Den sedmý

Ráno se probouzím ve svém obvyklém čase, abych už jen letmým pohledem z okna zjistil, že můžu v klidu ještě chvíli spát. Ani po hodině však nevidím z okna pokoje dál než jen za dvě řady stromů blízkého smrkového lesa. Co teď, říkám si a vymýšlím náhradní program. Moje oči padnou na futrál s kytarou, který leží na půl zastrčený pod mou postelí a za okamžik už drnkám nějaký náhodný sled akordů. Akordy různě střídám a začínám si pobrukovat i nějakou tu melodii, která ke mně přichází. Bývá to obvykle velmi nečekané, když ke mně občas přijde na skok múza. To pak začnu čmárat slova na papír a nepřestávám, dokud je hlavní motiv hotový. Takhle už přišla na svět spousta mých písniček, ale v tuto chvíli ještě ani nevím, jestli se tahle k těm ostatním přidá. Obvykle písničky nechávám den dva uzrát, a pokud se mi líbí i pak, s odstupem času, doladím poslední maličkosti a píseň je na světě. Tahle je o rozdílném pohledu žen a mužů na svět a na věci v něm - v čem se naše světy liší a v čem se podobají. Však to znáte. Krátký a naprosto čerstvý úryvek by mohl vypadat asi nějak takhle:


Když poslouchám tvoje slova
čistá, upřímná,
když nic nechceš překrucovat,
světlo není tma,
dobře chápu, že tvý srdce
zve mě k sobě dál
a já vejdu...

Vím, že jinak je to u žen,
mezi řádky zkouším číst.
Vím, že jsem ti hodně dlužen,
ty však mačkáš dluhopis,
když mě tvoje oči pozvou
mlčky k sobě dál,
tak já vejdu...

V hrubých rysech je teď už píseň napsána, avšak za oknem se stále nic nemění. Už je skoro deset. Co dál, táži se sám seba. No nic. Půjdu přeci jen ven. I tohle je přeci jaro na horách, takže se jde na to.

Hned u chaty; no je to vlastně hotel, ale nějak mi to nejde pod fousy, protože název hotel je i přes vynikající personál i solidní zázemí, tak trošku nadsazený to za á, no a za bé jsou na horách samozřejmě přirozenější horské chaty, takže mi snad tuto malou nepřesnost odpustíte; takže hned u chaty potkávám mého známého kosa horského, jak hledá v místě bez trávy nějakého toho hmyzáka nebo spíš housenici. V mlze málem není vidět, ale stejně pořizuji několik dokumentárních snímků. Po chvíli míjím Barborku a už jsem na loveckém chodníku. Kousek ode mně si všímám starého soliska a jen o pár kroků dál je samozřejmě ukrytý posed.

Přijde mi celkem úsměvné a současně tedy spíše smutné, že se někdo může pyšnit trofejí získanou tímto nesportovním způsobem? Dost na tom, že lovecké pušky jsou dnes naprosto vynikající? přesné a spolehlivé. To ale některým svátečním lovcům nestačí. Dovezou svůj mnohdy tlustý zadek džípem až přímo na místo a pak to ušlechtilé a ostražité zvíře na směšnou vzdálenost skolí. Mohou mít snad nějaký dobrý pocit či radost z takového "lovu"? Jestliže ano, tak rozhodně nezaslouženě! Neprokázali totiž žádný um, aby prosté a ušlechtilé zvíře přelstili. Úplně jinou hodnotu má podle mého názoru trofej získaná například během šoulačky, kdy lovec svým důvtipem a zkušeností přelstí ostražité zvíře. Pomalu postupuje do prudkého svahu a bez přestání sleduje veškeré dění kolem sebe. Naslouchá všem lesním zvukům, zdali mu nenapoví, kterým směrem by mohl být jeho potencionální úlovek. Nadechuje se zhluboka, ale současně také co nejtišeji, aby v rozmanité vůni lesních dechů nalezl hutnou vůni říjícího jelena. Překračuje sebemenší větvičku, která by mohla prasknout pod loveckou holínkou a už s velkým předstihem vybírá směr svého dalšího postupu, aby se vyhnul hlučnému borůvčí či jesenickým skřípinám. Jeho vycvičené tělo, v kterékoliv z roztodivných, většinou však přihrbených pozic, čas od času na několik okamžiků doslova zkamení a nehledíc na nenasytně sající komáry, pozorně naslouchá každému podezřelému zvuku a bedlivě sleduje lesní zákoutí před sebou. Aha, tak teď to byl jen mokrý kus tlejícího dřeva, který svou červenavou barvou připomněl barvu srsti vysoké...

