Návod na úspěch existuje

O všemožných trampotách a nezdarech fotografa přírody jsem již napsal v předchozích dvou dílech miniseriálu „Když se nedaří“. Kolik neuvěřitelných náhod a nečekaných zvratů může pokazit už i téměř jistý snímek všichni tedy, mnohdy i z vlastní zkušenosti, víme. Jaké to ale je, když se člověku naopak daří? Co ovlivňuje výsledek fotografické akce? Existuje nějaký recept na úspěch?

Ano, jistě. Návod na úspěch existuje. Je to připravenost a trpělivost. Dva asi nejdůležitější atributy ovlivňující výsledek práce fotografa divoké přírody, atributy, které můžeme přímo ovlivnit. Zbytek je zkrátka na Přírodě.

O připravenosti se však dá napsat mnoho a mnoho řádků, k čemuž se snad také jednou na svém webu dostanu. Dnes však budu popisovat spíše ten den „D“, den, pro který musíme být dokonale připraveni, abychom svou šanci nepromarnili, den, který po spoustu výprav ne a ne přijít, a pak se často objeví tak nečekaně…

Když se Diana sejde s múzou

Dřív, než se tedy pustím do svého posledního dne „D“, dovolte mi ještě poznámku. Dařit se totiž může v mnoha ohledech, či různými způsoby. Může vás např. takříkajíc políbit tvůrčí múza. To, co vám mnoho dnů a někdy i let před tím nešlo, daří se najednou tak nějak volně – samo od sebe. Právě tak asi vznikají ty nejlepší fotografie, obrazy či básně. Vše uvnitř autora i mimo něj jednoduše uzrálo, přišel ten správný čas. Štětce pak míchají ty nejlepší odstíny barev, neotřelé verše se sypou samy do řádků. S odstupem času pak autor mnohdy sám neví, jak se mu to všechno vlastně podařilo. Nemůže uvěřit, že tohle to sám nakreslil, napsal či nafotografoval. Uvnitř cítí určitou neskromnost, když později někde na vernisáži říká: „Tohle jsem namaloval já.“ Rád by to i později zopakoval. To však už dokážou snad jen ti nejlepší. Čsto jde z pozdější „násilné“ tvorby bez „účasto“ múzy cítit kalkul či stereotyp.

Když přijde múza za mnou a píši nějaký text písně, vím, že mám jen jediný pokus. Ať se děje, co se děje, musím vzít kytaru nebo sednout ke klavíru a tvořit, třeba i do čtyř do rána. Múzu zkrátka nelze pozvat jiný den (I tak by ji odmítl jen blázen). Další den ráno doladím už jen detaily nebo jednoduše čerstvě zrozené dílko zmačkám a vyhodím do koše.

Vrátím-li se nyní k fotografování wildlife, je tedy rozdíl v tom, když fotograf „pouze“ nepromarní onen dlouho očekávaný a vzácný okamžik, který mu Diana přinesla, a v tom, když snímku plachého tvora navíc dokážete vdechnout nějaký feeling – dokáže fotografovaný objekt „umělecky obohatit“, když se Diana sejde s múzou:-). To je však u volně žijících a především plachých tvorů velmi obtížné. Proto jsou v následujícím textu popisujícím můj nedávný den „D“ použity fotografie spíše jen z ranku, kdy se sice jakžtakž dařilo využít jedinečné příležitosti, ale na tvoření nebyl čas a nejspíš i ten správný čas. O autentičnost však nepřijdete:-).

Nekonečný absťák

Asi většina fotografů přírody milujících toulání po lese a majících rodinu a zaměstnání zná dobře význam tohoto sousloví. Možná bych měl dodat zodpovědných fotografů přírody, co nemají žaludek na to, aby rodinu či zaměstnání nějakým způsobem šidili. Zodpovědně řeší jednu povinnost za druhou s kamzičí vytrvalostí, a to vše s vidinou, že se jednou naskytne víkend, či alespoň jediný den, kdy konečně budou moci vyrazit za tichem lesních hvozdů, tam, kde čas jakoby se zastavil. Alespoň tedy ten lidský čas, protože ten zvířecí či rostlinný sviští téměř neustále, jako rorýs nad městem. I přesto je však pro člověka v lese klidněji. Je to snad proto, že vše, co se v přírodě děje, má jasný smysl a cíl. Člověku zde neberou síly a nedrásají nervy věci umělé či pro život nepodstatné. Jako houba je jeho duše, vysušená huba, co lačně nasává všudy přítomnou energii.

