Den osmý

Tak a máme tady závěr mého pobytu v horách a zároveň závěr mého seriálu o hledání léta v Jeseníkách. Výjimečně dnes neplánuji žádnou výpravu za dobrodružstvím a fotografiemi, žádné toulání po horách. V tuto ranní hodinu už jsem v uplynulých dnech obvykle shlížel dolů do údolí, plnými doušky si užívaje okolní neopakovatelné atmosféry i obligátního ledového větru. Dnes je tomu přesně naopak. Koukám oknem vzhůru do prudkého svahu vedoucího k Petrovým kamenům, které se i dnes tradičně ztrácí v mlze. Také dnes cloumá a profukuje okenicemi mého pokoje každý silnější poryv větru, ale já sedím pěkně v teple a ťukám do klávesnice PC. Dnes už budu pouze balit „kufry“ a s nimi i své zážitky, zkrátka bilancovat. I naše dnešní závěrečné povídání však samozřejmě doplním snímky a zážitky z jesenických hor. Budou to však střípky zážitků ze tří dní, které jsem s ohledem na nejrůznější okolnosti a pár povinností nestrávil celé v horách. Rozhodl jsem se ale, že je na závěr svého seriálu zařadím, jelikož vypráví pořád jediný příběh, příběh „Jak jsem hledal v Jeseníkách léto“. Pravděpodobně si všimnete, že co se týče snímků, bude tento díl možná o trošku zajímavější a pestřejší. Je to způsobeno právě tím, že jde o nejlepší fotografie z více dní, i když ne celých. Dosud jsem v jednotlivých dílech publikoval vždy jen snímky nafocené ten den. Dnes tedy bude částečně chybět ta atmosféra dne jediného, avšak atmosféra začínajícího horského léta zde zůstává :-).

Díky mému deníku jsme spolu strávili několik společných chvil. Stále ale zůstává poslední zásadní otázka. Možná se ptáte, jestlipak jsem v našich horách léto skutečně našel, když jsem se jej tam vypravil hledat? Mohl bych odpovědět krátce, ale už mě asi znáte :-). Mnoho lidí by nejspíš řeklo: „Ne, léto v Jeseníkách dosud není!“ Já ale ne. Se mnou to nebudete mít až takto jednoduché :-). Co se týče počasí, určitě bych také musel říci, že zde v horách právě probíhá jaro se všemi svými klimatickými rozmary. V přírodě to však chodí malinko jinak. Příroda svůj čas nedělí na kousky - do měsíců, do ročních období, tak jak to děláme my, lidé. V přírodě jde vždy o nepřetržitý a neustále se prolínající děj, souvztah všeho se vším, který se člověk už tisíce let snaží prostřednictvím nejrůznějších vědních disciplín obsáhnout, popsat a pochopit. Výsledkem je však jen jediné. Vnímavý člověk prostě jen stále více žasne, a to tím víc, čím více přírodu poznává. Možná, že ani není potřeba přesně rozumět tomu, jak vše v přírodě funguje. Stačí jen udělat dva tři pomyslné kroky zpátky a podívat se na všechno to dění v přírodě trošku z odstupu. Kolem nás, a to i mezi námi lidmi, zůstávají stále tytéž životní motivace. Přežít! Pod tímto jediným slovem a motivem se skrývá vše. Získávání potravy, zachování rodu, selekce těch nejslabších. Každá z těchto z těchto oblastí má samozřejmě své komplikované, ale někdy neuvěřitelně jednoduché a přímočaré strategie, ale tom vám více poví třeba sir David Attenborough.

