Podzim v království větru, sněhu a ledu

Seriál: Na skok v přírodě aneb s foťákem v lese - přírodní reportáže z kratších výletů
Diskuze: Příspěvků(2)

Podzim v království větru, sněhu a ledu

Příroda nás neustále něčím překvapuje. Pravidelný návštěvník a vnímavý pozorovatel do ní může chodit dlouhé roky a postupně získat pocit, že už jej tam nic nedokáže překvapit. Pak ale přijde okamžik, kdy se opět cítí jako naprostý začátečník.

Nebo mu jindy příroda připraví takové překvapení, že mu svou drsnou nádherou doslova vyrazí dech, i když byl skálopevně přesvědčen, že už se něco takového stát nemůže. Zklamán, či jinak rozčarován by ale rozhodně být neměl. To je přeci přesně ono! Právě tohle je pro dlouhodobý vztah to nejlepší. Být překvapen, zaskočen, mít možnost objevovat, poznávat nové souvislosti... Jen takový vztah i přes dlouhé roky důvěrné známosti nikdy nevychladne a my Ji stále dokážeme milovat.

I letošní podzim jsem strávil v našich jesenických horách. Jelení i ten pozdní, kamzičí. Právě tam jsem viděl a zažil, co už dlouho ne, ale vezmu to pěkně popořádku…

Kdo ví, proč právě kamzíci mají dny svého namlouvání odsunuty až na samotný závěr roku.  Vždyť příroda nám u jiných druhů ukazuje, že vše je možno zařídit jinak a možná „pohodlněji“. Teď mluvím o utajené březosti a dokonalém načasování příchodu nových přírůstků u srnčí zvěře. Srnčí drobotina se totiž rodí na konci května, tedy zhruba ve stejném čase, jako malá kamzíčata, avšak srnčí námluvy spadají do poloviny prázdnin. Jelikož už dlouhé roky já a můj fotoaparát nevynecháme jedinou srnčí říji, velmi důvěrně znám omamně vonící letní rána i pocit naprostého blahobytu. Takový už je červenec a srpen.

Kamzíci jsou však z jiného těsta. Samozřejmě, že na horách také znají tento krásný čas slunných teplých dní a zrání, i když je možná o pár týdnů oproti podhůří posunutý. I v horách to přenádherně voní, všude samá borůvka a ty barvy! Avšak čas kamzičího milování spadá zhruba na samý závěr listopadu a ještě kousek prosince. To už jsou borůvky dávno zmrzlé na dřeň a rudožlutá úbočí jesenických holí přeryla další barva z přírodní palety, čistě bílá. V tomto čase už je na horách mnohdy velmi nepříjemně, ale nejspíš jen pro nás, pro lidi…

Jeseníky, i když nejsou nějakým velehorstvem, dokáží být velmi drsné. Vždyť průměrná teplota v jejich nejvyšších partiích, tedy v kamzičím království, se pohybuje kolem 1 stupňě Celsia. Srážky jsou díky doznívajícímu vlivu atlantického klimatu také velmi časté. Mnohokrát jsem rozmary horského počasí zažil na vlastní kůži. Ani letošní rok nebyl žádnou výjimkou.

Jesenický hodokvas

Na vrcholu jelení říje jsem byl opět převážně na horách. Mé oblíbené libavské hvozdy jsou totiž téměř každoročně obsazeny vojáky, kteří snad nikdy nepřestanou válčit. Je to velmi smutné. Zejména, když si člověk uvědomí, kolik peněz tudy vyletí doslova komínem. Ještě mnohem smutnější ovšem je, že armádu bohužel stále ještě potřebujeme. Lidé zkrátka nejsou až tak myslící, jak o sobě všude v „civilizovaném“ světě svorně tvrdí. I když, jen tak mezi námi, řeč je spíše o těch lidech, co mají podivnou touhu vlastnit a vládnout a jsou pro ni schopni klidně i ničit. Obyčejný člověk, který svýma rukama něco v životě vytvořil, má jednoduše úctu k práci druhých. Neničí. Ale zpět k jelenům a kamzíkům…

