Je velmi rozdílné prožít jelení říji v nivách smířených řek, s olšinami a vrbinami pevně usazenými hluboko v úrodné půdě vonících naplavenin a s vysokými porosty bujných trav u jejich nohou, nebo ji prožít v horách, až na samé hranici smrkového pralesa u horských pramenišť, kde tytéž vody počínají svůj nový život v náruči játrovek a mechů, ukájejíc staletou žízeň křivčích hejn. Jsou to dva různé světy, jen ta zvěř je táž. Měl jsem letos to štěstí napít se z obou těchto vrchovatých pohárů a tišit z nich svou bezednou žízeň – touhu po divočině.

Po celé dlouhé roky směřovaly v časném podzimu mé kroky k hřebenům jesenických hor vždy s novou nadějí, že pořídím snímek jelena troubícího v malebném horském prostředí borůvek, kapradin a letitých smrků. Ani v letošním září a říjnu tomu nebylo jinak. Zažil jsem tak spoustu nádherných okamžiků v široké náruči vlídného podzimu 2015.

Byl ke mně skutečně štědrý. Hýčkal a sytil mou hladovou duši svou podmanivou drsnou krásou. Nosil do ní obrazy i vůně, jež tam zůstanou uschovány navždy. Jestli mě jednou nadobro zradí oči i tak budu mít stále před sebou rudá úbočí strmých svahů porostlých borůvčím a bezkolencem, mlhy váhavě mířící vždy krok tam a dva zpět, jako při Straussově valčíku, sestřenici zmiji náruživě si užívající slábnoucí paprsky podzimního slunce, či sokola, jež srazil táhnoucí lindušku do horských travin, aby mu v posledním okamžiku unikla v jejich spleti, když jsem jej svým příchodem vyrušil.

Dobře, velmi dobře jsem se cítil tam, na horách. Křišťálový vzduch a nevšední ticho léčilo mé civilizací zmořené tělo i duši. Jen málo jsem se věnoval tomu, co se děje tam dole, odkud jsem přišel. Nespěchal jsem, občas jsem i na horách přespal. Zažil jsem tak první letošní mráz, který obalil můj spacák jako kokon pavučiny, spatřil obrovský rudý měsíc, jehož svit jedné noci zmizel zastíněn matičkou Zemí i mystickou sílu jelení noci. Právě u ní se teď spolu zastavíme…

Noc jelena

Bývá u nás lidí zvykem, že členíme si svůj čas dle svitu slunce. Už celá staletí jeho východ považujeme za start našeho dne, západ potom za jeho pozvolný konec. Kdo kdysi činil jinak, byl spřažen s ďáblem, či jinou magií.

To pak ovšem poznáváme ze života svých divokých bratří často jen jednu polovinu jejich zajímavého života. Jsem proto rád, že už mi dnes nehrozí hranice, když už mě Diana očarovala. Jinou dívku, či bábu podobající se čarodějnici, jsem na jesenických hřebenech, ani přímo na Petrových kamenech, dávném to místě čarodějnických sletů, skutečně nikdy nepotkal.

Pravda, zaplať pán Bůh za ten noční klid! Zvěř si alespoň odpočine. I tak jsem ale neodolal a stal se součástí jelení noci. Celou jsem ji prochodil. Jen nebeský poutník měsíc mi byl trpělivým průvodcem i vítanou lucernou. A ani krapet mystiky, či magie jí rozhodně nechyběl.

Noční les je fantastický – tajemné zvuky, poslední voňavé vzdechy léta, co přihrblý smrček, to strnulá postava, co stín, to bizardní obraz. A mezi tím vším jen, jeleni! Jakoby horským svahům šili záplatu, šněrují si to neúnavně po jejich úbočí, stejně jako jejich otcové, dědové i pradědové staletí před nimi. Stejné ochozy, stejná kaliště. Jsou to toulky nikoli bezcílné. Jdou za hlasem své touhy. Na sklonku září jejich troubení násobí nejen hluboké horské strže, ale občas i zlost, to když se sok ocitne blíž, než je to panu domácímu milé.

Já jsem jim však na říjišti sokem nebyl. Necítili ze mě touhu lovce, ani podivnou kovovou vůni loveckého náčiní. Možná jsem nebyl vítán, každopádně jsem však byl přehlížen. Jeleni, staří i mladí, chodili kolem mě vzdáleni jen několik kroků, bez zájmu mě míjeli. Bylo to skutečně čarovné. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. Vždyť tohle jsem si vždycky přál, aby se mě lesní tvorové nebáli. Tuhle noc se mi to rozhodně vyplnilo. Jen světla kdyby bylo více, aby se dalo zaostřit a po té vyfotografovat ono nevšední dobrodružství.