Když se tedy pokusím ze střípků svých zážitků chápaných v nastíněných souvislostech poskládat výsledný obrázek toho, co se tady v horách v současné době odehrává, z přírodního pohledu mohu bez pochyby říci, že do hor už léto dorazilo.  Jednoduše řečeno, viďte? Z toho, co jsem viděl kolem sebe na svých toulkách je jasné, že i sem už dorazilo období blahobytu, jež vystřídalo hezkou řádku letošních krušných dní. Určitě však nemohu říci, že bych některého ze zdejších živočichů důvěrně znal, že jsem vše přímo pozoroval a zažil. Na takové poznání by jistě nestačil celý život. Svědčí o tom například i naše chabá znalost našich blízkých, kteří nás mnohdy i po letech dokážou lecčím překvapit (i nás samozřejmě také ovlivňuje onen nepřetržitý vývoj - kdo se zkrátka tělesně a duševně nehýbá, stejně jako v divočině, zakrňuje a umírá, proto se není čemu divit). Spousty věcí jsem si tedy musel dát do souvislosti, představit si je a domyslet. Mohu tak prostřednictvím své fantazie a zkušeností vidět obrazy, které jsem skrze vlastní oči třeba i nespatřil. Příkladem mohou být překrásné scenérie „rodinného“ života vysoké zvěře. Neměl jsem příležitost je na vlastní oči dlouhé hodiny pozorovat. Vím ale, že tam, kdesi v horské kleči, se den co den, bez toho, že by záleželo na rozmarech počasí či denní a noční hodině, odehrávají překrásné přírodní momenty. Umím si představit skotačící kolouchy sledované temnýma očima ostražitých matek, doslova jakési mateřské školky skryté před zraky predátorů a zvědavců; vidím, jak matky laně opírají své hlavy o své přední běhy, přesně tak jak jsem to měl možnost vidět u mohutných jelenů, které tížilo jejich vlastní paroží.

Krásné momenty jsem rovněž zažil i s opatrným kosem horským, kolohřivcem, který pečoval o svá mláďata. Ta podřimovala na spodních větvích horských smrků, či v hebké trávě prudkých svahů a čekala, až se matka dostaví s další porcí žížal. Jistě ale i na ni přišla únava z celodenního obstarávání potravy a možná i ona společně se svými mláďaty spočinula na jediné větvi. Jaký by to byl snímek... I tak to ale vidím a cítím, jako bych tam s nimi na té stejné větvi byl a odpočíval :-).

Podle mého názoru už tedy léto do hor rozhodně dorazilo, i když se spíše jen zvolna rodí. Zatím není úmorné svými vedry a komáry. Léto zlehka tu a tam vykoukne zpoza keříku borůvčí, co by kvetoucí tráva, zavoní z horské pěšiny, co by složitá, a proto dokonalá směs lehkých vůní hlíny, stromů a živočichů. Cítíte to také? Jestli ne, musíte do hor! O hodně přicházíte :-). Takové léto netrvá dlouho. Brzy se zlomí a přijde do hor jiný čas. Mláďata kamzic, srn, laní a bachyň rychle odrostou. Pak přijde jako první srnčí říje, a to už bude léto v plném proudu. To už pak spolu můžeme pomalu začít hledat přicházející podzim :-). 

I lidé se na léto a turistickou sezónu tady v horách už připravují. Kdo máte rádi Karlovu Studánku, určitě ji při své návštěvě nebudete poznávat. Namísto shořelého Hubertusu stojí zbrusu nová hasičské stanice a centrální ulice Karlovy Studánky, ta se právě teď mění nejvíce. Na korbách těžkých náklaďáků se kostky jejich těl postupně stěhují na skladiště poblíž turistické cesty na Bílou Opavu. Letité žulové kostky studáneckých ulic sešlapané snad milióny lázeňských hostů teď leží bez ladu a skladu na hromadách. Každá poznala na svou vlastní „kůži“ místní historii, každá slyšela Němčinu i Češtinu, slyšela tok tetřevů z horských svahů i bojový ryk dávných kapitálních jesenických jelenů. Dnes se všechno mění. Však se nechte překvapit… Takže buď pozdraveno léto! A tobě přírodo, díky. Rád jsem spočinul ve tvé náruči, rád jsem tě zase o kousek lépe poznal.   

V závěru mého deníku mi dovolte krátkou bilanci, doplněnou zmíněnými snímky, která vám pomůže dokreslit atmosféru mého focení tady v horách. Tyto informace také mohou být užitečné např. pro některé přespolní návštěvníky Jeseníků, kteří se rozhodnou zdejší nádherné hory navštívit v tomto předprázdninovém čase.