A pak ho spatří. Vlastně jen kousek parohu, který se pohnul mezi větvemi. Leží. Následuje předlouhé čekání, až se konečně král lesa zvedá. Jen okamžik má lovec na to, aby se rozhodnul, jen na okamžik stojí jelen v okně mezi stromy. Je to jelen, kterého mohu slovit? Budu ho schopen přesně zasáhnou po tak namáhavém výstupu, kdy nejen loveckou horečkou se tak hrozně chvějí moje ruce? Nemůžu někoho zranit ve směru, ve kterém se chystám střílet? Na tolik a mnohdy i více otázek, si dobrý lovec musí v krátkém časovém úseku zcela racionálně odpovědět. A jsou i tací, kteří po nalezení potřebných odpovědí zalící, ale při pohledu na nic netušící zvíře nakonec přeci jen nevystřelí. Proč? Kdo ví. Zeptejte se jich? Určitě to však není zbabělost, ba ani lítost. Snad je to jen prostá úcta. Úcta k soku, který byl právě přelstěn, aniž by to tušil a netřeba si nic víc dokazovat, Nebo jen úcta k životu. K dokonalosti zvířecího těla, které je neméně dokonalé jako to naše se smysly, které navíc mnohdy předčí ty naše. Na co nám třeba dlouhého rozhodování a nekonečného přemýšlení, na to vystačí zvířeti instinkt. Není to dokonalé?

A teď sami řekněte, který z výše popsaných lovců je tím skutečným lovcem? Samozřejmě, že je to ten, který se ani svou trofejí nikde nepochlubí. Zůstaneme mu jen silný zážitek. Pokaždé, když během všedního roku zavadí zrakem o trofej na zdi svého pokoje či chaty, je rázem mimo domov a mimo všední starosti a znovu prožívá ten chvějivý pocit, kdy byl jen pár kroků od svého úlovku. Nekompenzuje si jen nějaké své osobní slabiny. Možná namítnete, že každý nemá na tohle tolik času a že to všechno je jen nereálná romantika? Možná ano a možná ne. To už nechám na vašem úsudku. Rozhodně se ale takový lovec sám okrádá (nebo je někdy okolím a okolnostmi okraden) o sílu tak jedinečných okamžiků, jako je lov. Každý úlovek si zaslouží čas lovce. Ne nepodobně je tomu s fotografy divoké přírody, ale to už je zas jiný příběh...

Zatím co tak rozjímám, naprosto stejně jako popisovaný lovec postupuji do prudkého kopce a naprosto stejně se odehrává vše výše popsané. Je tu jen ten rozdíl, že v ruce třímám místo kulovnice svůj fotoaparát. Ten nebere život, snad jen duši jak říkávali indiáni:-) Ale zážitek z lovu je stejně silný! Prásk. Teňounká větvička ukrytá pod trávou praskla, tak hlasitě, až si sám v duchu vyhubuji. Měl bych víc dávat pozor a ne pořád dumat o ptákovinách, říkám si podobně jako kdysi má učitelka na základce a na chvíli se opravdu více soustředím. Ale já dnes přeci nemusím ulovit - za každou cenu něco vyfotit. Jsem tu pro svou radost z pobytu v přírodě, a když to vyjde, tak to vyjde a ... moje myšlenky už jsou zase v trapu. Tak to vidíte:-).

Mám kamaráda Martina, který také takhle vyměnil svou kulovnici za fotoaparát. Určitě zpočátku netušil, jak si tím zkomplikuje život. Lovit je o něco jednodušší. Takhle mu přibilo mnoho dalších starostí souvisejících s pořízením dobré fotografie divoké zvěře. Především světlo trápí nás fotografy divoké přírody. S každou minutou blížícího se večera fotograf sleduje a mění nastavení hodnot na svém fotoaparátu. Ubírá clonu a zvyšuje citlivost a v duchu se modlí, aby se vyvolená zvěř objevila dříve, než se stanou expoziční parametry nevyhovujícími, ať už kvůli narůstajícímu digitálnímu šumu nebo riziku roztřesení snímku či pohybové neostrosti způsobené pohybem fotografovaného zvířete. Kolikrát jsem už tady na horách blahořečil svému "íesku" - optickému stabilizátoru, který mi dovolí fotit v celkem přijatelné kvalitě o něco déle a také, jak se říká z ruky. Prásk. Další větvička. Teď už si ale tak moc nenadávám. Vítr se totiž tradičně tady nahoře točí, jako zběsilý, tak jsem si našel pro dnešek jiného viníka než sebe, který způsobil, že jsem nakonec nic neviděl.