Čtyřiadvacet hodin v divočině

Tak i mě se po dlouhém měsíci nekonečných obstrukcí konečně podařilo vyrazit za voláním divočiny. Společně s rodinnou jsme vyrazili na naši oblíbenou loveckou chatu vprostřed hlubokých hvozdů. Horký srpen letošního léta dával celkem mizerné vyhlídky na fotografický úspěch. Jak je mým zvykem, i těchto nepříznivých podmínek jsem se snaýžil využít pro pořízení zajímavého snímku. Chtěl jsem se pokusit najít vysokou při poledním odpočinku. Bylo mi jasné, že ji najdu někde blízko vody, a tak jsem se zdánlivě bláznivě rozhodl vyrazit v tom největším pařáku, těsně popoledni.

Mé první fotovýpravě předcházelo společné dovádění s dětmi v malém studeném rybníčku ukrytém ve stínu lesa. Po koupeli následoval skromný oběd. Můj nápad vyrazit hned po jídle fotografovat v úmorném poledním vedru však nikoho z rodiny příliš neoslovil. Nenutil jsem je tedy, sám nahlodán určitou nejistotou, jestli náhodou můj dlouhotrvající absťák nenarušil mé reálné uvažování. Se slovy: „Dobrá, vyrazíme tedy společně až na večerní čekanou, “ jsem se vydal vstříc svému prvnímu dobrodružství.

Dobrodružství u vody

Můj nadšený a svižný krok zkrotl, sotva jsem vyšel ze stínu lesa. Teplota se blížila čtyřicítce. Všude kolem bylo mrtvo. Jen stříbrokřídelné vážky jakoby surfovaly na vlnící se hladině horkého vzduchu těsně nad prašnou cestou. Zamířil jsem k nejbližšímu vodnímu toku na místo, kde se podle mých zkušeností často zdržovala vysoká právě v časech podobných veder. Chytl jsem se vysychajícího potůčku a postupoval zvolna proti proudu. Skrze vysokou pobřežní trávu jsem neviděl do okolní krajiny. Džungle vprostřed české země. Občasné tůňky na vodním toku spojovaly už jen nepatrné stružky líně tekoucí vody. Veškerý život se soustřeďoval právě ve vysychající vodě tůněk. V těsném sousedství zde tak byli nuceni žít jak predátoři, tak i jejich oběti. Dravý pstroužci a mihule vedle larev tisíců komárů, nenasytné znakoplavky vedle dorůstajících pulců. Jaká podobnost s posledními oázami vprostřed africké savany…

V tichosti jsem pokračoval dál za svým bláznivým cílem. Směřoval jsem do míst, kde bobří hráz jistě zadržela větší množství vody. Vešel jsem do lesa, sledujíc vysychající potok ze strmého břehu. Bujná vegetace ustoupila. Dařilo se mi jít poměrně tiše. Téměř zázrakem jsem zpozoroval jelena ležícího pod nízkým smrkem ve svahu nade mnou. Já totiž hlídal spíše jen okolí potoka.

Jelen byl celkem neklidný. Pořád se vrtěl a ošíval, až mi došlo, že je asi čerstvě vytlučený, když tak přitahuje hmyzáky. Nebyl problém se k němu dostat na „dostřel“ fotoaparátu, i přes to, že se díval přímo na mě. Mouchy a ovádi jej nenechali vydechnout. Světelné podmínky však byly nevalné, a tak jsem brzy postupoval dál směrem k bobří hrázi.

