Občas se stane, že člověk, a to zcela překvapivě, nemusí různá zajímavá dobrodružství pracně vyhledávat, jelikož samy od sebe přijdou za ním. Mnohdy i několik let na nás trpělivě vyčkávají třeba i v naší těsné blízkosti, aby nám pak jejich nečekané odhalení vyrazilo dech, anebo přineslo údiv do našich překvapených tváří. Tak tomu bylo i v mém případě…

Doslova pod okny našeho rodinného domu se nachází přírodě blízká zahrada - naše rodinná odpověď na ubývající plochu pralesů :-). Jen několik záhonků každoročně odolává této rozpínající se divočině a našemu rovněž rozpínajícímu se divokému retrívru Montymu. Ve skrytu přerostlých ozdobných stromků, které zcela svým stínem kryjí dávnou skalku, se nachází dvě neveliká zahradní jezírka. Jsou poměrně hluboká, v délce přibližně tří metrů. Z jejich kamenných břehů se na jaře na vodní hladině zhlíží voňavé konvalinky, choulostivé sasanky i houževnatý barvínek. Přímo do vody pak padají zakrslé větvičky nějaké bylinné vrby. Všude to voní vlhkým dechem kapradin, kokoříků a kopytníků. Zkrátka obdivuhodné zákoutí vprostřed města a současně také ráj pro bezpočet živočichů. Samotná jezírka pak prorůstá nejen orobinec, ale i nejrůznější vodní rostliny včetně leknínů a kosatců. Překrásný a fungující ekosystém!

Jen s těžkým srdcem jsem se proto jednoho dne rozhodl, že zjistím stav břehů jezírek, přičemž se jezírka pokusím současně také trochu vyčistit. Bývalý majitel domu byl sice velice pečlivý člověk, ale umřel již před lety a pozůstalí, kteří nám dům prodali, již zřejmě neměli sílu jezírka dále udržovat. Jednoho deštivého dne jsem proto obul gumáky, vybavil se nepromokavým oblečením a s lopatou a kalovým čerpadlem pod paží, jsem vyrazil směrem k jezírkům. Ještě na břehu jsem v zamyšlení postával, jestli vůbec do této rozsáhlé akce jít, protože se jednalo o velice razantní zásah vůči fungujícímu ekosystému. Nakonec přeci jen čerpadlo žbluňklo do prvního z jezírek a já se jal čistit stěny a odstraňovat letitý kal. „Květináče“ již dávno nesvazovaly kořenový systém jmenovaných vlhkomilných a vodních rostlin a jejich kořeny již dávno plastovou ochrannou náruč květináčů nepotřebovaly.

Práce šla rychle od ruky a já přemítal, co všechno bych tak mohl na dně objevit. Napadaly mě nejrůznější relikvie v podobě drobných minci, náhodně spadeného nářadí, či ukrytých zbraní a možná i dotěrného souseda :-). Co však naleznu ve skutečnosti, to jsem nepředpokládal. První z jezírek ničím zajímavým nepřekvapilo, jen semena leknínů jsem viděl prvně. Když jsem započal s prací ve druhém jezírku, tušil jsem, že tady už bude všechno trochu jinak... Především se dalo čekat, že zde mě bude čekat mnohem více práce, jelikož větší jezírko bylo větší a zarostlejší než to první. Když jsem odpustil přibližně stejné množství jako u prvního z jezírek, odhodlaně jsem se vrhnul mezi vodní rostliny. V zápětí jsem však zjistil, že tady bude vody asi o něco více. Voda mi rychle shora natekla do gumáků. Problémy začaly. 

Voda studila a navíc začalo intenzivně pršet. Celou akci jsem proto pojal jako přípravu na blížící se povodně a pokračoval jsem i za těchto podmínek v nepříjemné práci. Po chvíli se začalo stále více zanášet čerpadlo bezpočtem všudypřítomných listů vodní džungle. Každou chvíli jsem musel čistit hustý sací koš čerpadla. Rozhodl jsem se, že z husté „rabicky“ – archaické kovové sítě pro stavební účely, kterou dnes již nahradila perlinka, udělám v jezírku jakýsi „předkoš“, který k čerpadlu pustí už jen čistou vodu. Bylo to osudové rozhodnutí. Hned při prvním přemisťování sítě jsem si všiml pohybu v jejích jemných okách. Když jsem se k blátíčku sehnul, zjistil jsem, že se jedná o samičku čolka obecného!

