Jak jsem se nemohl dočkat jara

Někdy se zdá být zima nekonečná. Co naplat. I výlety podmanivou zimní krajinou nakonec jednoho dne člověka omrzí. Křupání sněhu pod nohama najednou nezní zas tak libozvučně a také ve zmrzlém chřípí zimní tulák už jen stěží hledá alespoň ždibec romantiky, stejné romantiky, kterou ještě na začátku zimy mohl plnými náručemi rozdávat. Každý milovník přírody už spíše usilovně pokukuje po prvních stopách přicházejícího jara. Stávají se z nás doslova pečliví detektivové, kteří si zkrátka nedopřejí oddychu, dokud nespatří alespoň jednu jarní indicií. Stačí jediný pupen na jižní straně, který by se mohl zdát nalitější, než ty ostatní, či ptačí zapísknutí, které by alespoň vzdáleně evokovalo jarní zpěv ptačí.

Tou dobou je ale ještě daleko do jara, daleko do vonících rán. To jen naší duši se po jaru poprvé zastesklo. Možná, že to je stejná touha, která nutí výra ještě za třeskutých mrazů zahoukat směrem k temnému poháru lomu, kachního kačera březňačky poprvé štípnout svoji překvapenou družku zobákem do týla. Kdo ví? V každém případě to má příroda dobře zařízeno. Totiž, to věčné střídání zim a jar, lét a podzimů. Nikdy tak nám, jejím milovníkům, nemůže zevšednět. Má nás kolem svého prstu omotané stříbrnou pavučinou babího léta tak pevně, že dokud budou naše smysly v našich službách, budeme Ji vždy a kamkoli následovat. Kéž by tohle tajemství znaly i naše družky… Nebo – raději – ať to zatím zůstane mezi námi.

Kdy začíná jaro?

Bývaly časy, kdy jsem na jaro čekal snad až do konce března. To přeci začíná jaro, ne? Nikdo mi ale neřekl: „Tak to tedy ne! Jaro už je dávno tady, a právě ti hezkých pár týdnů uniklo mezi prsty!“ Dodnes si pamatuji chvíli, kdy jsem snad ještě v únoru v lese za městem poprvé spatřil datla tesat hnízdní dutinu. Voňavé třísky odletovaly a padaly do sněhu pod modřínem. Mně možná právě tehdy poprvé došlo, že jaro opravdu nezačíná 21. březnem.

Dodnes je to pro mě jedno v nejvýznamnějším zjištění, co se tedy přírodních dějů týče. Těžím z něj stále. Možná i právě proto se teď mohu s vámi prostřednictvím několika svých snímků podělit o příchod toho letošního jara…

Jaro v nedohlednu

Mé první výlety za jarem v letošním roce mnohdy směřovaly do kulturní krajiny našich polí, abych se obdivoval nádheře srnčí zvěře. S každým dalším výletem jsem stále více napínal svůj sluch, až jsem jej konečně uslyšel. Skřivan. První letošní skřivan. Jeho zvonivý hlas jakoby zvěstoval, že teď už zimě skutečně odzvonilo. V ten okamžik jsem ještě stál na mocné vrstvě sněhu, ale ten mi nebyl pražádnou překážkou v tom, abych si zpěv prvního osamělého zpěváčka plnými doušky neužil. Zaklekl jsem do sněhu – téměř jako k modlitbě – a zavřel oči. Konečně. Je to tady! Po nekonečných týdnech strávených s káňaty rousnými v pustině zasněžených polí, či u zamrzlých vod při čekání na vzácného hosta, ostralku štíhlou a vydru. A když jsem pak oči opět otevřel, svět kolem se rázem změnil. Sněhu už nebylo tolik, vítr už nebyl tak studený – jaro už najednou nebylo tak daleko. A to všechno dokázal ten droboučký ptáček, skřivan polní.

