Asi nikdo z nás ještě minulý týden netušil, čím že nás ten letošní říjen překvapí. Meteorologické předpovědi byly tentokrát výjimečně přesné a dokonale zimní ráno nám připravila už polovina října, kdy na většině území naší republiky napadla nemalá sněhová nadílka. Zatímco naši nejmenší, s nosíky nalepenými na okenních sklech, vítali sněhové překvapení s jiskřičkami v očích, u nás dospělých to jiskřilo zcela jinak. Většina lidí musela neprodleně urychlit veškeré zimní přípravy, ať už to byly nejrůznější práce na zahradě, příprava dřeva na topení, či obutí našich plechových miláčků do zimního. Co však znamenala sněhová nadílka pro záchranáře, silničáře a spoustu dalších v jesenické oblasti, si lze jen stěží představit. Tohle divadlo se totiž odehrává až za značkou "Zákaz vjezdu", či za zády policejních hlídek...

Jako hasič dokumentující zásahy, jsem v tomto případě V.I.P., takže brzy z rána vyrážím za prvním výjezdovým vozem hasičského záchranného sboru MSK (stanice Bruntál) na silniční spojku mezi Bruntálem a Vrbnem pod Pradědem. Tato silnice je problematicky sjízdná i za standardních zim, ale dnes se jedná o něco trochu jiného. Ve chvíli, kdy přestalo v noci foukat, nahromaděný mokrý sníh začal svou vahou lámat jeden strom za druhým. Bezpočet větví a kmenů, tak zcela zatarasil průjezd všem vozidlům ve jmenované oblasti. Kolem ubíhající krajina vypadá zatím přívětivě, jen skutečnost, že nepotkávám žádná vozidla, naznačuje kalamitní situaci přede mnou. Barevné listy javorů vypadají na bílém sněhovém pozadí doslova bizardně a dá se říci, že jen sněží, dnes odolávám některým neokoukaným přírodním scenériím. Fotoaparát však zatím zůstává na svém místě, tedy zavěšen na opěrce spolujezdce, kde visí za popruh. Tam jej mívám vždy, když má být můj foťák po ruce.

Hlavou se mi však nehoní pouze myšlenky o sněžné nádheře na podzimním listí, ale i o klucích z výjezdu, kteří jistě už nedaleko přede mnou zažívají perné chvilky. První známkou blížící se kalamity je pluh, který z vozovky shrnuje směs listí, větviček a sněhu do příkopu. Traktor míjím, ale už jen o pár metrů dál mě staví silničář s motorovou pilou se slovy: ?Tam neprojedete!? Informuji ho v krátkosti, že jedu pořídit několik snímků pro potřebu hasičského sboru a pokračuji v cestě. Všude v okolním lese tvoří nahnuté stromy brány do zimního království, ale jsou to většinou jen těla mladých pružných stromů, které ještě drží. Ty starší už leží zmrzačené u jejich nohou a škody na lesním porostu tak budou jistě veliké. Posledních pár let skutečně lesům nepřeje. Dostávají jednu ránu za druhou, ať už jsou to větrné smrště, které se opakují tak často, jako to nikdo ze starších nepamatuje, nebo jde o stromy polámané dnešním mokrým sněhem či porosty zlikvidované kůrovcem, kterému zas skvěle vyhovovalo letošní suché léto. Paradoxní je, že kdyby dnes alespoň trošku více foukalo, vítr by větvím stromů výrazně odlehčil a pomohl jim tak. Bohužel se tak nestalo, ale teď už vzhůru za focením právě totiž zastavuji za hasičskou cisternou...

Po krátkém pozdravu už kluky opatrně obletuji se svým foťákem a pořizuji jeden snímek za druhým. Pro jistotu využívám nabídky jednoho z kolegů a půjčuji si jeho přílbu. Díky Peťo... Fototechnika dostává sakra zabrat, jelikož je neustále zasypávána těžkými vločkami sněhu, které se lepí všude, včetně čočky objektivu. Na tohle už jsem od hasičských zásahů celkem zvyklý. Čas od času jsem svůj objektiv musel kvůli plísni uvnitř, rozebírat anebo jej nechávat vyvětrat kvůli silnému zápachu kouře, který je často i tak cítit po několik dalších týdnů. Celkem mě mrzí, že nemám originál Canon, jelikož to vypadá, že můj Tamron právě dosluhuje. Něco přeskakuje na zoomu, a tak mu pomáhám rukou. Má necelé dva roky a už je v háji, říkám si, ale zatím ještě dělá dobrou práci. Jen čočku průběžně čistím ubrousky na optiku, ať je doma na snímcích alespoň něco vidět.

