Rumunsko, návrat po letech (vnitrozemí)– I. díl.

Když jsme s kamarádem vjížděli kousek za maďarským Debrecenem do Rumunska, přiznám se, že jsem byl plný napjatého očekávání. Nešlo však o neklid způsobený tím, jestli uvidíme, či neuvidíme opravdu nádherně zbarvené ptáky, mandelíky hajní, kteří se pro letošek stali leitmotivem naší výpravy (alespoň tedy z mé strany). Spíše jsem s napětím očekával, jak moc se od mé poslední návštěvy Rumunska civilizace „podepsala“ na rumunské zemi a lidech. Je tomu téměř patnáct let, kdy jsme s oddílovými kamarády prochodili hned několik rumunských pohoří. Chtěli jsme tehdy na vlastní oči spatřit život, jakým žili naši pradědečkové a prababičky a samozřejmě také nádheru horské divočiny, o které tolik psal Miloslav Nevrlý ve svých Karpatských hrách.

Tehdy se nám to bezezbytku podařilo. Spali jsme v chaloupkách bez komínů, se střechou ze suchého lučního kvítí, jedli s pastevci kukuřičnou kaši s mlékem, které jsme sami nadojili, pokoušeli se jezdit na polodivokých koních. Spatřili jsme největší evropskou skalní bránu, ale i podzemní řeku Galbenu a v lesích spali pod širákem spolu s vlky a medvědy. Raketový nástup spotřebního života, ale i nových druhů turismu atd., způsobil, že jsem si od té doby na návrat do rumunských hor už netroufl. Nějak jsem nechtěl vyměnit stařenky klábosící u plaňkových plotů a peroucí prádlo v potocích, za houfy motorizovaných turistů a lovců, stejně tak jako dřevorubce se sekerami a pily se stařičkými dieselovými motory, skryté hluboko v lesích, za kravál motorových pil a čtyřkolek.

Teď však přejíždíme hranice a není cesty zpět. Opatrně koukám nalevo, napravo – chci si v tom udělat jasno. Rumunské silnice jsou velmi rušné, jelikož skutečnou dálnici v Rumunsku máme po cestě jen jednu. I ta má však paradoxně své kouzlo. Mohla by být připomínkou nedávné doby, kdy i na naší dálnici byly na dohled stále jen 3-4 auta. Kdo ví proč, Rumuni ji využívají jen velmi sporadicky. Na všech ostatních silnicích mě však napadá jen jediné slovíčko, vystihující místní provoz  – „opravdu hustý“.

Trochu zklamaně koukám na tu spoustu celkem moderních aut a kamiónů. Cos čekal, říkám si v duchu. Rumunsko přece nezůstane nějakým skanzenem pro staromilce. Je to dnes moderní země patřící do EU, země, která dokonce dokázala zamést i s takovými giganty, jako je ČEZ a podobně. Mít tak jejich temperament… Svou „civilizační“ otázku mám tedy načas vyřešenou. V duchu si říkám, že snad mé očekávání naplní alespoň Moldavsko, kam se v průběhu naší cesty chystáme také zaskočit. Také kamarád mě uklidňuje, že jižněji si přijdu i na ty „mé“ povozy s oslíky. Současně mi také líčí historii tohoto tradičního dopravního prostředku. Prý právě na osly zapomněl slovutný Ceausescu, když všem dopravním prostředkům, včetně koní, kdysi vyměřoval jakousi daň.

Cesta ubíhá relativně rychle. Stále je na co koukat. To i dvaadvacetihodinové cestování uteče jako voda. Velmi podmanivé jsou zejména horské masivy, které míjíme. Chuchvalce mlh se pářou o ostré břity jejich štítů a celou tu magii podtrhuje slunce, deroucí trhlinami. Skutečně úžasná scenérie. Na fotografování však nezastavujeme. Musíme dál. Jen v jednom z horských sedel nakupujeme vyhlášený rumunský sýr od babičky v umolousaném oblečku, ale s mobilem vytrvale přilepeným k uchu. Komunikace s ní malinko vázne. Její jednoslabičné výkřiky mi nepřipomínají žádný ze světových jazyků. No bodejť! Její „bé“ a „mů“ je jednoduše jazykem jiným, totiž zvířecím. Přeloženo do češtiny, domorodkyně se nás ptala, jestli ráčíme sýr ovčí, nebo kravský.