Trvalo ještě mnoho dní a proběhlo ještě mnoho výprav do jarní přírody, než mi jeho hlásek alespoň trošku zevšedněl. Pokud to tedy vůbec jde. Mám jej totiž spjat nejen s jarem, ale i s dětstvím. Tehdy nám byl věrným průvodcem na prvních dobrodružných výpravách za město. Je jen jediný ptačí hlas, o kterém mohu říci totéž. Hlas čejky chocholaté. Tento energický dobyvatel vzdušného prostoru našich polí dokáže volat s takovým nadšením, že i v naprosto vyhořelém člověku najde jiskru života a rozdmýchá ji ve skotačivě plápolající vatru. Je to opravdu strhující zážitek, pozorovat čejčí zásnubní lety.

O to hůře se pak dívá na to, jak kdejaký rádoby pečlivý zemědělec likviduje i tu nejmenší mokřinku našich polí. Domovy čejek tak rozjíždí obrovitá kola traktorů s jediným cílem, odvodnit pole a vysadit zde pár čtverečních metrů obilí navíc. K čemu to? Nechápu! Jediným vysvětlením je pro mě snad totální neznalost přírodních zákonitostí. Vždyť poslední stružky vody se tak z krajiny vytrácí a s nimi i úžasní tvorové, kteří díky nim žili. I my k nim s takovou budeme brzy patřit. Stále si zatím bláhově myslíme, že vodu budeme mít vždy na dosah, nebo si ji kdykoli odněkud přivezeme. Omyl! Jen ať se zajedou podívat páni zemědělci do letního Řecka, Španělska či Bulharska. Suchá koryta řek jim svým děsivě tichým mementem napoví, v čem je nesmyslné jejich počínání.

Spad

Mnoho ptačích navrátilců jsem potkal tohoto časného jara v našich polích a lukách. Trojice prvních čápů, z nichž jeden byl kroužkován až v Německu, či nenápadnou lindušku luční, která svým zásnubním letem připomíná snášející se hozenou vlaštovku. Jeden zážitek však asi nic jiného nepřekoná. V době rostoucího ptačího tahu, kdy se nad krajem vracely různě velká hejna mnoha druhů ptáků, aby našly svá letní sídliště, přišla jednoho dne nečekaná změna počasí. Přívaly sněhu padající z  tmavě šedých baňatých mraků zasypávaly první trsy svěží zelenkavé trávy, tak dlouho, dokud je pod sebou zcela nepohřbily. Jaro zdánlivě umřelo. Bezlisté stromy v remízech shlížely na to sněhobílé nadělení jako zástup truchlících pozůstalých na čerstvě zasypaný hrob. To, co se nám v závěru zimy tak přejídalo, bylo zkrátka v několika minutách zpět. Silný vítr hnal sněhové trychtýře po krajině, jako točící se tanečnice v nejdivočejší extázi a ne a ne ustat.

To vše mělo za následek, že veškeré ptactvo, které bylo v tom okamžiku ve vzduchu, bylo nuceno nečekaně přistát tam, kde právě bylo. A tak se mi v jediné chvíli podařilo spatřit stovky a stovky, strnadů, pěnkav a dalších drobných pěvců na jednom poli. Byli všude. Až kam jsem v té chumelenici dohlédl. Něco jsem se pokoušel natáčet, ale s ohledem na klimatické podmínky to moc nešlo. Pro ilustraci přikládám alespoň snímek hejna tisíce kvíčal a špačků, které se nedaleko tohoto místa objevilo jen o pár dnů později. Tož ale bylo po sněhu...

Orlice na hnízdech byly v ty chladné březnové dny zcela zasypány spolu s jejich hnízdy novým sněhem, ledňáčci zase se strachem sledovali zvyšující se hladinu našich řek a potoků. A nejen ptáci zažívali těch několik dnů, kdy se zima opět vrátila, perné chvíle. Srnci s právě vytlučeným parožím vyráželi na pastvu opravdu jen na nejnutnější dobu, aby se co nejdříve zase ukryli za terénní vlnou či křovím v polním remízu. Nebylo o co stát. Vítr studil a kopýtka, ta byla ztěžklá mokrým blátem, které se na ně při chůzi v ozimech stále více lepilo. Také zajíci si snad horší čas pro své první letošní honcování ani nemohli vybrat, no a lišky, ty ze svých nor ani v poledne nevylézaly, aby ochránily svá právě narozená liščata před chladem. Následující obleva a deště je i tak potrápily, když se jim do jejich domů dral nezvaný host, voda.