Také správný úhel pohledu nám fotografům komplikuje velmi život, což také souvisí s větrem. Na posedu či myslivecké kazatelně by potíže se zavětřením a zrazením zvířete nebyly, jelikož ty jsou většinou postaveny na správném místě a také dostatečně vysoko, ale to je právě ta pozice, která není vhodná pro pěkný snímek zvířete. Pro lov se zbraní v ruce je to určitě dobré. Je odtud samozřejmě výborný přehled a současně je to také bezpečné, jelikož střely směřují k zemi! Ale ten pohled z očí do očí, který lze pořídit jedině ze země, by snímku jistě chyběl. Dokonce mírný podhled by takovému jelenu slušel, jelikož by ještě více na snímku vynikla jeho majestátnost.

Začíná pršet. Tisknu se ke stromu a pod kabátem schovávám fotoaparát. Trpělivě čekám na to, až to přejde a sotva jsou intervaly mezi dopady jednotlivých kapek jen o trošku delší, vydávám se na další cestu. Na horizontu spatřuji, krajinu nízko pod sebou takřka bez mlhy. Rychle nasazuji "širokáč" a pořizuji několik snímků poznamenaných nostalgií deštivého dne. Alespoň je teplo, říkám si, když opět nasazuji "tele".

O kousek dál narážím na čerstvě vytlučeného srnce a tak alespoň dokumentárně zachycuji jeho slabé parůžky. Sestoupil jsem pod úroveň mlhy, kde na mě dokonce krátce zasvítilo slunce. Jak příjemné jsou jeho letmé doteky. Jsem za malým hřebínkem, kde ani tak moc nefouká. V dálce přede mnou se pase kamzík a nad krajem krouží nekompromisní lovec sokol. Jen těžko by teď, v čase sokolího hnízdění, neopatrný holoubek unikal...

Od vysílače zní z dálky permanentní hučení meluzíny, která se prohání a násobí v jeho dutých částech. Je ale v mlze, takže je pouze slyšet a je to vlastně jediná věc, která mi zde připomíná činnost lidí. Les je krásně divoký, přesně tak, jak mám rád a tak se takřka labužnicky courám zpět, tak akorát, abych stihnul oběd. Mezi větvemi jsem na okamžik zahlédl tělo laně, takřka už přebarvené, a tak se jí ze zvyku snažím nadejít, kdyby se náhodou sama chtěla přijít nechat vyfotit. Tak je to nejlepší. Fotograf si v takových vzácných případech, kdy se živočich nic netušíc pozvolna blíží k němu, divoký život doslova vychutnává. Občas něco vyfotí, když je pozice fotografovaného zvířete zajímavá, anebo když provádí nějakou zajímavou činnost, ale většinou se jen tak kochá, tak jako pan Hrušinský ve "Vesničce".

Největší překvapení mě však ještě čeká. Právě když míjím chatu Barborku, spatřím mezi mochnami samečka hýla obecného. Je jako vždy famózní a ještě má navíc kolem sebe několik rozkvetlých zlatě žlutých mochen. Fotím. Škoda jen, že chybí světlo, ale zlepšuje se to, říkám si, když pak kráčím vstříc obědu po mokré asfaltce, ze které se místy kouří. Hýlové mají velmi tesklivé volání. Obzvlášť tesklivě zní jejich "piju" v podzimním lese bez listí...

Najednou zaslechnu před sebou povědomý hlas. No tak to je parádička. No jestli se mi podaří v jedné půlhodince vyfotit oba naše hýly, tak to bude super. Zamilovaná dvojice sedící na lavičce u Ovčárny má teď na okamžik o zábavu postaráno. Ne že by se do té doby nudila, ale tohle se asi jen tak nevidí! Dosud spěchající turista s foťákem na krku náhle naprosto zvolnil a spíše než bazilíška, připomíná teď nějakou exotickou pakobylku či váhavého chameleóna. A já zatím ničím a nikým nerušen využívám cekem nízkého průletu letadla, které upoutalo hýlovu pozornost, abych se dostal dostatečně blízko k němu. Jak to ten Rosťa Stach vždycky říká: "Aby bylo vidět jednotlivé chlupy na zvířeti",... tak to teď sedí. Pořizuji dostatečné množství materiálu a dříve než mi číšnice přináší mé oblíbení "černé", tak si znovu oba nádherné ptáky prohlížím a dohaduji se sám se sebou, který z obou hýlů je ten hezčí. Z mého počínání mě vytrhne až vůně česnekové polévky, která se nějak ocitla na mém stole.

