Den šestý

Přesto, že jsem s tím už nepočítal, šestý den na mě přichází krize. Obvykle krize přichází třetí nebo čtvrtý den, ale tím, že jsem zde nebyl plný čas, přišla potvůrka poněkud později. Když je člověk sám, tak o nic nejde. Nikdo kolem něj jeho náladami netrpí a vše je vlastně v poho. Tohle počasí by ale umořilo i vola. Prostě jsem se dnes musel spakovat a vypadnout se ohřát dolů, do údolí. Tento slovosled mi navzdory mému dnešnímu rozpoložení okamžitě ve tváři kouzlí úsměv. Vzpomněl jsem si totiž díky němu na HERCE pana Smoljaka, který nedávno odešel do hereckého nebe. „…domů, do Prahy, do Podolí, do prdele, to je mi smutno...“, tak nějak to tuším bylo:-). Tenhle člověk mi bude chybět… Dnes jsem prostě musel vypadnout někam, kde nebude ani mokro, ani mlha a ani vítr. Dobrý by taky bylo, kdyby tam alespoň pro dnešek byly jen nějaké menší kopce:-).

V zápětí proto nasedám kvapem do Škodověnky a mizím dolů a ani se neohlížím. Příroda za to ale nemůže. To mé tělo, zhýčkané civilizaci, začalo po nezvyklé fyzické námaze a nevyspání malinko protestovat. Cestou na Hvězdu se mi v hlavě zrodil alespoň malinký motiv pro mou dnešní výpravu. Půjdu dokončit svůj včerejší průzkum do spodní části Bělokamenného potoka. Auto nechávám na horním okraji Malé Morávky, kde nejprve fotografuji onen vichrem poničený smrkový les. Během fotografování žasnu nad neuvěřitelnou přírodní silou. Jeseníky budou opět drobátko jinačí, jelikož takových nově zpustošených míst je v nich hned několik. Lesníci i ochranáři naříkají, protože nejde pouze o obrovské finanční ztráty, ale i o ztráty na porostech klimaxové smrčiny, kterou jsem včera na své pouti procházel. Naštěstí tady nejde o takový rozsah, jaký je vidět na snímku.

Otáčím se k polomu zády a hned mě ten nový pohled malinko ukonejší. V „nivě“ Bělokamenného potoka pode mnou jsou úchvatně rozkvetlé louky. Lidská duše hned pookřeje. I tělo. Je zde nezvykle teplo. Co dokáže pár stovek výškových metrů… Sundávám kšiltovku a mikinu, a v zápětí se vrhám do moře rozkvetlých květin a trav, které se vlní pod poryvy vlahého větru. Doslova tonu v té záplavě barev, ale pomoci nějakého imaginárního plavčíka nepotřebuji. Právě tohle je ta pomoc – moje dnešní záchrana. Má krize zůstala kdesi daleko nahoře a duše si zatraceně hoví. Fotím vše kolem. Vlčí boby, pcháče, kakosty, rdesna. Naháním čmeláky přelétající z květu na květ a obdivuji se jejich leteckému umění, jejich úžasné rovnováze po dosednutí na komíhající se květ. Já, během svého fotografování musím stonky často držet a oni při tom ještě dokážou sbírat sladký nektar. Krátce se ještě zastavuji u vodních květin v malém jezírku. Jedovatý ďáblík bahenní, ten jsem ještě neviděl. Pak už se vydávám do přítmí, které nabízí těsné údolí potoka, jelikož toho tepla je na mě znenadání až příliš.

Je zde příjemně. Oči se rozkoukávají pod temným příkrovem lesa. Za okamžik rozpoznávají naprosto odlišnou skladbu rostlin. Právě kvetou drobounké pstročky i květy, které dnes vidím poprvé. Patří mléčivci alpskému. I takový odpočinkový den může přinést něco nového… Horská bystřina skotačí na bílých kamenech a příjemně při tom šplouchá. Co by za takový zvuk ve své blízkosti daly miliony lidi po celém světě, které hospodaří s litrem mizerné vody denně… Na břehu odpočívá ospalý skorec a v dálce přede mnou právě vzlétá tichý patron – černý čáp.

