Dalším mým oblíbeným tvorem z živočišné říše je bezesporu kamzík horský. Jelikož bydlím přímo v Jeseníkách a do míst, kde se kamzíci trvale vyskytují, to mám přibližně 20 km, tak se čas od času stane, že za svými rohatými oblíbenci vyrazím. Kdysi, hodně dávno, to bylo ještě tehdy, kdy jsem fotil fotoaparáty bez teleobjektivů:-), jsem se setkal s velmi zajímavým člověkem. Jmenoval se pan Hroch. Tento nenápadný človíček, který trávil většinu svého života v zeleném a takřka výhradně v Jeseníkách, byl první, kdo mi o kamzících dokázal povyprávět něco více, než tehdejší atlasy savců. Dokázal o nich dlouhé minuty poutavě vyprávět a téměř to vypadalo, že se s jednotlivými kamzíky znal osobně:-). Nebylo se také čemu divit, jelikož jeho strategie focení a studia kamzičí zvěře byla zhruba taková, že s vytipovaným stádem kamzíků doslova a do písmene žil. Podle jeho slov se ke stádu prostě přidal, a když stádo někam šlo, tak šel taky, a když stádo zastavilo, například kvůli odpočinku, tak prostě rozbalil svůj spacák a odpočíval taky. Pamatoval si snad každé setkání s nimi a dalo by se říci, že to byl jeden z mála opravdových znalců zvyklostí kamzičí zvěře. Pozn.: Velkým současným znalcem kamzíků je pan Mlčoušek. Pan Hroch z Rýmařova však neznal důvěrně pouze kamzíky. Miloval z celé duše Jeseníky jako celek. Každou kytku, každý strom... Občas se stalo, že mě doslova zkoušel z místopisu, kdy mi předkládal své fotografie krajinek a já měl poznat, odkud že to je foceno a co že to je vlastně na snímku za kopec či skálu. Když jsem něco občas nepoznal, zdál se být mírně rozhořčený.

Život šel dál a roky ubíhaly. Jednoho dne jsem procházel rezervací Skalní potok a v místě, kde těsně u Skály stával mohutný klen, bylo nejednou nějak prázdno. Nahlédl jsem z vysokého břehu dolů a najednou věděl, proč tomu tak je. Mohutný lesní velikán, kterého jsme oba - já i pan Hroch, velmi obdivovali, už se větvemi nedotýkal samotného nebe, ale ležel blízko matky Země, napříč horského potoka. Kapradiny visící z jeho kmene až k veselé jarní hladině, se jí nesměle dotýkaly, aby jejich urousané konce naposledy spoutal předjarní ledový příkrov v podobě průhledných ledových baněk. Stalo se to brzy na jaře, brzy potom, kdy k matce Zemi odešel i jiný velikán - znalec přírody a vynikající fotograf, pan Hroch. Oba byli stejní. Stejně houževnatí. Oba zdolal až jejich úctyhodný věk, který se neslučoval s životem v drsné divočině. Pokaždé, když tímto místem procházím vstříc novým snímkům, věnuji mu zde krátkou vzpomínku.

Možná, že je to právě díky němu, že jsem v následujících letech toužil více poznat jesenické kamzíky. Chtěl jsem zjistit, co na nich pan Hroch tak obdivoval. Moje tehdejší přístroje značky Pionýr a Flexaret zrovna vystřídal Nikon s první třístovkou, což už bylo "sklo" dostatečné pro focení větší zvěře, takže by snad neměl být problém, říkal jsem si tehdy... Trvalo však ještě dlouho, než jsem kamzíky nafotil alespoň trošku podle svých představ a musím říci, že dodnes se mi ještě některé snímky, vystihující kamzičí zvyklosti a jejich způsob života, a které nosím v hlavě, nepodařilo pořídit. Výpravy za touto zvěří mi však i tak daly poznat mnoho z jejich skromného a drsného života. Je to především jejich houževnatost, kterou tolik obdivuji. Vždyť kamzíci žijí až do výše kolem tří tisíc metrů a dokáží přežít i v časech největší bídy, kdy se živí jen málo výživnými větvičkami jeřábů atd., které zůstaly nad sněhem! Po čase jsem už, podobně jako kdysi pan Hroch, také znal některé z kamzíků takřka osobně. Několik let jsem například pozorovával a také fotil kamzici s přeraženou nohou, která rok co rok vyváděla další mladé kamzíky. Mladí pak kolem ní vesele, ale poslušně skotačili a také celé stádo jakoby na ni čekávalo, i když se rozhodně nedalo říci, že by byla díky svému zranění nějak zvlášť pomalejší. I pohyb na strmých skalách zvládala na svých třech končetinách vskutku bravurně. Byla velice ostražitá a často to byla právě ona, kdo spatřil hrozící nebezpečí. O to více mě těšilo, když jsem jednou, oblečen celý v bílém hábitu, unikl na sněhu její pozornosti. Tehdy kolem mně kamzice i s kamzíčaty prošla tak blízko, že se kolem kutálely kousky sněhu, které svými kopýtky uvolnila...