Na klucích je vidět, že je celkem trápí teplo, jelikož zásahové převlečníky jsou prioritně určeny pro ochranu před sálajícím teplem u požárů, takže jsou složeny z mnoha vrstev. Pára se pohybuje kolem každého z nich. Systém našeho postupu je velmi jednoduchý. Jsou odklízeny pouze větší větve a ty malé zůstávají pro kluky od ?Silnic?, kteří jdou za námi. Naproti nám pak postupuje další jednotka z Bruntálu (hasiči města), doprovázena těžkou lesní technikou. Po každém odklizeném stromu se všichni posouváme o pár metrů dál, aby se vše znovu opakovalo. Někdy je stromů tolik, že na místě zůstáváme hned několik desítek minut. Situace je velmi podobná letním polomovým kalamitám, kdy jednotky také postupují podobným způsobem k sobě. Čas od času se někdo zaposlouchá, jestli už nezaslechne motorové pily svých kolegů odnaproti. Kolem nás je však téměř až hrobové ticho, které občas naruší ostrá rána lámajících se stromů a větví.

Na místo přijíždí pan ředitel, aby se s jednotkou domluvil na dalším postupu. Z vysílaček v autech je slyšet, že v éteru je velmi živo. Dozvídáme se tak o havarovaném autobuse někde u Malé Morávky a dalších těžkých nehodách. Druhá jednotka už je snad jen kilometr před námi, takže je důvod k menšímu optimismu. Jakoby běžec zahlédl cílovou pásku po mnohakilometrovém běhu. U hasičů to je však samozřejmě trošinku jinak, jelikož po návratu na základnu a údržbě použité techniky hasiči zůstávají nadále ve službě, připraveni opět vyjet k události. Pamatuji si, že na jedné z větrných smrští jsem osobně vyjel řezat a odklízet popadané stromy ze silnic i domů celkem patnáctkrát, ale tohle samozřejmě dnes klukům nepřeji...

Práce rychle pokračují a brzy před sebou vidíme pracující kolegy. Přesto ještě přibližně hodinu trvá, než se obě skupiny setkají. Zásah už probíhá více než tři hodiny, ale kluci se bezvadně drží, jen s ředitelem při práci vtipkují o nějakém otevřeném účtu v některé z hospod před námi. Mají hlad a žízeň. Setkání obou skupin, tak trochu připomíná setkání nějakých vojsk po společné ofenzívě. Na řadu dokonce přijde i pár příběhů souvisejícími s podobnými událostmi z dob dávno minulých. Náhle jeden menší strom padá kousek za námi, odkud jsme jen před pár minutami přijeli. Okamžitě si takřka současně s Mirkem vzpomeneme na podobný zásah, kdy před lety naši ?dévéesku? po poryvu větru v několika vteřinách z obou stran uvěznily padlé stromy. Ty byly tak blízko, že se krajní větve dotýkaly hasičského auta. Tehdy jsme zaveleli na okamžik k ústupu, ale pak zase práce pokračovaly...

S touto vzpomínkou v hlavě se s klukama loučím a vyrážím domů. Cestou se opět kochám zaskočenou přírodou, ale už nemám chuť zastavovat, abych si ji nafotil. Mám taky celkem hlad a trocha tepla by neuškodila. Navíc musím pro děti do školky. V první vesnici potkávám slečnu se snowboardem. Je fajn, že se lidi mohou díky hasičům, policistům a spoustě dalších, oddávat svým koníčkům a životům, aniž by jim jejich radost kalil stín někdy až příliš drsných realit z prvních linií.

Foto a text: Štěpán Mikulka