Moje vydří historie

V jesenických potocích a říčkách už uteklo mnoho vody o doby, kdy jsem jako kluk dychtící poznávat krásy přírody objevil v jedné z tátových starých knih dost děsivou fotografii. Byl na ní vyobrazen nápis „Smrt vydrám“. Každé z písmen bylo vyskládáno hned z několika z lebek těchto nešťastných tvorů. Co písmeno, to smrt několika vyder. Pro mě, co by malého kluka, to bylo dost nepochopitelné jednání. Navíc jsem si ještě nedokázal úplně představit, jak mnohá z těchto ulovených houževnatých zvířat trpěla v železech, než je smrt vysvobodila. Byl to určitě jeden z prvních případů, kdy jsem se musel za naše lidské pokolení zastydět. Netušil jsem tehdy, že takových zklamání ve vztahu k přírodě v průběhu svého života zažiji nepočítaně.

Současně mi bylo jasné, že hned tak tohoto velmi zajímavého tvora nespatřím. Se zájmem si prohlížel další fotografie vydry v knize a snažil se zapamatovat si latinské pojmenování „Lutra lutra“. S chutí jsem studoval, jak dlouho vydra vydrží pod vodou a možná jsme s bratrem dokonce i zkoušeli, jestlipak také zvládneme ty 4 minuty, které literatura uvádí. Jak to tehdy dopadlo, to už si bohužel nepamatuji. Co si však pamatuji naprosto bezpečně, bylo moje první setkání s vydrou…

Zmrtvýchvstání

Stalo se to na jaře, nedlouho po tom, kdy jsem si přečetl onen zajímavý článek. Vzduch voněl březnem a ve spojení s naší zvědavou duší nebylo silnějšího spřežení široko daleko. V dětství naše výpravy směřovaly buď na hřiště za domem, nebo k potoku. Jiná varianta nebyla. Ten bublal hned před domem a dodnes může nejen za mé nejdobrodružnější zážitky, ale i bolavé kotníky a kolena. Tolik času jsme v něm trávili. Jmenoval se Černý potok, ale pro nás to byl vždy jen „Potok“. Oficiality přináší až dospělost.

Toho jara jsme však ještě museli našemu brouzdání odolat. Voda byla zběsilá od tání a také varovně kalná. To byl dar z nedalekých Jeseníků, což se tak tehdy ještě nechápalo. Problémy s vodou nikdo neznal. Jen u břehů Černého potoka svítily poslední kry, které ještě březnová obleva nestihla odnést. Ve spojení s kalnou vodou jsem si představoval, že je to nádherná bílá krajka na kalném provázku života. Jak jsem byl blízko pravdě, jsem tehdy netušil.

Náhle jsme si všimly rychle plujícího předmětu v divokém proudu potoka. Naše oči byly natolik vycvičené neustálým koukáním do vody, že jsme téměř ve stejném okamžiku oba s bratrem vykřikli: „Vydra!“ Viděli jsme ji poprvé v životě in natura, ale nebylo pochyb. Byla to ona! Jen pár dní po tom, co jsem si listoval knihou, ukázala se nám v celé své kráse.

Její více než půlmetrové tělo (samec až 85 cm, až 20 kg) s jarním proudem nijak nebojovalo. S neskutečnou rezervou si vydra hrála v divokých vlnách, kde bychom mi bojovali o život. Obdivně jsme na ni koukali a stáli jako zařezaní. Byl to tak silný zážitek, že jej mám před očima dodnes. Tak přeci jen nebyly všechny vydry vyvražděny, blýsklo mi tehdy hlavou….

Jak rychle se vydra objevila, tak rychle i zmizela. Po pár minutách se nám všechno zdálo jako dávný sen. Jen doma u večeře jsme o překot vypravovali rodičům o našem neuvěřitelném zážitku. Zřejmě to byl tehdy mladý samec, který v tomto čase proplouval cizím teritoriem a nechtěl se v něm příliš zdržovat. Kdo ví...

