Zmařená expedice

Když se nám v loňském roce nepodařilo sehnat třetího do auta pro expedici Norsko 2011, bylo to pro mě, a jistě i pro dalšího účastníka expedice Lukáše, velké zklamání. I přesto, že jsem v podstatě zatím ani pořádně netušil, o co jsme tehdy přišli, jelikož jsem dosud Skandinávii s fotoaparátem nenavštívil, dalo se čekat, že jsme se skutečně jen o vlásek minuli s pořádným dobrodružstvím. Nebudu se rozepisovat o mém tehdejším zklamání. Výlet jsem zkrátka založil mezi podobné do krabice s popiskou „Nesplněná přání“.

Tehdejší cestovní horečka pomalu odezněla, ale úplně zdráv jsem rozhodně nebyl. Znáte to, v hlavě byl zkrátka zadaný nějaký cíl, na nějž se celý organismus podvědomě připravoval, a kde nic, tu nic. Rekonvalescence nakonec proběhla v moravských horských hvozdech na severu, no a také na vlídném jihu, v kraji stepí, rybníků a vinic. Desítky malých domácích dobrodružství mi nakonec daly zapomenout na vidinu dalekého neznámého severu. Alespoň jsem si to v tu chvíli myslel…

Napodruhé

V závěru roku 2011 mi přišel mail zhruba následujícího znění: “Ahoj Štěpáne, už nějakou dobu sním o cestě na sever Norska, takže se tě chci zeptat, jaké by byly tvé možnosti v tom a v tom termínu… Když bys měl chuť na pěknej výlet, tak se určitě ozvi a zatím se měj skvěle. Jirka. “ Asi si dovedete představit mé překvapení, když jsem mail dočetl. Vlastně jsem jej četl hned dvakrát. Někde v hlavě se odkudsi okamžitě vynořila zdánlivě zapomenutá vidina dalekého severu a už to v ní šrotovalo, jak to jen udělat, aby to tentokrát vyšlo. Doma mi bylo řečeno: „Když si na to vyděláš mimo rodinné příjmy, tak určitě jeď“. Cesta tedy byla posvěcena „úřadem“ z nejdůležitějších.

Semlít se však do té doby mohlo cokoliv, a tak jsem byl tentokrát ve svém těšení se na poznávání severské přírody o poznání opatrnější. Vždyť jsem Jirku ani pořádně neznal. Jen podle jeho textů na skvělém webu se zaměřením na severskou přírodu a naší více méně nahodilé korespondence, jsem usuzoval, že by to mohl být fajn chlapík. Zdálo se také, že náš sen i představy o náplni společné cesty na sever by mohly být podobné. I tohle je velmi důležité. Rozhodně si nedovedu představit expedici s kýmkoliv, a proto některé z našich následných mailů sloužily také k vyjasnění našeho přístupu k fotografování a přírodě. Těžko bych později na společné cestě zkousl nějakého rádoby wildlife fotografa, který by byl pro „jedinečný“ snímek schopen zmařit hnízdění ptáků atd. V lepším případě bych měl po náladě. Nutno však dodat, že Jirka byl opravdu vzorový a ohleduplný společník.

Expedice realitou

Květen. Tak tohle slovo, respektive to, co se za ním skrývá, má pro milovníka přírody opravdu velmi nevšední význam. V tento čas se v přírodě odehrává zkrátka VŠECHNO. Jakési olympijské hry a předávání Oskarů v jednom. Kdo přírodu skutečně miluje, teď nemluvím o fotografování, ví, o čem mluvím. Co si ale představit pod stejným slovíčkem v naprosto jiné zeměpisné šířce, přesněji řečeno 400 km za polárním kruhem?

Člověk má tak nějak své představy o přírodních dějích synchronizovány na základě svých znalostí a poznatků se svým nejbližším okolím. Už jen cesta o pár set kilometrů dál kterýmkoliv směrem může docela slušně prověřit nejen jeho výbavu, ale i znalosti.  Co ale několik tisíc kilometrů? Bude tam nahoře ještě sníh? Bude možnost se při nepřízní počasí ukrýt někam do lesa nebo tam je jen holá severská tundra? Nebude tam jaro ještě na úplném začátku, pouze s prvními navrátilci z jihu? Budou tam ještě k zastižení nějaké severské druhy? Uvidíme hnědého medvěda nebo už bude možnost setkat se bílým ledním medvědem? Takové a další otázky mě napadaly během mých cestovních příprav. Spoustu z nich mi zodpověděl internet a snad ještě více trpělivý Jirka:-). Tu nejsprávnější odpověď mi však mohla poskytnout jedině cesta.

