Každým rokem, vždy v předjaří, na sobě pozoruji určité abstinenční příznaky. Jde o velice nepříjemnou záležitost, kterou bych rozhodně nikomu nepřál. Ani z ekonomického hlediska nejde o problém zcela zanedbatelný. O co vlastně jde? Raději příznaky aspoň malinko popíši, kdyby to šlo i na vás:-):

1. Zhruba od konce února se člověk stále ve větší míře zabývá meteorologií a astronomií. Neustále sleduje jaké je datum, jak se mění čas rozednění a smívání, kolik je na teploměru stupňů, či jestli náhodou není noční obloha poseta hvězdami.
2. Zatímco na většinu rodinných příslušníků a kolegů v práci přichází nepříjemná jarní únava, postižený jedinec naopak vstává stále časněji, aby neustále něco kutil kolem své outdoorové výstroje a fotovýbavy. To vzbuzuje nemalý údiv drahých poloviček, jelikož uvedené počínání těžce kontrastuje se závějemi sněhu za oknem vyzdobeným jinovatkou. Večer pak chodí spát vskutku velmi pozdě, vlastně až tehdy, kdy své virtuální tenisky prochodí skrz na skrz na internetových stezkách, mířících do cizích měst a krajů.
3. Pohled postiženého je poměrně neurčitý a je zaměřen buďto někam ZA…, anebo naopak na velmi krátkou vzdálenost, kde obvykle končí na stránkách map a nejrůznějších atlasů. Sluch se také často přechodně zhoršuje. Bývá zde však zjištěna zajímavá anomálie. Zatímco postižený mnohdy již brzy ráno postává u otevřeného okna; čímž mimochodem výrazně zvyšuje náklady na otop domácnosti, a cvičí si svůj sluch tím, že se v mrazivém ránu snaží zaslechnout pípnutí nějakého ptáka, přesto jemu většinu přes den i hlasitě kladených otázek nutno opakovat vícekrát. Pravděpodobně vazba na tmu a světlo:-). 

Pokud jste se již nyní našli, není potřeba dál rozvíjet mou diagnózu, a spíše je nutno urychleně jednat! Je známo, že i u velmi těžkých stavů často velmi pozitivně zabere skupinová terapie. Jednoduše napište pár mailů podobně postiženým přátelům, a léčba může začít. Já měl letos to štěstí, že mě kontaktovali mí kamarádi už zhruba před 14 dny, jestli prý bychom společně nevyrazili do NP Hortobágy v Maďarsku. Naše společná loňská výprava za jeřáby se totiž nakonec neuskutečnila, jelikož si Ilka vyvrtla těsně před odjezdem kotník. Lukáš byl tehdy kavalír, a tak jsme nakonec vycestovali jen já, můj bratr Bohdan a moje žena Bohunka. Letošní sestava však opět nebyla komplet, protože Bohunka právě absolvovala „ekologický kurz“, a tak se rozhodla zůstat s dětmi, ať si své maminky dostatečně užijí…

Naše cesta příjemně ubíhá za živého hovoru, a také počasí nám přeje. Je sobota 3. dubna 2010, a mi si užíváme to, jak jedeme do Maďar, vstříc jaru a hlavně našim milovaným květinám a ptákům, které tam jedeme fotit a obdivovat. Už na první zastávce v Maďarsku však začínáme zjišťovat, že ani tady to s jarem není až tak růžové. Sotva jsme totiž otevřeli dveře auta, abychom se osvěžili na jednom z odpočívadel, olízl naše tváře, které byly z auta vyhřáté, poměrně chladivý vítr. Ještě než jsme načali bábovku, kterou nám Bohunka na cestu upekla, vracíme se raději pro teplé mikiny zpět do vozu. Společnost nám dělají nějací místní mafiáni s nóbl SUV a jeden chocholouš. Všude kolem je kratinká čerstvá tráva a něco málo novorozených lístků na stromech. Zastávku zkracujeme na minimum, abychom konečně po hodině odbočili na známou „třiatřicítku“.

