Rumunsko, návrat po letech (vnější delta) - III. díl

Lomový pohár, z jehož dobrodružství jsme zcela jistě jen nepatrně „usrkli“, necháváme za našimi zády. Spolu s ním za námi zůstává také nešťastný párek strnadů zahradních, ale i nádherní bělořiti bělohlaví, kteří se ne a ne nechat vyfotografovat. Snad příště, říkám si v duchu. Tento pro nás raritní druh sice zůstává „pouze“ pozorován, ale jiný zajímavý ptačí druh přeci jen nakonec přibyl. Při podrobnějším zkoumání několika „podezřelých“ snímků se z dravčí siluety nakonec vyklubal velmi nevšední ptáček. Potvrdila se totiž kamarádova domněnka, že by se mohlo jednat o samici krahujce krátkoprstého. Drobná uzdička na dravčím hrdélku potvrdila nejen pro mě naprosto nový druh, ale i to, že kamarád Vláďa má snad téměř neomylné oko!

Na cestě k deltě

Auto vytrvale ukusuje další a další kilometry, jež nás ještě dělí od Dunajské delty. I přesto, že nás ono pro přírodovědce fenomenální místo neodolatelně přitahuje, stále se ještě necháváme inspirovat i kdejakou prašnou cestičkou směřující kamsi do širých polí. I přes tyto drobné zastávky se ale brzy ocitáme v tzv. vnější deltě. Jedná se o poměrně rovinatý terén, celkem intenzivně obhospodařovaný a s několika menšími městy poblíž silnice, po níž uháníme. Krajinu občas zpestří nějaká ta kamenná vyvýšenina, či překrásná alej vzrostlých topolů.

 Při pohledu na ni si povzdechnu nad tím, jak se v České republice, po smrti dvou nešťastných chlapců, na které se zřítil poškozený strom ve Zlíně, rozpoutal neskutečný boom, a v mnoha případech i byznys, v souvislosti s doslova nehumánní likvidací rázu a poetičnosti naší české krajiny. Jak jinak nazvat tisíce pokácených stromořadí kolem cest, likvidace každého, byť i bezvýznamně poškozeného stromu v parcích měst i vprostřed polí? Něco takového naše krajina nezažila ani za socialismu…

Přes okénko auta koukám do korun letitých stromů a užívám si rytmu větví „letících“ nad našimi hlavami. V dálce před námi alej vytváří jakoby zelený tunel, který mě brzy přivádí na veselejší myšlenky. Copak nás asi čeká, tam, na konci tunelu?

Brzy za alejí uhýbáme vlevo na jakousi polňačku, tušíce nedaleko před námi Černé moře. Mladým vinohradem po chvíli přijíždíme k jakémusi nevelkému vodnímu kanálu, kde se to k našemu překvapení doslova hemží ptactvem. Na vodě spatřujeme zrzohlávky, poláky malé a v nedalekém rákosí stojí nehnutě volavka červená. Jen její bystré oko svítí ve slunci jako dětská skleněnka. Brzy si všímáme, že za kanálem by snad mohlo být ještě o poznání zajímavěji. Na obnaženém rákosinovém břehu jsou totiž vidět pisily a tenkozobci, takže neváháme a vydáváme se hledat nějaký brod, či něco takového. To se nám po diskuzi s místními rybáři brzy daří. Byli velmi srdeční. Ukázali nám nejen správnou cestu, ale i velmi „nebezpečného“ hada, užovku stromovou, kterou, chudáka, ubili lopatou. Byl to nádherný exemplář a mně jí bylo skutečně velmi líto. „Neznalost přírody neomlouvá,“ napadlo mě…

Dudčí dobrodružství

Když konečně přijíždíme na místo, kde jsme byli už před půl hodinou, ale na druhé straně kanálu, okamžitě si všímáme hned několika dudků. Spolu s vlaštovkami zaletují do opuštěného domku před námi. Zdá se, že by tam v tomto čase mohli mít mláďata. Čekáme opodál a pozorujeme, jak jde život na okraji delty. Brzy se ukazuje, že dudci nezaletují pouze tam, ale také do okénka opuštěné lodi, která nedaleko od domku asi už delší dobu „parkuje“. Nakonec se ukazuje, že právě v jejích útrobách se nacházejí mláďata mladé dudčí rodinky.