Do oblak…

Teprve tehdy, když jsem ztěžka dosedl na jednu z laviček terminálu 2 na Ruzyňském letišti, začal jsem skutečně věřit tomu, že tentokráte do Norska skutečně odcestuji. Z hlavy se konečně pomalu začaly vytrácet starosti se závadou auta, které jsem ještě cestou do Prahy vezl do opravy v Boleslavi i nekonečné peripetie (trojí reklamace) s opravou mé zánovní videokamery, kterou jsem ještě dvě hodiny před odletem vyzvedával v servisu AWH, abych si ji do Norska mohl vzít s sebou. Kdesi za mnou zůstal také revizor, který pár vteřin po vypršení platnosti mé jízdenky v metru, začal s kontrolou jízdenek v soupravě, na jejímž konci jsem za batohy stál já, a který naštěstí těsně přede mnou z metra vystoupil.

Namísto něj začínám zvolna vnímat pracovníky letiště. Prochází kolem mě sem a tam za mně neznámými cíly. Také cestující jsou v pohybu. Netrpělivě sledují monitor odletů, či jen tak bloumají s malými zavazadly po letišti. Mezi nimi já, se dvěma pořádnými batohy, jejichž váhu jsem odhadoval jako „mírně vyšší“. Předepsané rozměry však rozhodně nesplňovalo mé příruční zavazadlo. Nakonec však i mé outdoorové boty přivázané na velkém fotobatohu vzbudily pouze široký úsměv u bezpečnostní kontroly a později několik vtipných poznámek u přede mnou odbavených českých rybářů. Podstatné však bylo to, že jsem ve 20:00 nasedl na palubu letadla společnosti  Norwegian. Má cesta na daleký norský Varanger se stala skutečností.

Norsko!

Po přistání v Oslu mě překvapilo neskutečné teplo, které panovalo v okolí letištní budovy v Gardenmoen. Měl jsem před sebou asi osmihodinové čekání na další spoj do Kirkenes, a pak ještě poslední dvě hodiny letu. „Tak to jsem to asi s těmi mikinami kapánek přehnal,“ říkal jsem si v tu chvíli…

Druhá půle letu probíhala bohužel nad hustými mraky. To mě velice mrzelo, jelikož jsem dosud za svého dvanáctihodinového pobytu v Norsku viděl z krajiny plné fjordů, lesů a jezer jen velmi malinko. Má představa o Norské krajině byla doposud tudíž definována jen snímky z internetu a snímky ze zvědavých satelitních družic. Pak ale přišel nečekaný pilotův manévr. V průběhu našeho sestupu skrze mraky k dosud neviditelnému letišti se z ničeho nic celé letadlo nahnulo na mou stranu do úhlu kolem 30 stupňů. V ten okamžik jsem měl dojem, že okýnko letadla je v podlaze a ne v trupu letadla - nevšední pocit. Měl přijít ale ještě jiný, který si určitě zapamatuji na celý život.

Takřka ve stejný okamžik, kdy se trup letadla jako žiletka zařízl do husté oblačnosti pod námi, neprodyšné mraky se náhle rozestoupily a já jsem měl naráz všechnu tu norskou nádheru přímo před sebou. Když říkám před sebou, tak myslím skutečně před sebou, jelikož jsme byli při nějaké poslední pilotově otáčce před přistáním nejen natočeni k zemi, ale současně i opravdu velmi nízko nad zemí. Takřka na dosah se zdály být najednou všechny horské hřbety se zpola zamrzlými jezery, dosud zasněžené severní svahy hor i zvláštní zeleň hlubokých údolí se solitéry dosud bezlistých zakrslých bříz. Nejspíš jsem v tu chvíli musel mýt dokořán otevřenou pusu: Určitě jsem ale nebyl sám. V tu chvíli mě napadlo jen pár slaboduchých slov: „Nádhera; mikin bude akorát!“

Nejdříve na jih…

Hned po přistání jsme se s Jirkou šťastně shledali. Po krátkém seznámení jsme ihned nasedali do auta a bez prodlení vyráželi za prvním norským dobrodružstvím. Naše cesta však nesměřovala dál na sever, ale nečekaně nejdříve ještě kousek na jih, do Pasviku. Pasvik je rezervace na pomezí Ruska, Finska a Norska, založená v roce 1970. Podle všeho by právě zde měli být k vidění nejen losi, vlci či rosomáci, ale na území 119 km čtverečních by měla být velmi hustá populace medvědů hnědých. Celá rezervace je protkána jen minimem turistických cest a dostupné informace hovoří jen o nedostatečném zázemí pro turistiku. Tahle poslední informace sice turisty nepotěší, ale u nás, milovníků divočiny, tomu bylo přesně naopak.