Procházím hospodářským lesem a všude, kam se podívám, je mnoho popadaných stromů. Zejména svah pod Jelení cestou v okolí prastarých dolů je doslova žalostně prořídlý. Devět vzácných druhů netopýrů, kteří zde zimují v čtyřpatrové štole skrývající velké podzemní jezero, přišlo rázem o své soukromí. Do rozsáhlého dómu u vstupu do štol je po dlouhých letech opět dobře vidět. Může sem totiž denní světlo. Je to ohromující lokalita, která rozhodně stojí za vidění. Člověk jakoby se rázem ocitl v nějaké významné krasové oblasti Moravského krasu či Apuseni v Rumunsku, tak monstrózní je vstup do zdejších štol. Já však pokračuji dál proti proudu potoka. Se stoupající nadmořskou výškou se větví a rozbíhá do okolních svahů, aby se ztratil mým očím kdesi v hustě porostlých svazích. Krytem jednoho z přítoků se vydávám i já. Vše vypadá velmi tajemně. Jakoby tudy už léta nikdo nešel. Za každým ohybem úzkého údolí mě čeká nové překvapení v podobě letitých stromů, vyhřátých strání, malých intimních pasek a drobných tajemných skalek. Zde je jistě o říji veselo, říkám si, když se z vysokého pařezu rozhlížím po okolí. Okolní větve smrků jakoby na souhlas přikyvovaly.

Budu se ale muset vrátit. Svůj sestup však ještě směřuji ke komplexu skalek nad Bělokamenným údolím. Tam mě však bohužel nečeká nic zvláštního. Radost mi dělá akorát právě dokvétající růže alpská a mnoho pobytových znaků zvěře. Také rozhled z nejvyšší ze skal stojí za zmínku. Vpravo na mě z jednotvárné zeleně svítí včera navštívené bělostné Sutě, a dole pode mnou, tam šumí širé lesy. Pohled za milion! Tohle mě neskutečně uklidňuje. Dokázal bych se na takový obraz dívat celé hodiny. Za to může asi má „zelená“ krev po předcích. Právě v tomto údolí prý kdysi zanechali Napoleonovi vojáci veliký poklad. Pohádkové bohatství je prý ukryto v těchto hvozdech. Je to pravda, je to jen babská báchorka? Kdo ví… Snad jen divoká lesní zvěř na svých spádech dennodenně v nějakém zapadlém zákoutí míjí nějaké to lidské harampádí…

Sestupuji dolů. Brzy mám sraz s kamarády fotografy v hostinci ve Vidlích. Auto nechávám stát poblíž stodoly, kde jsem na jaře fotografoval křivky. Jejich už tady stojí. Po dlouhých dnech mlčení a ticha se rád oddávám družnému hovoru s nimi. Vzpomínáme, plánujeme anebo jindy jen tak plácáme o ničem. Je tu ale dobře, ačkoliv obsluha působí kdožvíproč odtažitě. Snad zde takové veselí a navíc bez alkoholu, nebývá zvykem. Tak jako vše příjemné, i toto setkání příliš brzy končí. Rozjíždíme se každý jiným směrem, aby se zas naše cesty po čase někde na úplně jiném místě sešly. Nejen cesty Páně, ale i cesty fotografů jsou nevyzpytatelné:-).

Během výjezdu na Ovčárnu zapínám jen tak ze zvyku stěrače, tentokráte jen proto, abych smyl prach na předním skle. Dnes to vypadá na krásný podvečer. Okolní svahy mě náhle opět zvou a lákají – krize je zažehnána. Sotva zaparkuji, už chvátám dál. Na rozkvetlém vstavači u cesty mě překvapuje monstrózní brouk. Majka. Lehám do trávy a snažím se zdokumentovat její boj s rovnováhou a větrem. Nezdržím se ale dlouho a brzy zase pospíchám dál do kopců.

