Když jsem před nedávnem dopisoval poslední řádky seriálu o dalším mém známém z divočiny, o káněti lesním, netušil jsem, že se v tak krátkém čase budu k tomuto dravci opět vracet. Stal jsem se však svědkem velmi silného přírodního příběhu, který jistě stojí za to, abych se s vámi o něj podělil.

Možná si ještě pamatujete, že jsem ve svém seriálu "Moji známí z divočiny" popisoval zimní čas, mimo jiné, také jako velmi vhodný pro fotografování některých dravců. Někteří dravci si totiž v tomto nelítostném čase vylepšují svůj jídelníček o nějakou tu padlinu u cesty atd. Jedná se zejména právě o káně lesní, ale i orla mořského, kterého jsem zatím fotografoval pouze v letu. Hned o vánočních svátcích jsem proto navštívil jedno z místních rybářství, abych si v několika kýblech odvezl něco chutných zbytků kapra a dalších ryb, a tak jsem měl vše připraveno. Můj záměr byl zcela jednoduchý. Vyfotit orlíka,či jiné dravčíky na újedi. Tu jsem chtěl zřídit v blízkosti naší přehrady, abych na ni, u nás velmi vzácného hosta orla mořského, přilákal. Vybral jsem si tedy příhodnou zátočinu s ohledem na světlo a dostatek odsedacích pařezů. V blízkosti jsem si pak vybudoval fotografický kryt pod vodou vymletým pařezem. Vše jsem vylepšil několika smrkovými větvemi a o svém záměru jsem zpravil známého ze zdejší honitby. Ještě se drobátko zastavím u výběru vhodného místa pro vybudování mého fotografického krytu. V tomto ohledu jsem totiž směle využil všech výdobytků moderní doby, což by se vám také mohlo hodit:-).

Pro fotografa, a to nejen pro krajináře, je velmi důležité patřičné osvětlení fotografované scény. V mém případě vše proběhlo prostřednictvím náležité domácí přípravy, kdy jsem využil kombinaci poziciometru Slunce a mapových podkladů. Tímto způsobem jsem filtroval vhodná místa, jež jsem pak fyzicky navštívil, a vybral si to nejvhodnější (podle mého názoru:-). Ve své přípravě jsem samozřejmě bral v potaz mnoho dalších okolností, jako například pravděpodobnost průletu dravců atd. V praxi jsem tedy volil přehledné místo v nejužším místě přehradní nádrže, a to s mnoha solitérními stromy, které určitě výborně poslouží odpočívajícím dravcům k nalezení mé újedi. Současně se však muselo jednat o místo, kam lidé příliš často nezabrousí, ale bude zároveň snadno dostupné pro donášení stále čerstvých zbytků, a to i přes případné přívaly sněhu, které by vše mohly zhatit. I přes pečlivou přípravu, jak už to bývá, vše nakonec dopadlo úplně jinak...

Jistě si pamatujete, že už v průběhu svátků přišla v roce 2009 naprosto nečekaná a velmi intenzivní obleva. Rtuť teploměrů se vyšplhala neuvěřitelně vysoko nad bod mrazu. Mé rybí zbytky tedy putovaly ještě zavčas na pole, a to na naprosto odlišné místo, než jsem si tak pečlivě vybíral. Důvod byl jednoduchý. Neměl jsem místo na zamrazení rybích zbytků, a tak jsem nemohl zajistit čerstvost újedě. Je to věc pro mě naprosto stěžejní a podle mého názoru nezbytná, a to nejen s ohledem na případné strávníky, ale i na případnou blízkost vodních toků atd. Vidina snímku orla, který sedí na bizardním vodou omletém pařezu, byla rázem pryč. Nezbývalo než čekat na další příležitost...