O to více času jsem trávil v Jeseníkách. Přes den jsem se věnoval kamzíkům a po večerech, když se mi tedy dostávalo drahocenného času, jsem se mohl těšit na jesenické jelení krále. I Jeseníky jsou však ve stejný čas bohužel obsazeny, tentokráte zelenou „armádou“. Vím samozřejmě, že lov ke zvěři patří. Hory lovcům ale výhradně ne. Není vůbec jednoduché, aby se našinec s kamerou, či fotoaparátem někam upíchnul a v tichosti a s pokorou se mohl obdivovat neopakovatelné nádheře tisíce let starých přírodních dějů bez toho, že by do nich nějak násilně vstupoval. Ti, kdo mě znají, ví, že si nejvíce vážím právě fotografií, kdy fotografovaný objekt o mně neví. K tomuto stavu vždy směřuji. Právě díky této skutečnosti jsem už mnohé viděl i vyfotografoval. Nepřerušil jsem přírodní děj výstřelem, či svou neopatrností. To, co mi příroda ukázala letos, to jsem však ještě neměl příležitost spatřit…

Stalo se to právě na vrcholu říje. Jindy mlčenlivé Jeseníky začaly po nocích promlouvat. Snad z každého údolí, či žlebu s přicházejícím večerem vystupovala vzhůru nejenom tma, ale i majestátní jelení králové. V houstnoucí tmě se pak odehrávala spousta jeleních interakcí, bezvýznamných potyček, ale i soubojů, na které jistě naše hory dlouho nezapomenou. Důkazem toho byly nejen rozsáhlé výtluky na kleči, či rozrytá země kolem kališť, ale i ulomené výsady paroží hned u několika králů, to když se setkali dva rovnocenní soupeři.

I celé Jeseníky, jakoby se na tento vzácný čas vystrojily do svátečního. Patchworkový háv složený ze žlutooranžových barev bezkolence, barev rudých borůvkových lístků, žlutohnědých listů bukových velikánů i zlatých litů bříz, to vše s jednotící kombinací všemožných odstínů zelených, překryl každičký jeho hřbet i strmé úbočí.

Oči tulákovy těkaly od jedné nádhery k druhé a duše byla onou krásou natolik opojena, že se i jeho nohy občas podlomily. On pak usedl do hřejivé trávy v závětří a i tam se oddával podzimnímu hodokvasu. Vždyť krásy života jsou tak pomíjivé…

Horský svět se však neutápěl pouze v barvách, ale i v nekonečném tíkání a pípání stovek táhnoucích pěvců, kteří tyty slunečné dny využili pro zdolání barevného jesenického hřebene. Lindušky, budníčci, rehci, červenky, ti všichni si zde dali v jediný čas dostavení, aby si odpočinuli a doplnili energii. Čeká je totiž velká cesta.

A zatímco ptákům patřil kdejaký zakrslý smrček, či větvička kleče, stébla vyfoukaných trávníků obsadili ještě úplně jiní poutníci, tentokrát bez křídel a perutí. Jejich dopravními prostředky byly traviny dočista ojíněny. Byly to jemné nitky pavučin drobných cestovatelů pavoučků. Poetika, kam se oko podívá.

A právě v tomto nejkrásnějším a pro jeleny nejvýznamnějším čase přišel naprosto nečekaný zlom. Nejdříve tu byla noc, v níž hory navštívil neobyčejně silný vítr. Následující ráno bylo nečekaně tiché. Vítr jakoby odvál čas jelení lásky do propadliště času. To se však stává každý rok. Říje se naráz zničehonic zlomí a všude je mrtvo. Hory oněmí. Každý jelenář však ví, že pantátové i mladíci si pouze vydechují, aby se o noc, či dvě později opřeli do všeho toho zápolení s ještě větší vervou. To však neplatilo letos. Místo velkolepého jeleního návratu přišel první sníh. Bylo to 25. září!

 

Jeleni a kamzíci na sněhu

A nebylo to málo sněhu. Na některých místech jsem se brodil po kolena! Ty tam byly útulné horské trávníky, které tuláka zvaly k rozjímání, tytam byly borůvkovými listy doruda zbarvené jesenické úbočí. Krajina naráz zesmutněla. Jeleni se odmlčeli.

Je po říji, říkal jsem si v tu chvíli. S velkým povděkem jsem se pak setkával s mou oblíbenou kamzičí zvěří. Kamzíci se nezdáli nějak zaskočeni, ač zimní srst ještě zdaleka nebyla dokončena. Jen kamzíčata byla jistě svým prvním sněhobílým ránem ve svém kraťounkém životě překvapena. Jistě zvídavě pokukovala po starších své tlupy, jak se zachovat. Vždyť to bílé něco tak podivně studilo. A kam se poděli všichni ti ptáci? Nakonec si lokli mateřského mléka a vše bylo zase v pořádku.