Zatímco trojmezí Pasviku bylo ještě někde daleko před námi, takřka bez přestání jsem vyhlížel skrze okýnko Jirkovi Oktávky. Nic podobného jsem dosud neviděl. Norské jaro zde bylo na úplném začátku. V řídkých a dosud bezlistých porostech zakrslých bříz proto ještě více vynikal habitat míjených biotopů. Okolní krajinu však mozaikovitě porůstaly především mechy a lišejníky, které se střídaly s takřka holou skálou a kamením, podle toho, jaké kde byly podmínky k životu. Pro mě dosud nevídaný pohled! Takřka každý čtvereční metr by v našich podmínkách mohl být rezervací. V ten okamžik jsem si vlastně ani nedovedl představit, že bych se v této krajině mohl volně pohybovat. Vždyť v našich podmínkách může byť už jen jediný nešetrný krok (např. v jesenických rašelinách) zanechat stopy po desítky let.

Pasvik

Do Pasviku jsme dorazili v podvečer, tedy asi. Polární den nám nedával mnoho možností, jak určovat odhadem čas a na hodinky se mi pořád koukat rozhodně nechtělo. Vždyť za oknem toho bylo pořád tolik zajímavého. Čím více jsme se k Pasviku blížili, tím více přibývalo přirozených borovicových lesů, až jsme jimi nakonec byli zcela obklopení. Za námi zůstaly poslední zemědělské usedlosti, které se do té doby v pravidelném rytmu střídaly s původní tundrou, opět podle toho, kde to bylo jen trochu k životu, a kde se člověku podařilo vytrhnout kousek divoké přírody z její přirozenosti. „Nejspíš zde žijí místní Sámové,“ zodpovídá mou nevyslovenou otázku Jirka…

Nutno dodat, že už i cestou jsme viděli mnoho zajímavých ptačích druhů, od břehoušů rudých, přes hoholy severní až po strnada severního. To nejlepší však mělo teprve přijít. Přesto, že Jirka je spíše fanda do ptáků, takže jsme na naší cestě neměli políčeno na žádné z místních vlajkových druhů savců, i tak jsme si fotografování a pozorování přírody dostatečně užili. Na liduprázdných stezkách Pasviku jsme se setkávali s lidmi jen velice vzácně, a tak už i v jejich bezprostřední blízkosti bylo možno pozorovat mnohé zajímavé druhy.

Hned první nás těsně vedle cesty překvapila tetřívčí slepička. Takřka utopená v moři borůvčí a omamně vonícího rojovníku, který se jinak v Norsku běžně nevyskytuje, na nás koukala zdánlivě bez plachosti. Nakonec se ukázalo, že plachá přeci jen, ale to nám nebránilo udělat alespoň pár snímečků její maličkosti:-). Velkým překvapením na jedné z nezpevněných pasvických cest pro mě byla tentokráte slepice tetřeví. Písečné podloží toho místa jí však nejspíš vyhovovalo k popelení i sběru potravy, což potvrdila i malá obchůzka onoho místa. Četné pobytové znaky potvrzovali, že zde bývá nesmírně živo. Takřka na každém kroku bylo možno pozorovat nejen trus mnoha hrabavých, ale i velké bobky losů či lýko sedřené vytloukajícími soby a jeleny. Po medvědovi však ani památky. Už však jen pouhé vědomí, že se právě zde medvědi hojně vyskytují, dávalo celému dobrodružství nevšední patinu.

Podobných zastávek na zajímavých místech jsme udělali hned několik. Jednou nás zaujal starý les, kde jsme naslouchali, jestli se neozve sojka zlověstná, jindy zajímavý mokřad s bahňáky a četnými čírkami. Asi nejsilnější dojem ve mně ale zanechalo místo až na samé ruské hranici. Byla zde na konci cesty jakási tichá opuštěná usedlost, nejspíš pohraniční nebo policejní služebna, nedaleko níž se vinula stejně mlčenlivá řeka tekoucí snad kdesi z Murmanska. Téměř chmurnou atmosféru místa dokresloval most vedoucí z ruské strany – most donikam. Jeho trosky, jako nějaký ztroskotaný koráb, stály strnule vprostřed řeky. Nejspíš bylo někdy kolem půlnoci. Nebyla však tma. Celou krajinu osvětloval jakýsi chmurný přísvit slunce schovaného jen pár stupňů za obzorem. V tichosti jsme zamířili k řece a každou chvíli sledovali protější břeh, odkud se občas ozvalo zapraskání větví. Mnou toužebně očekávaný medvěd se však z divočiny nakonec nevynořil. Jen na zpáteční cestě jsme byli obdarováni pozorováním párečku zamilovaných jeřábků. Cestou zpět k nám doléhalo z nitra lesů nejen tiché bublání tetřívků, ale i dech beroucí volání jeřába popelavého ozývajícího se z prostřed rozsáhlé bažiny. Ta místa jsem opouštěl s nevysloveným přáním, jednou to tady pořádně prozkoumat. Vždyť právě zde si krajina na některých místech nejspíše zachovala svou přirozenou tvář a dalo se jí bez nadsázky říkat DIVOČINA.