Na kalužích kolem cest nevidíme bohužel žádné jiné bahňáky, než několik čejek. Je to pro mě malinko zklamání, protože právě bahňáky jsem si z bůhví jakých důvodů už kdysi dávno zamiloval. Možná, že za to mohou skutečně ony roztomilé pohledy našich horských sluček, sluk a bekasín:-). Naděje však umírá poslední, jak se říká, a tak nezbývá než doufat, že v NP to bude o něčem jiném, což se má brzy ukázat.

Podvečerní sluníčko dává pusztě kolem nás až idylickou atmosféru, kterou navíc násobí první lžičák v mokřině u cesty. Je nádherný! Přesto nezastavujeme, abychom si včas stihli zajistit vstupenky do parku v infocentru a také nějaké ubytování. Daří se nám však ten den zajistit pouze to druhé, jelikož nám pan domácí lámanou angličtinou sděluje, že právě v "íčku" zavřeli. Co naplat, ubytovat se, a rychle ven. Spěšně vybalujeme svoji výbavu v pokoji, který je skromný, ale má příjemnou starosvětskou atmosféru. Víme však, že zde se příliš nevyléčíme:-), a tak po pár minutách zarachotí klíč v zámku a my vyrážíme na místo, které mi popsal Petr Moutelík.

Na kolonii havranů dopadá opravdu nádherné světlo, ale my si stále držíme své tempo, abychom hájek co nejdříve minuli a spatřili tak první mokřad. Ještě si všímám, že poštolky rudonohé se ještě na své hnízdiště u staré pozorovatelny nevrátily. Škoda. Doufal jsem, že už tu budou. Z maďarské příručky o výskytech jednotlivých druhů v dané oblasti ale vím, že jsme zde opravdu na začátku příletů většiny druhů. Na rybáky, mandelíky, či vlhy, bychom si dokonce museli ještě měsíc počkat.

Prach za projíždějícím náklaďákem před námi mi připomíná loňskou podzimní vyprahlou pusztu. Chráníme svoji optiku a díky této své nepozornosti spatřujeme teprve až v posledním okamžiku sýčka, který se odlepil ze staré moruše. Mizí někde u stohu slámy, ale své pohledy jsme tam otočili vskutku jen na okamžik. Před námi se totiž ukázal veliký rozliv místního mokřadu. V dálce svítí stěny pasteveckého domku a přímo u něj se pasou husy velké. Idylka! Myslím, že tohle jsme hledali. Zvolňujeme svou chůzi a začínáme si všímat i drobností kolem nás. Zem je doslova poseta trusem stovek husí, což však neodpovídá počtu husí na hladině a okolí. Asi už bohužel budou pryč a zde již zůstaly jen ty "domácí"…

V trávě se krčí jen málo skromných kvítků a já určuji jen nějaký drobounký světlík a také nějaký druh křivatce. I to však Ilce stačí k tomu, aby zapomněla na mokřad, padla před tou nádherou na kolena a začala ji svým makráčem fotografovat. My, chlapi, jsme si však našli jiný cíl. Zahlédl jsem před námi dvojici pisil čáponohých a vhodná terénní vlna přímo vybízela k pokusu o přiblížení. Po desíti minutách fotografujeme tyto opravdu nádherné ptáky, které Lukáš zatím ve volné přírodě neviděl. Nejsou moc blízko, ale i tak si všímáme toho, že jde o párek, ke kterému se po chvíli přidává ještě jeden „pisilák“. To je i důvod jejich odletu. K nim se přidává ještě i vodouš rudonohý a místo zůstává prázdné.

