Hlas pěnice černohlavé, který mám v mobilu nastaven jako budík, mě budí naprosto spolehlivě ve čtyři ráno a já se jdu ihned podívat z okna, zda hvězdy svůj včerejší slib dodržely. Dodržely! Dívám se vlevo na oblohu, a pak zase vpravo, a všude vidím nějaký ten svítící knoflík na nebeské vestě. Za několik minut už kráčím po turistickém chodníku vzhůru k hřebeni a na cestu mi svítí velká lucerna měsíce těsně po úplňku. Neúnavný hlas kukačky mi kuká do tempa. Včera, když jsem se vracel na chatu, kukala taky. Ta je fakt neúnavná. Zasluhuje snímek za největšího pracanta, říkám si z legrace, ale za několik okamžiků už žežulku opravdu fotografuji, jako siluetu v měsíčním koláči. Expozici musím několikráte upravovat, aby snímek vypadal tak, jak si představuji. Občas se netrpělivě ohlížím k východnímu obzoru, který už povážlivě rudne. Rád bych byl na hřebeni ve chvíli, kdy vyjde slunce. Dokončuji poslední fotografii...

Když překonávám následující výškové metry, uvažuji o to, jak to ta kukačka má vymyšlené. Ona vlastně žádný velký pracant ve skutečnosti není. Úmornou práci s jejími mláďaty odedřou, jak známo, jiní a velmi často mnohem menší ptáci. Většinou jsou to rákosníci, kteří tajnou kukaččinu návštěvu zaplatí životem svých mláďat. Kukačka totiž instinktivně nenechá po svém vylíhnutí žádné ze zbývajících vajíček v hnízdě. Mnohé filmové záběry zachycují dech beroucí přírodní výjev, kdy ještě ani nevidící holátko kukačky vytláčí na svých zádech vajíčka z hnízda a dokonce i čerstvě vylíhlá mláďata. Viděl jsem často ptáky, většinou drozdovité, ale i jiné, kteří kukačku pro tuto její vlastnost prohánějí, sotva se někde v blízkosti jejich hnízdního okrsku objeví. Zajímavé na tom je, že sami nedokážou větší vajíčko kukačky od svých vajíček odlišit, aby se ho včas zbavili. Kukačky to však mají tak bezvadně "vymyšlené", že jejich vajíčka se svým barevným vzhledem často blíží vzhledu vajíček svého hostitele, na kterého se většinou dlouhodobě specializují, a tak si asi adoptivní rodiče netroufnou nic "filtrovat". Ve zdejších horských podmínkách je hostitelem velmi často právě linduška.

Otáčím se právě včas, abych uviděl okraj slunečního kotouče, jak právě vykukuje a přináší tak světu nový den. Sleduji to úchvatné divadlo tady na horách snad už po sté a vždy na mě působí stejně silně emotivně. Nevím, jestli takové okamžiky vezmou pouze za srdce básníků či umělců, anebo tomuto kouzlu podlehne alespoň na krátký okamžik i ten nejotrlejší člověk? Říká se, že někdo hluboko v nás jsme v tomhle směru všichni stejní. Podobně nevysvětlitelně magicky na nás působí i podmanivý zvuk zvířecí kůže napnuté na dřevěné obruči, kdesi u plápolajícího ohně. Možná, že je to jedno z málo dědictví, které nám zbylo z našich "polozvířecích" časů. Životadárný kotouč se zatím vyhoupl nad obzor a přinesl tak nový den všemu okolo. Jak se svým dnem každý z nás naloží, to už máme většinou ve svých rukou, a to je také krásné. Důležité také je, pokračuji dál ve svých úvahách, aby ti, co si neumí svůj den, potažmo svůj život, patřičně užít, neotravovali dny a životy ostatním...

