Srnčí říje začala!

Tak tahle informace může vyvolat u různých lidí naprosto různorodé reakce. Tak například většina z těch „normálních“ nebude nejspíš na moje sdělení reflektovat nijak. Nejspíš je jen napadne něco podobného jako: „Copak jsem srnec, abych se na srnčí říji nějak těšil nebo dokonce připravoval?“ Tito lidé se po několik následujících týdnů alespoň lépe vyspí, říkám si zase já, nenormální:-). Ptáte se proč? My, nenormální, totiž víme o čase srnčí říje své. Naše podvědomí odněkud ze vzpomínek pohotově vyloví pár voňavých srpnových doušků přímo z náruče prosluněných obilných polí i ladem ponechaných luk. Vzápětí se možná také zhmotní i naše méně příjemné pocity, připomínající naopak jaké to je, když se člověku usadí na záda těžký letní polední žár. Všechno kolem naráz pozbývá jakoukoliv romantiku, jelikož tělo je z toho úmorného vedra zbité jako po výprasku. Do stínu je daleko a voda v čutoře žádná. A vzduch? Potvora – ani se nehne. I tahle situace má však své východisko. Většinou stačí jen to, aby se v tetelivém vzduchu zjevil, téměř jako duch Llana Estacada, nějaký ten srnčí krasavec. Nevím jak vy, ale já v takové chvíli okamžitě zapomínám na úmorné vedro i brzké vstávání.

Pravdou ale zůstává, že s příchodem srnčí říje nastává mnoha milovníkům přírody, fotografům a hlavně nimrodům malý svátek. Většina povinností jde u jmenovaných skupin lidí pokud možno stranou a veškeré volné chvíle jsou věnovány srncům. Každý se těší na to, co zajímavého uvidí anebo prožije, co nového se o přírodě dozví. Z vlastní zkušenosti vím, že se občas srnci před říjí jakoby vypaří a náhodná návštěva jinak slibných lokalit těsně před říjí pak může být pro mnohé zklamáním. Všechno je ale jinak.

Také já se těším na to, čím mě má oblíbená Balíkárna, a nejen ona, letos překvapí. Její první letošní překvapení bych však ani náhodou neuhodl! Hned má úvodní průzkumná výprava, kterou jsem uskutečnil 27. června, pro mě znamenala naprosto úžasný objev, i když ze zcela odlišného soudku, než bych čekal. Do kraje kolem Slezské Harty totiž přiletěli velice vzácní hosté.

Při příchodu na lokalitu mě zaujal důvěrně známý hlas. Ten však naprosto jistě nepatřil žádnému savci, natož důvěrně známým srncům. Okamžitě jsem však věděl, kam jej zařadit, a kdy jsem jej slyšel naposledy. Naráz jsem stál v posledních paprscích zacházejícího slunce na hrázi Mušovské nádrže o pár desítek kilometrů jižněji. Před sebou jsem měl sluncem překrásně nasvícenou Pálavu. Právě tohle byl ten hlavní důvod k mé tehdejší výměně právě nasazeného teleobjektivu za širokáč. Netušil jsem, jak toho budu za okamžik litovat… Zkrátka jsem chtěl tu překrásnou a pomíjivou scenérii říjnového večera zachytil pro dny příští.

Nešlo totiž jen o tradiční západ slunce. Světle narůžovělou barvu vápencových skalních stěn navíc podtrhoval naprosto temný dešťový mrak, který se nad Pálavou usadil, jako mrak nad sopkou. Nizounké paprsky zapadajícího slunce byly navíc tak nízko, že nakukovaly pod karoserie po hrázi se řítících aut a stíny vinohradů se díky nim drápaly po stráních až někam na vrchol krunýře obrovské želvy. Co se však nestalo. Přesně v okamžiku, kdy jsem neměl nasazen ani jeden z objektivů, zaslechl jsem nad sebou překrásný flétnový ptačí hlas. Koliha velká! Dokonce jsem v tu chvíli ani nepohlédl ihned vzhůru, jelikož jsem si byl naprosto jist svým určením, přesto, že jsem ji tehdy slyšel naživo poprvé. Raději jsem rychle nasazoval „tele“ na svůj fotoaparát. Stihl jsem vyfotografovat však už jen její ladný odlet.

Pamatuji si, že jsem tehdy nasedal do auta s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem prožil úžasný západ slunce, navíc ve svém oblíbeném kraji, a na stranu druhou jsem si nechal uniknout letovku jednoho z  našich nejvzácnějších bahňáků, a to v tom stejně dokonalém slunečním svitu a navíc jen pár metrů nad mou hlavou. Z těchto myšlenek mě vytrhl až tajemný stopař, nuzně působící stařík, kterého jsem naložil kdesi u Valtic. Ze zdánlivého bezdomovce se později vyklubal milý společník. Ještě s nikým jsem si takhle nepovykládal o dnešním překrásném večeru a především o umění. Když jsem jej pak v Břeclavi vysazoval, ještě dlouho jsme spolu u krajnice diskutovali. Na rozloučenou se mi ještě představil jako ředitel břeclavského muzea. Inu, nuzný kabát neznamená nuzného ducha.

A dnes tento překrásný flétnový hlas slyším po dlouhé době znovu, tentokrát však jen pár kilometrů od svého domova v Jeseníkách. Hladové oči v zápětí našly v poli hned několik těchto převzácných ptáků. To se ví, že jsem naráz zapomněl na srnčí říji:-). Vždyť ta je teprve na začátku a tihle opeřenci jsou tady dnes poprvé a nejspíš jen na skok. Nakonec se jim ale v kraji pod sopkami natolik líbilo, že u nás vydrželi víc než týden. Na volném prostranství jsem se však k těmto pozorným tvorům nedokázal dostatečně přiblížit. Chybělo mi tentokráte štěstí. I když jsem se snažil „pasoucím se“ ptákům lehnout (a zamaskovat se) do cesty, vždy na rozlehlém poli nakonec změnili směr a byli na focení příliš daleko.

Zmíněná taktika, kterou jsem si nacvičil díky kolihám, se mi však později bezvadně hodila pro moje následující pozorování a fotografování srnců. Ty první srnce jsem totiž takto nafotografoval ještě bez vábničky a vábení. Druhý den ráno jsem ale přibral do kapsy už i tento užitečný kousek dřívka. Při příchodu na místo jsem krátce naladil přibližně na výšku volání káněte, které kroužilo nad lesem. Tak jsem si to z loňska pamatoval a nastavení se téměř dokonale shodovalo i s neznatelnou ryskou na vábničce. Za necelou dvouhodinovku focení mi pak přiskočilo hned několik krásných srnců, takže jsem z lokality odcházel sice nadšen, ale současně také trochu v rozpacích, jelikož jsem nevěděl, jestli moje následující výpravy za srnci budou také tak úspěšné. O tom však zase příště, jelikož srnčí říje je u nás opravdu teprve na začátku. Jsem zvědav, co nám všem letos připraví, jaké letos budou zážitky a fotografie. Chci všem popřát, ať si ten letošní srnčí svátek pokud možno také náležitě užijí a samozřejmě myslete také na bezpečnost, jelikož jde samozřejmě také o měsíc intenzivního lovu. 

Foto a text: Štěpán Mikulka