Starý rok se pěkně zakulatil stovkami nových zážitků a porodil rok nový, čistý jako list dosud nepopsaného papíru. Jen na prvním řádku stála číslice "2010". A přišli i první trvalejší mrazy... Je čas zřídit újeď. Zprvu jsem ji navštěvoval jen se zbytky masa, ale i s nějakou tou řepou či kaštany, aby i mí další lesní oblíbenci nepřišli zkrátka. Brzy jsem s radostí četl ze stop o návštěvách lasice, lišky, divočáků, a samozřejmě také o návštěvách dravců či krkavců. Újeď jsem navštěvoval přibližně každý třetí den. Takřka při každé návštěvě jsem nalézal v přírodě něco zajímavého. Mnohokráte jsem překvapil zalehlá prasata a zajíce, pozoroval lovícího kalouse, ale spatřil jsem i u nás vzácného ťuhýka šedého. Sedával vždy na keřích kolem cesty a pečlivě studoval krajinu kolem sebe, jestli mu nenabídne v těchto mrazivých dnech pro něj tak důležité sousto. Jednoho dne se mu poštěstilo a mně taky, jelikož jsem byl také při tom. Z projíždějícího traktoru vypadla na bílou polní cestu drobná myška. Její tělíčko neskutečně kontrastovalo s okolní bílou krajinou. Byl jsem přesvědčen o tom, že tohle nemohlo patronovi s šedivým pláštíkem ujít. Zalehl jsem proto nedaleko myšky a připravil si fotoaparát. Věděl jsem, že o mně rovněž ťuhýk ví, a byl jsem proto zvědav, jak to udělá. Má vzdálenost od myšky byla právě taková, aby si ještě troufnul na svůj lup, a tak zhruba po dvou minutách přilétá. Jeho let je naprosto neslyšný a je korunován bezchybným závěrem. Nedal mi příliš času na velké fotografování, jelikož myšku na první pokus popadl a opět zmizel. I tak ale přibyl na můj čistý list papíru nového roku 2010 zážitek napsaný nesmazatelnou tuší.

Jednoho dne jsem konečně na obloze zahlédl velkou plachtu křídel mladého orla mořského. To byl impuls ke změně! Konec krmení, jde se fotit, řekl jsem si přibližně při své páté návštěvě. Alespoň se blíže seznámím s "mými" návštěvníky na újedi, pokračoval jsem ve střádání svých budoucích plánů. Druhý den ráno jsem tedy vyrazil. Přibližně po čtvrthodinové jízdě autem, jsem odhodlaně zamířil do jednotvárně bílé pláně. Čekala mě dvoukilometrová chůze hlubokým sněhem, tentokráte však s komplet výbavou. Je dvacet pod nulou a vzduch jenom jiskří. Zastavuji u svého vykotlaného pařezu a přímo na zamrzlý kousek břehu pohazuji kousek žeber. Sundávám veškeré oblečení až na holé tělo, ze kterého se okamžitě začíná kouřit. Sporadicky poletující vločky se po dotyku s kůží okamžitě mění ve vodu, a tak se otírám vlhkým termotrikem. Za několik dalších okamžiků už mám na sobě oblečeno několik suchých vrstev a zalézám do spacího pytle pod podemletým kořenem. Hledám si pohodlnou pozici a vlastně si ani netroufám doufat, že by mi hned napoprvé přiletěl král nebes, orel mořský. Spíše se těším na procitnutí a příchod mrazivého lednového rána. Tohle je totiž jistota. Ráno přijde určitě, kdežto orel ne.

Přichází však pošmourný den. Poziciometr Slunce mi sice přesně ukázal, odkud mi bude svítit ranní slunce, ale to dnes ani na okamžik nevykukuje. Stejné to bude i při následujících návštěvách, ale to jsem v tu chvíli ještě netušil:-(. Najednou se jako blesk zapíchl do sněhu nějaký dravec. Za hromádkou sněhu na pařezu jsem viděl jenom jeho hřbet. S napětím jsem se snažil odhadnout, o koho jde. Z jeho velikosti bylo jasné, že se rozhodně nejedná o orla. Na okamžik se objevuje hlava a jasné žluté oko. Mám také jasno. Jestřáb. Pěkná první návštěva. Tohle jsem opravdu nečekal. Zatím co pořizuji své první snímky, jestřáb hoduje. Maso mu však padá do dutiny v pařezu. Ještěže druhý kousek na něj čeká na zamrzlém břehu. Okamžitě je u něj a já jej konečně vidím v plné kráse. Hnědavé slzičky na hrudi napovídají, že se jedná o mladého ptáka. Přeji mu to. Jen ať se nají, vždyť už několik dní vytrvale mrzne. Náhle pozoruji výraznou změnu v chování mladého jestřába. Roztahuje všechna rýdovací pera a i z křídel dělá jakýsi rozprostřený vějíř. V tu chvíli jistě není vidět se shora ani kousíček masa, a to je nejspíš jeho záměr. Jestřáb vzhlíží vzhůru a očekává výpad vetřelce. Ten na sebe nenechává dlouho čekat. V prachovém sněhu se pak odehrává boj na život a na smrt. Drápy se střídavě zatínají do těla káněte i jestřába. Jen o málo větší káně však nakonec ustupuje, ale to jen proto, že ve stejné chvíli útočí káně jiné, tentokráte dospělé. Jestřáb je však obdivuhodný bojovník. Přesto, že byl na několik okamžiků z újedi odehnán, většinu času ten den hodoval právě on. Byl to překrásný zážitek. Úplně jsem zapomněl na orla.