Návrat vyder

O vydře jsme pak neslyšeli dlouhých 25 let. Pak přišla revoluce a ta se neodehrávala pouze na politické scéně, ale i na té „přírodní“. Jedním z do té doby neslýchaných projektů bylo postupné navracení některých vymizelých druhů zpět do české přírody. V devadesátých letech (1997-2003 - vysazeno několik desítek vyder) tedy přišla na řadu i reintrodukce vyder. Do naší oblasti se tehdy pohybovali tři vypuštěné vydry. Každá z nich měla své jméno a čip (implantovany), takže nebylo až tolik obtížné je sledovat a zaznamenávat jejich zvyklosti.

Jedna z vyder se pravidelně vyskytovala v oblasti nově napuštěné Slezské Harty. Při teritoriu cca 7 km u samic a zhruba dvojnásobku u samců (dle potravní nabídky) byla celkem šance, že se některá z nich vydá i proti proudu Černého potoka a objeví se opět i v našem městě.

Hra na kočku a na myš

A skutečně. Hned první zimy po vysazení vyder jsme s bratrem začali nacházet na březích potoka první charakteristické stopy těchto navrátilců. Ale zůstalo bohužel jen u toho. Ze všech stran jsme však slýchávaly zprávy, že se vydra objevila tuhle nebo támhle, ale vždy, když jsme dorazili na místo, nacházeli jsme opět a jen stopy se znatelnou plovací blánou a charakteristickým závlekem po ocase.

Snad až po dalších desíti letech byl první úspěšný bratr. Jednoho dne mi hrdě oznámil, že pozoroval vydru přímo z parkoviště u místního obchoďáku. To už byl čas, kdy se vydry úspěšně množily a stejně tak se množily i stížnosti rybářů, kteří toho o vydrách příliš nevěděli. Navíc nadlouho byli zvyklí, že využívat dary našich vod mají právo pouze oni. Kdokoli bez rybářského lístku pro ně nebyl akceptovatelný. Smůlou pro vydru však byla okolnost, že právě v té době začalo ryb v potocích ubývat. Na této skutečnosti se však podílelo hned několik faktorů. Nutno říci, že za všemi stál na prvním místě člověk se svým mocenským vztahem k přírodě a teprve někde daleko v řadě pak všichni ti ledňáčci, volavky, či vydry. Pozn.: Vydra sní zhruba 1 kg ryb a jiných živočichů (raci, drobní savci, placi, žáby atd.). Jsou však přísně teritoriální a ve svém loveckém okrsku nestrpí vnitrodruhovou konkurenci.

I další kamarádi mi hlásili nová a nová pozorování. Jen já jsem stále neměl to štěstí. Byli jsme jako světlo a stín, vždy blízko sebe, ale nikdy jsme se nemohli prolnout v setkání. Kde byla vydra, tak jsem nebyl já a obráceně. S obdivem jsem sledoval zajímavé snímky mých kolegů fotografů, které mi znovu a znovu vlévaly do duše chuť se s paní neznámou po letech setkat. Vždyť to byly už desítky let od posledního setkání!

Za vydrou na Moravici

Jedné zimy, bylo to tuším v roce 2010, mráz nepolevil ani po tradičním třítýdenním cyklu. Každé ráno jsme se probouzeli a při kontrole teploměru se teplota stále blížila dvaceti stupňům pod nulou. A přišly další týdny ještě větších mrazů, až celá krajina ztichla. Ten z tvorů, který se na zimu dostatečně nepřipravil nebo nenašel dobrý zdroj potravy, usnul věčným spánkem. Zvěř se stahovala do měst a vesnic s nadějí, že zde bude více příležitostí objevit něco k snědku.