Setkání

Dlouho po půlnoci vítr zmrazil borůvčí i trávu. Můj krok byl naráz díky čerstvé jinovatce mnohem více slyšet. Zadřepl jsem proto do stínu nízkého smrčku skryt před vášnivými polibky severáku. Pode mnou se ozval jelen. Kéž by zamířil ke mně… A znovu, tentokrát už poměrně blízko. Že by přeci jen… Snažím se odhadovat, kam asi zamíří, na zimu i únavu zapomínaje. Napínám zrak i sluch, aby mi nic neuniklo.

Náhle se pár kroků přede mnou mezi smrčky zjevila tmavá silueta. To ale přeci není jelen… Znevýhodněnému zraku musí přispěchat na pomoc rozum. Jelen přeci není tmavý, uvažuju horečně. Kamzík, je to kamzík! A opravu, čertík mě poměrně svižně míjí, zřejmě vyrušen postupujícím králem hor. Ten se však už dlouhou chvíli neozval. Vydržím. Trpělivosti mám na štěstí na rozdávání. Jen vlezlý chlad se po pár minutách opět začíná připomínat na mých propocených zádech. Postup po strmých svazích bez cest a chodníků přeci jen není žádná legrace a člověk se u něj vždy zapotí, zejména tehdy, když není příliš vidět. Jesenická úbočí jsou v některých místech samá proláklina. Je to "památka" po dávné dělostřelbě.

Další pohyb mezi smrčky pode mnou mě nenechal na pochybách. Tentokrát je silueta mnohem světlejší, větší a především má hlavu zdobenou parožím desateráka. Zřejmě slídící boční jelen. Nemá u sebe laně. V tichosti kráčí vzhůru právě mým směrem. Nehodlám však ustupovat. S napětím čekám, co se bude dít.

Po pár krocích je jasné, že dojde ke střetu. Opatrně se střídavě opřu do obou končetin, abych se přesvědčil, že nejsou příliš ztuhlé dlouhým dřepěním. Co když budu muset uskočit… Jelen zastavuje snad osm kroků přede mnou. Jen na chvíli, a pak hop a odskakuje. Popoběhne však jen pár kroků a jakoby se nic nestalo, stejným tempem pokračuje původním směrem. Jsem ze srdce rád, že si z dnešní mystické noci jelen neodnáší nějaké trauma, které by mu způsobil člověk. Zřejmě i tak bude brzy potřebovat veškeré své síly na souboj s králem říjiště. Ten se téměř nepřetržitě ozývá z povzdálí. Čas od času mám dokonce pocit, že jej vidím na prudkém úbočí v sinavém svitu měsíce. Ke střetu však nakonec nedošlo. „Zvonění“ paroží bych rozhodně nepřeslechl.

Ještě mnoho laní a jelenů jsem té noci potkal. Nakonec mě však únava přeci jen udolala a vrátil jsem se ke spacáku. Utrmácený, ale spokojený. Do snu mi pak ještě dlouho troubili jeleni, nikým a ničím nerušeni. Hovořili spolu stejně jako za velmi dávných časů.

Říjnové jitro

Do hor přišel říjen. Vrchoviště skrytá na horských holích brzy zrána zdobí první ledová krusta. Rudá z keříků borůvek se zvolna začíná vytrácet, kapradiny sklonily své rozčepýřené hlavy k zemi. Barvy mizí už i z jesenických údolí. Po klenech buky odložily svou zlatou korunu. Jejich obnažené hlavy vypadají za časného jitra trochu posmutněle. Jen co však vyjde slunce, zbylé lístky jistě ještě zazáří. Možná už zítra je ale smete silný vítr nadobro, kdo ví? To pak s cinknutím dopadnou mezi své druhy, aby do huňatého svetru ze svých barevných těl oblékly trávu, usínající zem i vodu spěchající někam do údolí. Je třeba žít tímto okamžikem…

Melancholické úvahy mě s blížícím se jitrem opouštějí. Východní obzor se už rozhořívá. Soustřeďuji se na strmý svah nade mnou. Snad právě tudy bude při východu slunce zatahovat alespoň jedna tlupa holé zvěře.

A opravdu. Po nějaké chvíli laň se dvěma kolouchy beze spěchu sestupuje ke svému zálehu. Co pár metrů však jistí. Zřejmě nemá moc dobrou zkušenost s návratem z horských holí do smrkového pralesa. Asi nebude úplně snadné pořídit kloudný snímek, říkám si v duchu.

Blíží se. Plnými doušky si užívám nádhery divokých tvorů. Vím, jsou to prosté okamžiky jejich každodenního rodinného života. Pro mě však mají cenu zlata. Není jednoduché takto za světla jelení zvěř pozorovat, zvláště ne v horách plných turistů a lovců.