Během následujících návštěv jsem se seznámil se spoustou místních káňat. Většinu z nich tvoří mladí ptáci. Jednoho dne, byl to první den, kdy mě na břehu Slezské Harty uvítalo sluneční ráno, jsem z nudy fotografoval sýkoru koňadru na nejbližším odsedacím pařezu. Scéna v hledáčku objektivu se však nečekaně změnila. Drobnou sýkorku náhle vystřídal žlutý dravčí spár a nuda byla tatam. Nepozorovaně se snažím odzumovat, což se mi na konec daří, avšak za cenu roztřesení následujících snímků, jelikož ruka zůstává ležet na objektivu z důvodu minimalizace mých pohybů. Káně se z pařezu snáší na led. Je dvacet čtyři pod nulou a mně je jasné, že bude muset hodně zabojovat, jelikož maso po hodině zmrzlo na kost. Škoda, že ses neukázalo před hodinou, říkám si, když pozoruji, jaké kousíčky masa zůstávají v zobáku mladého káněte. Podrobně jej prohlížím a nezdá se mi nijak povědomé. Je to tak. Vidím jej tady prvně.

Vypadá to, že nové káně není v dobré kondici, a tak s nadšením pozoruji, jak se káněti daří utrhnout větší kousek masa. K mému překvapení však neznámé káně brzy odlétá na nejbližší pařez a začíná se nahřívat. Za okamžik nevěřím svým očím. Začíná podřimovat! Musí být velmi unavené letošní krutou zimou, když zůstává tak na ráně, říkám si jen tak pro sebe. Jsem naprosto uchvácen ojedinělým přírodním divadlem. Káně se jen tu a tam rozhlédne po nebi, zdali se neblíží nějaký hladový soukmenovec, a opět podřimuje. Dívám se na hodinky a zjišťuji, že je nejvyšší čas vyrazit pro naše kluky do školky. I tak jsem pod pařezem strávil v tomto krutém mrazu více než čtyři hodiny a bude dobré změnit lokál. Opatrně vylézám z krytu a rozhoduji se káně vyfotit ještě i z podhledu, než vyrazím na zpáteční cestu. Jsem velmi opatrný, a tak káně stále nerušeně podřimuje. Doufal jsem, že odletí, a já se budu moci balit:-). Shazuji ze střechy krytu jednu ze smrkových větví, abych káně zvedl a nemělo přitom jasnou představu o příčině svého vyplašení. Nic. Káně jen zkontroluje své okolí a dokonce hlavu pokládá na své rameno, aby opět usnulo. Ve mně se však v tu chvíli probouzí lovec. Vylézám ze spacáku a náhodnému pozorovateli by se naskytnul naprosto neuvěřitelný pohled. V hlubokém sněhu, na břehu Slezské Harty, leze pomalinku nějakej blázen jen tak, v ponožkách (neměl jsem ve spacáku boty), a směřuje k dravci sedícímu na pařezu.

Třeskutý mráz v tu chvíli jakoby ani nebyl. Čas se však pro mě nezastavil. Mám už dávno nafoceno a i má lovecká horečka pozvolna opadla, a tak začínám na dravce promlouvat, abych jej šetrně na sebe upozornil. "Vstávej káně, já už musím do školky pro kluky", nebo taky: "Probuď se, něco k tobě ve sněhu leze" :-), ozývá se z mých úst. Lidský hlas však nejspíš v takovém mrazu, a daleko lidí, nevzbuzuje žádné podezření u tohoto spícího káněte. Můj hlas sílí s ubývajícím časem pro vyzvednutí dětí ze školky, ale káně mi věnuje jen několik letmých pohledů. V tyto okamžiky se však samozřejmě nepohybuji, abych pořídil další snímky. Moje volání pokračuje a věřím, že náhodný milovník přírody by si jistě v následujících chvílích přišel na své. Dostávám se totiž ke káněti až na vzdálenost nižší, než na kterou je schopen zaostřit můj fotoaparát. Je to něco kolem jednoho metru! Workshop přímo v divočině, prolétne my hlavou a usmívám se v duchu nad tímto netradičním spojením:-). Vracím se zpět na metr a půl a ještě chvíli krásného dravce fotografuji. Pak se konečně snažím v rychlosti odcouvat, ale to už nejde tak snadno. Sníh mi leze do nohavic a ponožek, a ve chvíli, kdy se snažím otočit, káně odlétá. To už byl asi příliš velký pohyb, říkám si. Vracím se do krytu a bleskurychle balím své vybavení. Nečekaný zážitek a s ním spojené vzácné okamžiky v divočině, mi nepokazí ani následující dvoukilometrový jogging v hlubokém sněhu.