Dostal jsem tehdy nápad, že se zase jednou půjdu podívat po vydrách. Plán byl jednoduchý – projdu dlouhý úsek Moravice po ledě, kam to až půjde a při tom budu koukat po vydrách. Vždyť to přeci už musí vyjít, povzbuzoval jsem se tehdy.

Nebylo jednoduché hlubokým sněhem a ještě hlubším mrazem prorazit až k řece. Když se to konečně podařilo, kouřilo se ze mě jako z tažného koně v zimním lese. Nebyl ale čas na nic čekat. Mráz nemráz jsem se musel úplně vysvléci a v 25 stupních pod nulou si osušit tělo propoceným oblečením a rychle si pak obléci suché.

Byl to nádherný a dobrodružný zážitek. Bezprostřední setkání se smrtícím mrazem tělo na tělo v zasněžené krajině zanechalo v mé duši hluboké stopy. Jen pár okamžiků po tomto nevšedním zážitku jsem vyrazil. Kontroloval jsem každičkou stopu. U posledních otvorů v ledu mě provázel hladový skorec. Už dávno jsem mu začal přezdívat „borec“. Odhodlaně se vrhal do kouřící se vody a vytrvale hledal na dně drobná sousta chrostíků a jiné říční havěti.

U jednoho z otvorů jsem našel mokrý okraj. Bylo mi hned jasné, že tohle nemůže být práce skorce. Snažil jsem se najít otisk tlapky, který by mě ujistil, že se skutečně jedná o vydru. Brzy jsem byl úspěšný. Odhodlaně jsem tedy vyrazil po čerstvé stopě.

Vydře v patách

Mráz se zakusoval do mých tváří se stále větší chutí. Oči jsem mhouřil do svítící jinovatky zrající na ledě a na řasách a obočí se mi začaly usazovat ledové třpytky. Stopy se zdály být stále čerstvější. Voda na okrajích nezamrzlých ok už nebyla ani zmrzlá. Nemohl jsem si nevšimnout, že vydra s naprostou jistotou proplouvala i na veliké vzdálenosti mezi oky. Znala tak dobře řeku nebo ji vedl neomylný instinkt? Byly to často desítky metrů. Literatura uvádí i 400 metrů na jeden nádech při rychlosti do 10 km/h (lov i 15 km/h). Začal jsem mít obavu, že se mi brzy schová někde pod ledem a já opět, jak se lidově říká, utřu momentálně dost zmrzlý nos.

Po asi tříkilometrovém pronásledování jsem našel místo, kde si vydra odpočinula pod vývratem na břehu. Pak se ale zřejmě sebrala a pokračovala ve své cestě, jelikož už mě mohla zaslechnout. Její lov se tedy změnil v únik. Lovec lovil lovce…

Asi už tušíte, jak tohle dopadlo. Máte pravdu. V jednom místě náhle stopa zmizela pod břehem a já se jen mohl domnívat, že právě stojím vydře nejblíže ve svém životě. Vytoužený snímek jsem však ani tentokrát nepořídil. Na mrazivý zážitek z Moravice však nikdy nezapomenu.

Noční výpravy za vydrou

Jednou to však muselo přijít a já to věděl. V roce 2017/2018 přišla zima velmi podobná oné mrazivé tehdy na Moravici. Potok, s výjimkou několika děr na peřejích, kompletně zamrzl. Ve městě se opět na potoce začaly objevovat stopy a také pozorování od přátel se množily. Všechna časově spadala do tmy, ať už to bylo po osmé večer nebo po páté ráno, kdy vydra zřejmě Bruntálem protahovala. Při nočním lovu může vydra jednorázově překonat i 10 desítikilometrové vzdálenosti, takže bylo potřeba postupovat strategicky. Vyráželi jsme tedy ve dvou i s manželkou na „romantické“ vycházky. Ústředním tématem však byla pouze vydra a bruntálské mosty. Co by za to jiné ženy daly:-). U nich jsme se vždy rozdělili, každý u jednoho mostu a postupovali pak proti sobě, kdo první objeví „teplou“ stopu.

