Přestože seriál o jaru v Jeseníkách není ještě na konci, rozhodl jsem se pro krátkou, spíše obrazovou reportáž, o přicházející zimě. Ta byla letos spojena především s brzkým mokrým sněhem, který nadělal na lesních porostech, ale i samostatně stojících stromech, mnoho škod. Především se lámaly malé stromky, jelikož váhu mokrého sněhu zkrátka neunesly. Důvod byl především ten, že sníh byl opravdu těžký a současně chyběl vítr, který by stromkům odlehčil. Podle mého názoru ještě navíc byly mladé stromy na časnou ?zimu? nepřipraveny, jelikož kmeny a větve obsahovaly dosud mnoho mízy a nebyly tak pevné, jak tomu bývá v zimě. Na většině svých předzimních výprav po úbočích jesenických hřebenů jsem pozoroval mnoho takto poznamenaných stromů.

Stromy a lesy v posledních zhruba desíti letech dostávají bohužel velmi zabrat. Především současné klimatické změny jsou pro stromy a les doslova zdrcující. Silný vítr několikrát v průběhu roku láme stovky hektarů lesů, opakovaná sucha zase napomáhají následným kůrovcovým kalamitám. Předčasný mráz a sníh, přicházející brzy na podzim, lámou jeden strom za druhým a lesní porosty se zkrátka stávají stále menšími a menšími a tím i více zranitelnějšími. Je mnoho lesů v podhůří Jeseníků, skrze které už je bohužel i vidět, jak se říká ?durch?. Pro většinu přátel přírody a lesa jsou proto některé vycházky do přírody celkem dost smutné. Lesů zkrátka ubývá, a proto fakt člověk musí vyrazit čas od času do horských lesů, aby se potěšil jejich zdánlivě nekonečnou plochou. Velice pěkný je například na Medvědskou pahorkatinu. Bohužel však vím, že i tyto "horské" lesy jsou poměrně zranitelné. Je to ještě pozůstatek totalitního "smrkového" lesního hospodaření.

Přirozené smrčiny totiž původně porůstaly pouze téměř nejvyšší partie hor Moravskoslezského kraje a jejich úbočí. V Jeseníkách jsou ale také k vidění i horské jedlové bučiny, které se dodnes dochovaly. Není bez zajímavosti, že díky těmto původním porostům, tam, kde se dochovaly, lépe prosperují i monokulturní smrkové lesy v jejich sousedství. Především svou druhovou skladbou živočichů a jejich potravními nároky, doslova ozdravují tento "umělý" a poměrně jinak choulostivý les. Les si tak vzájemně pomáhá. Tady se lze také zamyslet nad tím, jak úžasnou schopnost sebeobnovy má samo přírodní prostředí a fungující ekosystémy. Pokaždé, když se procházím po Jeseníkách, si uvědomuji, že člověk se zřizováním jednotlivých kategorií zvláště chráněných území a přírodních parků nestává žádným spasitelem! Pouze tímto způsobem doslova zachraňuje, co se dá. Kdyby si příroda občas sama nedokázala pomoci, asi bychom tady již ani nebyli.

Jsem velice rád, že oba dva výše zmíněné typy lesa jsou stále ještě součástí jesenických lesů. Patří k nejcennějším porostům v naší republice! Vyskytuje se tady velké množství velmi vzácných živočichů (sýc rousný, sokol stěhovavý, datlík tříprstý, tetřívek obecný, tetřev hlušec, jeřábek lesní). Státní podnik Lesy ČR ve svých materiálech udává, že původními porosty jsou asi jen čtyři setiny procenta domácích lesů. Pralesy bez lidských zásahů rostou už bohužel jen na 950 hektarech území České republiky (18 lokalit). Na území České republiky je pak dalších 154 lokalit, kterou jsou označovány za přírodní (minimální vliv lidské činnosti). Přírodě blízkých lesů je pak u nás 317. Celkově je to 28 700 hektarů lesa, o kterém by se dalo s trochou nadsázky říci, že se jedná o "divočinu". Pozitivem je však skutečnost, že v současnosti vznikají nová bezzásahová území. Na svých cestách jsem si už leckteré stromy opravdu velmi oblíbil, ale těm asi někdy v budoucnu věnuji samostatný článek. Každopádně se vždycky těším na to, až je za zatáčkou lesní cesty či za horizontem konečně spatřím, a jsem vždycky zvědavý, co nového se s ohledem na roční období událo v jejich korunách, na jejich kmenech, zkrátka v jejich životech...

V mé dnešní předzimní jesenické reportáži se v závěru ještě malinko vrátím k letošnímu "kamzičímu tématu", jelikož jsem se v průběhu celého roku a především teď na podzim, o kamzičí říji, snažil vysledovat skutečné stavy kamzíka horského v Jeseníkách. Na základě mých pozorování a také na základě mých konzultací s mnoha kamarády, kteří se v Jeseníkách pravidelně pohybují, musím více méně potvrdit svou poslední domněnku, že dramatický pokles kamzíků v Jeseníkách už započal. Novou otázkou ale je, jak je to možné? Vysvětlení není samozřejmě mnoho. Jedním z nich může být i následující. Přestože myslivci sami velice brojili proti současnému stanovisku CHKO Jeseníky o kamzících, sami už nejspíš svým odlovem překročili hranici udržitelné kamzičí populace. Co je k tomu vedlo se my, obyčejní smrtelníci, nejspíš nedozvíme, ale jisté je, že na šesti mnou navštívených kamzičích lokalitách jsem se setkal s celkovým počtem 16 kamzíků. Nebudu samozřejmě v zájmu kamzíků nijak dál konkrétní, jen ještě dodám, že se jedná o poměrně rozsáhlou oblast, na které má "studie" proběhla. Z toho vyplívá, že se jednalo vždy o samostatné kamzičí populace, a to s převahou kamzíků. Kamzic s letošními mláďaty bylo jen velice poskrovnu. Mnou zjištěný počat odpovídá počtu dřívějšího jediného stáda! Uvidíme, jak se situace vyvine dál.

Závěrem bych chtěl ještě napsat malé poděkování Jeseníkům. Všechna ta letošní brzká vstávání do chladu a někdy i do deště stály rozhodně za to! Všechna ta propocená trička z hodinových výstupů do kopců a následné mrznutí ve větru horských luk se jistě z hlavy vytratí a zůstane jen to nejpříjemnější... Jeseníky a jejich příroda mě stále ještě, i po letech, dokážou svou krásou překvapovat, za což jim patří moje velké díky. Je určitě ještě mnoho míst, které je třeba objevit a ještě mnoho tichých a skromných horských probouzení i usínání, které je třeba zažít. S touto motivací sám pro sebe uzavírám hlavní jesenickou fotosezónu:-). Ahoj Jeseníky.

Jesenické podhůří...

Lysá hora při pohledu z Jeseníků...

Bruntálsko...

Vyhaslé sopky Malý Roudný a Velký Roudný poblíž Slezské harty.

Vyhaslá sopka s kostelíkem - Uhlířský vrch.

Foto a text: Štěpán Mikulka