Tak to se nám tedy ještě nestalo, abychom byli svědky toho, že dudci pravděpodobně vyhnízdili v tak bizarním prostředí. Následující okamžiky se bavíme tím, že fotografujeme oběd dudků. Je to skutečně nádherný zážitek. Staří ptáci nosí třem mláďatům různé laskominy a ta se ihned dožadují dalších a dalších soust. Staří při tom proletují rozbitým okénkem lodi. Nakonec všechna mláďata vyskáčou z podpalubí přímo na úzkou palubu vedle kajuty. Stáváme se svědky dudčí šarvátky, kdy jedno z mláďat, kdoví proč, dostává pěkně za uši, tedy za chocholku. Překrásné je, jak dudčí chocholka umocňuje „nálady“ obou ptáků. Ta samiččina, načepýřená, ztvárňuje jakoby autoritu, a také její pohled se v daném okamžiku zdá být doslova káravý. Naproti tomu malý dudeček se schlíplou chocholkou má doslova pohled uraženého uličníka.

Bavíme se nevšedním zážitkem hezkou chvíli, než nás zaujme baštící ťuhýk menší na nedalekém mandelu slámy. Od něj se po chvíli stěhujeme k pisilám, kde nalézáme hned pět hnízd a také hnízdo párečku tenkozobců. Je to doslova ptačí ráj. Z velkou chutí bychom právě zde přespali. Nakonec se ale rozhodujeme pro další cestu. Mít tak pár dní dovolené navíc, říkám si …

Na konci světa

Už jsem jednou napsal, že člověk si téměř netroufá doufat, že by mohl zažít ještě nějaké větší dobrodružství, než tady v Rumunsku právě prožil. Vždyť už jsme toho tolik zažili! I přes to, anebo právě proto, pokračujeme ve stejném stylu objevování rumunské přírody. Nedlouho po tom, co jsme se vrátili na solidnější silnici, znovu z ní o kus dál sjíždíme, abychom opět „nakoukli“ do polí, Když se zmiňuji o rumunském zemědělství, je nutno si představit spíše jen barevnou mozaiku menších políček, než rozsáhlé lány, na něž jsme nejspíš zvyklí od nás. Leckterá z políček jsou také nechána ladem, a ta se pak stávají rájem pro početná hejna vrabců a strnadovitých ptáků. Jak se zdá, neutěšený stav zemědělské půdy dělá radost pouze nám. Domorodci by jistě ocenili nějakou trošku vyspělejší techniku, pro intenzivnější obdělávání svých úhorů. Zaplať Pán Bůh, až tak brzy to snad nebude. I tak se ráz rumunské krajiny mění až příliš dynamicky. To se týká především bezpočtu větrných elektráren…

Polňačka, na které jsme se nyní ocitli, jakoby neměla konce. Díky stovkám výmolů podstupujeme úmornou, asi hodinovou cestu při průměrné rychlosti přibližně 20 km v hodině. V autě je nesnesitelné horko. Rozvířený prach nám ale nedovoluje intenzivní větrání okénky. V jednom okamžiku nám nízké sluníčko nabízí tak malebné obrazy, že zkrátka musíme zastavit a fotit a fotit. Všude kolem, kam až oko dohlédne, kvetou nádherné vzrostlé bodláky. V jednom okamžiku naprosto podléháme jejich jemně fialovému kouzlu, úplně zapomínaje na čas. Snad jen jediná věc by mohla onen jedinečný obraz ještě více vylepšit – na bodláku sedící vlha pestrá. I tento snímek se ale nakonec daříJ.

Z roviny polí náhle musíme sjet přes čelo malé spraše o pár výškových metrů níže. Rázem se ocitáme v kraji rákosu. Jeho ho tady tolik, že se tu dokonce i těží. O tom svědčí jakési spešl traktory s obrovitými nebořivými koly. Daleko před námi stojí mandely rákosu, bok po boku, jako nějaká vojenská eskadrona jen malou chvíli před útokem. Panuje zde i obdobný vtíravý klid. Nikde ani živáčka. A za nehnutým žlutým vojskem moře… Ale ne to modré, zelené – a bez konce. Naprosto neuvěřitelné.

Zvolna se blížíme k mandelům, když si všímáme čapího hnízda na jednom z nich. Rumunská příroda umí neustále něčím překvapovat! Ještě aby v hnízdě žili i věrní společníci místních čápů, španěláci… S očekáváním se k hnízdu blížíme. „To snad není pravda,“ vydere se nám z úst, když determinujeme drobné ptáčky poposedávající nedaleko čapího hnízda. Vrabci pokřovní!