Tohle mi nikdo neuvěří, říkám si cestou zpět, která mi tentokráte rychle ubíhá, jelikož jsem si vzal s sebou do lesa dětské boby, abych si usnadnil přepravu přibližně 20 kg těžkého batohu. Jediným důkazem o mém zážitku může být snad stopa ve sněhu, kterou jsem před svým odchodem nafotil a možná také můj odraz v oku káněte, který se pokusím ze snímku v PC vyříznout. Ve školce jsem nakonec jen s pětiminutovým zpožděním a klukům vyprávím svůj dnešní neuvěřitelný příběh.

Ten má však bohužel smutnou dohru. Následující dny se mráz vytrvale drží hluboko pod bodem mrazu a napadá i další sníh. Žádný znalec přírody se už jistě nedokáže v tyto dny radovat z jinak překrásné zimní krajiny. Každému je jistě jasné, že tato zima si vybere svou velmi krutou daň za tuto "krásu". Vše je hluboko pod sněhem a dokonce i větvičky stromů podlehly ledovému sevření. Zimní kraj nenabízí svým přírodním strávníkům jediné sousto a snad jen poctiví myslivečtí hospodáři celou situaci nepatrně zachraňují tím, že jejich traktory projíždí široké chodníky až ke krmelcům naplněným senem. Také já si uvědomuji vážnost této situace. Dokonce ani tři týdny mrazu nebyly tentokráte vystřídány oblevou, jak se obvykle v přírodě stává. Rozhoduji se proto újeď opět navštívit. Mám však špatné tušení...

Čím blíže jsem svému krytu, tím více protahuji svůj krok, abych tam byl co možná nejdříve. Moje předtucha se však bohužel naplňuje. Nalézám mladé káně nehybné blízko pařezu, na kterém jsem jej fotografoval. Újeď je prázdná. Pravděpodobně ostatní silnější káňata po mém odchodu maso dojedla, anebo snad celý kus masa odnesl naráz orel. Mladé káně se už k potravě nejspíš ten den nedostalo. Noc se pak pravděpodobně stala káněti osudnou. Je převeliká škoda, že letky tohoto obdivuhodného dravce už nezvíří vzduch, že jeho výkřik nerozsvítí ticho nad ranním lesem svým jasným hlasem. Neveselé myšlenky se mi honí hlavou a přemítám, jestli jsem se jej tehdy, před dvěma dny, neměl pokusit odchytit. Tuto myšlenku však brzy zavrhuji, jelikož v ten den bylo káně, soudě podle bezchybného letu, dosud v dobré kondici, ač jistě již slabé. Maximálně bych káně svým pronásledováním připravil o zbytek jeho sil, a to by při neúspěšném odchytu vedlo ke stejnému výsledku. Uvědomuji si, že jsem se stal svědkem velmi silného příběhu, který však v těchto dnech jistě není nijak ojedinělý. Krutá selekce divoké přírody nenechá v letošní zimě přečkat mnohá z mláďat či přestárlých kusů zvěře. Zvedám hlavu od nehybného těla a na jednom z okolních soliterů vidím dva krkavce, jak si "šeptají" své intimnosti o založení časně jarní snůšky.

Tak to přesně v přírodě chodí. Mnohé životní dráhy se v divoké přírodě rozmanitě klikatí, protínají a navazují jedna na druhou. Výsledkem je jedinečná rovnováha a originalita přírody, za kterou ovšem nestojí člověk, ale příroda sama. Tady vyhrávají jen ti, kdo mají dost sil, dost schopností se přizpůsobit a také trošku toho pověstného štěstí. I naše mladé káně dělila jen pouhá hodina od toho, aby se do sytosti najedlo a přečkalo několik následujících krutých dní. Já jsem se stal jen náhodným svědkem smutného přírodního výjevu, který se rovněž hluboko vepíše do mé paměti a také do prvních řádků listu papíru s nadpisem "2010".

Foto a text: Štěpán Mikulka