Obdivuji se jejich divoké nádheře, a i když jsem hned v první řadě hlediště přírodního divadla, pořád více a více opatrně vykukuju zpoza borůvčí, abych na ně ještě lépe viděl. Za okamžik už vyjde slunce. Pořizuji první snímky „pojišťováky“, jelikož fotograf přírody nikdy neví, co se může už za pár vteřin semlít. Už se mi stalo, že mi krásnou fotografickou příležitost zmařil šílený cyklista, jindy dokonce nízko letící horkovzdušný balón, či motorové rogalo. Dnes tomu tak naštěstí není. I tak jsem se ale překrásného růžového jitřního světla na jejich ojíněných hřbetech nedočkal. Postupovali příliš rychle. Jakoby jim přicházející světlo bylo právě tím motorem, ženoucím je do bezpečí kleče a temných smrkových mlazin. Minuli mě, aniž bych pořídil další kloudný snímek. Pojišťovák se opět vyplatil. Dobrodružství však nebylo ještě u konce.

Král říjiště

Pode mnou se ozvalo zatroubení jelena. Podle hlasu to však nebyl nikterak slabý jelen. Byl to král říjiště obklopený laněmi. To mě zaujalo. Neváhal jsem proto ani na okamžik a vydal se za ním do útrob klimaxové smrčiny. Pohyb v takovém prostředí není jednoduchý. Borůvčí, často popás vysoké, mnohdy skrývá spadané větve i jiná překvapení. Přeci jen se mi ale nakonec podařilo dostat se k jelenovi. Tedy alespoň k jeho hlasu. Zatím jsem jej neviděl. Jen neurčitý pohyb za větvemi, jak proháněl družky kolem sebe. Jednu si pak zřejmě vybral a to ho přinutilo, aby se jí držel více než ostatních. Jí to však zřejmě příjemné nebylo a proto se rozhodla jelenovi unikat. Oba se vydali k malé světlině přímo pode mnou. Dole v údolí právě vychází slunce.

Měl jsem jen pár vteřin na to, abych se rychle uhnízdil v borůvčí a připravil si fotoaparát. A už jsou tady. První pohled na jelena mi bere dech. Je nádherný! Urostlý oboustranně korunový desaterák s krásnými tmavými lodyhami. Oba rychle přechází světlinu. Aniž bych se podíval, vím, že první snímky určitě nevyšly. Uvnitř lesa je přeci jen zatím ještě hodně šero. Musím doufat, že se budou vracet zpět na říjiště stejnou cestou. A taky že ano. Už jsou zase tady. Tentokrát už nejsou plni spěchu. Nejspíš už si to vyříkali:-).

Jelen zastavuje na okraji světliny a zatroubí. Mráz mi jde po zádech. Pořizuji snímky mého letos už druhého troubícího jelena. Je to dobrý rok. Do lesa vstupují první paprsky jitřního slunce. V pruzích se zvolna plazí po zemi k jelenovi, jen se ho dotknout. Zas takové štěstí dnes ale nemám. Jelenova družka stojící opodál se vydala zpět ke zbytku tlupy a jelen za ní. Kuju železo, dokud je žhavé a jdu společně s nimi. Postupují poměrně rychle, zřejmě už také zatahují. Možná, že zelený příkrov lesa jim doteď dodával pocit bezpečí. Teď, po úplném rozednění a především po probdělé noci, je třeba najít místo k bezpečnému odpočinku.

Občas zastavují a já, zaujat říjným chováním jelena, zapomínám na boční jeleny. Jeden z nich se mi brzy připomíná, když tiše, jako vlk, prokluše v mé těsné blízkosti. Zastavuje. Jistí směrem k hlavnímu jelenovi. To mi dává příležitost vyfotografovat několik snímků, bohužel však spíše dokumentárního charakteru.

Nějaký čas jsem s nimi ještě trávil. Už jsem však moc nefotografoval. Spíše jsem si užíval svého velkého dne, svátku, na který jsem tolik let čekal. Letošní, vpravdě „jelení rok", mi přinesl spoustu silných zážitků a s nimi i mé vytoužené fotografie. Nikdy bych nevěřil tomu, že po tolika letech marných pokusů budu mít štěstí hned dvakrát. Nezbývá než opět Dianě poděkovat.

Ani ty předchozí "neúspěšné" roky ale rozhodně nepovažuji za promarněné. Ač to bylo někdy k vzteku, jak se to mnohdy a většinou ne mou vinou zašmodrchalo v můj neprospěch, přinášely mi užitečné zkušenosti, které jsem možná letos zúročil. A nejen to. Přinesly mi i nepřeberné množství zážitků v náručí okouzlující podzimní přírody. Teď už může přijít zima. Obrazy z letošní jelení říje mně budou hřát až do jara.

Foto a text: Štěpán Mikulka