Jaro na druhý pokus

Nic však nemůže trvat věčně. Vítr odezněl, déšť ustal, jaro se vrátilo. Zas bylo z lesa slyšet toužebné volání žlun a datlů, zase se skřivani dali do svých nekonečných honiček, aby uhájili ta nejlepší letošní teritoria. Straky a další krkavcovití už zasedly na svá střapatá hnízda…

První meze vyschly. Dokonce i v polích už je opět vidět srnčí zvěř, jak spokojeně leží a přežvykuje. Já jsem tam s ní. Jen nedaleko od nich, snažím se uhodnout, na co právě myslí. A možná, že v tuto chvíli nemyslí vůbec na nic. Jen tepla slunce, které se jim rostoucí silou opírá do zad, si užívají plnými doušky. Tomu se říká žít tady a teď, říkám si. Další zimu mají konečně za sebou, potravu na dosah a lovci, ti si stále ještě nahřívají své mnohokrát promrzlé kosti doma u kamen. Trošku mě tím svým labužnickým klidem štvou. Jsem přece člověk. „Musím“ něco dělat! To přeci nejde, jen tak si užívat života. Navíc, moje zásoba jídla, co jsem si s sebou do polí vzal, je dávno pryč. A srnky jen přežvykují a přežvykují a přežvy...

Chtělo by to nějakou akci, říkám si.  I následující dlouhé minuty se však odehrávají podle stále stejného scénáře. Teprve ve chvíli, kdy jsem se už téměř chystal v tichosti odejít, jedna ze srn líně vstává. Zdlouhavě se protahuje. Jak já jí závidím. Kryt malou mezí a nízkou stařinou se alespoň trošku pokouším protáhnout zdřevěnělé nohy, tak abych nebyl spatřen a současně si alespoň trošku vychutnal ten slastný pocit. Opravdu nejsem daleko. Vidím každý chlup na její zimní srsti. Srna udělá pár kroků a začíná se pást. Vím, co přijde. Ostatním to brzy nedá a přidají se k ní. A tak jedna po druhé vstávají a jdou mi hezky na sluníčko i na vítr. Ve stádě je jich spolu se srnci osmnáct. To budou fotografie, říkám si. Jen vzduch, potvora, kdyby se tak při poledni nevlnil.

Konečně akce

Jak už to tak při fotografování divoké zvěře bývá, nemůže to být zas tak moc jednoduché, něco se zkrátka vždycky semele. Chtěl jsem akci, mám ji mít. Jeden ze srnců se nečekaně rozbíhá a pronásledován dalším, oba letí přímo na mě. V prvním okamžiku mám obavu, že mě porazí i se stativem. Srnci však v posledním okamžiku zamířili malinko vpravo a v plném trysku probíhají těsně vedle mě. Zvláštní pocit! Divočina na dosah…   

Oba zastavují jen pár kroků za mnou na polovičním větru. To se mi moc nehodí. Co když se vítr stočí? Navíc, z té strany nejsem kryt vůbec ničím. Ležím jen tak „v nedbalkách“ na kratinké travičce. Srncům však, zdá se, vůbec nevadí, že nejsou sami. Nebo spíš mají něco naprosto jiného na práci. Stojí teď naproti sobě. Dva sokové, které nezajímá svět kolem. Ryjí kopýtky do vlhké jarní půdy s hlavami nízko u země, parůžky ještě v lýčí, jako by měli chrániče, aby se jim v chystaném souboji nic nestalo. Pohybují se po-ma-lu a v naprosté soustředěnosti po kružnici. Zdá se, že je to ten nejvhodnější okamžik k tomu, abych tento nevšední výjev vyfotografoval. To by však, srnečkové, museli být alespoň o třicet metrů dál, aby se mi tam vešel alespoň jeden z nich.  Těch patnáct kroků je však na fotografování opravdu málo.

