Motto: Poměrně málo se ve svých snímcích i textech zabýváme svými rodinami, a to i přesto, že jsou tím nejcennějším, co máme. Často našemu fotografickému koníčku naše rodiny bez výhrad fandí a mají pochopení i pro naše nekonečné spěšné odchody a utahané návraty. Velké díky jim za to všechno.

Když jsem včera přemýšlel o tom, co by se mohlo stát námětem mého dalšího povídání na „Andělech“, vlastně bylo zprvu rozhodnuto. Léto už mele z posledního, a tak by se nejspíš hodilo dotáhnout jesenický seriál, který pojednává právě o tomto ročním období v pro mě vzdálenostně i duševně nejbližších horách. Přeci nebudu psát o létě ještě i na podzim, říkal jsem si. Vše ale nakonec dopadlo úplně jinak…

Vlastně za to mohl kalendář (trošku také můj kamarád fotograf Martin). Můj letmý pohled na jeho aktuální fotografii zobrazující pole, jež se vydalo ze svého bohatství, ale i vysoké datum, které avizovalo konec prázdnin, mi připomněl ještě jednu pro mě veledůležitou událost. Ano, právě 29. srpna se před sedmi lety narodil můj starší syn. Sakra, to to letí, plácnu do éteru otřepanou frázi. Tak Mates má už sedm a prvního půjde poprvé do školy! Tento krátký sled úvah mi naprosto nekompromisně přeťal nit mého dosavadního počínání i uvažování. Nejspíš to také znáte. Žijeme své vteřiny, minuty, hodiny…, zkrátka své životy v takovém kvapu, že mnohdy nemáme ani čas se zamyslet nad tím nejdůležitějším – nad životem samým. Letíme světem, jako bychom před sebou měli ještě tisíce let na tomto světě a přitom…, přitom se nám svět ve skutečnosti ani nestihne otřít o duši. Dosud nevstřebaný a nevychutnaný zážitek hned překryje jiný, a pak zase jiný, až je z toho všeho jen hutný burgr pana „Meka“. Bohužel má pro nás i podobnou hodnotu. Kapou z něj kalorie, kterými sice občas okouzlujeme své okolí, tělu však škodí a duši nic nepřináší.

U nás fotografů je to naštěstí malinko jinak. Náš koníček nám alespoň občas na okamžik otevírá oči, učí nás pozorně se dívat kolem. Závěrka našeho fotoaparátu zastavuje řítící se lokomotivu moderní doby, aby na nás po letech dýchlo kouzlo okamžiku. I tak jsme ale všichni příslušníci stáda pakoňů proužkovaných, či kaferských buvolů, jež se všichni ženou jediným směrem, na rozdíl od nás však s jasným cílem. Jejich cílem jsou pláně Serengeti zelenající se čerstvou travou. Kam se ženeme mi, to snad často ani sami nevíme. Často necháme svůj motor roztáčet věcmi pro život nedůležitými. Přitom to nejdůležitější je většinou jen pár kroků od nás. Je to naše rodina. Stará pravda sice říká, že člověk hodnotu domova pozná až na cestách, s tím souhlas, ale tohle zjištění tuláckou duši stejně nezastaví…

Opřel jsem se opěradlo židle a najednou jsem se díval mnohem dál, než jen na monitor svého PC. Naráz jsem viděl přítmí porodnice a okamžik, od kdy jsem začal chápat jinak celý svět, okamžik, kdy jsem objevil ještě jednu z důležitých hodnot – rodičovskou lásku. Po všechny následující dny až do dnes jsem díky narození našeho Matesa začal alespoň přibližně tušit, jaké to vlastně je, mít o někoho opravdový rodičovský strach. Teprve od tohoto okamžiku člověk začal chápat některá dosud nepochopitelná rozhodnutí rodičů, ale o tom třeba až jindy:-).

Můj čerstvý rodičovský stav měl také zásadní dopad i na můj koníček, tedy fotografování. Při všech svých následujících fotovýpravách do divoké přírody jsem totiž tuto nově získanou empatii přenášel i do svých setkání s jejími divokými dětmi. Každá přírodní máma měla najednou u mě ještě větší úctu, než tomu bylo dosud. Nedovolil jsem si od té doby už nikdy násilně zasahovat do harmonických rodinných výjevů s cílem pořídit nějaký snímek mláděte atd.