Docela nás to nakonec oba bavilo. Ani nás moc nemrzelo, že jsme na vydru hned nenarazili, a to i přes to, že stopy dokazovaly její přítomnost. Docela jsem zavzpomínal i na staré časy, kdy jsme naprosto stejně s bratrem obcházeli tentýž potok. A pak že do stejné řeky nevstoupíš…

Během jedné z večerních vycházek si manželka u jednoho z mostů všimla nepatrného pohybu ve vlnách. Jakoby se na chvilinku zvedl úlomek ledu u okraje jedné z děr a pak se ponořil zpět. Přiznám se, že jsem si ničeho nevšiml. Nebylo to nijak blízko a navíc scenérii osvětlovaly pouze pouliční lampy. Jestliže však byly nějaké pochybnosti o původu tohoto neznatelného pohybu, v zápětí se rozplynuly jako pára nad Černým potokem. Typická plochá hlava vydry se vynořila z vody jen pár centimetrů od místa, kde se hnul led.

Nebylo pak už nijak složité vypozorovat směr postupu vydry a nadběhnout jí. Pohybovala se však mezi děrami natolik rychle, že i přes veškerou mou snahu byla každá z fotografií dokonale rozmazaná. Zřejmě ji popoháněl ukrutný hlad, protože se prakticky nezastavila. Jen ve stínu starobylé kamenné zídky tvořící jeden z břehů potoka se na moment zastavila a umožnila mi tak, abych si ji důkladněji prohlédnul.

Tak to je tedy ten tvor, který mi tolik let unikal! A co bylo opravdu pěkné, nacházel jsem se s rozdílem snad jen sta metrů od místa, kde jsem v dětství spatřil svou první vydru. Mezitím uběhlo dlouhých 35 let! Dokonalé válcovité tělo oděné do jedinečné kožešiny s 50 00 chlupy na centimetr čtvereční (na břiše), pro potápění „speciálně“ uzpůsobené uši i oči a dlouhé vousky, kterými „vidí“ i ve tmě a najde neomylně každou rybičku, či raka pod hladinou.

Vydra dlouho nepostála. Zmizela stejně nečekaně, jako se objevila. Nám zůstal jen krásný zážitek z osobního setkání s vydrou. Dlouho jsme při návratu domů ještě probírali čerstvou událost. Bohužel však rozhovor končil posteskem, že kloudná fotografie nakonec ani tento večer nevznikla. Skeptický jsem ale nebyl. Naopak. Říkal jsem si, že teď se po letech konečně ledy hnuly. A měl jsem pravdu…

Vydry za světla, ale...

Následující rok byl na vydry bohatý. V předjaří 2017 jsem se setkával s vydrami za světla celkem pravidelně. Bohužel se však jednalo pouze o bezvládná těla na našich silnicích. Celkem jsem tak našel hned tři vydry na kvadrátu o hraně max. 5 km. Bylo to dost smutné setkávání. Mohl jsem jen řádně prostudovat těla těchto dravců. Konečně jsem z blízka obdivoval plovací blány, mezi prsty vydry, které tak jednoznačně tohoto tvora prozrazují na sněhové pokrývce. Také závlek po ocase měl svého jasného původce v podobě mohutného vydřího ocasu, který slouží jako dokonalé kormidlo a je opravdu úctyhodný. Bylo mi líto nechat ta těla v příkopě. Předal jsem je tedy odborníkům. Ti z jemných řezů mozku, ale i např. zubů mohli zjišťovat mnoho důležitých údajů, například přítomnost látek znečišťujících naše vody atd. Byla to tedy setkání, kterých bych se nenadál, ale tak už to někdy v životě chodí. Smutné ovšem je, že právě silnice a koleje jsou největším rizikem pro vydry. Hyne jich tady ročně jistě i několik set (dohledáváno je jich cca 60 ročně).

Foto a text: Štěpán Mikulka