Ráno jsem obvykle vstával slabě po čtvrté hodině. Několikrát jsem však díky nepřízni počasí spal až do šesti, takže celkem luxus :-). Žádné ráno jsem však nezažil modrou oblohu. Naopak. Prakticky každé ráno byla silná mlha, která se postupně po celý den, díky silnému a často neustále se měnícímu se větru, rozpadala. Zažil jsem tak díky tomuto větru celkem asi čtyři krásné večery, což je ale za dva týdny celkem málo. Vítr většinou nebyl stabilní, točil se prakticky nepřetržitě, což mělo zásadní vliv na focení zvěře, která se řídí čichem. Na kazatelnách, které by situaci řešily, jsem ale vysedávat nechtěl. I tak jsem např. vysokou potkával každý den. Vím však, kde ji hledat :-). Spát jsem obvykle chodil po dopsání deníku, přibližně mezi jedenáctou a dvanáctou.

Pár dešťových kapek spadlo téměř každý den, včetně posledního dnešního rána, kdy jsem samozřejmě ve čtyři chtěl opět vyrazit fotit. Nakonec jsem se ale jen skvěle vyspal :-). Prakticky celý pobyt jsem využíval zimní doplňky (šálu, kuklu, polartekmikiny, goráčovou maskovací větrovku, atd.). Nejnižší teplota byla jeden stupeň nad nulou a nejvyšší pak, kolem desíti stupňů. Teploměr na hotelu je ale ve stínu. Průměrná ranní teplota byla čtyři stupně, takže už se opravdu těším dolů, až se ohřeju :-). Slečna z rádia opět ráno u snídaně hlásala teplotu kolem dvaceti stupňů, to ale pro hory opravdu neplatí.

Na údržbu mého oblečení padla dvojí impregnace. I přesto jsem však měl oblečení i obuv několikrát skrz na skrz mokrou. Střídal jsem však dvě „sady“ oblečení, které jsem co dva dny kvůli vlhkosti a zachování tepelného komfortu točil. Zničil jsem dvoje dosluhující kalhoty a jedny boty. Za těmi udělala tečku především vlhkost a náročný horský terén, i když jsem nechodil až tak mnoho. Každý den jsem absolvoval tři výlety v celkové délce do dvaceti kilometrů. 

Co se týče jídla a pití, potvrdila se mi jedna moje stará zkušenost. Když má duše co jíst, tělo nestrádá. V podstatě jsem za celou dobu stihl v „hotelu“ asi jen čtyři vydatné snídaně, pět obědů a dvě večeře. Zbytek jsem řešil „bébéčkama“ (jedna krabice malých balíčků) a nějakou tou buchtou z domova. Pitný režim jsem však dodržoval celkem zodpovědně. Pil jsem přibližně dva litry denně. Vodu jsem však sebou s ohledem na váhu nenosil. Napil jsem se řádně před a po cestě. Zbytek tekutiny jsem doplňoval z horských potoků. Chuťově to bylo i tak o něčem jiném, něž je tomu v případě chemických sloučenin, co se ukrývají v petkách :-).

Z fototechniky jsem využíval mé „padesátdéčko“ od Canona, které se celkem osvědčilo i přes svůj otřesný vzhled šumu při nedostatku světla. Tělo bylo pohotové a šlapalo jako hodinky. Objektivy jsem využíval dva. Dosluhující teleobjektiv Canon 100 – 400 mm 4,5 – 5,6 L IS, který mě už bohužel párkrát zradil (mám jej z druhé ruky a už asi osm let je využíván v extrémních podmínkách), a můj reportážní Canon 17 – 55 mm 2,8 IS. Rovněž jsem často využíval mezikroužek EF 12 II od Canona. Je to poměrně obyčejná fotovýbava, která se ale pro svou lehkost hodí na cesty. Zoom obou objektivů sice kvalitu snímků mírně snižuje (větší počet skel než u pevných objektivů), ale i tak jsem na šoulačkách fotil převážně z ruky, takže jsem to po stránce kvality až tak neřešil. Stativ, přesto, že jsem jej tady s sebou měl, jsem po horách tahat nechtěl. Kvalita snímků stejně nijak neovlivní kvalitu mých pocitů a zážitků z jesenické přírody. Na cestách jsem fotovýbavu nosil pouze v lehkém, ale vynikajícím batohu Vanguard Kenline 59. Lékárnička a telefon samozřejmě ve výbavě nesměly chybět. Z fotodoplňků jsem využíval převážně jen maskovací šálu. Fotostan a hejkala jsem s ohledem na měnící se vír a jejich váhu nepoužil.