Rázem jsem zapomněl na veškeré nepohodlí a únavu pramenící z několikahodinové práce. Jak dlouho už jsem tyhle malé vodní draky neviděl? To už je let! Vloni jsem je chtěl ukázat svým dvěma synům postiženým, jako spousta dnešních dětí, „dinosaurománií“, ale neměli jsme tehdy štěstí na žádné čolky. Žádného jsme na místě tradičního výskytu nenašli. Další moje vzpomínka na čolky sahala ještě mnohem dále, až do časů, kdy jsme pravidelně s naší klukovskou partou chodívali do lesa do míst, kde byly na pasece v lesích vyjeté koleje zalité vodou. Právě v těchto malých tůňkách se každoročně čolci shromažďovali k páření, aby tůňky se začínajícím létem opět opustili. Čolek, jako obojživelník, totiž ve vodě tráví jen menší část svého života. Teprve mnohem později jsem se v herpetologickém kroužku pod vedením pana Zwacha, který dnes patří k našim předním expertům v této oblasti, dozvěděl jejich jména. Šlo převážně o čolky obecné a horské, ale mohlo jít rovněž i o vzácného čolka velkého nebo ještě vzácnějšího čolka karpatského. Jejich určující znaky jsem si však už ze svých klukovských vzpomínek nedokázal vybavit. Oba naposledy jmenovaní čolci se v podhůří Jeseníků vyskytují, ale stále jich bohužel ubývá. Nejsmutnější je ovšem ta skutečnost, že jsou stále více závislí na antropogenní činnosti. Na tradičních místech svých výskytů (kaliště po zvěři, nejrůznější přírodní mokřiny atd.) se již dnes čolci vyskytují jen málo. Naštěstí je pár nadšenců, kteří se čolkům snaží na vhodných místech uměle vytvářet nová jezírka a nádržky, a zdá se, že by tento management mohl i do budoucna fungovat.

Čolek horský - samec

Neodolávám, a čolka na své dlaní obracím bříškem nahoru. Do zamračené deštivého dne doslova zazáří jeho jasně oranžové bříško poseté souhvězdími tmavých teček, které je typické pro čolka obecného. Zatímco se čolek snaží zmizet z mé dlaně, uvažuji o dalším postupu čištění jezírka. Tohle jsem tedy opravdu netušil, že najdu mého oblíbeného tvora přímo na naší zahradě. I za cenu značného zpomalení čistících prací se nakonec rozhodují vypnout kalové čerpadlo. Jemnou síťkou pak vytrvale nabírám směsici bahna a vodních rostlin a vše ukládám hned vedle jezírka. Na vodu v mých botách jsem už dávno přestal myslet a také sílící déšť jsem přestal vnímat. Hlavně žádného nepřehlédnout! Hromada bahna vedle jezírka roste a čolků nakonec nalézám téměř dvacet. Všechny je ukládám do zvláštní nádoby, jelikož je chci ukázat jednak synům, kteří jsou teď ve školce, a současně si rovněž uvědomuji, že chlorovaná voda, kterou budu muset jezírka dopustit, by jim nemusela udělat dobře. Díky mé oblíbené akvaristice vím, že chlór velice brzy z vody vyprchá, a já budu moci čolky vrátit do jejich jezírka. Ti, kteří by náhodou uvízli v bahně, se jistě sami dopraví zpět do vody.

Čolek obecný - samice

Zatímco se jezírka napouští, rychle si sundávám mokré věci a čolky umisťuji do malého akvárka na focení. Jde o nádržku o objemu přibližně třicíti litrů, která je placatá, aby nebylo nutno fotit přes velkou vrstvu vody. Čolkům do akvárka naplněného akvarijní vodou přidávám i pár rostlin a také několik mražených nítěnek, aby dobrali sil, ztracených stresem Jde hned o dva druhy, čolka obecného a horského.  Stále si je obdivně prohlížím a těším se, co na to řeknou kluci. V teplé vodě naší vany si připomínám několik základních údajů o ocasatých obojživelnících, jelikož z dětského kroužku si pamatuji už jen útržky. Brzy se dočítám, že čolci se právě v tomto období rozmnožují a se zájmem si prohlížím jejich larvy. Jsem celkem překvapen skutečností, že čolek velký je natolik dravým druhem, že právě tyto larvy, ale i dospělce menších druhů, s chutí při nedostatku potravy požírá. Není to však jediný nepřítel „čolčího potěru“. Také různá vývojová stádia vážek a potápníci vroubení si na nich rádi pochutnají. Dozvídám se rovněž, že mladí čolci vodu většinou opouští ještě tentýž rok, kdy přišli na svět, a přidávají se tak ke svým rodičům, kteří vodu opouští již v průběhu června. Při nedostatku potravy však larvy čolků hybernují a na souš vylézají až po zimě.

