Den třetí

Ráno je ubrečené. Na okenním skle se blyští perly deště a za nimi z mlhy vystupují siluety smrkových velikánů. Rozkládám stativ a pořizuji jeden nostalgický snímek skrze okno svého pokoje. Pootevřeným oknem ke mně doléhá hlas kolohřivce, který svým ozvěnovitým charakterem hlasu ještě více podtrhuje nostalgickou atmosféru dnešního deštivého rána. Moje tělo je po včerejšku jako rozlámané a tak ani moc nad nevlídným počasím netruchlím. Alespoň si trochu odpočinu. Přesto u snídaně neustále nakukuju oknem, kde že je to slunečné počasí, o kterém informuje optimisticky laděný ženský hlas z rádia. Asi to mají v popisu práce, říkám si. Snídaně na horské chatě má však také své kouzlo. Malinké másla a marmeláda s čerstvým pečivem rychle zlepšují mou mírně rozladěnou náladu. Na pokoji se pak oddávám dalšímu plánování, kdyby se mlha přeci jen protrhala a počasí se umoudřilo...

Hodinu před obědem se vydávám na kratší výpravu. Mohou za to občasné plochy optimistického blankytu, které se díky silnému větru čas od času v mlze nečekaně objeví, aby se za okamžik opět ztratily za šedavou oponou. Starým lesem mířím zvolna po chodníku k Tetřeví chatě a cestou se nepřestávám obdivovat té nádheře kolem. Už je to hezkých pár let, co jsem tudy kráčel poprvé. Na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Připadal jsem si tehdy jako hříšník v kostele, když jsem kráčel po uzounké pěšině bůhví jak starého loveckého chodníku. Když jsem míjel letité stromy, svědky časů dávno minulých, jakoby se svými krabatými čely na mě mračili. Kdopak si to dovoluje rušit nás v našem rozjímání?

Mé pocity jsou i dnes velmi podobné. Jen myšlenky se stáčejí trošku odlišným směrem. Uvažuji nad tím, jaké to asi je, prožít celý život na jediném místě s kořeny pevně vrostlými do černé kamenité země. Jaké to asi je, vnímat kolem sebe stále totéž, cykly dnů a nocí, dnů větrných i bezvětrných, jar a zim, časy sucha a časy dešťů?Natahují se smrky svými větevnatými pažemi, aby se snad vzájemně dotýkaly, a nebo snad jen proto, aby zjistily, kde už není místo pro další růst? Smrky mají ale určitě rádi společnost... Rod bude jistě zachován, říkám si míjejíc drobounké smrkové semenáčky. Nacházím je na každém kroku, když uhýbám kolmo vzhůru napříč tím kouzelným přírodním chrámem... Úplně jsem zapomněl na nevlídné počasí kolem. Stoupám napříč vrstevnicemi a vím, že na úplném vrcholu kopce je zarostlé kamenné moře - kamenný oltář tohoto úctyhodného chrámu.

Na nedalekém stromě tiše usedá nějaký pták. Tiše našlapuji směrem ke stromu a pak ho pomalu obcházím, abych získal lepší světlo pro focení. Tuším, co za několik okamžiků objevím. Očima pozorně zkoumám větve v těsné blízkosti kmene. Vše je pokryto jednolitou vrstvou lišejníku, ale i přesto za okamžik objevuji takřka neviditelné hnízdo s přečuhujícím ocasem samičky. Je to nejspíš samice kosa horského, ale nestihnu svou domněnku během kvapného odletu opatrného ptáka potvrdit. Ze sousedního smrku pořizuji opatrně snímek a rychle odcházím. Tohle tajemství zůstane nejspíše jen mezi námi, říkám si, když marně hledám jakýkoli záchytný orientační bod, abych se sem s odstupem času opět zašel podívat. Ale zkuste najít drobounké hnízdo uprostřed horského lesa, kudy nevedou žádné cesty. Teď by se hodilo "džípíes", říkám si a usmívám se nad tou myšlenkou, jelikož s takovou se na lesních pěšinkách brzy pod tíhou své výbavy neunesu. Nakonec si spolehlivě značím přístupovou cestu kostmi dávno padlé laně, které postupně ukládám na dobře viditelných místech. Jsem si jist, že teď už zpět k hnízdu trefím, kdybych se rozhodl zjistit, o jaký druh ptáka se skutečně jedná.