Na úplný závěr ještě malá poznámka o zvěři. Mé časné vstávání a pozdní usínání ovlivňovala právě zvěř a její životní rytmus. Vysoká zatahovala kolem šesté, za větrných dní ještě mnohem dříve, a na pastvu vytahovala někdy po půl osmé večer. Letos se mi zdálo, že je i ve sdružených tlupách vysoké poměrně málo kolouchů. Černá se poflakovala i dlouho do světla, avšak tradičně kryta hustým podrostem. Překvapivá byla i nadmořská výška jejího výskytu někdy až ve třinácti stech metrech. Kamarád je ale viděl i přímo na hřebeni. Srnčí zvěř se držela svých standardních denních pastevních cyklů bez zásadních změn svých stávanišť. Dostatek vody, potravy a klidu ovlivňuje i velikost jejich teritorií (stávanišť), která měla rozlohu i třeba jen do jednoho kilometru čtverečního. Na ploše čtyřech kilometrů čtverečních jsem tak měl možnost pozorovat i čtyři různě silné srnce a dvě vodící srny (teritoria se samozřejmě mírně prolínala). Šelem jsem mnoho nepotkal, přičemž pobytové znaky kun a především poflakujících se mladých lišek jsem pravidelně nacházel. Na večerních cestách bylo možno pozorovat i další pokolení odrostlých letošních zajíců polních. S kamzíky to nevypadá na naší straně Jeseníků nijak růžově. Nenavštívil jsem sice jednu z významných lokalit jejich tradičního výskytu, ale i tak shledávám kamzičí populaci, stejnou, možná snad ještě o něco slabší, něž tomu bylo v loni. Neviděl jsem totiž jediné kamzíče! No, uvidíme, jak to s kamzíky dopadne. Je to zvěř houževnatá, takže se snad tak lehce nedá a dožije snad svého stého výročí. Přesto, že už dnes jsou vydány matriály některých „podnikavců“, související s jejich vysazením do Jesenické přírody, podle historických materiálů je na oslavy ještě čas.

Co se týče ptáků, tak jsem viděl hnízdící nebo krmící lindušky, jiřičky, kosy horské, drozdovité, rehky, budníčky, sokoly, střízlíky a černé čápy. Teritoriálně se pak chovaly kukačky, pěnice, lindušky lesní a také budníčci. Na hnízdění se nejspíše ještě připravovali hýli rudí a obecní, těžko říci, jak si jejich nošení stavebního hnízdního materiálu jinak vysvětlit. Jinak jsem se samozřejmě také setkal i s pěnkavami, králíčky, skorci, šoupálky, datly, žlunami, strakapoudy, čížky, křivkami, skřivany, doupňáky, s krahujcem a s pěvuškou. S rorýsy se můžete setkat dokonce i nad Velkým Kotlem a na Pradědu. Jeřábka, tetřívka ani tetřeva jsem bohužel v průběhu svého pobytu v Jeseníkách nespatřil. Případné zahnízdění pěvušky podhorní jsem s ohledem na hnízdění sokolů na stejné lokalitě ověřit nebyl.

Tak, to by bylo asi tak vše. Ještě jednou mnohokráte díky za vaši milou společnost. Kdyby nebylo vás, poctivých čtenářů, seriál o Jeseníkách by určitě nevznikl! Snad mi to čas a finance umožní a sejdeme se spolu tentokráte při hledání jesenického podzimu :-).

Foto a text: Štěpán Mikulka