Jen ten, kdo zná hory a ví, co vše je ještě tuto zimu čeká, musí smeknout pomyslný klobouk a sklonit se před houževnatostí kamzičí zvěře. Vždyť na prahu velmi drsné jesenické zimy stojí pouze půlroční kamzíčata.  Mnoho čertíků se však jara nedožije.

Jsem jen pár kroků od nich. V bílém maskovacím hávu mě nevnímají. Kochám se nečekanou proměnou krajiny a jako už po tolikáté i nádherou kamzičí zvěře.  Nemůžu se té nečekané kombinace nabažit. Jen nohy mi mrznou.

Ta zdaleka není tak hloupá, jak se říká. Možná jen má o pár stovek, či tisícovek let menší zkušenosti s některými „klady“ lidské civilizace. Vždyť na horách se ke kamzíkům lidé dostávali jen velmi sporadicky a nikdy tedy nebyla lovena s takovou intenzitou, jako třeba zvěř jelení, či srnčí. V horách už musel lovec leccos umět a zvládnout, protože velmi dlouhé roky musel vzhůru za kamzíky po svých. Kůň, či povoz musel mnohdy zůstat hluboko pod horami.

Až v poledním století se kamzík častěji setkává s lidmi (zejména ten jesenický). Jen těžko pro něj rozlišit, zda jde o turistu, či lovce. Učí se ale rychle. Jinak to v přírodě ani nejde. Každý ví, že tam, kde se jakákoli zvěř loví, stává se plachou.

Bylo pro mě velmi zajímavé sledovat kamzíky v tomto „novém“ prostředí, kde se chovali doslova jako by se nechumelilo. Co jim také zbývalo. Právě onen čas kamzičí říje měl teprve přijít a hned po něm rovněž velmi energeticky náročná zima. Je tedy nutno se tento čas důkladně připravit a co možná nejvíce se zásobit podkožním tukem. Ten nejenže dodává energii, když je nejhůř, ale rovněž hřeje, což je tady v horách velmi důležité.


Jak jsem už ale někde napsal, kamzík je mistrem v přežívání. Ví dobře, že přijdou časy lepší. Jen vydržet! Dříve, či později nastane obleva, zlomí se bříza pod mohutnou vrstvou námrazy a chutné větvičky budou naráz dostupné. Nebo jindy sjede lavina ve Velké kotlině a odkryje tolik nečekané a chutné potravy.

Lepší časy tentokrát přišly nečekaně brzy. Ještě v září se mohutné mraky se odvalily někam na východ a v horách zůstal jen chlad. Přes den pak sluníčko kousek po kousku odstraňovalo i nečekaný zářijový sníh. I jelení říje se zvolna vrátila zpět do hor. Poprvé ve svém životě jsem viděl jeleny troubit na sněhu, poprvé jsem viděl, jak jeleni naháněli říjné laně na zbytcích sněhu.

Vše bylo nové a velmi nezvyklé. Brzy ráno pod mým krokem křupal sníh a do toho znělo podmanivé troubení jesenických jelenů. Bizarní kombinace! Byl to však i důvod, proč bylo téměř nemožné se k této podívané posadit někde do první řady přírodního amfiteátru. Kvůli tomuto hluku se dalo spíše jen nakouknout a vše sledovat hezky z odstupu, z lóže. I to ale není tak špatné. Brzy se však mělo ukázat, že jsem ještě úplně až tak hlučný nebyl…


 

Krajina ze skla aneb tam, kde fyzikální zákony neplatí

Jednoho dne, to už bylo po jelení říji, jsem měl velmi silný pocit, že mi škaredé počasí, které právě panovalo v místě mého bydliště pod horami, něco tají. Už mnohokrát dříve se mi vyplatilo uposlechnout svůj vnitřní hlas a překonat nejrůznější nepohodlí, či komplikace a vyrazit za dobrodružstvím v divočině. I tentokráte tomu nebylo jinak. Už v tisíci metrech zůstala slota někde pode mnou a já se ocitl v prostředí, které by vyrazilo dech i člověku, který nemá absolutně žádný vztah ke krásám přírody.