Umíte si jistě představit, alespoň vy, fotografující, jak v tu chvíli trpím. Souboj srnců jen tak každý neviděl, natož vyfotografoval! Ale ani já ho nevyfotím. Bohužel se ho dnes účastním doslova přímo. Srnci se ve svých kruzích střídavě blíží a vzdalují od mé pozice a já se pokouším utišit svou fotografickou touhu a užít si tak zážitek, který se už nikdy nemusí opakovat. Nakonec se mi to daří. Sleduji každý z napjatých svalů obou soustředěných soků. Slyším jejich vzrušený dech. Jeden ze srnců značkuje tenké stéblo trávy žlázou mezi parůžky. Zdá se, že hladina hormonů rostoucí s dorůstajícími parůžky vyprovokovala oba srnečky k akci. Jejich poklidné březnové poledne bylo rázem zapomenuto. V čem mi to jen připomíná nás, lidi?

Velké migrace 

Vyšší teploty vzduchu i vody daly do pohybu i jarní děje, které mi lidé obvykle ani moc neregistrujeme. No řekněte, koho v dnešní technokratické a materialistické době zajímá, že se za jedinou noc naplní nějaké kaluž za městem žábami? Jsem rád, že právě mě ano! Při migraci obojživelníků lze totiž zažít nejedno dobrodružství. Zejména tehdy, když se díky náhodě, ale i díky makro objektivu, stanete téměř její součástí.

První na jaře přichází na řadu skokani. V našem případě jsou to nejčastěji skokani hnědí. Jejich námluvy probíhají často ještě na sněhu a ledu. Jako na jediný povel, vydají se všichni skokani z okolí na jediné trdliště, aby zde zplodili další generaci těchto krásných barevně rozmanitých žab. Většinou je to nějaká bažinka, kaluž nebo jen příkop naplněný vodou z tajícího sněhu. Tažení žab může být jak suchozemské, tak i vodní. To tehdy, když na trdliště přichází (připlouvají) skokaní nápadníci odněkud z rákosin, či z opačné strany louže.

Stál jsem jednoho slunečného dubnového dne ve vodě nedaleko prvních snůšek skokanů, čekajíc, co se bude dít, až splynu s okolím. Věděl jsem, že skokani zde v nějakém malém množství po ránu byli, ale můj příchod je zřejmě vyplašil. A nejspíš nejen můj. Se smutkem pozoruji na břehu bažiny těla několika skokanů nešťastníků, která jakoby někdo jen ochutnal, a pak bez užitku vyplivl. Podezření mám na divočáky, kteří si na kraj bažinky přišli na sladké kořínky rákosu. Kolem jejich trusu vidím nemotorné modrofialové brouky, majky, kterým se svou pohyblivostí „vysmívají“ nedostižní svižníci.

Z mého rozjímání mě vytrhuje nenápadný pohyb v rákosí. Brzy si všímám, že nejde jen o jeden pohyb. Šramocení přichází doslova z celého rákosu přede mnou. A blíží se! S napětím pozoruji, co se bude dít. Na jeho původce nemusím naštěstí dlouho čekat. Brzy mám jasno. V rojnici proti mně postupuje celý regiment žabích vojáků. Krok za krokem, tempo za tempem. Jdou přímo mým směrem – tedy nejspíš ke svým snůškám, dochází mi. Kulí na mě oči, jako naštvaní maorští bojovníci, div bych nevzal do zaječích. Po chvíli jsou všude kolem. Zdá se, že je sluníčko vylákalo z rákosin na trdliště. To nejlepší má však teprve přijít. Žabí vojáci, opět téměř jako na povel, spouští svou „vrnivou“ píseň lásky. Je to nepopsatelný pocit, stát se součástí tohoto významného žabího dne. No, řekněte, není to jedinečné? A to všechno tady u nás, v srdci Evropy.

Žabí princezny

Mohlo by se zdát, že se další dobrodružství s obojživelníky v průběhu letošního jara už neodehrálo. To je ale omyl. Hned po skokanech totiž přichází na řadu páření ropuch. Vše probíhá velmi podobně. Ropuchy využívají k rozmnožování obdobná místa. Jen to nesmí být úplně holá voda, aby bylo kam uchytit ropuší vajíčka. Ty totiž ropuchy nekladou do shluků, jako je tomu u skokanů, ale v dlouhých provázcích. Tentokrát mám štěstí na suchozemskou migraci, navíc za plného světla. Dokonce se mi daří najít ještě několik ropušek vylézajících z nenápadných štěrbin v zemi, kde nedaleko vody strávily v hibernaci celou zimu.