Odpoledne se vše opakuje. Vyrážím fotit, po chvíli už se opět tisknu ke smrku, abych totálně nepromokl, jelikož slejvák je teď o něco vydatnější než dopoledne. Tentokrát však čekám podstatně déle. Dokonce uvažuji o rychlém přesunu, ale nakonec zůstávám, jelikož zvířata taky přeci takhle nějak deště přečkávají. A bez "goráče"! Ten já sice na sobě právě nemám, ale alespoň pláštěnku jsem si teda mohl vzít. Obloha vypadá dost nevraživě a první těžké kapky už propadají také mezi větvemi mého zeleného ochránce. Žvýkám čerstvé borůvkové listy, abych poznal, jak asi chutnaly té "těžké" srně, co jsem ji viděl nahoře před několika dny. Určitě už bude mít touto dobou srnče, pomyslím si. Deštění se malinko uklidňuje, a tak postupuji dál, ale jenom proto, jelikož vím, že zvěř také po dešti na sebe nenechá kapat z větví a jde se osušit na volné prostranství. Jinak jsem ale celkem bez nálady, jelikož mám oblečení už podruhé dnes komplet mokré a navíc už tohleto počasí trvá celý týden. Vítr je taky pořád stejnej kámoš, co každého prozradí, a tak to pomalu stáčím zpět k chatě.

Náhle jsem v trávě zahlédl nádherného slimáka. Tak to je teda kousek, povídám si a snažím se ho vyfotit. Nejdříve je nedůvěřivý skoro jako srnec, ale na štěstí se tak rychle nehýbe:-) I tak mi dělá problém zaostřit v tomto špatném světle jeho oko na tenounké stopce. Jak si mě prohlíží... Teď už je asi v klidu. Celkem by mě zajímalo, jak mě asi vidí, říkám si. Když jsem se focení a pohledu na pomalého sympaťáka nabažil, postupuji rychle zpět, abych se opět co nejdříve osušil. Brzy však mé kroky zpomaluje překrásné světlo a o kousek dál se také dávám do řeči se starým záchranářem. Kecáme o kytkách a focení a po chvíli se loučíme s tím, že svět je fakt malej, jelikož on je z části Kladna, kde já měl bezvadnou tetu, a dodnes jsou tam stále ještě naši skvělí příbuzní.

Jó dálky. Jak je jen překlenout rychleji, říkám si a v zápětí si uvědomuji, jak by se mnou asi Exuperyho Malý princ nesouhlasil. Ten by se loudal pomalým krokem ke své studánce, říkám si právě ve chvíli, kdy mě svou naprosto perfektní běžeckou technikou ohromuje kolem probíhající sportovec. Běží na Praděd. Taky chce překlenout vzdálenost. Snad alespoň Miloslav Nevrlý by mi ve svých Karpatských hrách dal za pravdu. ?Běh je králem dne,? píše se tam a já dobře znám ten pocit, kdy tělo funguje tak nějak úplně samo a za nic, jen dává svému motoru - duši, radost. Sestupuji vlhce dýchajícím lesem a v nastalém bezvětří postupně určuji podle hlasu preludující zpěváčky. Tak co tady vlastně máme? Kos černý, kos horský, všude plno pěnkav, kukačka z dálky vypočítává mé nekonečné roky, pěnice černohlavá s opravdu silným hlasem někde nízko v křoví, králíčci s hlasem naopak tak tenkým, že jej starší lidé jistě ani neslyší, zvonohlík, tak ten je se svým hlasem zase něco mezi, moji známí hýlové rudí, poštolka od Petráků, nějaké ty jiřičky, konipasové a rehci, budníček menší a samozřejmě tesklivý hlas červenky. Docela pěknej hudební ansábl, říkám si a před chatou se znovu setkávám s oním sportovcem. On strečuje a já fotím nedaleko od něj rozestavěné hnízdo jiřičky, nějak kouzelnicky přichycené na rámu dřevěného lakovaného okna. Však jí to stavění jde taky hůř. Ostatní jiřičky už mají téměř dostavěno, říkám si. Běžec je Slovák. Dáváme se do řeči. Dozvídám se, že je to lyžař a také můj nový soused. Tak zase zítra...

Foto a text: Štěpán Mikulka