Na křídlech ptáků - II. díl - Finsko a Norsko

Seriál: S fotoaparátem na cestách - zatím 16 dílů
Diskuze: Příspěvků(0)

Finsko

Máte rádi les a vodu? Mrkněte na leteckou mapu Google maps. Finsko je vaše volba:-). Zelená a modrá – barvy života po celé finské zemi. No není to nádhera?

Nikde se necítím tak dobře, jako v lese. Pokoušel jsem se kdysi o osobní diagnózu. Bude to nejspíš tím, že příroda byla kdysi domovem nás všech. Moje duše i tělo si to ale navíc asi nějak lépe pamatují. Stačí mi vypadnout z města a už za přešktnutou cedulí jsem šťastnější. Jakoby ta tlustá červená čára škrtla nejen příslušný název, ale i nepříslušné starosti i strasti . Možná to tak také máte. Bylo by to alespoň fajn, nebýt exotem. Avšak teprve v přítmí lesa, jako bych se vrátil někam, kde to znám, i když jsem tam nikdy nebyl, jako bych nazul roztrhané tenisky, ve kterých jsem proběhal dětství a ony mi stále ještě seděly…

A když ten les prakticky nekončí a občas je i nedotčen lidskými aktivitami, které k jeho prosperitě, přiznejme si, jen málokdy přispívají, pak je to pro mě dokonalý zelený a voňavý ráj! Nepotřebuji žádný jiný.


Finské lesy nabízejí přírodomilcům opravdu mnohé. Spletité zelené klubko znějící tisíci tajemných zvuků a vonící po všem, co je mi blízké. Skrývá také mnoho živočichů, i když jejich nalézání není v přirozeném lese až tak snadné. Někdy se ale najdou sami, jako tato sojka zlověstná. Když mě v noci vzbudila, jakoby napodobovala polární lišku. S ohledem na všudy přítomné rosomáky a medvědy jsem se ji vydal hledat až ráno.

Na prvních snímcích je tedy téměř až národní finský pták, kterého najdete vyobrazeného na nejrůznějších předmětech denní potřeby v mnoha finských domácnostech hrníčcích, prostíráních, utěrkách atd. Paradoxní je, že české pojmenování není nijak poetické. Sojka zlověstná. To by nás asi Finové hnali.

K finskému jaru v tajze patří ale i další ptáci. Na fotkách uvidíte například strakapouda velkého a lejska černohlavého. Narazit však můžete in a mnohem vzácnější druhy, jako je například tětřev. Teď si ale odskočme k oněm zmiňovaným šelmám…

Setkání s velkými šelmami je pro mě vždy nesmírným zážitkem. Vyvolávají v mém nitru velmi silné pocity. Paradoxní je, že strach není nejsilnějším z nich. Vystihují to pouze dvě slova NEPATŘÍ NÁM. Na snímku je medvěd hnědý a doslova mystický rosomák. Zvíře velice houževnaté a s neuvěřitelnými pohybovými schopnostmi.

Vždy jsem ho chtěl jako kluk vidět, když jsem četl Setonova Rolfa zálesáka. Musel jsem si tedy krapet počkat. Z kluka mi dnes zbývá snad už jen duše. Finsko mi splnilo tento dávný sen.

U posledního finského ohně nad upytlačenou štičkou rozjímáme nad naší další cestou. Nemluvíme. Bezejmenné jezero nám blízká do očí miliardou odlesků. To vítr češe jinak klidnou hladinu. Chatrný dřevěný křížek téměř ztracený ve vřesu vypráví svůj dávný příběh. Nasloucháme. Nachází lidská duše tam někde skutečně klid, nebo i tam , alespoň ta poutnická musí stale někam dál? Sedáme do auta a zvuk motoru odstartoval naši další cestu…


Norsko

Začínáme potkávat soby. To znamená jediné. Konečně jsme v Laponsku. Jsme už hodně přes 2 000 km od domova a polární kruh už máme také pár stovek kilometrů za sebou. Doháníme nejen první tažné ptáky na jejich pouti, což je třeba případ nádherného kulíka zlatého, kterého potkáváme už jen pár desítek kilometrů od hnízdiště, ale i časné skandinávské jaro. To naše, česká, letos tak rychle uteklo!

 

A tady? Svěží zelenkavá travička teprve vykukuje zpod vrstvy stařiny, zatímco u nás, už jsme se brouzdali v zeleném travnatém moří po kolena. I místní ptáci teprve tokají a vyznávají si vzájemně svou ptačí lásku. Radost nám dělá u nás už velmi ojedinělý tetřívek obecný na břehu velkého jezera. Je to vzácný obraz. Nevšední oslava života, která se nezměnila snad po několik tisíc let. O kousek dál se mi daří vyfotografovat sýkoru laponskou. Společně s jikavci a čečetkami oživují neproniknutelnou tajgu.

 

Nadcházející noc voní neskutečně podmanivě. Mohou za to především rojovníky bahenní. Ještě, že tohle tajemství neznají dívky… I hlína uvolněná z ledových pout však v tomto omamném jarním koktejlu nesmí chybět. A všude kolem ticho. Tma a ticho. Napínám uši. Jediný zvuk, který by souvisel s jakoukoli činností člověka tu není slyšet.

Nocujeme na trojmezí Ruska, Finska a Norska. Náhle se ozývá údatný lovec sovice krahujová, ale i melancholický hlas potáplic je odněkud z dálky slyšet. Jak teskný je to hlas. Vždycky si vzpomenu na Kanadu.