Sotva jsem vešel do tyčoviny se spoustou zálehů nedaleko od hráze, zaregistroval jsem pohyb přede mnou. Kolouch. Běží přímo ke mně! Poklekávám na jedno koleno a kryt smrkovým kmínkem, čekám, co se bude dít dál. Těsně přede mnou zamíří kolouch k potoku pode mnou. Kopýtka cáknou do vody. Stojí. Zohýbá krk a pije. Jemným dotykem vyprahlých rtů tvoří vodokruhy na hladině životadárné tekutiny. Ohromen nádherným obrazem, málem jsem zapomněl fotografovat. První snímky však přináší zklamání. Kolouch se do snímku nevejde, tak je blízko. Štěstí mi však přeje. Ulehá zvolna do vody a užívá si chladivé lázně. Jeho tělo obtékají vody plné hmyzího a rybího života. Pořizuji snímek, na který jsem si netroufl ani pomyslet.

Nádherným výjevem z divočiny se však nekochám dlouho. Jsem příliš blízko. Ne, že by hned ve mně kolouch poznal svého největšího nepřítele. Podezřelý jsem se mu ale zdál. Spěšně se zvedl z vody a vyrazil za laní, jistě odpočívající v nedalekém zálehu. Vracím se pomalu za svou rodinkou, před očima stále ještě obraz smáčené srsti koloucha klusajícího mělkým potokem. Mé kroky provází skřek volavky, kterou jsem zvedl z nedaleké tůňky. V tu chvíli jsem ještě netušil, za co jí budu už za nedlouho vděčný...

Nečekané setkání

Zrazená volavka mě vytrhla z mého snění a já se začal opět věnovat terénu kolem sebe. I tak jsem ale postupoval mnohem rychleji, jelikož jsem se vracel téměř stejnou cestou, po které jsem přišel. Nečekal jsem nic nového. Když jsem se chystal vystoupit z lesa, zaslechl jsem pro mě dosud neznámý zvuk. Tušil jsem, že jde o nějakého savce, ale jistý jsem si nebyl. Opatrně jsem se vydal hledat odpověď na onu hádanku. Brzy jsem zjistil, že podivný hlas nepřichází ze země. Že by nakonec přeci jen nějaký ptáček?, říkal jsem si v duchu. Soustředěně jsem pátral v koruně střemchy před sebou. Už za okamžik jsem znal odpověď na svou otázku. Kuna. A ne jedna! Mohlo mě to napadnout. Vždyť je teď čas jejich nekonečných milostných her. Nečekal jsem však, že bych je mohl zastihnout už teď, nedlouho po poledni. Navíc hlas kuny skalní znám velice dobře a dnešní „mrančení“ se mu příliš nepodobalo. Tohle však skalačky nebyly. Byly to větevnice - kuny lesní. A svému lidovému jménu rozhodně nedělaly ostudu. Obratně, jako nějaké evropské opice, skákaly z větve na větev, z kmene na kmen. Jednou byla vepředu ta, podruhé ona. Obdivoval jsem jejich obratnost. Jejich obratný a jistý pohyb napovídal, že mám tu čest s jedinečným tvorem. Hnědá kůže pokrývající válcovité tělo skrývala desítky houževnatých svalů pracujících v každém okamžiku ve prospěch tohoto málo známého lovce. I jejich smysly jistě není lehké ošálit a snad jen jejich milostné hrátky oslabily jejich jinak bezchybnou pozornost.

Kuny si mě zprvu nevšímaly. Až teprve tehdy, když se obě ocitly ve výši mých očí, jakoby zkoprněly. Konečně mě spatřily. Byly překvapeny. Netušily, že ve svém divokém království nebyly po celou tu dobu samy. Téměř jsem se zastyděl. Takový vpád do soukromí. Naše vzájemné zkoumání a vyčkávání přerušilo ještě poslední tiché cvaknutí mého fotoaparátu. Pak si už jdeme každý po svém.

Večerní rodinná výprava

Po mém návratu k rodině jsem se vydal i s dětmi na lov ryb. Naše dřevěná kopí však nevzala život žádnému z tichých bratrů, i když jeden unikl jen o vlásek. Dobrodružství to však pro kluky bylo veliké. Možná právě proto se také oba tak těšili na večerní fotografickou výpravu. Místo jsem měl již vybráno. Tentokrát jsem se chtěl pokusit vyrazit k vzdálenějšímu rybníku, jehož hladina u přítoku navazovala na rozsáhlé mokřiny. Když nebudou vyschlé, možná budeme mít štěstí a něčeho se po soumraku dočkáme.  