Náhle se ocitám na překrásné mýtině. Ne, to není ten správný výraz. Tady ještě nikdo nikdy nemýtil, opravuji sám sebe v duchu a rozhoduji se pro výstižnější název - světlinu. Nebo je to holina? Ach ta čeština, ta je tak bohatá a rozmanitá, jako naše mozaikovitá země, když ji člověk vidí z ptačí perspektivy například skrze kulaté okýnko cestovního letadla. Z uvažování o krásách a pestrosti naší země i našeho českého jazyka mně vytrhává odlétající kukačka ? chtěl jsem tedy říci žežulkaJ. Opět se vetřu do přízně nejbližšího smrčku, ale po chvíli svou snahu o její přivábení vzdávám. V tak větrném počasí mně nemůže přece zaslechnout. Pozorně sleduji světlinu před sebou a je to přesně tak, jako by mně někdo včas dal jakési echo, abych se řádně rozhlédl... Asi padesát metrů proti silnému větru se ve stínu smrku paství vysoká. Že by se konečně na mě štěstí pousmálo? Jen ať se vítr opět neotočí, říkám si a zároveň se v zákrytu malého smrčku, který roste vprostřed světliny, přibližuji na téměř poloviční vzdálenost k pasoucímu se kusu. To už by mohlo stačit, říkám si a hledám si pohodlnou pozici těsně při zemi, kryt spodními větvemi mladého smrčku s jasně zelenými letorosty na koncích každé z větviček.

Další okamžiky by se mnou jistě rád prožil každý opravdový wildlife photographer:-) a milovník přírody. Pomalým krokem ke mně pozvolna přichází mladý jelínek s pučícími parůžky na hlavě. Po pár krocích se k němu přidává ještě jeden. Oba už přebarvují a mezi šedavou zimní srstí prosvítají mapy krásné červenohnědé barvy.

A sakra vítr se začíná otáčet. Rychle pořizuji několik snímků majíc obavy, aby je později nezradily zvuky sklápěného zrcadla fotoaparátu, při tak krátké vzdálenosti. Opravdu se na okamžik zastavují. Starší z obou jelínků soustředěně jistí směrem před sebe. Zhluboka nasává vzduch, aby ještě jednou ucítil zlomeček mého pachu, který mu snad vítr donesl. Napadá mně trefné pojmenování pro vítr - "Donášeč", ale v zápětí se musím větru omluvit. Oběma jelínkům pravděpodobně donáší pouze stopové množství neznámého pachu, právě takové množství, že jenom mírně zpozorněli, ale nesnažili se nikam oskočit. Několik minut se pak přede mnou odehrává divadlo, kdy jelínek, tak jako mladý herec, velice zdráhavě vstupuje na scénu, aby si svůj nástup za okamžik opět rozmyslel. Jeho nástup má mnoho dějství, která mi umožňují pořídit hezkou řádku snímků. Dnes máte štěstí mladí pánové říkám si, když zvolna odchází někam do houstnoucí mlhy. Kdyby tady na mém místě nějaký nadšenec držel místo fotoaparátu flintu, tak by se z komedie rázem stala tragédie. Krokuji ještě vzdálenost, na kterou jsme od sebe byli a je to méně než dvacet metrů...