Veselou příhodou se bavíme několik následujících kilometrů, venku to však vypadá celkem nevesele. Celé, kdysi jistě pusté a krásné údolí spolykaly horské chaty a penziony. Ještě že alespoň hřebeny hor vypadají neposkvrněné! Ani mi moc nevadí, že hory brzy opouštíme.

Venku docela lije, což kontrastuje s širokými kamenitými koryty horských řek prostých vody. Jejich časem je však jaro. Tání sněhu z horských štítů je jistě spolehlivě naplní. Špatného počasí se příliš neděsíme. Jedeme přeci na jih. Téměř k moři. Tam bude určitě lépe. Čeká nás tam kraj, o kterém jsem mnoho přečetl, ale zatím jsem jej ale nenavštívil. Magická Dunajská delta. Už abychom tam byli, říkám si, i když naším hlavním cílem je spíše delta vnější.

První mandelíci

Celkem utrmácení se konečně navečer dostáváme k místu, které se nám zdá fajn na přenocování. Už zdálky je vidět hned několik sprašových stěn, kterým eroze vryla do „písčitého“ těla nejednu hlubokou vrásku. Strmá nehluboká údolíčka se tak doslova zařezávají do kopců, čímž se stávají naprosto fenomenálním útočištěm pro nejeden živočišný a rostlinný druh. Vybíráme tábořiště a téměř současně vyrážíme na obhlídku terénu. Jdeme každý jinam, což se ukazuje jako velmi praktické. Už po několika krocích mě naprosto pohlcuje bizarní svět sprašových stěn. Je to přesně to, co mi chybí na jižní Moravě. Pokud je tam k vidění nějaká nedotčená lokalita bohatá na suchomilné druhy, většinou se jedná pouze o osamělý kopeček, doslova osamocený ostrůvek v jinak agrární krajině. Mé současné okolí mi však dává nemalou naději, že na tomto místě si tohoto typu lokalit užiju dosytnosti.

Napínám sluch a snažím se udělat rozbor místních ptačích druhů. Z nedalekého akátového hájku se ozývá žluva hajní a dudek, na hlošinových keřících nade mnou prozpěvuje hned několik strnadů zahradních s malinko odlišným nářečím od těch našich, českých, a kousek dál pod nimi startují svůj jednoduchý nápěv jejich bratranci, strnadi luční. Nad hlavou mi švitoří hejno vlh pestrých, které se vzneslo z keřů nedaleko našeho tábořiště. Jakoby tam holky chtěly nocovat.

Jejich hlas mi v uších zní dodnes velmi líbezně. Co jsem se jich kdysi dávno na jižní Moravě nahledal. K vidění byly jen na několika málo úzkostlivě tajených lokalitách. Možná právě proto nikdy nezapomenu na jejich životaplné hlásky, které se mi konečně z ničeho nic ozvali nad hlavou poblíž starého jílovišti, ve chvíli, když už jsem své pátrání málem vzdal.

Je dobře, že jsou tady. Ale co mandelíci? Je známo, že právě v takovýchto lokalitách hnízdí podobně jako vlhy, tedy také v norách vyhloubených v zemi. Téměř ve stejném okamžiku ke mně doléhá jejich nezaměnitelný hlas. To však ještě netuším, co přijde ráno….

Mandelíci, kam se podíváš

S kamarádem skromně večeříme a pak se zvolna propadáme do voňavé náruče rumunské přírody. Zejména hlošiny si mě svou jemnou vůní naprosto získávají. Brzy ráno opět vyrážíme, každý po svém. Já za mandelíky a kamarád, za kolonií havranů v nedalekém remízu.