Za vodou si na starých dřevech všímám u nás poměrně vzácného bělořita šedého. Naše kroky tedy vedou tímto směrem. Daří se mi jej po chvíli vyfotografovat na archaických dřevěných kůlech, které se místní pastevec pokusil před nedávnem zrestaurovat. Černobílý bělořit se také krásně vyjímá na zažloutlé slaměné střeše přístřešku pro uherský skot a já pořizuji ještě několik snímků. Slunce se blíží k lince obzoru, avšak siluety všudypřítomných havranů jsou jen malou náhražkou za obvyklá podzimní hejna jeřábů. I ti se nám však po chvíli ozývají nad hlavou. V trávě před námi poskakují konipasi luční a vysoko na nebi tokají břehouši černoocasý. Je to jeden z nejnádhernějších bahňáků, kterého dnes vidím vůbec poprvé ve svém životě. Jejich svatebními lety jsem natolik zaujat, že se ještě odděluji od kamarádů, abych si jich dostatečně užil a současně se poohlédl, jestli by nebyla nějaká možnost udělat několik snímků. Přehledná plocha puszty, a zatím i skutečně kraťounká tráva, však hrají proti nám. Bude velmi těžké se zde ráno ukrýt, říkám si jen tak pro sebe, když se toulám krajem. Nakonec však vybírám malinkou sníženinu na břehu, kde se ráno pokusím zamaskovat. Pomalu se také začínám vracet k autu a za mnou slyším už jen divoké čvachtání křídel desítek lysek. Jsem tak nasycen večerní atmosférou a mnoha zážitky, že si v tu chvíli ani neuvědomuji, že bahňáku je zde zatím jen velice poskrovnu…

V penzionu si dáváme nějaká ta tradiční jídla. V mém případě je to jakási gulášová polévka, přičemž druhým chodem je jiná, tentokráte trochu hustší, gulášová polévka:-). Jídlo je však příjemně kořeněné a hlavně teplé, což mám velice rád. Místní pivo je chuti nevýrazné. Brzy po té následuje opravdu vydatný spánek, ukončený hlasem kukačky z mého mobilu. Je totiž půl páté ráno, neděle 4. dubna.

Ještě za tmy jsme i s Lukášem na vybraných místech. Ilka dnes neodolala spánku:-). V naprosté tichosti čekáme, co přijde. Rozednění je ještě daleko. Z rákosí k našim otevřeným duším promlouvá svým tajemným hlasem bukač. Vracím se ve svých vzpomínkách k litevským jezerům Žemaitijského NP, 1600 km severněji. Tam právě brzy proběhne tok jeřábů, kteří možná přiletí právě tudy, přes Hortobágy. Ze zamyšlení mě vytrhává přílet párku husí, které dosedají přímo přede mnou. Vím, že nemá smysl nastavovat na mém fotoaparátu vyšší ISO než 500, a tak se pouze kochám. Je to velice nepříjemný limit mé „dépadesátky“, která má tak nevzhledný šum, že se až divým, že něco takového od Canonu vyšlo na trh. Určitě nedoporučuji. „Čtyřicítka“ byla v tomhle rozhodně lepší!

Zvolna se rozednívá, husy se však přestěhovaly opodál, a pětimetrová vzdálenost se tak bohužel zdesetinásobila:-(.  I tak si však ranní atmosféru užívám. Kolem prolétají desítky husí a havranů a všude to začíná žít. Jen u vody přede mnou nic. Uvědomuji si po chvíli, že to, co tady opravdu chybí, jsou právě bahňáci. Zdá se, že jsme se díky letošní dlouhé zimě trefili právě mezi odlet husí a přílet hlavních skupin bahňáků. Co naplat, začínám se věnovat pozorněji párku hus. Uždibují travičku už asi jen dvacet metrů ode mne, a pak sklouznou na hladinu malého vodního oka. Pochvíli následuje páření. Je to kratinký okamžik, který jsem však dosud neměl to štěstí pozorovat. Zvyklosti jsou však velice podobné zvyklostem většiny kachen. Stoupnutí si na záda družky, přidržení se zobákem za peří na hlavě, samotný akt, a pak už se jen houser „protáhne“ zamáváním křídel a husa se několikráte opláchne zanořením těsně pod hladinu vody. Je to jen pár vteřinek, ale na obou je znát, že jsou uspokojeni naplněním pradávného přírodního plánu. Několik snímků této významné události ze života divokých tvorů se mi sice daří zachytit, ale jde bohužel, při tomto světle a vzdálenosti, spíše jen o dokument.

