Portugalský klenot

Každá kniha má své vyvrcholení děje a bohužel i poslední stránku. Je těžké vybrat to nej z našeho portugalského příběhu. Je ale velmi pravděpodobné, že na jednom velmi silném zážitku bychom se s klukama shodli…

Milovníci ptactva jezdí do Portugalska za několika vlajkovými druhy. Druhem, který se třepetá na samém vrcholu pomyslného vlajkového stožáru, je bezesporu orel iberský. Nedoufali jsme, že se nám jej hned napoprvé podaří pozorovat. A už vůbec jsme nedoufali, že se nám podaří najít párek těchto velmi vzácných a nádherných ptáků na hnízdě. I v tomto případě se nám jednoduše vyplatilo koukat po ptákách. Nějaká ta zkušenost pak napomohla k tomuto vzácnému nálezu. Z dostatečné vzdálenosti jsme pak přes stativák sledovali, jak to chodí u orlů doma. Se zatajeným dechem jsme pozorovali donášku potravy a další „běžné“ činnosti rodičovského páru. Překrásný zážitek jsme sdíleli stejně jako jediný omšelý stativák. V hřejivých paprscích nízkého portugalského slunce a v náruči zdejší hedvábné a vlídné krajiny jsme se na sebe mlčky culili, jako nějací blázni. Když tak nad tím přemýšlím, je asi přesnější napsat, že vlastně jako úplní blázni, blázni do ptáků.

Co bychom dali za to, být orlům blíž. Jsou však důležitější věci, než povedená fotografie. Rodina! Je prazákladem života. Ať už ptačí, nebo ta naše lidská, je posvátným kruhem, jehož hranice je nutno bezpodmínečně ctít a respektovat. Vystačili jsme tedy „pouze“ s dokumentárním snímkem (ohnisko 1 000 mm + megavýřez), ale náš osobní zážitek byl snad o to silnější. Jak by také ne. Každé vzácné víno je lépe pít zvolna, po nepatrných doušcích a dlouze převalovat na jazyku, nikoli „na ex“, každá dýmka je příběhem nejlepšího tabáku, nikoli obligátním cigárem, pomlčkou mezi dvěma slovy…

Smůla v kraji dropů 

I poslední strana našeho společného příběhu měla dynamiku a dramatický nádech. V jednom místě jsme spatřili hned několik tokajících dropů. Rozhodli jsme se zkusit štěstí, když už jsme za nimi jeli takovou dálku. Doposud jsme se jim kupodivu příliš nevěnovali, na to, že byli cílem naší cesty…

Vláďa nás tedy vysadil na krytém místě a sám se jel kouknout po supech. Nebyla tu o ně nouze. Stačilo najít padlou ovci, které jsou ve zdejší krajině úmyslně ponechávány jako zdroj obživy pro tyto zajímavé ptáky. Ale zpět k dropům…

Je obtížné zvolit správnou strategii, když fotografujete ve dvou a ještě těžší, když jde o ptáky s vynikajícím zrakem a v otevřené krajině. Výsledek je vždy velmi nejistý. I tak jsme to chtěli zkusit. Vždyť zítra už jedeme domů.

Napadlo nás, že se rozdělíme a každý půjdeme z jiné strany. Třeba je jeden nebo druhý opatrně „natlačíme“ blíž. Náš plán celkem vyšel, ale i tak jsme měli příležitost pouze si je zběžně prohlédnout. Pak už dropi ztratili trpělivost a odlétli. Byla to naše první a zatím i poslední zkušenost s nimi.

Mlčky jsme se vraceli na smluvené místo, když ticho přerušil zvuk telefonu: „Pánové, mám defekt, budete muset přijít za mnou,“ oznamoval nám Vláďa. Taková informace okamžitě mění veškeré plány, a to jsme ještě netušili, jak komplikované vše bude.

Nicméně začátek akce se nám docela zamlouval. Kráčeli jsme tichou krajinou a nechávali se prostupovat její neopakovatelnou atmosférou. Zejména eukalyptové aleje se nám velmi zamlouvaly. I když je místními tento strom vnímán spíše jako problematická dřevina, rozhodně má své kouzlo. A nejen pro nás! Zejména straky modré jsme často nacházeli v korunách těchto topolům podobných stromů. Aleje mnohdy skrývaly celé kolonie strak. V jednom místě, kde snad tito ptáci nocovali, jsem jich při ranním rozletu napočítal téměř 200! Odlupčitá kůra spadaná na zem prý chrání celý strom svými silicemi. Překrásná vůně je všude kolem nás.