Kamzíci jsou tedy zvěří velmi společenskou s dokonalou hierarchií ve stádě. Mají například naprosto skvěle vymyšlenu strategii přesunu. Pokud pojmou jakékoliv podezření hrozícího nebezpečí, chodí často v zástupu jako indiáni, s hlídkami na začátku i na konci stáda. Opatrně vykukují kryti terénní vlnou a často dokonce vybíhají napřed, nebo se naopak opožďují za stádem, aby se pak vrátili zpět se zprávou o případné hrozbě. Je to zvěř, která se řídí především zrakem a musím říci, že je to právě onen kamzičí vynikající zrak, který často stojí mezi fotografem a pořízením pěkného a kvalitního snímku. I v případech, kdy kamzíci odpočívají, bývá vždy bokem od stáda nějaká ta předsunutá hlídka, která bdí nad bezpečností zbytku stáda.

Kamzíci jsou také zvířata velmi radostná se skvělým životním optimismem. Musím říci, že i my lidé, bychom se leccos od kamzíků mohli přiučit. Zejména péče o mláďata je až příkladná. Také jsem byl svědkem toho, kdy kamzice s kamzíčaty dováděla na prudkém svahu, kde já bych sotva stál, tím způsobem, že se za rychlého běhu doslova točila kolem své osy. Opět jsem se tehdy, jako už tolikrát před tím, přesvědčil, že kamzík je skutečně geniální akrobat s naprosto dokonalým smyslem pro rovnováhu. Bylo rovněž evidentní, že kamzice měla z tohoto krkolomného pohybu stejnou radost, jako její mládě...

O to více mě překvapilo, když jsem se nedávno dozvěděl, že v současné době hledají zástupci CHKO Jeseníky odpověď na, pro jesenického kamzíka zcela zásadní, hamletovskou otázku "Být či nebýt?" Ihned jsem si vyhledal a přečetl veškerá dostupná stanoviska a články na téma kamzík horský v Jeseníkách a byl jsem doslova překvapen extremismem na obou zúčastněných stranách. Přesto, že se celkem nerad zapojuji do nejrůznějších debat podobného druhu (později vysvětlím proč), nějaké to stanovisko, alespoň tedy v sobě samém, jsem s ohledem na svůj vztah nejen ke kamzíkům, ale i k celé jesenické přírodě, zaujmout chtěl.

Jaké je tedy mé osobní stanovisko ke kamzičí zvěři v Jeseníkách? Jak je již z předchozích řádků znát, kamzíky mám velice rád a stejně jako většina turistické veřejnosti, se jí v mnohém ohledu obdivuji. Chci-li však být objektivní, měl bych rovněž zaujmout stanovisko k daným druhům jedinečných rostlin, které jsou navíc často druhy endemitickými (nejsou k vidění nikde jinde na světě). Co se týče rostlinek, mám k nim velice obdobný vztah jako k živočichům. Dokáži se dlouhé minuty obdivovat horské nádheře vzácných hořců, stejně jako skromné polní nádheře drobounkých a nenápadných zemědýmů, drchniček či obyčejných sedmikrásek. Mezi vzácností či nevzácností rostlin tedy nejsem jako nevědec nucen příliš rozlišovat. V podstatě mé pohnutky vycházejí vždy spíše z úcty k přírodě a k životu obecně. Snažím se tedy nerozhodovat, co je pro mě vzácnější či obvyklejší, co je pro mě prospěšnější či škodlivější, jak už to my lidé s oblibou děláváme.

Abych byl ale sebekritický, uvedu příklad z poslední doby, kdy jsem do podobného "členění" také málem spadnul. Nedávno, když jsem vysedal ze svého auta, spatřil jsem poblíž na silnici přejetého malého savce. V první chvíli jsem jej celkem v klidu přiřadil ke stovkám a tisícům obětí nejnebezpečnějšího místa našeho životního prostředí, kterým je silnice. Pravděpodobně hraboš, řekl jsem si zpočátku, když jsem procházel kolem mrtvolky ukládajíc do kapsy klíče od své "Škodárny". Ale co to? Když jsem byl těsně u placatého tělíčka drobné oběti, všiml jsem si, že tělo je mnohem menší a srst na břiše, že je mnohem světlejší..., že by vzácná bělozubka či nějaký rejsek? Můj nezájem se náhle změnil v nečekanou zvědavost. A přesně o tom to je. Ve chvíli, kdy by se náhodou mohlo jednat o vzácnější druh, okamžitě jsem začal měnit svůj postoj, ale to by bylo samozřejmě špatně. Už život sám, jako takový si, zasluhuje naši úctu. Je jedno jestli se jedná o naprosto běžný druh nebo o druh ojedinělý, jestli se jedná o druh místní nebo introdukovaný. Vždy by se podle mně mělo k podobným otázkám souvisejícími s přírodou přistupovat s patřičnou úctou k životu a s přihlédnutím k co největšímu množství aspektů pro i proti.