Přibližně po hodině Lukáš odchází a zdraví mě z druhého břehu pravicí. Přesto, že se kazí počasí, rozhoduji se ještě pár hodin zůstat. Není přece možné, že by zde nebyli vůbec žádní bahňáci, říkám si. Po hodině toulání po krajině nedaleko rozlivu, však zjišťuji, že už to tak asi bude. Kolem jsou „jen„ desítky čejek a nebe plné skřivanů. Lehám si nedaleko staré moruše, doufaje, že se zde opět objeví včerejší sýček a zvolna se propadám do snu. Vlastně jen přecházím ze snu do snu druhého. Vždy jsem si totiž přál vidět námluvy břehoušů černoocasých. Sen se mi dnes splnil. Několik párů jich hlasitě volá z oblohy nade mnou. Honí se, pronásledují jeden druhého, a občas se k nim přidává třetí, co by konkurence čerstvého páru. Vůbec se nevěnují svému okolí a já za několik okamžiků stejně tak…

Po procitnutí zjišťuji, že se obloha zatáhla ocelovou šedí. Pomalinku se šourám k místu smluveného setkání, ale ještě mě čeká malinké dobrodružství. Na jednom ze slaměných stohů totiž spatřuji sýčka. Můj starý známí jakoby podřimoval na jednom z horních balíků. V hlavě se mi okamžitě rýsuje plán. Sotva zajdu za sousední stoh, odkládám svou výbavu, a vracím se zpět k hraně stohu. Sýček však nespal. Dokonce byl natolik ve střehu, že dobře slyšel i šustění, kterému jsem se nevyhnul při svém vyškrábání se na sousední stoh, abych tak získal lepší úhel. Ve chvíli, kdy jsem velice opatrně vykukoval zpoza jednoho z balíků, už se na mě díval. Když jsem za chvíli nakoukl podruhé, už tam nebyl:-(.

Přesto, že se počasí se pokazilo, vyrazil jsem v podvečer navštívit ještě jednu z rybničních soustav, u níž jsme nocovali. Jsou to rozsáhlé rybníky, jejichž rákosiny slibují pohyb několika tradičních rákosových pěvců. A skutečně. Brzy zaslechnu slavíky modráčky, rákosníky i cvrčilku slavíkovou. Vábení pomocí nahrávky však není úspěšné. Stejně je už pozdě na focení, a tak se jen tak toulám po hrázi rybníka, abych nasál atmosféru maďarského jara v kraji rybářských hospodářů. U jedné výpusti právě spouštěného rybníka nalézám mnoho mrtvých rybek. Připravuji si je na zítřejší ráno, abych je využil jako návnadu pro místní bílé volavky a kolpíky. Během svého návratu jsem byl odměněn nejen jejich karavanou táhnoucí po večerním nebi, kdy kolpíci vypadají jako velbloudi táhnoucí po poušti, ale také průletem orla mořského, který nadšeně provolával zdravici maďarskému jaru.  Z dálky se ještě ozvalo několik kolih a racci se začali snášet na svá nocoviště. Den jsme zhodnotili u láhve místního bílého vína, kdy bylo již patrno, že skupinová terapie účinně zabírá. Na závěr večera jsme ještě zosnovali plán pro zítřejší velikonoční jitro a oddali se spánku spravedlivých.