Nečekané setkání

Ráno je jako malované. Září žlutě i modře. Mohou se týhle barvy vůbec prolínat a nezměnit při tom svoji barvu? Odevzdaně se utápím se v jejich zálavě, ať už je jakákoliv. Velkými tempy má duše plave tam a zpět, jako pobláznný plavec. Za chvíli nacházím hnízdo dřemlíka a u jezera se zvedá první orel mořský. Na cestě sbírá kamínky další tetřívek a z březiny pískne jeřábek. Fotím a fotím a fotím. Zatím ještě netuším, co se už za chvíli semele…

Stalo se to na zpáteční cestě. Zaznamenal jsem náhle za nedalekou mokřinou nějaký pohyb. Ihned mi bylo jasné, že jde o něco velkého. Přikládám rychle fotoaparát k oku. Co to bylo? Pátrám po původci pohybu. Losa okamžitě vylučuji. Byl by vidět nad břízkami. S napětím skenuji každý kousek březiny. Už brzy musí přeci něco vyjít. Náhle tam stojí. Medvěd!

Medvěd se vydává pomalu směrem, kterým jsem doposud mířil. Rozhoduji se ho doprovázet. Opatrně postupuji souběžně s ním a občas se snažím pořídit nějakou fotografii. Stále ho však něco kryje. Před ním je ale otevřené prostranství. Tam už konečně musí vyjít!

K mému rozčarování však medvěd stále z mlází nevychází. Kam se poděl? Už jsem to chtěl vzdát a vrátit se ke stanu, který je odtud nedaleko. I tak to byl pěkný zážitek, říkám si v duchu. Vyrážím. Těším se, až jej budu vyprávět rodině.

Okamžitě však zamrzám v pohybu. Medvěd je opět na scéně. Dokonce je i na otevřeném prostranství, jak jsem si přál. Přesto ale nefotím. Něco je jinak. Pohybuje se daleko rychleji. Vždyť on běží! To však není až tak důležité. Změnil totiž také směr dosavadního pohybu. Okamžitě mi dochází, KAM běží. Míří přímo k našemu stanu, kde spí má rodina!

Dochází mi, že je může opravdu velmi překvapit. Vždyť Kubík už si bude jistě někde u stanu vyřezávat nějaké svoje figurky ze dřeva. Asi se sakra lekne, až chundeláč nečekaně prosviští kolem něho. Na další přemýšlení už ale není čas. Musím jednat!

Ale jak tomuto rizikovému setkání zabránit? Napadá mě jediné. Jeho směr musím změnit já. Jak? Musím medvědovi zkřížit cestu. Okamžitě se rozbíhám...

Tohle všechno se však neodehrálo během sekund nebo dokonce minut. Vše se odehrálo ve vteřině. Náhodný pozorovatel by to viděl asi následovně…

…fotograf spatřuje medvěda. Ten se rozbíhá. Fotograf by měl rychle utéct, říká si náhodný pozorovatel. Fotograf se ale rozbíhá na medvěda. Blázen, říká si… A jak to bylo dál?

….fotograf asi zjistil, že i přes svou solidní kondici medvěda nedožene, ani když jej spomaluje mokřina. Rychle něco hledá po kapsách, asi přídavný motor. Ha, ha. Našel mobil. Asi má aplikaci na zrychlení…

„…poslední šancí je mobil,“ říkám si zadýchán a vysílen. Naštěstí – a neřekl bych, že to někdy řeknu – přístroj nalézá signál. V telefonu se ozývá rozespalý hlas s tázavým podtextem: „Halóóó“? Fotograf vynechává zdvořilostní fráze patřící k slušnému vstávání a rovnou jde na věc (Pozn. Pro Vaši představu… Mluví udýchaně a ostravsky, bo není čas…): „Nanicseneptejvemklukyazavřetesedoauta.“

…fotograf si kleká na zem. Asi je zklamán, že medvěda nedohnal.

Když jsem dorazil do „tábora“, tázavé pohledy očí za skly autookýnek mi prozradily, že medvěd tudy jistě neproběhl. Proběhl asi kousek vedle. Nejspíš ucítil auto nebo včerejší ohniště, které jsem výjimečně vybudoval. Obvykle oheň na cestách nerozdělávám. Je to většinou zbytečné. Vím ale, že Pasvik je na medvědy hnědé nejbohatší norská oblast. Zkrátka prevence je rychlejší, než nejrychlejší lidské nohy, či technické vymoženosti.

 

Když se za pár okamžiků balíme, ve stručnosti popisuji svůj ranní zážitek. “ Ale já vím, jak bych se zachoval, tatínku,” hlásí mi okamžitě náš malý Kuba. “Já jsem totiž viděl Jurský park,” pokračuje.

No, ještě že ten medvěd nakonec běžel jinudy, říkám si v duchu a usmívám se, ale ať mě nevidí, uklízím cosi do auta. Za chvíli už vyrážíme na poslední úsek naší cesty. Večer nás konečně uvítá poloostrov Varanger. Jistě nás tam ještě čeká led a sníh...


Foto a text: Štěpán Mikulka

Domů | Novinky | Poslední snímky | Fotografie týdne | Mé oblíbené | Reference | Fotocykly | Články | Video | Profil | Mapa webu | Návštěvní kniha | Odkazy | Kontakt | přihlášení

2007 © Powered by  AutumnLeaf Webdesign