Ještě ze začátku jsem šel horským lesem, který spíše jen naznačoval, že něco velkého přijde.  (Pozn.: jsem dobrovolný strážce, tak se někdy pohybuji i v místech, kam není přístup běžně umožněn.) Mimoděk jsem svůj krok stále prodlužoval, jak se má zvědavost stupňovala. A co že bylo tou motivací? Už o kus níže jsem si všiml nejen toho, že přestalo pršet a mlha ustoupila, ale také že větvičky pokryla tenká vrstvička ledu. To mohlo být ještě o kus výše v horském prostředí fotograficky velmi zajímavé. Současně se také rozednívalo. Každou chvíli mohlo vykouknout tam dole pode mnou sluníčko a nahoře nečekaná blyštivá podívaná!

Ušel jsem ještě pár desítek metrů a tam to přišlo. Sotva jsem začal zdolávat ty nejstrmější části jesenického hřebene, vrstvička ledu začala sílit. Led byl už naprosto na všem. Každé stéblo, každá jehlička kleče, či lísteček borůvčí jím byly obaleny. Těsně pod hřebenem už to byla pořádná vrstva ledu, která většinou mnohokrát předčila svou tloušťkou své dočasné zajatce.

Místy se zdálo, že příroda zdánlivě popírá některé fyzikální zákony. Ledové sevření bylo tak mohutné, že by se měl jeho „nositel“ dávno pod tou vahou zlomit. Působilo však současně jako nějaký výztuž. Některé kapky a ledové vrstvičky zas zmrzly v horizontální, nikoli v poloze vertikální, jak by se vzhledem k zemské gravitaci slušelo. Směřovali tedy po směru nočního větru a ráno, když přišlo bezvětří, už tak zůstaly. Celá krajina kolem mě tedy byla obrazem něčeho, co se odehrálo za mrazivé noci a za nezvyklých klimatických podmínek. Jen málo lidem se jistě poštěstilo být při tom, tedy být ve správné chvíli na správném místě. Právě vycházející a mírně hřející sluníčko mi totiž důrazně naznačovalo, že se ona skleněná nádhera brzy stane minulostí.

 

Fotografova extáze

Nečekal jsem tedy na nic. Své přebytečné vybavení jsem doslova odhodil a neohlížejíc se na ranní chlad, pustil jsem se do práce. Připadal jsem si na okamžik jako prospektor, který je povinován vůči svým druhům daleko v civilizaci podat jim svědectví o jedinečnosti tohoto vzácného okamžiku.

Bylo jen velmi obtížné rozhodnout se, kterým směrem a kdy svůj objektiv zaměřit. Scenérie byla všude kolem s každým milimetrem vykukujícího slunce nádhernější, ale současně i zranitelnější. Objektivy jsem neustále střídal, to jak mě uchvacovaly nejrůznější obrazy. Chvíli jsem fotografoval, chvíli natáčel, no, kdyby mě někdo nezasvěcený sledoval, musel by si myslet, že jsem se dočista zbláznil. Rychle jsem klekal a zase se nečekaně napřimoval, otáčel se hned vlevo a hned zas vpravo, popošel rychle dopředu, ale vzápětí se pozpátku o kus vracel. Někdy jsem minuty ležel, jindy utíkal pro odložené vybavení, abych jej přenesl jinam, kde vše začalo nanovo.

Pravdou je, že jsem se na okamžik opravdu stal bláznem, bláznem, který dočista podlehl té nádheře kolem. Už nebyla jen kolem, ale dočista – skrze mou duši – prostoupila celou moji osobu. To vše se odehrálo pouze na úrovni duševní. Na úrovni tělesné jsem do tohoto kouzelného a pohádkového prostředí příliš nezapadal. Ba co víc, doslova jsem celou tu nádheru hyzdil, jelikož mě jako jediný předmět v okolí nepokrýval ani kousíček ledu. Navíc, a to se jen velmi těžko popisuje, každý můj krok zněl desítky, možná stovky metrů daleko, jelikož bylo díky úplnému bezvětří naprosté ticho. Cítil jsem se také maličko provinile. Každé došlápnutí jakoby něco krásného zničilo, čili jsem byl nejen jako pěst na oko, ale i jako slon v porcelánu.