Kvapným krokem se vydávám na zpáteční cestu, aby se jídlu, které má přijít, dalo ještě říkat oběd. V duchu blahořečím svým rodičům, kteří mi kdysi rozmluvili moji vytouženou "lesárnu". To bych dnes už asi nejspíš viděl tyhle nádherné stromy, jako kubíky dřeva a oba ušlechtilé jelení mladíky, jako náplň svého mražáku. Ne, nejsem extrémista a mezi lesáky i myslivci mám spoustu dobrých přátel, jen jsem rád, že se na přírodu a tvory v ní žijící, mohu dívat stále stejnýma očima, očima kluka, který ještě dlouho nevycházel z úžasu po svém dávném prvním setkání s černým jelenem. Jak už je tohle dávno? Stáli jsme od sebe jen několik kroků vprostřed smrkového hustníku a odhadovali, co kdo z nás udělá. Taťka s bratrem sbírali hříbky někde opodál a já i po jeho odchodu zůstával stát. Kdyby mně některý z nich spatřil, určitě by mi s úsměvem řekl: "A co tak zavřít pusu Pišto?"

Les kolem je však v difusním světle přes mlhu prosvítajícího slunce natolik kouzelný, že hlad nehlad vybaluji ?krajinářský? objektiv a co chvíli se zastavuji u nejrozmanitějších fragmentů čarovného lesa. Poklekám tu k tlejícímu dřevu padlého velikána, tu ke kvetoucí borůvce na práchnivém pařezu či rodícímu se kapradí. Ulity nových listů jsou ještě obaleny teňounkou blánou zrození. V dálce přede mnou zasvítí padlý kmen. Tenhle je ale jiný. Je sloupaný z kůry, aby se do něj nepustil všudypřítomný kůrovec. Na pařezu mám jedinečnou příležitost zjistit, jak jsou vlastně okolní smrky staré. Léta se na vonícím dřevě střídají téměř v přesném rytmu let bídy a hojnosti. Vzdálenost mezi nimi svým přírůstkem dřevní hmoty napovídá, kdy bylo příliš velké sucho a kdy zas třeba krutá zima. Nakonec se dostávám asi tak desítku let za stovku. No, vypadáte starší hoši, ale vím, že se vám tady lehce nežije, tak jako klukům dole z údolí, komentuji své zjištění zvesela a pokračuji ve svém návratu na horskou chatu.

U černého piva a chutného oběda, jen o několik málo minut později, kdy jsem se ani nešel na pokoj převléknout, ještě uvažuji o tom, jak je to tedy s těmi kolouchy? Jsou už na světě, nebo nejsou? Ještě jsem nezahlédl ani jednu vodící laň. Jelínci však už byli, podobně jako kamzíci, na zkušené sami... Opustili smíšená stáda, což znamená, že laně už se na přírůstek nejspíš připravují. Na druhou stranu nikde nevidím žádné krkavce, kterým je placenta hotovou pochoutkou? Snad mi některý z dalších dnů na mé otázky odpoví... Přírodu je nutno studovat v nejširších souvislostech, tak nějak by to asi řekl dávný zakladatel etologie, nauky zabývající se studiem chování živočichů, Konrad Lorenz. Budu pátrat dál...

Počasí mi však k večeru nepřeje. Stále se nemohu rozhodnou, po mém včerejším bloudění a mé nemilé dešťové zkušenosti, jestli opět vyrazit do stejné lokality, jako včera večer. Nakonec, po neúspěšném pokusu vyfotit kolohřivce, sestupuji dolů k Bílé Opavě. Je to ale opatrná potvůrka ten kolohřivec. Nepustil mě k sobě dostatečně blízko... Mé kroky vedou po strmé pěšině dolů do údolí a já vzpomínám na akci "Čisté Jeseníky", kterou jsme před lety s kamarádem několik let po sobě organizovali, abychom ulehčili našim horám od množství odpadků. Není to s tím smetím po zimě tak zlé, říkám si a pšiknu, jako bych si sám chtěl dát za pravdu. Moje pšinutí nejspíš vyplašilo srnu se srncem, kteří se mi přehnali přes cestu jen pár kroků ode mě. Srnec ale běžel tak těsně za srnou, že mi to až přimělo srnčí říji. Ta však na sebe ještě nechá ze dva měsíce čekat Ale jejich chování je mi i tak celkem podezřelé. Páření srnčí zvěře nespadá na jaro, jak by se dalo čekat, ale na léto, a vývoj plodu v těle srnčí mámy nastává až s přicházejícím dostatkem potravy následujícího roku, tedy v časném jaru. Říká se tomu utajená březost. Kladení srnčat pak probíhá nejčastěji v květnu.