Nějakou dobu se bavíme jejich fotografováním. Je úžasné i poučné být v jejich společnosti. Baví nás sledovat složení jejich jídelníčku (kobylky, larvy slunéček atd.) i jejich nezvyklá opatrnost. Sluníčku těžknou nohy, až si docela sedá na obzor. Zelený kraj kolem nás dostává jeho zlatavou barvu. Je to jeden z přírodních okamžiků, kdy se milovník přírody cítí naprosto spokojený a šťastný. Další, stejný, už nikdy nebude…

Utopeni v zeleném moři

Od čapího hnízda se vydáváme do útrob zeleného moře. Pro svůj přesun využíváme něčeho, co se podobá dávno zapomenuté cestě v jemném písku. Ten sem jistě přinesly vítr a voda někde z nedaleké delty. Uvádí se, že se delta každým rokem stále rozšiřuje o 40 metrů. Naše auto proplouvá zelení jako osamělá rybářská bárka. Chybí jen sténání ráhen pod tíhou větru a plachet. Vpravo od nás je jakási mělká mokřinka, která vypadá velmi slibně. Jistě ptactvu nabízí mnoho potravy. Naše očekávání se brzy naplňuje. V dálce před námi vidíme na hladině velkou skupinu ptáků. Jsou to pelikáni. Nejsou zdaleka sami. Kolem je také spousta ptačí drobotiny, od rybáků malých, břehouše černoocasé až po kulíky mořské. Zkoušíme se tedy spolehnout na náš pohyblivý fotokryt a velmi, velmi zvolna se přibližujeme.

Konečně zastavujeme. Pelikáni jsou v klidu. Poprvé si je mohu prohlédnout z blízka. Jsou opravdu famózní, jak si čistí si peří, druh vedle druha a štěbetají si něco o každodenním životě. Brzy si mě naprosto získávají, především díky své roztomilé nemotorností. V mělké vodě jim chození opravdu příliš nejde. Kolébají se ze strany na stranu jako pořádně vypasení tučňáci, akorát krajina připomíná spíše okolí Amazonky, než ledové kraje za polárním kruhem.

Když si však prohlížíme pořízené snímečky, ukazuje se, že není důvod k až tak velké radosti. Naprosto všechny jsou rozmazané. Že by se nám zaujetím tak chvěly ruce? Ne! Příčina může být pouze jediná. Vlnící se vzduch nad povrchem mělčiny. Ještě chvíli tedy nádherné ptáky pozorujeme, a pak se vydáváme zase o něco hlouběji do zeleného moře. Kdo ví, proč nás to tam tak silně táhne? V podstatě není nic, čeho by se naše oči mohly zachytit. Žádný kopec, strom, ba ani keř nenabízí záchytný bod našim očím. Jen diagonála neznatelné cesty směřující kamsi do nitra rákosové džungle. Vyrážíme.

V místě, kde je mokřina téměř vyschlá nás náhle zaujal pohyb mezi slanomilnou vegetací. Ano, je to ouhorlík stepní. A kdyby jeden… Při podrobném zkoumání terénu se nakonec ukazuje, že je jich zde přibližně kolem stovky. Zdá se, jakoby jim voda letošního deštivého roku přerušila hnízdění. Pořizujeme několik snímků a posouváme se ještě dál.

Mandely už dávno nejsou vidět. Poblíž okraje jednoho slaniska se rozhodujeme otočit. V tu chvíli netušíme, jak rychlý spád věci už za okamžik vezmou… Ačkoli se mokřina v těchto místech zdá naprosto vysušená a ztvrdlá, auto bez varování zapadá do jemného písčitého bahna ukrytého pod vyschlou krustou. Každý další pokus o cestu zpět nás stojí další centimetry zahrabání. „Takhle to dál nejde,“ říkám kamarádovi! Vysedáme z auta a hodnotíme naše možnosti. Dozvídám se, že nemáme ani hever, ani tažné lano.