Srovnání samic čolka horského (nahoře) a samice čolka obecného

Naši kluci samozřejmě ihned po návratu ze školky obdivují malé dráčky a naléhají na mě, abychom si je daly do našeho akvária, Tento nápad jim však rozmlouvám a brzy se smíří s myšlenkou, že čolci budou muset zpět do přírody. Ráno je vypustím. Hned následující den ráno však zjišťuji, že čolků je v nádržce nějak málo. List kosatce v blízkosti horního okraje nádržky mi ihned naznačuje, co se asi stalo. Prohledávám proto zimní zahradu, abych je nakonec šťastně našel pod opadanými listy, pěkně v párcích, vždy samička vedle samečka.  To mě úplně fascinovalo. Přesto, že v zimní zahradě máme díky květinám poměrně vlhko, čolci již měli suchou kůži, a tak jsem se je rozhodl vrátit je ještě na jednu noc do nádržky, aby se zotavili. Čolci ve vodě dýchají 80% vzduchu právě kůží, takže jsem si říkal, že návrat do nádržky možná ocení. Vyměnil jsem jim vodu, ať se nítěnky ve vodě nekazí a pro jistotu jsem přidal ještě i kulturu bakterií, které udržují rovnováhu i v mém akváriu. Následující den ráno si však všímám dalšího překvapení. Během fotografování čolků, těsně před vypuštěním, jsem zpozoroval podivného počínání jedné ze samiček. Je mnohem více aktivní, než všichni ostatní. Neustále se ochomejtá kolem listů vodních rostlin. Začínám tušit, o co jde. Brzy se mé podezření potvrzuje. Samička zadníma nožkama ohýbá jeden z listů a zcela „nesmyslně“ mává předníma nohama ve volném vodním prostoru. Pečlivě proto prohlížím závitek listu a spatřuji čolčí vajíčko. Při podrobnějším zkoumání travin v nádržce jich nalézám ještě několik, a tak se rozhoduji fotografování předčasně ukončit a okamžitě čolky přemístit zpět do jezírka. Možná, že čerstvě doplněná voda samičku motivovala ke „kladení“ vajíček. U akvarijních rybek je to celkem běžná věc. Společně se ženou pak čolky vypouštíme do většího z jezírek s přáním, aby jim změněné podmínky alespoň trochu vyhovovaly.

Kladení vajíček a samotné vajíčko...

Vracíme se do domu a já si uvědomuji, že jsem přeházel veškeré imaga vážek do menšího z jezírek, takže larvy čolků budou mít v tom velkém alespoň trochu lepší vyhlídky na přežití. Doma si pak podrobně prohlížím vajíčka čolků a rozhoduji se ponechat akvárium napuštěné, aby se larvy čolků měly možnost vylíhnout. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Nikdy bych nevěřil, že se s čolky po letech setkám právě na naší zahradě. Už pět let si žili vedle nás svým nenápadným životem a já o nich vůbec nevěděl. Zajímavé by bylo zjistit, jak a odkud se čolci do nádržky dostali. Jestli je původní majitel do jezírek sám přinesl, podobně jako spoustu kytek na naší skalce, anebo jestli se sem čolci sami nestáhli z okolí, když naše ulice přestávala být periferií města a životní podmínky se čolkům začaly zhoršovat. Na tuto otázku by jistě přesně odpověděl genetický výzkum, ale někdy není špatné, nechat přírodě některá její tajemství. Vždyť právě v tom je její největší kouzlo. Mnoho z nespočetných tajemství přírody nám nadále zůstává neodhaleno, a právě proto je možná pro nás její náruč tak přitažlivá. Na druhou stranu, poznání nás učí pochopit… Právě díky dnešním poznatkům snad zůstane tento „dračí“ druh zachován i dalším zvídavým generacím kluků a holek, kteří budou vyrážet za dobrodružstvím do polí a lesů za městem.

Srovnání samců čolka obecného (nahoře) a čolka horského

Foto a text: Štěpán Mikulka