Možná se zdá, že chci za každou cenu stranit svému oblíbenému kamzíkovi, ale není to až tak pravda. V podstatě jsem jen řekl, že jakýkoliv život, život rostliny, život savce nebo třeba životy obojživelníků, hmyzu či hub, zasluhují, a to bez ohledu na původnost či nepůvodnost druhu - vzácnost či běžnost, stále stejnou úctu k životu. Toť vše. A teď se vrátím k tomu, co jsem napsal na začátku, a to, proč se moc do podobných diskuzí nezapojuji. Hlavním důvodem mé zdánlivé pasivity bývá v těchto případech zejména to, že mnohé dění v naší lidské společnosti bývá v současnosti často tendenční a mnohdy v sobě skrývá nejrůznější lobby a podobně. Tohle všechno jsou typicky lidské záležitosti, které nemají s objektivním chápáním přírody nic společného. Pokud si tedy chci zachovat střízlivý pohled na věc a jakýsi odstup amatérského ekologa a přírodomilce v jednom, musím se na věc dívat co nejvíce komplexně. Kamzíky ani vzácné rostliny ve Velké kotlině nelze podle mého názoru vylučovat z celku ekosystému a všech dalších přírodních souvislostí a vazeb. "Vymýcení" jednoho nebo druhého by bylo nenahraditelnou ztrátou pro přírodu Jeseníků a současně naprosto rovnocenným omylem, jako dávné kamzíkovo vysazení. Pakliže už tady kamzík jednou je, nelze jej jen tak zlikvidovat, jen proto, že tady kdysi nebyl. To je málo! Vždyť už je to sto let! Je to mnoho generací kamzíků, kteří se v přírodě dožívají přibližně desíti let.

Vše v přírodě je v neustálém pohybu a v permanentním boji o přežití. Navíc člověk sám svou dynamickou činností staví živočišné i rostlinné druhy do ještě mnohem složitější situace než dříve, jelikož změny, které ve vztahu k přírodě prování, provádí díky lepší technice a globálnímu pojetí většiny činností velmi rychle a současně také na velkých územích. Kamzíci budou výhledově jistě jen zanedbatelným problémem... Změnám, které z jakýchkoliv příčin v přírodě přichází, se rostliny i živočichové musí buďto přizpůsobit, anebo musí dříve či později zemřít. V přírodě je to v tomto ohledu opravdu takto jednoduché. Vyhrává jednoduše ten, kdo se dokáže přizpůsobovat, ten kdo je schopen naplňovat základní motivy přežití, jako je např. rozmnožování, získávání potravy atd. Proto by se paradoxně a čistě hypoteticky mohlo stát, že by některé vzácné rostlinky vyhynuly vzápětí po vyhubení kamzíka, jelikož by příčinou jejich úbytku nebyl předpokládaný kamzík, ale jiné negativní lidské působení. Mohlo by dojít také k ještě většímu paradoxu... Některá z rostlin, anebo třeba nějaký ten vzácný brouk, by mohl například vyhynout jednoduše proto, že by vymizel kamzičí trus, který do jisté míry suploval kravský trus, který se kdysi ve vrcholových partiích Jeseníků, díky pasoucím se stádům krav, vyskytoval. A tak by se dalo pokračovat, vymýšlet a nepodloženě spekulovat... Bylo by to však jen málo objektivní, kdybychom vše podložili jen dohady a unáhlenými rozhodnutími. Navíc bohužel život lidský ani není v některých případech dostatečně dlouhý na to, aby došlo k objektivnímu a jednoznačnému vyhodnocení podobných situací, aby člověk bezprostředně mohl posuzovat důsledky svých rozhodnutí - potvrzení či vyvrácení některých svých tezí. Nebylo by to poprvé, že by některá ze zaručených přírodovědných či vědeckých pravd skončila v odpadišti nových věků...