Rumunské ráno je plné hmyzu a ptačího zpěvu. Je naprosto úžasné mít kolem sebe tolik rozmanitého života. Člověk by s ohledem na poměrně suché a teplé podnebí čekal zdrženlivější ranní probouzení přírody a ono vše kolem zatím překypuje životem. Cítím se tady dobře. V zápětí spatřuji prvního mandelíka na keři. Okamžitě však odlétá. Rozhoduji se tady na něj počkat. Jestlipak se vrátí? Můj pokus je však zatím neúspěšný. Ukazuje se, že mandelíci mají právě zásnuby. Z jednoho místa vidím hned dvě nebo tři jiná, odkud do výše vyletují čerstvě „sezdané“ páry do výše, aby v zápětí slétali znovu a znovu neuvěřitelně prudce k zemi. Překvapují mě jejich akrobatické dovednosti. Je skutečně radost pozorovat jejich radostný vzdušný tanec. Ozývají se charakteristickým hlasem, který jim dal výstižné slovenské jméno „krakla“.

Brzy nalézám hnízdiště jednoho z párů. Maskuji se trsy trav a větvičkami keřů a takto zamaskován zkouším své štěstí. Jeden z mandelíků brzy usedá nedaleko mně a já pořizuji svůj první záběr mandelíka hajního. Je to sice v protisvětle a možná i neostré, jelikož poseděl jen vteřinu, ale je první! Kéž by se už úplně rozednilo, přeji se a uvažuji, kam se nejlépe přesunout, abych měl vycházející slunce. Můj odhad světových stran mi nakonec vychází, ale mandelíci jsou buďto ve vzduchu, anebo si „povídají“ na nedalekém keři. Čas si krátím fotografováním vlh a špačků. Užívám si neoposlouchaných zvuků místních tvorů.

Trpělivost se mi nakonec vyplácí. Přilétají oba ptáci a sedají si nedaleko jejich domova – dutiny vyhloubené ve spraši. Bohužel jsou kryti morušovou větvičkou. Však co, počkám, až poposednou, říkám si. Jenomže oni ne. Však to znáte. Je to jako naschvál. Nejen že zůstávají sedět jen a pouze za ní, ale dokonce se hned několikrát páří. To by jednoho vytočilo. Nakonec se ale usmívám se nad další „podpásovkou“ wildlife fotografie. Jsem na jednom místě už poměrně dlouho, a tak se vracím na první místo, kde by mi mohlo vyjít bezvadně rozostřené pozadí, jelikož hned za větvičkou je prázdný prostor širokého údolíčka. Začíná však mrholit. Využívám čas a pod starou moruší zaplétám do své maskovačky další a další byliny, abych ještě více splynul s okolím. Jsem si téměř jistý úspěchem., Vždyť je tady tolik mandelíků! Májový deštík ustal. Jsem připraven. Jdu si s jistotou pro fotku mandelíka, jako do nákupního střediska. Usedám na vytipované místo se světlem v zádech a s větvičkou označkovanou trusem mandelíků před sebou. Jinam si zkrátka nemůže sednout, říkám si. Jak už to ale bývá, když si je člověk jistý nejvíce, často se přepočítá. Zapomněl jsem totiž na jeden dobře známý místní kolorit…

V ohrožení

Už, už se mělo mé trpělivé čekání zúročit – zamilovaný pár prolétal stále níže nade mnou, když jsem je spatřil. Za terénní vlnou, jsem zahlédl hřbety několika kusů dobytka. To by ještě tak nevadilo, ale kde je dobytek, tam jsou i honáčtí psi. Intuitivně sáhnu do kapsičky s doklady, kde bych měl mít pár petard pro určených právě tuto příležitost. Je totiž známo, že tito psi jsou poměrně útoční. Fungují jako dokonale sehraná smečka. Bodejť by ne, když neustále trénují na ovcích a kravách. A nebojí se téměř ničeho!

Při první výpravě do Rumunska se nám petardy a praky osvědčily. S blížícím se dobytkem stále intenzivněji mé prsty prohmatávají kapsičku, bohužel se stále větší jistotou, že je mám ve větším batohu v autě. A už je vidím. Oni mě vidět nemůžou. Jsem skutečně dokonale maskován, ale co vítr, říkám si v duchu. Táák, to je blbí! Fučí to přímo k nim. Však už mají nastražená ušiska a čenichy nahoře. Jako na povel vyráží mým směrem, zatím ne úplně si jisti tím, co a odkud vlastně cítí. Využívám této kratinké chvilky právě jen k tomu, že sundávám teleobjektiv s foťákem ze stativu, abych získal alespoň něco na svou obranu.