Nic z toho mi ale nezabránilo pořádně se fotograficky vyblbnout, to vše na samém začátku svého fotografického dne. Ono i krajinaření  dokáže wildlife nadšence potěšit, zejména tehdy, když je doslova povinován zprostředkovat poselství svého nezvyklého prožitku veškeré civilizaci.

I na kamzíky samozřejmě došlo. Avšak podobně, jako ony sněhové zmrazky v září, tak i listopadové ledové království prozradilo mou přítomnost všemu živému kolem. Teprve v okamžiku, kdy začala pomíjivá ledová nádhera tát, přišla moje chvíle. Celý horský kraj totiž rázem ožil. Strnulé ticho jarního jitra vystřídal všudypřítomný lomoz padajícího ledu a později i kapající vody.

Nečekal jsem na nic a začal hledat některé z živoucích obyvatel hor. To se mi brzy podařilo. V místech, kde stín dosud uchoval nádheru mrazivého království, jsem zastihl své přátele kamzíky. Nikam nepospíchali. Štěrbinky v jejich očích byly jistě užší, než kdy jindy, tak moc se okolní led ve slunci blyštil a oslňoval. Také oni se nedokázali pohybovat v krajině ze skla neslyšně. Jejich tmavá těla, tentokráte již v zimní srsti, doslova razila v běloucím kraji.

Vzácné setkání v ledovém království

O kus dál jsem měl štěstí i na zvěř jelení. Dostal jsem se k tlupě laní a jeleních mladíků s ohledem na obtížné podmínky překvapivě blízko. Větším překvapením však pro mě byla skutečnost, že se jelení zvěř v těchto místech a za daných okolností dosud vyskytuje. Jistě ale měla svůj důvod tady být a my se o něm můžeme spíše jen dohadovat.

Důležitější ovšem bylo to, že jsem opět byl ve správnou chvíli na správném místě. Ještě před hodinou bych byl absolutně bez šance se čemukoliv živému a plachému přiblížit. Dokonce i tehdy, kdybych jelení zvěř někde daleko před sebou včas spatřil, ani bych se k ní nejspíš nepokoušel přiblížit. Byla by to zdánlivě marná snaha. „Koncert vody a ledu“ mi však dal poměrně velkou naději na úspěch. Jen ji patřičně využít.

K tlupě jsem se, ač neskutečně hlučný, dostal na velmi přijatelnou vzdálenost. Dlouhé minuty jsem pak za odměnu mohl obdivovat krásu jelení zvěře v mizejícím ledovém království. Nemohl jsem se té krásy nabažit. Netroufal jsem se ani pohnout. Jen jsem střídavě fotil a střídavě natáčel, jak se v průseku střídali jednotliví členové tlupy.

Byla to ona pomyslná třešnička na dortu mého opravdu velmi nevšedního fotografického dne. Moje duše si dokonale hověla v hřejivém křesle okouzlujícího zážitku v lůně nádherné horské divočiny. Dokonce i silnější jeleni tlupy mi dovolili, abych je ještě kus cesty doprovodil tající krajinou, když později zatahovali. I přesto, že se nezdálo, že by nějak pospíchali, jejich tempu jsem bohužel nestačil, pokud jsem tedy chtěl zůstat u toho, že by se chovali naprosto nerušeně.

Čas doznívající jelení a nadcházející kamzičí říje jsem si tedy mimořádně užil. Poštěstilo se mi společně s kamzíky prožít na horách hned několik okouzlujících svítání i stmívání. Byl jsem při tom, když bylo na kamzičím říjišti živo, ale i když v kamzičí tlupě panoval naprostý klid a letargie, mrznul jsem, i hřál se, blahořečil počasí i nadával na něj.

V těch chvílích jsem ještě netušil, že na sklonku kamzičí říje po tmě šlápnu na led a upadnu tak nešikovně (záchrana fototechniky), že mi pohmožděné koleno na dlouhé týdny znemožní vrátit se do hor i do práce. I to jsou však hory a já to tak beru. Proto díky za vše i za tuto nepříjemnou zkušenost Diano! 

 

Foto a text: Štěpán Mikulka

Domů | Novinky | Poslední snímky | Fotografie týdne | Mé oblíbené | Reference | Fotocykly | Články | Video | Profil | Mapa webu | Návštěvní kniha | Odkazy | Kontakt | přihlášení

2007 © Powered by  AutumnLeaf Webdesign