A co na to kamzík? Ten rozhodně nejde tak do hloubky, jako já. Chce jen přežít. Jestliže má hlad, anebo je zvědavej, tak holt ochutná tu žlutou kytku, co na něj vykukuje z trávy. Když dobrá nebude, tak ji vyplivne, když jo, tak ji bude čas od času žrát, protože ji zařadí do svého jídelníčku. Rostlinky by brzy přirozeně dostaly na frak, a to by byla nevratná ztráta pro Jeseníky i přírodu jako celek. Zatím se však naštěstí nezdá, že by některý z vzácných endemitů zachutnal jesenickým kamzíkům natolik, že by si jej kamzíci doslova oblíbili a hrozilo tak jeho vymření. To už by v Jesníkách ani daný druh (např. jitrocel černavý sudetský) nejspíše nebyl, jelikož kamzíků zde bývalo mnohem více než je tomu dnes. Nejvyšší kmenový stav kamzíka byl zjištěn v roce 1992, kdy byl odhadován přibližně na 1000 kusů! Doba se však radikálně změnila. Kolem roku 2000 už to bylo jen kolem 250 kusů a v současnosti se hovoří o 120 kusech kamzíků. Některé mé fotografie, které k článku přikládám už proto nejsou zdaleka aktuální, protože i toto mým fotoaparátem zachycené stádo je dnes s bídou poloviční. Mimochodem. Můj čistě osobní názor, založený na jednotlivých pozorováních, je dokonce takový, že ve vrcholových partiích se už nepohybuje ani oněch 120 kusů. Situace pro rostlinky by tedy mohla být v současnosti až mnohokrátkrát příznivější.

Právě z těchto a dalších důvodů se tedy přikláním k názoru, aby byl dopad působení kamzíka na místní ekosystém, vyhodnocen odborným týmem botaniků, biologů, myslivců atd. v rámci dlouhodobé vědecké studie. Jesenický kamzík si rozhodně podle mého názoru podobný postup zaslouží. Do té doby je potřeba hledat i jiná, modernější řešení, než je absolutní likvidace. S ohledem na vzácné rostliny je třeba kamzíky směřovat tam, kde takovou škodu nenapáchají. Myslivci dnes například využívají metodu pachových ohradníků, pomocí nichž s úspěchem eliminují střety zvěře s dopravními prostředky na silnicích. Jedná se o chemikálii, která imituje zápach velkých šelem a kamzík by některý ze svých ochozů po ošetření tímto přípravkem také jistě rád sám vynechal:-). Jedná se totiž často o přesně zmapovaná místa nevelkých rozloh (řádově metry čtvereční), kde se vzácné rostliny vyskytují. Aplikace pachových ohradníků je velmi jednoduchá a ošetření jimi je poměrně trvanlivé.

Ještě mi dovolte poslední poznámku v mém zamyšlení o přítomnosti kamzíků v Jeseníkách. Podle mého názoru by se měly zaangažované skupiny, tedy ochranáři, zástupci Lesů ČR, ale i např. zástupci z řad lidových myslivců, čas od času sejít (alespoň na úrovni vrcholného menežmentu) a hledat řešení obdobných problémů společně. V některém z článků zabývajících se aktuální kamzičí problematikou totiž jeden z pisatelů dokonce svaloval vinu na lesníky a jejich smrkové monokultury. Kdyby byl prý les úživnější, tak i kamzíci si smlsnou raději na čemkoliv jiném, než jsou vzácné kytky. I tady lze sice nalézt část pravdy, ale na obhajobu lesníků je však třeba říci, že se les již v některých polesích mění k lepšímu. Stále je tady také otázka přítomnosti velkých šelem, jejíž vyřešní by spolupomohlo udržovat stavy kamzičí zvěře v rozumné výši, ale tady by si zase myslivci z některých mysliveckých sdružení měli udělat pořádek ve svých řadách. Ti na jedné straně samozřejmě o kamzíka většinou stojí, ale reintrodukce velkých šelem zpět do Jeseníků často vázne díky nezákonnému lovu rysa, ale i např. sokolů atd. To už ale my, běžní návštěvníci a obdivovatelé hor, nezměníme.

Tak vidíte. Vše je, jak se zdá, mnohem složitější, než to na první pohled vypadá. Je fajn, že kamzík sám se nastalou situací nemusí zabývat a žije si dál svůj nelehký život. Dostatečné starosti mu dělá blížící se zima a příprava na kamzičí říji. My proto zatím doufejme, že Jeseníky v blízké době nepřijdou ani o jedinečné rostlinky, mající význam pro vyvážený ekosystém Velké kotliny, byť je ocení "jen" veřejnost odborná, ani o dovedné skálolezce a současně nádherné tvory - kamzíky, kteří jsou zase významní spíše pro běžného turistu, jelikož pro něj jsou jinak vrcholové partie Jeseníků zdánlivě na život "chudé". Doufejme, že postoj proti sobě stojících stran nebude v žádném z pohledů na věc extrémní. Doufejme současně, že stranou půjdou zájmy osobní a v popředí zůstanou jen zájmy o skutečnou a moderní ochranu přírody, včetně jejího mysliveckého či lesnického využití.

Foto a text: Štěpán Mikulka