka každou cestu kolem pobřeží nás doprovázeli orli mořští. Většinou se jednalo o mladé ptáky hledající po odlivu dary moře. Je nutno hned z počátku říci, že právě mořský příliv a odliv byl určující pro rytmus přímořského života. Za přílivu jsme viděli mnoho orlů odpočívat na skalnatých místech pobřeží. Jako sochy pozorně sledovali pozorně své okolí a bylo velmi obtížné se k nim nepozorovaně dostat. S Jirkou jsme si na sebe zatím jen zvykali, a proto jsem si netroufl na něj hned vybalit sví hodinová plížení. Spíše jsme postupovali rychle, hop nebo trop, a nějaký snímeček se občas povedl. Také bahňáci v období přílivu postávali v semknutých šicích na pobřeží. Jakoby spali. Jedno oko však vždy pozorovalo blízké okolí.

Pak nastal odliv. Žádný z mořských ptáků od toho okamžiku neposeděl. Orli kopírovali nízkým letem pobřeží, dokud nějakou tu mršinku nenašli a i bahňáci se míhali mezi chaluhami jako hejno hbitých myšek. Odněkud se vyrojily desítky racků, vran a krkavců hnízdících strategicky na skalách v blízkosti pobřeží. Jiný ekotyp krkavce tady ani být nemohl, jelikož bylo zřídkakdy vidět strom vyšší, než postava člověka.

Často pak bylo vidět, i tři orly, jak obléhají statnou rybu, kterou vyvrhlo moře. Bylo nutno jednat rychle, než se objeví dospělý orel, či drzý krkavec, který by jim rybu okamžitě uloupil. Pokusili jsme se využít „odlivového“ pátrání orlů a vystavěli jsme nedaleko pobřeží kryt z kamenů a rybářské sítě. Luxusní místečko. Zásobovali jsme prostor před ním zbytky ryb, jelikož mořské tresky byly především v druhé polovině našeho pobytu stále na našem jídelníčku. První čekání však úspěšné nebylo. Pak měl přijit zlom nebo jsme jej alespoň čekali. Jirka totiž našel pod jedním z útesů malé jehně. Neváhali jsme a narafičili bezvládné ovčí tělíčko na újeď. Vždy, když jsme pak místo míjeli, sledovali jsme, jestli už tělo někdo neobjevil. I přesto, že ryby vždy mizely celkem rychle, těla ovečky se doposud nikdo ani nedotkl. Nebylo to samo sebou, a tak jsme dumali, čím by to mohlo být. První, co mě napadlo, že moře nabízí potravy dostatek. I přesto jsem však načal nožem kůži, jen tak pro jistotu, kdyby se někteří z přítomných strávníků k masu přes huňatou kůži nemohli dostat. V následujících dnech se po ovci doslova zaprášilo. Jen my jsme nějak nebyli u toho, když se z ní „prášilo“, a tak si na kloudný snímek orla budeme ještě muset počkat. No, alespoň se všichni kolem nabaštili na náš účet:-).

Nutno však dodat, že jsme s Jirkou v Norsku nebyli nějak úzce zaměřeni na nějaký konkrétní druh. Mnoho fotografů věnuje veškeré své úsilí, čas i peníze nějakému svému vlajkovému druhu, ale my jsme se všem druhům nakonec věnovali přibližně stejně. Orlík by se jistě při delším čekání k fotografování dostavil, ale nás to zkrátka táhlo stále na nová a nová místa. Nejlíp náš postoj k fotografování vystihuje Jirkova fráze, či lépe řečeno naše ranní modlitba, které nám přinášela štěstí, a to: „Tak to jsem tedy zvědav, co nám tento den přinese?“ 

Lyskonoh, neposedný tajtrlík

Opravdu velmi jsem se těšil na prapodivného bahňáka lyskonoha. Ti se zde na Varangeru vyskytují hned ve dvou druzích. Úzkozobý a ploskozobý. Jirka mi neustále sliboval, že si jich fakt užiju, až jeden den konečně přišla má chvíle. Byli jsme zase na nějakém tripu, když jsme u cesty zahlédly zajímavé mokřinky. Už když jsme vysedali z auta, z jedné z louží se vznesla ostralka. Kloudný snímeček nám neumožnila, ale na hladině jsme zaznamenali pohyb. Lyskonozi! Konečně! Následující okamžiky jsme trávili v jejich příjemné společnosti. Sluníčko nám přihrávalo jen ty nejhezčí barvy a my se nestačili obdivovat jejich neuvěřitelné vitalitě. Nejvíce mě však překvapila jejich velikost. Jsou to skutečně drobci velikosti drobného pěvce. S fotografováním však ani s ohledem na tuto skutečnost nebyl problém. Nebyli totiž nijak plašší. Mnohdy se stalo, že se přiblížili na metr od nás. To se pak nefotilo, jen koukalo hezky naživo. Za terénní vlnou se ozývali vodouši kropenatí. Začínal norský den.

S Lyskonohy jsme se setkali i na jezírku uprostřed Vadsoie. Bývá jich tu hned několik párů. I přesto, že je jezírko poměrně rozlehlé, často se drželi kolem břehu. V našem případě však tolik foukalo, že jsme se lyskonohům během svého pobytu dále již nevěnovali.

Elegán s humorným hlasem 

Norsko, co se týče ptačích druhů, mě překvapovalo snad na každém kroku. Jelikož se i v ČR vždy na jaře rád vracím k našim hrabavými i tady jsem si je chtěl užít. Na Varangeru se lze nejčastěji dá setkat s bělokurem tundrovým a méně často, většinou spíše na horách, s bělokurem horským. Právě končil jejich tok, a tak je bylo vidět ještě poměrně často. Jejich bílé opeření bylo v krajině bez sněhu velmi dobře patrné. Jen slepičky na tom byly o poznání lépe, jelikož právě mnoho z nich zakládalo snůšky a maskovací šat jim měl zajistit bezpečné hnízdění.

 
Oním překvapením byl pro mě právě hlas tokajících kohoutků. Ten je skutečně velmi úsměvný. Bylo by to docela zajímavé vyzvánění na mobilJ. Při jednom setkání jsme narazili na jednoho dosud pěkně tokajícího kohoutka, který nám dovolil pár snímků a hlavně si užít jeho nečekaný „brblající“ hlas. V jiném případě jsme se k páru plížili tundrou a do blízkosti se nám v přehledné krajině dostat nepodařilo. Alespoň jsme však měli možnost pozorovat rozmanité druhy pěvců. 

Norští pěvci

V pidisvětě bylinných vrb, zakrslých bříz a jalovců se toho také mnoho odehrávalo. Nejživější byla místa, kde jednotvárnou tundru střídala voda z roztátého sněhu, potok nebo řeka stékající z kamenitých výšin dolů k moři. Tady rostlo občas i pár vyšších keříků, z jejichž větví se ozývaly rozmanité ptačí druhy. Svou modrou náprsenkou k fotografování lákal především slavík modráček (svecia). Na Varangeru je velmi hojný a člověk si jej užije dokonale. Občas mi jen chybělo, že na většině míst se nedalo spočinout v suché trávě a zaposlouchat se do okolního zpěvu, tak jak to dělávám na jaře u nás. Daleko byly české slunné meze se skřivany švitořícími na vysokém nebi. Tady bylo na většině míst poměrně vlhko, jelikož sníh slezl před nedávnem, a tak se člověk musel spokojit jen s podřepem mezi kvetoucími dřevinami. K vidění zde byli nejen budníčci větší, či strnadi severní, ale i velmi plachý drozd cvrčala. Občas jsme také pátrali po sýkoře laponské, která se zde měla vyskytovat. Nakonec jsme však viděli pouze na sýkoru lužní či čečetku bělavou. Také na sněhuli severní jsme si museli počkat. Na tu jsme měli štěstí až cestou zpět z Hamingbergu.

Asi málokteré místo člověka vezme za duši jako noční „konec světa“ v okolí částečně opuštěného městečka Hamingberg. Na mapě jej najdete až na nejsevernějším cípu Norska, a s trochou nadsázky by se dalo napsat, že dál už to snad ani nejde. Do městečka jsme přijeli zhruba po půlnoci. Venku nebyla jediná duše, jen u několika dveří se krčili nějací místní trpajzlíci, figurky, které zde mají nejspíš v oblibě. Atmosféra na místě byla téměř až stísněná. Snad jen nízké paprsky slunce vlévaly do kraje spolu s nádhernými barvami také trošku toho optimismu. Nedovedu si představit trávit zde polární noc!

Volným krokem jsme zamířili z vesnice k silně erodovanému molu směřujícímu k pobřeží. Vlevo od nás byl na pobřeží malý maják, který jakoby s planou nadějí očekával hosty směřující do tohoto „města duchů“. Jirka se oddává svému rybaření a já se probírám naplaveninami rozličných mořských artefaktů. Je tu vše. Bohužel to však nejsou pouze přírodniny. Mezi nádherou kamínků a dřev tvarovaných mořem do těch nejroztodivnějších tvarů, vždy ale směřujícím ke „kulatosti“ a oblinám, se povalovaly také „výdobytky“ lidské civilizace. Většinou plastové krabičky od kosmetiky atd. Snad si je moře jen vzalo, tak jak to umí, bez zeptání, ale pokud byly do něj vhozeny, kýmsi bez vztahu k přírodě, asi bych jej nechal všechno to haraburdí za trest odklidit. Možná by ale jen stačilo ukázat lidem, že každé jejich takové nezodpovědné počínání má také svůj přímý důsledek. V tomto případě nehezký pomník, který hyzdí daleké kraje, jinak tak čisté a neposkvrněné. 

Je až zarážející, co všechno musí moře od nás „spolknout“. V rozborech sedimentů i na hlubokém mořském dně dnes vědci nachází skutečně neuvěřitelně mnoho stop po naší „civilizaci“. Tolik toho po sobě jistě nezanechala žádná z předchozích civilizací. Vědci by měli vymyslet něco, co se samovolně a bez škod na přírodě v krátkém čase rozpadne, jinak se v tom smetí jednou doslova utopíme. 

Tak takto nějak jsem na několik okamžiků přátelé uvažoval na tak kouzelném místě, jako je Hamingberg. Je to smutné, že? Zejména je smutné to, že mě k tomu donutili naprosto cizí, a mně lhostejní lidé, s nimiž jsem se ani seznámit nikdy nechtěl. Někde jsem slyšel, že demokracie končí tehdy, když naše svoboda začíná omezovat druhé. Nezbývá než souhlasit. Vždyť ani samotná lidská schránka dnes není půdou vstřebána bezezbytku, jako by tomu mělo být dle přírodních zákonů. Zesnulá majitelka „pytlíčků“ ze silikonu, pozůstatku ženského rozmaru, se možná ještě za mnoho a mnoho let vnutí do společnosti jejich budoucího náhodného objevitele. Ten o to jistě také nebude stát, stejně jako já dnes. Snad už to bude alespoň v jiné době, než v době „plastové“…

Zpět ale k ptactvu. V dlani svíraje několik kamínků z „konce světa“, vracím se zpět k vesnici. Z dálky ke mně doléhá zpěv kosa horského, což však nejsem skrze objektiv schopen ověřit. Je to daleko. Za to si však všímám něčeho jiného. Na trámcích polorozpadlého domku poskakuje pro mě dosud neznámý ptáček. Linduška rudokrká! Je skutečně nádherná, říkám si jen tak pro sebe. Další dlouhé minuty patří jejímu fotografování. Přidává se i Jirka. Nikam nespěcháme. Pro náhodného pozorovatele bychom museli být skutečně velkými podivíny. Linduška nás vábila svou nádherou za sebou, jako nějaká rusalka. My jsme jí ale byli ukradení. Sameček si pěl svou píseň lásky, nás si naprosto nevšímaje 

Naše zpáteční cesta byla ještě korunována pozorováním skřivana ouškatého a sněhule severní. Ulehli jsme unavení, ale spokojení. Duše přetékala spoustou nevšedních setkání. Příští den nás čekal výlet do hor, kde bychom se mohli setkat se sovicí krahujovou, sněžní či s kulíkem hnědým. Dobrou noc…

Pokračování zde.

Foto a text: Štěpán Mikulka