Znovu k severu

Hlavním těžištěm naší společné expedice však měl být ještě dosud poměrně vzdálený poloostrov Varanger. Na mapě jej lze nalézt až na samém severovýchodě Norska. Případná další cesta z jeho nejzazší části je pak možná už jen lodí po Barentsově moři. Norsko tady tedy končí, i když i Špicberky jsou také součástí jeho držav. O Varangeru se říká, že je Mekkou ornitologů a birdwatcherů. Snad tisíce jich prý každoročně navštíví tento vzdálený kousek země, aby jej doslova po centimetrech pročesávali svými dalekohledy. Odměnou jim pak jsou desítky druhů severských ptáků, které nelze jinde v takovém množství pozorovat. Během týdenní návštěvy se zde dá setkat s více než stovkou druhů opravdu různorodých opeřenců. Já měl políčeno především na bahňáky, ale těšil jsem se také na severské pěvce v čele se slavíkem modráčkem tundrovým či severské sovy, z nichž se zde nalézá sovice krahujová, kalous pustovka vzácná sovice sněžní. Na jezerech se pak dá setkat hned s několika druhy vzácných potáplic, s kajkami, turpany, hoholy či labutí zpěvnou. Tohle všechno jsme měli před sebou, takže nás nakonec ani moc nemrzelo, že jsme se v Pasviku nesetkali s opeřencem tajemného jména, sojkou zlověstnou.

Rychlostní stupeň jedna a dva na zpevněných cestách vystřídaly čtyřka a pětka, takže kilometry dělící nás od magického Varangeru rychle ubíhaly. Rozumí se samo sebou, že jsme všechny ty krásy nemíjely jen tak bez povšimnutí. Často jsem Jirku žádal, ať zastaví tuhle na potáplici malou, támhle na všudy přítomné sobíky či zajíce běláka. Právě u potáplic malých jsme ve ztichlé horské krajině mohli obdivovat tok na jednom z mnoha průzračných jezer. Leželi jsme s Jirkou mezi mohutnými balvany okouzleni nevšedním přírodním zážitkem. V jeden okamžik snad jen metr ode mě usedl slavík modráček tundrový. Jeho zářivě modrá hruď se dmula hlasitým zpěvem a touhou. Svou lásku vyznával nedaleko sedící samičce…

Nejdelší zastávku jsme však uskutečnili u jednoho z fjordů, kde jsem díky Jirkovi po velmi dlouhé době zakusil kouzlo mořské rybaření. Zážitek z tohohle rybaření je jen těžko popsatelný. Už samotný fjord byl doslova monstrózní s hloubkou mnoha desítek metrů. Pevninská skaliska na obou jeho březích vystupovala na tomto místě až nečekaně strmě v ústrety obloze. Velmi silný proud se dravě hrnul kamsi do vnitrozemí a na jeho vlnách se vezly desítky kajek mořských.

Nevěděl jsem, kam koukat dřív. Jestli obdivovat jejich čistou bělavou krásu, či vyhlížet toužebně očekávané blýsknutí hbitého rybího těla v chladivých hlubinách. Byla noc a neskutečná zima. Přesto jsem v očekávání čekal na svůj první záběr. U Jirky se už na konci zrádného háčku třepala nejedna mořská treska. A pak jsem se konečně dočkal. Po krátkém boji jsem se mohl kochat nádherou mořské tresky. Dlouho jsem ji obdivoval, než jsem ji vrátil zpět moři, jak to s prvními úlovky vždy dělávám.

S pěkným rybářským zážitkem jsme se vydali na další cestu. Společnost nám teď nad ránem dělala jedna rodinka lišek a v korytě horského potoka snad i vydra. Varanger byl už jen pár kilometrů před námi.… 

Pokračování zde.

Foto: Jiří Sláma a Štěpán Mikulka, Text: Štěpán Mikulka