A už jsou tu. Spustili hodně nahlas. Strategicky zaujímám postoj zády k prudkému svahu, čímž je mám všechny proti sobě. Alespoň malá výhoda. Hrubým hlasem se jim snažím dát najevo, jednak to, že se nebojím, a jednak, že svou kůži neprodám lacino. Po ruce mám také docela solidný nůž, kdyby bylo nejhůř. Nejhůř však naštěstí nebylo. Tahle smečka zvolila vyčkávací taktiku. Posedali si kolem mně v dostatečné vzdálenosti. Psi v klidu čekali. Měl jsem možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, jak se cítí poraněný buvol např. někde v Africe. Zvažuji svoje šance někam odejít. Mandelíci jsou zcela zapomenuti. Všichni se uklidňujeme – třeba se teď domluvíme, jako rozumní tvorové…    

V pravý čas

Na scénu však nečekaně vstupuje stařičký vetchý honák s holí. Dochází mi, že právě hůl (v mém případě stativ) je možná onen pádný argument, proč se ode mě psi drželi v uctivé vzdálenosti. Hrubý hlas honákův také okamžitě zabral, jen vědět, co přesně psíkům říkal. Další okamžiky by se daly popsat slovy: „Pračlověk je stále ještě v nás“. Díky mé zdatné „kamiónštině“ (mluva složená z gest, a mnoha různých jazyků, z nichž žádný není rumunština) jsem pochytil akorát to, že si asi honák myslí, možná dle mého vojenského vzhledu (foťák stále ještě ležel ukrytý v trávě), že jsem člen nějaké patroly, či co. Nechal jsem ho při tom. Srdečně jsme se s širokým úsměvem rozloučili a s mizejícími psy a honákem se také pomalu rozplýval i můj sen o mandelíkovi s dokonalým bokehem…

Ze spraší k vodě

Plni zážitků jsme se s kamarádem sešli u rychlé snídaně a hned po ní vyrazili za dalším dobrodružstvím. Cesta nás vedla stále stejnou krajinou, kterou začaly tu a tam doplňovat různá jezírka a kanály obrostlé rákosem. A právě tady jsme měli štěstí na zamilovaný párek bukáčků. Měli oči jen jeden pro druhého a nás si téměř nevšímali. Jen vrozená zvyklost je stále vedla k dovednému ukrývání mezi stébly rákosu. Nakonec se však několik snímků přeci jen podařilo. Vydali jsme se na další cestu…

Brzy jsme se ocitli ve vesnici, která mi svým vzezřením vskutku udělala radost. Na široké zaprášené silnici a vlastně nejspíš i jediné ulici, si hráli ušmudlaní caparti. Jejich rodičové nás zpoza chatrných plotků propichovali svýma temnýma očima. Pár fotek jsme udělali, ale zajímalo nás něco jiného. Hned na kraji obce je totiž letité hnízdo čápů, kde jak známo budou jistě s nimi v dokonalém souladu žít s rodinky vrabců. Ti zdejší však mohou být pro mě novým druhem. Nemusí totiž jít pouze o vrabce domácí, ale i o tzv. „španěláky“, vrabce pokřovní. A vskutku. Nejméně polovina z dovedně utkaných vrabčích hnízd patří právě jim. Zcela jsme podlehli fotografické euforii. Jen zachmuřené tváře domorodců teď nabyly užaslého výrazu, nad naším nevšedním počínáním.

Když jsme se vrabců dostatečně nabažili; alespoň tedy pro tuto chvíli, frčeli jsme dál. Hned za vsí jsme se přiblížili k Dunaji. Vůbec nám nedošlo, že když právě jižní Evropu sužují povodně, tak i tady to bude znát. A opravdu. Voda se vylila z břehů. Fascinující jsou především stromy rostoucí přímo z vody. Co je však nepříjemné pro lidi, to ptákům, zejména těm vodním, prospívá. A tak jsme opět byli pro kolemjdoucí nejspíš za blázny. U rozlivů Dunaje jsme s neutuchajícím nadšením fotografovali čápy, kormorány malé, volavky stříbřité a dokonce i nádherného ibise. Ale o tom zase příště…

Foto a text: Štěpán Mikulka