U zpěněných peřejí, které daly říčce její jméno, pak fotografuji drobounkou červenku na kmeni, který křižmo leží přes hluboké koryto. Jestlipak až sem zalétají z údolí skorci, říkám si pečlivě studujíc pobytové znaky vysoké v okolí rodící se říčky. Promodralá obloha prosvítající mezi korunami smrků mé kroky stáčí zpět do kopce. Přeci jen půjdu na včerejší nadějnou lokalitu. Stoupám korytem jednoho z přítoků Bílé Opavy, které je tak hluboké, že i přes poměrně malé množství vody na dně, ho lze jen stěží překonat. Pozorně leduji les před sebou, aby mi neunikl žádný pohyb. Hlas zurčícího potoka spolehlivě kryje hlasitost mých kroků v hustém borůvčí. Je to jediný recept na jinak velmi obtížné tiché zdolání tohoto členitého prostředí. Na druhém břehu spatřuji mezi stromy hromadu kamení. To by možná mohl být základ Kamzičí chaty. Budu ale šetřit vazy kolena, které mě včera varovaly před zbytečnou námahou, a s tímto rozhodnutím pokračuji dále. Když tak mrknu na Mapy.cz a zjistím, co to mohlo být. To jsou ale vymoženosti, říkám si v duchu ještě. Za několik okamžiků vazy nevazy, internet neinternet, stojím na základech rozpadlého stavení. To muselo ale dát fušku, nanosit to sem z potoka nebo odkud. Jsem rád, že tady nakonec stojím, protože takové množství jitrocelu prostředního jsem ještě neviděl. Mladými listy je poseta celá podlaha bývalého stavení, ze kterého zbyly jen velmi nízké obvodové zdi. Chybí mi tady ale jakékoliv zbytky trámů, říkám si. Možná, že chata vyhořela a právě popelem obohacená půda zapříčinila, že se tady jitrocelu tak skvěle daří. Kdo ví?

V díře po vypadlém kameni těsně u podlahy ještě nalézám starou, roztodivně tvarovanou sklenici, která pod vrstvičkou jehličí skrývá nožík a hřebík. "Poklad" nechávám po jeho vyfotografování na místě a pokračuji ve své cestě. S narůstající nadmořskou výškou se stromy stále více rozestupují. Na okamžik se zastavuji u hluboké tůně, abych obeznal pobytové znaky jejich návštěvníků. Nic moc. V létě to jistě bude lepší. Nedaleko od kotle tůně mně ale překvapuje přesně ohraničená vrstvička bláta, kterou si nedovedu vysvětlit. Připomíná mi to jednu Setonovu fintu na záznam stop zvěře, pravý smysl blátivého fleku mi však zůstává utajen. Několik stop na něm sice je, to je ale všechno. Neviděl jsem jinak ani chlup, jak se říká, a to ani cestou nahoru na hřebínek, ani cestou dolů. Citelně se ochladilo a z nebe začínají padat kousíčky ledu. Začíná mi to připomínat včerejšek, jen s tím rozdílem, že dnes už jsem se oblečením dostatečně vystrojil. Však jsem nahoře pořídil také jedno ?vrcholové foto? s tou mou výstrojí:-). Včerejší kufrování se dnes také nekoná a celkem pohodlně nalézám správnou cestu zpět. Až úplně dole spatřuji zalehlou vysokou pod nízkým smrkem. Máte pravdu, tady je závětří, tak proč mrznout nahoře, komentuji svůj objev. Pořizuji ještě dokumentární snímek, abych na pokoji zjistil, jestli to náhodou nebyly laně, jelikož teď už je na rozpoznání vskutku šero. Na asfaltové silnici pak fotografuji neodolatelný měsíc, který mi svítí po zbytek celé mojí zpáteční cesty. Za tmy pak dorážím na horskou chatu, na jejíž kamenné stěně teploměr hlásá dva stupně nad nulou. Tak zase zítra...

Text a foto: Štěpán Mikulka