O kus dál jsme spatřili tokajícího dropa malého. V ranním slunci vypadal impozantně, stejně jako o mladý luněc šedý na drátech elektrického vedení. Dalo by se skoro říci, že jsme si „defektovou situaci“ užívali.

To však jen do té doby, než jsme spatřili poškozenou pneumatiku. Bylo zřejmé, že ji nebude možné opravit. Rezervní jsme však potřebovali, zejména proto, že druhá pneumatika na stejné nápravě vypadala velmi podobně, ač dosud neucházela.

Až doposud šlo celkem o standardní situaci, jakých se na cestách přihodí mnoho. Komplikací však byl rozměr gumy, který bylo nutné nejdříve sehnat a pak dovézt. V pneuservise v jednom větším městečku se tvářili, že nám chtějí pomoci, ale pořád se chovali nějak zvláštně. Teprve druhý den, když již byla guma na svém místě, jsme se dozvěděli, že se obsluze podařil doslova malý zázrak.

Neměli jsme totiž vůbec tušení, že v Portugalsku právě probíhá krize v podobě bezpočtu demonstrací a stávek po celé zemi. Zejména nákladní doprava byla naprosto ochromena. To byl ten důvod, proč vládla u obsluhy servisu značná nejistota, jestli vůbec gumu seženou, protože ji bylo nutno přivézt. Nakonec se podařilo. Byl to ale malý zázrak. V zemi v tom čase nefungovaly dvě třetiny benzínek, protože díky stávce nákladní dopravy nejezdily samozřejmě ani cisterny. Přišla tedy palivová krize. Zapeklitá situace, o které jsme na portugalském venkově neměli ani ponětí.

Krize je zažehnána

S plnou nádrží a sadou pneumatik jsme se konečně vrátili za svým hlavním cílem, tedy za pozorováním a fotografováním ptáků. Hned za městem se nám podařilo najít nádhernou kolonii volavek rudohlavých. Na třech košatých stromech byly desítky hnízd a následkem toho také nesmírně živo. Na místě by se dalo být klidně celý den. Byla to pro našince neskutečná podívaná!

Nás to však táhlo stále ještě za dropy. Pátrali jsme po nich na každém příhodném místě, ale končili jsme jen pozorováním na velikou vzdálenost. Náplastí na naše zklamání se ale nečekaně stal drop malý. Ani náhodou nás nenapadlo, že by se nám podařilo vyfotografovat tohoto velmi skrytě žijícího tichošlápka. Doslova nebyl v plánu. Narazili jsme však na nádherné rozkvetlé louce na samce, který měl ve své hlavě pouze jediné, tedy samičku. Zdálo se, že ho nic jiného nezajímá. Svou příslovečnou opatrnost, kdy je pouze slyšeným duchem nekonečných travnatých plání tedy částečně pozbyl. Na rozdíl od mnoha ostatních ptáků nám však umožnil nejen krásné pozorování, ale i několik poměrně zdařilých snímků.

Měli jsme velikou radost! Na dropy velké jsme už nemysleli. Navíc, musela přeci zůstat i nějaká motivace pro příští návštěvu nádherné vonící země na pobřeží Atlantiku. Teď už nás čekala jen zpáteční cesta. Věděli jsme ale, že jarní Portugalsko bude stát vždy za návštěvu. Jeho přívětivost a útulnost nám jistě nedá zapomenout na těch pár šťastných „přírodovědných“ dní.

Zpáteční cestu jsme měli naplánovánu s několika zastávkami v zemi španělské. I tam jsme viděli dropy, ale už jsme se jim nevěnovali. Smířili jsme se jednoduše s tím, že letos už kloudný snímek nepořídíme. V hlavě jsme už měli jiný cíl – dravce. Zejména poštolky jižní. Ve starobylých španělských městech, kde mnohdy tento pták osidluje hrady a chátrající budovy, jsme však po nich pátrali marně. Po třetím marném pokusu se potvrdila naše úvaha, že se jednoduše na svá hnízdiště nevrátily. To nás velmi mrzelo, ale příroda má jiný kalendář, než my, lidé. Každopádně jsme si cestou užili vrabce pokřovní neboli "špeněláky"...