Pomyslný film v mé hlavě však běží dál. Před očima teď mám přibližně rok staré miminko, které poznává svět kolem. Oči už vidí mnohem konkrétněji, než v prvních dnech, ale nohy ještě neumožňují uskutečnit, co by jim hlava chtěla poručit. Je tady ale hodný táta, tak trochu fotografický fanatik. Pozn.: Kamarád Martin mi pod článek o letošní srnčí říji napsal, že už připravuji ze svých dětí fotografickou konkurenci, takže tady je ten okamžik Marťo, kdy jsem s tím začal:-). Venku je hezky, jde se fotit Mates, přichází má skvělá myšlenka. Mamča stejně potřebuje spočnout po náročné noci, která se kupodivu na synovi vůbec nepodepsala, takže můj nápad jistě uvítá. Je únor, přibližně patnáctka pod nulou a já i Mates necháváme za zády sídliště, zatímco většina lidí ještě spí nebo vychutnává teplo domova. Sníh pod kolečky kočárku zajímavě křupe – pro mě dosud nezvyklý zvuk na mých fotovýpravách. Kouř z komínů jakoby nad domečky přimrzl. Je mrazivé a jiskřící ráno. Kdybych měl v tuto chvíli připojenu webovou kameru a někdo mě po síti sledoval, asi by se notně bavil. Vzpomínka totiž na mé tváři kouzlí široký úsměv. Aby ne. Nikdy na tohle mé první focení se synem nezapomenu…

V šípkovém keři u polní cesty směřující na vrchol dávno již vyhaslé sopky Uhlířského vrchu jsem objevil kosa.  Ukryt před hladovými krahujci, krčil se uprostřed keře na dosah od chutného šípkového sousta. Zatím, co mi v hlavě zní Lennonův song o „černém ptákovi“ parkuji kočárek do závěje tak, aby Mates viděl, jak se to dělá a připravuji foťák. Proč by nemoh něco užitečného od táty okoukat už teď, vždyť už má přes rok, říkám si. Pořizuji první snímky kosa v ranním slunci a občas se ohlédnu na Matyho. Má krásně červené tvářičky a zaujatý pohled. Co si teď asi myslí? Kos je načepýřený a v takovém mraze se samozřejmě nechce ani hnout, aby udržel teplotní komfort. To mé prsty na těle foťáku jsou na tom o poznání hůř. Jsou zkřehlé na kost, ale má motivace je zatím silnější. Hledám mezi trnitými větévkami tu nejvhodnější skulinku s ohledem na teplé sluneční paprsky, abych odpočívajícího ptáka zachytil. Uvědomuji si ale v zápětí, že musím zkontrolovat, jestli Maty nevytáhl ruce z pod fusaku. Takyžejo, cosi mi v zasněžené krajině nadšeně ukazuje, asi že bych jako moh raději zkusit nějakou tu krajinku. Ruce má samozřejmě úplně holé. Vypadá spokojeně, ale i tak musím okamžitě řešit absenci rukaviček. To jsou ti tatínkové. Ve fotobatohu mají všechno nejlépe dvakrát, ale synovi rukavičky nevezmou, jako bych slyšel slova většiny našich drahých poloviček. Za bravurní řešení situace už nás ale většinou nepochválí. To ale jistě také znáte:-). Nakonec situaci s přehledem řeším rezervními pletenými ponožtičkami. Chlapi se prostě neztratí!

Tak a tady mé krátké zamyšlení – Matyho první focení, končí. Dnes je to už sedm let. Sakra, to to letí… Zaostřuji oči zpět na monitor a horečně v albech hledám ony dávné snímky pořízené ještě na slajdu. Á, tak tady je mám. No a tady je máte i vy…

Dnes mi zbyly jen tyhle mé snímky a vzpomínky na ten dávný čas. Za to díky právě fotografii! Náš koníček je pro nás většinou natolik silný, že v různě velké míře ovlivňuje i chod našich rodin.  Jestli z Matesa a Kuby fotograf jednou bude nebo ne, to je celkem jedno. Nutit je určitě nechci, ať se jim to nepřejí. Nebylo by to poprvé, co by někdo, např. přenosem svých nenaplněných ambicí, otrávil svým dětem život. I tak se mi zdá, že jsou kluci se mnou v lese víc než dost. Jisté ale je, že Mates bude moci po letech říct: „Kdysi hodně dávno jsem s tátou fotil ještě na diáky.“ Předloni dokonce ještě zkusil i negativ, to když na metr fotil honcujícího se zajíce, ale to už je zase jiný příběh:-). Dnes máme na programu něco důležitějšího – všechno nejlepší Maty!

Foto a text: Štěpán Mikulka