V dálce před sebou vidím sestupovat kamzíky dolů ze svahu. Už mnohokráte jsem je takto pozoroval. Pečlivě sleduji, jestli se jedná o kamzíky, nebo kamzice s mláďaty. Zdá se, že se jedná o stejné stádo kamzíků, se kterými jsem se už jednou sekal. I počet přibližně odpovídá. V zadu v trávě je ještě jeden opozdilec, ale něco se mi na něm nepozdává. Vypadá to, že se ani moc nesnaží se zbytkem stáda držet krok. Nesnaží se, anebo nemůže? Pokládám si ihned otázku. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na kamzici s přeraženým levým předním během, kterou jsem poslední tři roky na tomto místě pravidelně vídával. To by mi stará známá udělala velikou radost, kdyby přečkala i tuto celkem náročnou zimu. Naposledy jsem ji pozoroval ne levé straně Velké kotliny. Byl tehdy konec listopadu a já jsem stoupal kryt nízkými smrky do prudkého kopce. Sníh mi už tehdy sahal takřka k pasu, a tak jsem využíval každé vyfoukané místo za smrky, aby se mi snadněji bez sněžnic postupovalo. To byl taky nápad. Teprve začínající zima ale tehdy příliš mnoho sněhu neslibovala... Na jednom místě s výhledem na strmé úbočí, po kterém kamzice i s dvěma letošními kamzíčaty postupovala, jsem odložil všechny překážející věci, včetně stativu i mnoha vrstev oblečení. Sundal jsem si vše až na holé tělo, ze kterého se v mírném mrazu začalo kouřit. Bylo to ale nutné, jelikož jsem věděl, že mě čeká dlouhé čekání. Spodním termotrikem jsem se ještě pečlivě osušil a navlékl si na sebe suché triko z batohu, a také teplou polartecbundu. Po té jsem si ještě navlékl bílý vojenský komplet a s fotoaparátem v ruce postupoval vstříc blížící se kamzici. Tehdy mě míjela i s kamzíčaty tak blízko, že se na mě kutálely kousky sněhu uvolněné jejich chůzí nade mnou. Milá vzpomínka, ale jak je to s naší kamzicí; je to moje stará známá se zraněnou nohou, která dnes nestačí stádu? Pečlivě studuji její pohyby a za okamžik už mám jasno. Je to jiný důvod, proč se tento kus opožďuje za ostatními. V trávě, nedaleko kamzice, se skrývá její tajemství. Je to malinkaté letošní kamzíče. Konečně mám to štěstí a vidím jej. Následující minuty se obdivuji se jeho dovádění kolem mámy. Během výskoků radostně a značně nekoordinovaně kope na všechny strany:-). Náhle mě však překvapuje i kamzice. V jednom velmi prudkém úseku svahu se úmyslně roztáčí kolem vlastní osy a takto se řítí naprosto kontrolovaně, a bez jediného klopýtnutí, ze svahu. Svůj kaskadérský kousek zakončí pod svahem. Není to moc dobrý příklad pro mládě, říkám si v duchu a už i ono napodobuje starou kamzici. Až jsem měl chvíli o něj strach. Škoda jen, že nejsem blíže, pomyslím si. To by byl snímeček. Každopádně je mi jasné, že nejen ptáci (např. krkavec s poštolkou), ale i savci se umí ze života radovat a užívat si jeho šťastné bezstarostné chvilky.

Sestupuju na místo, kde jsem se rozhodl vyčkat okamžiku, kdy se kamzíci stejnou cestou budou zase vracet. Dělám si pohodlí a snažím se v hřejivých paprscích slunce vysušit své oblečení, jelikož jsem při pozorování kamzíků doposud ležel v mechu zcela nasáklém vodou. Zejména lokty, a kalhoty v místě stehen, potřebují rychle osušit. Pozvolna usínám na slunci, jako slunící se zmije. Je to první takovéto mé spočinutí na horách za posledních deset dní. Náhle mě budí pro mě dosud neznámý ptačí hlas. Na smrčku nade mnou sedí velice světlý pták s černým pruhem přes oko a pěje svou svatební píseň do všech stran. Okamžitě poznávám bělořita šedého, který vyhledává právě okolí horských sutí, skal či opuštěných hlinišť pro své hnízdění. Za několik okamžiků ho na smrku střídá ještě i jeho příbuzný, bramborníček hnědý. Bezva zážitek, říkám si. Kontroluji pozorně místo, odkud očekávám vracející se kamzíky. Mám vynikající pozici s ohledem na celkem stabilní vítr i světlo, ale ještě stále nejdou. Opět uléhám do místa krytého borůvčím a na nebi sleduji krkavce kroužící nade mnou. Není jich zrovna málo. Dovádí ve větru a já si říkám, že už jsou asi zpět z údolních pastvin, kde měli u kravích stát dostatek potravy, když se rodila telata. Nejedna placenta se stala jejich potravou. Teď se stěhují zpět do hor, jelikož celkem oprávněně očekávají podobné hody i zde. Vždyť i na horách přibyla za posledních několik dní spousta mláďat.

Krkavci jsou tak inteligentní, že když slyší myslivcův výstřel, ihned s na toto místo stahují z širokého okolí, jelikož dobře ví, že zde pravděpodobně najdou vyvržené vnitřnosti. Však mi také trvalo celkem dlouho, než jsem krkavčího profesora, pro jeho přirozenou inteligenci, konečně přelstil a vyfotil. Nechal jsem se tehdy u zimní újedi zapadat čerstvým sněhem a teprve pak, až zmizely mé čerstvé stopy pod sněhem, profesor konečně usednul a dal se do hodování. Dokonce se přišel ke mně podívat na vzdálenost pouhých dvou metrů, co že to na něho ze sněhu kouká za roztodivnou věc. Byl to samozřejmě můj objektiv a za ním jsem se pod sněhem klepal zimou i rozrušením já.

Jak rozdílné pocity to byly oproti těm dnešním. Sluneční paprsky se opírají do mého, teď už téměř suchého oblečení, a já se v polosnu oddávám vzpomínkám na má dávná zimní dobrodružství. Hlasy lindušek se jakoby pozvolna vzdalují a já opět na okamžik usínám. Probouzím se až ve chvíli, kdy i přes zavřená oční víčka vnímám razantní úbytek světla. Je to jen mrak, anebo co to je? Rychle otevírám oči a takovou změnu, kterou jsem spatřil, jsem tedy opravdu nečekal. Údolí pode mnou je plné bouřkových mraků a já se opět, jako už po tolikáté letos na horách, ocitám v husté mlze. Začíná jemně mžít. Opravdu mi letos není dáno dobře si zafotit, lamentuju, když se sbírám k odchodu. O co více mlha za mnou houstne, o to více natahuji svůj krok, abych byl na chatě co nejdříve. Krátce se ještě zastavuju u srny, která se pase na chutném maliní, pořizuju dva snímky a hned opět pokračuji ve zpáteční cestě. Na chatu přicházím právě ve chvíli, kdy venku začíná pořádný lijavec.

Tak to bylo o chlup, říkám si, když usedám v teple pokoje k PC, abych zapsal své dnešní zážitky. Nedá se ale říci, že bych byl spokojen. Daleko raději bych čekal na příchod kamzičího stáda tam venku, na kamzičím ochozu nedaleko hřebene. Zítra už za mnou přijede do hor má rodinka a já své reportážní a fotografické snažení ukončím. Co naplat. Některé své "fotografické resty" a záměry budu muset dokončit až následující jaro. I tak je fajn, mít vždy nějaký ten důvod k návratům, k návratům do našich domovu blízkých, a přesto tak kouzelných míst, k návratům ke vzpomínkám a tudíž i k sobě samému. Kde jinde, než v důvěrné a milé náruči přírody, a na liduprázdných cestách, má člověk příležitost a čas zastavit se a ohlédnout? Nejde o nějaké bilancování a hodnocení efektivity svých minulých rozhodnutí a snažení. To se hodí spíše někam na pracovní poradu. Jde spíše o urovnání si vlastních myšlenek a získání odstupu od hektického a silně materiálního světa. Člověk si tak připomene opravdové hodnoty, či hodnotné pravdy, ale hlavně také svoje zapomenuté sny. Na ty by člověk ani v dospělosti zapomínat neměl.

Venku lije a já ťukám na klávesnici poslední slova a věty své jarní reportáže o Jeseníkách. Dochází mi postupně, že toulání po jarních horách není pouze prostředkem, jak ještě lépe pochopit prastarý přírodní koloběh, který počíná časným jarem ? časem zrození a probuzení, koloběh, jehož součástí jsme i my sami, aniž bychom si to zavřeni ve městech mohli naplno uvědomit. Opět se mi totiž potvrzuje mé dávné zjištění, že toulání může být také prostředkem k lepšímu poznání sebe samého...

Také si během svého psaní uvědomuji, že jsem nevyfotil vše, co jsem vyfotit chtěl. Nejčastěji to bylo právě počasí, ať už déšť, či vítr, které mi mou snahu komplikovalo. Byl to ale ten samý déšť a vítr, který dělal potíže nejen mně při mém fotografování na horách, ale hlavně také všem živočichům i rostlinám, kteří na horách žijí. Možná jsem nevyfotil vše, co jsem měl v plánu, ale jaro na horách jsem určitě naplno a na vlastní kůži prožil, a leccos nového také pochopil. Mnohé jsem také viděl. Přechod poupat ke květům i poslední vzepětí zimy, první krůčky mladých srnčat, kolouchů i kamzíčat, počátky stavby hnízd drozdů, jiřiček či lindušek a jejich snůšky vajíček i jejich bezbranná holátka, východy a západy slunce, i když mnohdy spíše jen tušené za oponou mlh či hradbou mraků plných ledového deště i sněhu. Poznal jsem, že horské podmínky jsou k životu a přežití o mnoho tvrdší a nekompromisnější, než je tomu dole v údolí.

S odstupem času, během mého budoucího vzpomínání na těchto čtrnáct dní strávených v jarních horách, voda z mých vzpomínek jistě odteče a zůstanou jen ty nejkrásnější okamžiky. Tak už to naštěstí v životě bývá. V měšci vzpomínek zůstávají na povrchu jen ty příjemné a dobré. A ještě něco zůstane. Zůstane několik snímků vyprávějících o jednom dávném jaru v roce 2009, které snad po letech pomohou chřadnoucí paměti a nohám vyrazit zpět, zpět do jesenických hvozdů a skal, opít se opět ledovou a křišťálovou vodou z horských pramenů rodící se řeky Moravice a Opavy, a to také není k zahození:-).

Pozn.: V celém seriálu byly použity vždy jen snímky z daného dne, přestože některé zcela nesplňovaly mé fotografické představy. Snažil jsem se tak, o autentickou výpověď o průběhu jara v Jeseníkách. Věřím, že se mi to tímto způsobem podařilo a kus jarní jesenické atmosféry jsem přenesl i na vás čtenáře. Jedinou výjimkou výše uvedené autentičnosti fotografií jsou asi tři fotografie ze závěrečného dílu, které pochází ze dvanáctého dne, dne mého odjezdu.

Foto a text: Štěpán Mikulka