I tak jsme viděli většinu zdejších dravců, a že jich tady je. Jeden nás ale ještě čekal. Orlosup bradatý!

Mezi supy (název Karel May)

Šplháme úzkou klikatou silničkou po úbočích vyprahlých kopců vzhůru k oblakům. Pod sebou necháváme poslední horské vesnice, které nám připomínají spíše asijské Himaláje, nežli evropské Pyreneje. Hluboké rokle pod námi si zvolna bere do svého hájemství přicházející noc. Od těch nejhlubších, jednu po druhé přikrývá svým temným kabátem. Stříbrné knoflíky hvězd však ještě nezapíná. Tam nahoře nad námi totiž stále ještě panuje den.

I naše oči napjatě koukají vzhůru. Brouzdají po nebeském blankytu, jestli už konečně nespatříme krále zdejších hor. Silueta orlosupa je nezaměnitelná. Jen na nebi zatím není ani brko, jak říkáme my, fandové do ptáků. Zastavujeme u kamenné horské chaty. Náš průvodce se s námi krátce, ale o to srdečněji vítá. Sděluje nám informace, tykající se biologie orlosupa bradatého. Pozorně posloucháme, oči stále zapíchnuté v obloze. Zatím nic.

Po té stoupáme ještě více vzhůru, o nějaké cestě však už nemůže být řeč. Konečně jsme na místě. Vybíráme si jednu z pozorovatelen. Na vnadiště dopadají první kosti a nožky nebožtíků koz a ovcí. My se zatím pečlivě připravujeme, aby nám snad později něco neuniklo.

Vše kolem ztichlo. Teplé večerní paprsky slunce mlsně olizují skaliska na vnadišti. Zatím se ukázali pouze sup bělohlavý a sup hnědý. 

Jsou to nádherní ptáci, ale těch jsme si relativně dost užili tam dole na jihu. Orlosup je však završitel každé zdejší hostiny. Zajímají jej téměř výhradně kosti mršin, které nabízí lahodný morek, pro ostatní mrchožrouty nedostupný. Vysoko nad námi se objevuje první známá silueta. Ohromný pták v kruzích zvolna klesá dolů. Nepospíchá. My jsme však zatím jako na trní. Tedy alespoň vnitřně. Nechceme se prozradit ani neuváženým pohybem, ani zvukem. Najednou slyšíme svistot ptačích letek. Následuje elegantní dosednutí. Jakoby káravý pohled mladého orlosupa pečlivě hodností situaci na hodovišti. Mladík pak popadl nejbližší kost a vznesl se nad hluboké údolí.

Byl to neskutečný pohled. Pevně jsme věřili, že se ještě nějaký orlosup ukáže. A ukázal! Nakonec jsme se konečně dočkali i dospělého ptáka. Je to neuvěřitelně krásný dravec, papoušek mezi dravci. Byl to nádherný závěr našeho fotovýletu.

Cesta zpět probíhala v tichém rozjímání. Jednak se každý těšil domů a jednak jsme nejspíš všichni listovali v pomyslném deníku naší cesty. Spatřili jsme mnoho nových ptačích druhů. I když početně jsme se např. na skandinávské poměry nedostali, mohli jsme být rozhodně spokojení – luněc šedý, lelek rudokrký, orel španělský, drop malý, kalandra zpěvná, orlosup bradatý, orel jestřábí, ale i straka modrá, či drobný cistovník, to vše v několika málo dnech.

Navíc celkový pocit z krajiny i lidí byl velmi příjemný. Ačkoli se jedná o bezpochyby velmi temperamentní národ, Portugalci byli všude naprosto klidní a vyrovnaní. Dokonce i fotbaloví fanoušci v hospodě, kde jsme se stavovali na jídlo, byli toho dokladem. Na zdi byla veliká televize. Všichni měli na sobě dresy, ale fandění probíhalo jinak, než u nás – bez řevu a nadávek. Srdečný úsměv synů a dcer portugalských mořeplavců nás navždy bude hřát v paměti.

Adeus Portugal!

Foto a text: Štěpán Mikulka