Za Kurzovkou uhýbám do lesů, a pak už jen jdu. Zhruba po hodině zastavuji na strmém úbočí odkud je rozhled a snažím se pohledem obsáhnout celou tu krásu okolní krajiny. Zhluboka se nadechuji, abych si přicházející podvečer ještě lépe vychutnal. Nebylo by určitě dostačující orientovat se v životě pouze na jediný smysl, na zrak. To až nás ale učil Malý princ. V dnešní době je cílené použití a rozvoj našich smyslů snad ještě důležitější, než kdykoliv před tím. Celý spotřební svět je postaven především na vizuálních vjemech, na líbivosti modelek či rozličných výrobků. Nehledá hloubku a jedinečnost každého z lidí, nežasne nad dokonalostí dávných konstrukcí výrobků, které vydrží mnohem více, než jen jedinou sezónu. Vše kolem nás je v rámci uměle vyvolaného a záměrně uspěchaného koloběhu (zdánlivě spásný poválečný nápad jednoho z amerických ekonomů), seškrtáno, zestručněno, vyděleno, odmocněno a já? Já tu teď stojím a nějak nezapadám. Nezapadám do soukolí, nejsem pro byznys zajímavý. Mám rád staré věci, lidi, kteří si sami tvoří svůj svět a názor, dokonce ani cigáro jedno za druhým netočím. Nemám čas na spěch. Chci jen tak vnímat vše kolem sebe a nezaujatě pozorovat své překrásné okolí…

Dole pode mnou registruji pohyb. Tak přeci. Ať chci nebo ne, jsem více lovec, než myslitel:-). Do příkrého svahu vystupuje krásný mladý jelen. Jeho takřka červená barva září mezi vší tou zelení. Zapadající sluníčko jeho červenou barvu ještě více akcentuje. Rozhoduji se okamžitě. Svah nesvah, pokusím se mu nadběhnout. Až v průběhu rychlého tichého běhu si uvědomuji svojí tragickou chybu, která celý můj fotolov může zhatit. Uvědomuji si, že jsem si v zápalu lovecké horečky místo prohlédl jen velice zběžně. Vím jen, kam jelen míří. No, snad to nějak utrefím, doznívá mi v hlavě během mého takřka kamzičího sestupu. Po špičkách, tak aby ani kamínek na lesní cestě nevydal sebemenší zvuk, postupuji vstříc jelenovi, který je někde ve svahu podemou. Není nic slyšet. Podle profilu terénu se snažím odhadnout, kde by mohl jelínek vystoupit na cestu. Snažím se zaslechnout alespoň slabounký šelest, zahlédnout sebemenší náznak – místo, kde by mi okousané špičky trav na pravidelném jelením ochozu naznačily, že tudy může jelen vystoupit na cestu. Nic směrodatného však nevidím, ani neslyším. Rozhoduji se proto nakouknout z okraje cesty dolů ze svahu. Snad mezi smrčky zahlédnu jelena a budu mít možnost vybrat si vhodné místo pro pořízení snímku. Takřka půlkilometrová vzdálenost od místa zpozorování, moje ukvapenost a také veliká náhoda udělala své. Sotva nakouknu dolů pod svah, je tu akce. Stejný krok jako já, udělal ve stejné chvíli také jelen. Doslova jsme se srazili v jednom bodě. Zmizel jako střela. Tím však můj zážitek nekončil. V řadě za prvním jelenem byl jelen druhý, který vůbec nepochopil, co se vlastně stalo. Proč starší jelen tak nečekaně a bezdůvodně zničehonic mění původní směr svého dosavadního postupu? I tak ale překvapeného jelena nestíhám vyfotit. Než jsem stihl přezumovat ze čtyř set na sto, tak i on mizí v mlází. Škoda. Vše se odehrálo tak rychle. Vteřina. Vteřina, na kterou do smrti nezapomenu! Zpět se vracím s nádherným zážitkem, ale tentokráte bez snímku. Nedokázal jsem dnes využít příležitost, kterou mi Diana, bohyně lovu, naservírovala. Snad někdy příště. Na zpáteční cestě si užívám přicházející podvečer. Můj tep, stejně tak jako tep okolní krajiny, se zpomaluje. Vše utichá a melancholický hlas červenky zve celý kraj do snu. Tak tedy dobrou noc Jeseníky.

Foto a text: Štěpán Mikulka