Probuzení do 5. dubna nebylo nikterak optimistické. Zatažená obloha se připravovala k vydatnému dešti. Přesto jsme vyrazili. Odměnou nám bylo probuzení na hrázi životaplné bažiny, kdy si na Lukáše málem sednul bažant a na mě konipas:-). Zamaskováni jsme tedy dobře, říkáme si, a čekáme, co nám další okamžiky přinesou. Vodouši rudonozí se prochází jen pár kroků ode mne, ale ještě je na focení brzy. To mě ale zatím až tak nemrzelo. To nejhorší mělo teprve přijít.  Jako přízrak se totiž za několik okamžiků přímo přede mnou posadili čtyři kolpíci. Čechrali si peří a dávali tak jasně najevo, že o mně nemají, navzdor pětimetrové vzdálenosti, ani tušení. Jak už to ale v životě fotografa bývá, není každý den posvícení. Vrtkavá štěstěna nám fotografům občas postaví dárek přímo před nos, aby jej rozbalila jen na kratinký okamžik. Pak mnohdy přijde rozčarování v podobě kvapného sbalení dárku. Ne jinak tomu bylo i s mými kolpíky.

Brzy poté, co se přede mnou usadili, zaslechl jsem zvuk, který měl všechno změnit. Nespletl jsem se. Bylo to vrznutí závory u vchodu k rybniční soustavě. Který blázen rybář si tak brzy o Velikonocích přivstal, říkám si, a urychluji posun svého objektivu směrem na kolpíky. Je mi totiž jasné, že rybář brzy bude projíždět kolem, a to by mohl být konec mého focení. Konečně se mi daří dostat jednoho z kolpíků na krásnou portrétovku, ale pohoda ranního focení je ta tam. Ještě je příliš tma na focení a rybář za mými zády se již jistě blíží… Právě ve chvíli, kdy se rozhoduji pořídit první snímek alespoň samospouští, zastavuje na cestě kousek ode mne auto a hospodář vystupuje. Kolpíci jsou v jednom okamžiku ve vzduchu. Hospodář vytahuje několik mrtvých rybek z výpusti a po minutě odjíždí. Prostě smůla. Navíc začíná jemně mrholit, a tak dnes balíme. Ani naše dva následující pokusy s kolpíky cestou zpět už nebyly úspěšné. Povedlo se jen něco málo letovek za špatného světla, ale i to se u nových druhů počítá:-).

Po našem návratu, po sbalení věcí, ještě krátce navštěvujeme Hortobágy Halastó. Jde však jen o kratinké nakouknutí, aby si kamarádi alespoň udělali představu, jak to tam vlastně vypadá. Vodní buvoli tam ještě nebyli, ale radost nám udělala alespoň jedna volavka červená a hnízdo moudivláčka lužního, zavěšené blízko čerstvě opravené trati místní úzkokolejky. Začíná opět pršet, a tak za zády necháváme nejen kormorány malé, kteří měli v Maďarsku kdysi svá hnízdiště, ale i další poklady zdejší oblasti, jako například ibisy.  O malé zpestření zachmuřeného dne se nám ještě postarala lasice, která se vrhla na hladinu jednoho z kanálů, nedaleko od nás. Kamarádům, znalým rybníkářům, byl pak zajímavostí samotný systém regulace hladin zdejší rybniční soustavy.

Celou zpáteční cestu nám do skla auta bubnovala neustávající průtrž mračen, která však alespoň dávala najevo, že zde již o nic nepřicházíme. Přesto, že jsme se v podstatě trefili mezi tahy husí a bahňáků, a měli jen žalostně málo vhodného počasí, užili jsme si to dostatečně. Terapie tedy zabrala. Po návratu se již jistě o něco málo zklidníme, i když samozřejmě asi všichni tušíte, že v takovýchto těžkých případech (po extrémních zimách atd.) musí být léčba komplexní a hlavně dlouhodobá:-). Náladu nám nepokazila dokonce ani moje stará „stodvacítka“, která měla, na rozdíl od nás, po návratu totálně vybitou baterii. Startovací kabely, které mi Lukáš ochotně přivezl, však situaci hladce zachránily. Díky proto nejen za kabely, Lukáši, ale i za skvělou společnost vás obou:-). Jaru zdar!

Foto a text: Štěpán Mikulka