V jednom okamžiku spatřuji pár desítek metrů před sebou nějakou beztvarou věc, jak se váhavě „pohybuje“ tam a zase zpět. Přikládám foťák k oku a hned mám jasno. Přede mnou je „tandem“ ropuch. Na ten jsem ještě štěstí neměl. Takové „chuchvalce“ žabích tělíček vídávám zpravidla jen ve vodě a tady mi příroda přihrála další nevšední dobrodružství přímo do náruče.  Za pár okamžiků jsem u žab. Jsou to čtyři samečci a někde vespod, kryta jejich těly, je chudák samička. Nutno říci, že je jí mi docela dost líto. Se stále delšími pauzami k odpočinku se snaží dostat k vodě. Těžcí samečci jí to však nijak neusnadňují. Mají svých starostí dost. Snaží se totiž odkopnout jeden druhého z těla samice, aby na ní zůstali sami. To však není nijak jednoduché. Sevření samců je často tak silné, že může poranit i kůži zaláskovaných žab. Tak tomu se tedy říká přírodní výběr.

Střídavě fotografuji a zase obdivně pozoruji nevšední přírodní výjev. V hlavě mi vyvstává neveselá paralela, že i mnoho lidských samečků se přesně takto pověsí na nějaké to slušné děvče. Dusí ji a svírají až její život plný snů a plánů rozdrtí na prach. Uf. Rychle pryč od této myšlenky… Vracím se opět do světa přírody. Nakonec to nevydržím a beru celou záležitost doslova do svých rukou. Po silničce se totiž blíží nějaká auta s rybáři. Nemám to srdce čekat, jestli se do žab trefí nebo netrefí. Energicky beru celý žabí sendvič na výlet k vodě. Odkládám jej pak mezi všechny ostatní prince a princezny s nejhezčíma očima, jaké snad mezi obojživelníky existují. Odcházím plný zážitků z lokality. Za sebou nechávám nejen žáby, ale i sestřenice zmije, klubko mladých užovek u temného balvanu, či jejich mámu s prvním letošním čolkem v tlamičce. 

Tolik se toho kolem děje, nám na dosah, tolik se můžeme o přírodě už jen kousek za humny naučit. Jen být u toho. I já bych teď možná doma se zaujetím sledoval další díl Velkých migrací na TV Zoom, nebýt oné dávné příhody s párem datlů, díky nimž jsem přišel na to, že skutečné jaro začíná jindy, než si my, lidé, myslíme.

Horší je, že se ve stejném okamžiku, jen na jiném místě, odehrává něco dalšího, neméně úžasného a já u toho zrovna nejsem. Nezbývá než věřit, že jsem přeci jen byl v ten správný čas na tom nejsprávnějším ze zajímavých míst.

Dárek

V jednom případě tomu bezpochyby tak bylo. To když mi příroda „přihrála“ přímo pod nos jeden vzácný ptačí dárek. Tím byla potáplice severní, odpočívající na malé vodní hladině jen kousek za naším městem. Mohlo by se zdát, že to není až taková vzácnost. Pravdou totiž je, že pokud se už u nás některá ze severských potáplic objeví, je to právě tento druh. Není však rozhodně obvyklé, že by se potáplice severní objevila na takovém místě a v tak pozdním čase. Potáplice jsou totiž k vidění obvykle na velkých vodních plochách, kde si je člověk bez výkonného dalekohledu vůbec neprohlédne. A co víc, většinou návštěvy potáplic v ČR končí už o měsíc či dva dříve. A právě kvůli tomuto zdržení má už ta „moje“ nádherný svatební šat. Ten mohou obdivovat jen lidé, v její domovině, tedy několik set kilometrů na sever, až v daleké Skandinávii no a já, slabý kilometr za Bruntálem:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka