Dokážete si ještě vybavit ten blažený pocit, kterým přetéká duše při toulkách poledním letním lesem? Prodíráte se bzučením nesčetných much a mušek s jistotou falešného hráče, neboť vaším tajným trumfem v rukávě jsou teprve nedávno započaté prázdniny, a koukáte. Koukáte všude. Jednou hledíte někam za koruny smrků, kde prosvítá modré nebe, jindy se vaše oči svezou na bublinkách potůčků až za ofiny kapradin do chladem vystlaných zátočin. V takových chvílích si jistě každý vychutnává celou tu pohodu a rovnováhu. Jen stěží by se nadál zvláštního setkání...

Také si vybavuji jedno takové poledne. Šel jsem vysokou travou a najednou stálo přede mnou malé srnče. Na svých vratkých nohou dokazujících, že je tady na světě jen několik dní, se takřka ztrácelo v okolním bujném podrostu starčeků a rozmanitých trav. Kostičky hlavolamů očí do sebe zapadly a myšlenky počaly zvolna opouštět po staletí vymílaná koryta lidských sebeklamů. Měl jsem najednou hlavu plnou srnčete a ono mělo zase jistě v hlavě mě, co by zástupce rodu svého budoucího úhlavního nepřítele. Zastydět se bylo dílem okamžiku (a snad i lidské). Tak já se teď snažím, abych ničím nezavdal příčinu k tvému poplašení a přitom se stydím za všechny své další Já... Za oči ultratechnických zaměřovačů nedávajících možnosti férového zápasu o přežití, za všechno hozené kamení, za duše ve městech zavřené...

Měl jsem najednou pocit,že jsme opravdu jedné krve, jak napsal kdysi pan Kipling, že nemůžeme patřit každý do tak rozdílných světů. Jako bych se i já narodil mezi stonky mámivě vonících bylin s kymácením korun stromů nad hlavou, s jemným cinkotem kapiček rosy v uších, a s posledním zábleskem večerního slunce na své kůži - toho PRVNÍHO SLUNCE... A ono bylo první, kdo z nás dvou šel dál. S důvěrou, zády otočené ke mně, odcházelo, a já měl pocit, že říká: "Pojď, jsme jedné krve ty i já..."