Zvolna nám dochází dramatičnost naší situace. „Určitě něco vymyslíme,“ ujišťuji kamaráda a hlava mi šrotuje na maximální otáčky. Ve své více než dvacetileté hasičské praxi jsem se podílel na vyproštění stovek automobilů, lehounkými trabanty počínaje a třicetitunovými kolosy konče. Jenže tady, v rákosovém moři, nám ono vynikající technické zázemí chybí. Potřebuji vyprošťovací Tatru, jeřáb, vyprošťovací speciál Bizon? Do hodiny mám vše na místě zásahu. Tady je to ale jinak…

Rozhlížím se trochu posmutněle kolem, abych se už po několikáté přesvědčil, že k naší záchraně můžeme využít pouze to, co máme v autě. Kolem není jediná větev, dokonce ani sebemenší kamínek, snad jen želví krunýř někde v rákosí. V autě toho ale taky moc není. Dokonce ani ten pitomej zvedák! Co naplat.

Přichází krásný večer. Kolem místa našeho ztroskotání se zvolna stahují mračna komárů. Brzy nám svou vtíravou písničku zahrají pěkně zblízka. Vprostřed cesty nedaleko od nás spatřujeme šakala. Zjevil se jako přízrak. V naprosté tichosti sleduje naše nevšední počínání. Působí naprosto klidně a vyrovnaně. Jakoby měl svoje jistý… Klidným krokem odchází do rákosin.

Na něco přeci musíme přijít! Želví krunýř mě inspiruje. Běžně to nedělám, ale tentokrát jsem si na trip vzal ešus. Rozhoduji si za každým kolem v bahně vyhrabat rýhu ve směru k pevné zemi, v hloubce o něco větší než je pneumatika. Kolo tak při zařazení zpátečky nenarazí na odpor bahna. Dávám se do práce. Jde to pomalu. Něčeho bych se napil, ale zatím pijí jen komáři. Z kousku lana, kterým mám svázánu maskovací síť, kamarád mezitím vyrábí jakési provizorní sněhové řetězy. Já zatím dumám nad tím, jak to zařídit, abychom se po najetí do vyhrabané rýhy nezabořili znovu a ještě hloub – bahno je totiž stále řidší. Objevuje se voda. Rozhoduji se obětovat maskovačku. Skládám ji do tvaru rýhy v bahně. Do očí mi stéká pot, ale čelo si moc utřít nemohu, bahno je všude. Ozval se bukač.

Konečně je hotovo. Kamaráda „uklidňuji“ slovy: „Máme jen jeden pokus, než se maskovačka zaliská a začne klouzat!“  Téměř jako hřích zní ve ztichlé krajině zvuk nastartovaného motoru. Vyjde to, kladu si v duchu otázku?  Ještě jednou kontroluji všechny námi uskutečněné kroky k naší záchraně. Pro jistotu ještě posouvám lano propletené diskem tak, aby bylo při prvním pohybu ihned v záběru. Mohlo by to vyjít, odpovídám si na svou otázku.

Jdeme na to! Otáčky se zvyšují, auto se dává do pohybu. Asi si dokážete představit náš pocit, když se vozidlo naprosto bez zaváhání ocitlo zpět na cestě. Paráda! Snad ještě více nás těší, že jsme situaci zvládli za tak složitých podmínek bez emocí a bez cizí pomoci.

Noc na okraji Delty

Vracíme se zpět. Možná, že právě podřimující pelikáni, kolem kterých projíždíme, nás inspirují k myšlence, že bychom zde mohli přespat a zkusit to s nimi ještě jednou, tentokrát bez vlnícího vzduchu. I tak je už celkem pozdě na hledání nějakého vzdálenějšího tábořiště. Je rozhodnuto. Za pár desítek minut už máme krásně zašitý rovný plácek na okraji rákosiny. Je chráněný sprašovou stěnou jak před větrem, tak i před zvědavýma očima domorodců. Když beru do rukou svůj malý stan, mimoděk mi prolétne hlavou nečekaná myšlenka. Bylo by přeci škoda okrást se o atmosféru noční delty, o nebe s miliónem hvězd, které neoslňuje jediné světélko civilizace. Je mi jasné, že to s komáry nebude jednoduché, ale tohle si zkrátka nemohu nechat ujít. Po skleničce lahodné slivovice oba uleháme. Máme za sebou opravdu velmi náročný den plný neopakovatelných zážitků, uvědomuji si. Pak už se zvolna propadám do snu. Můj dech se mísí s dunivým hlasem bukače i skřehotáním žab. V noci nás jistě přijde omrknout šakal, či tchořík skvrnitý – to je má poslední myšlenka. „Dobrou noc, Delto.“

Foto a text: Štěpán Mikulka