Zasedli jsme na břehu rybníka po šesté hodině. Na tak horký den to bylo jistě brzy, ale kluci se už nemohli dočkat. Dlouho se nic nedělo. Srpnový večer přicházel jen velmi zvolna. Nebylo však kam spěchat. Na kartě jsem měl už teď bezvadné snímky a povinnosti byly tak daleko… Šramot ve stěně lesa napovídal, že by tam i nějaká ta zvěř mohla být, ale stále ne a ne něco vyjít. Udržet pozornost malých dětí je poměrně těžké. Mně by stačily i hlasy desítek kobylek v okolí. Vždyť ty už za dva měsíce umlknou. Sychravý podzim jim vezme hlas. Nedá na sebe jistě až tak dlouho čekat… Situaci nakonec zachraňuje vodouš kropenatý usednuvší na protějším břehu a vysoko letící ořešník. Maty cvaká, jak o závod.

O chvíli později vystupují před stěnu lesa letošní kolouch, laň a čiplena. Jsme trochu zklamaní, že se neobjevil jelen, ale v posledních paprscích slunce vypadá rodinka opravdu nádherně. Jsou v klidu. Netuší, že lovit se začne už za pár dní. V duchu doufám, že taková podívaná chytne kluky taky za srdce, a že si snad časem výlety do přírody oblíbí tak, jako já nebo má žena.

Podivný zvuk ve vysoké trávě za našimi zády přerušil mé rozjímání. Jakoby nějaký tvor vrčel na neznámého nepřítele. K tmavnoucímu nebi vzlétly čtyři divoké kachny. Všechno kolem ztichlo. Maty na mě kouká, co se děje. Je vidět, že se trošku bojí. Hlas byl přeci jen velmi blízko. Na hladinu rybníka neslyšně vyplul mlžný opar. Snad vysoká jej vyhnala z mokřiny, snad chladivý večer konečně uzrál a spadl do kraje i na hladinu rybníka.

V Matyho očích čtu nevyslovenou otázku, co že to bylo? Krčím rameny. Připadám si jako zelenáč. Je to už druhý neznámý zvuk v jednom dni. Tenhle jsem však znát nemohl. Nikdy jsem jej neslyšel. Patřil tvoru, ještě vzácnějšímu, než byly kuny větevnice, což jsme se dozvěděli za chvíli...

Ještě jedno překvapení

Když se dlouho nic nedělo, kluci už chtěli odejít. Nedivil jsem se. Společně s večerním chladem totiž přišli i komáři. Setmělý les také příliš neznali a byl jim trošku cizí. Já se ale cítil jako doma. Přesto jsem měl tušení, že by bylo dobré ještě alespoň chvíli vydržet.

Ticho přerušilo hlasité šplouchnutí vpravo do nás. Po hladině vyplulo dlouhé tělo. Bobr, vyslovil jsem svou první myšlenku. Už za vteřinu jsme ale všichni poznali jiného, s vodou spřízněného tvora. Je to vydra! Téměř neslyšně proplouvá necelé čtyři metry od nás. Uvědomuji si, že dnes všichni slavíme veliký wildlife svátek. V našem kraji je vydra poměrně vzácnost. Také je to táměř výhradně noční tvor. Vydra pluje společně s mlhou k protějšímu břehu. Po chvíli očichává a značkuje vyplavený pařez. Je už téměř tma, ale ani nedutáme. Teprve dlouho po tom, co se nám ztratí ve tmě, odcházíme za maminkou sedící na nedaleké kazatelně. Zážitky jsou velké!

Tak co nás dnes asi čeká?

Touto formulkou jsme loni v Norsku s Jirkou Slámou začínali každý den nebo spíše polární den, jelikož jsme fotografovali přes noc. Zdálo se, že nám přináší štěstí. Vstávám ve čtyři ráno a mám ji na rtech i tady u nás, v Čechách. Snad mi přinese také štěstí, i když si tentokrát na jeho nedostatek rozhodně stěžovat nemůžu. Komu by se ale chtělo vstávat „zbytečně“?

Funguje to! Už za pár minut stojím tváří v tvář bachyni. Na její tmavou kůži dopadá mdlý svit sluníčka ukrytého dosud těsně za obzorem. „Jak mohou někteří lidé v takovýto okamžik panikařit a prchat, říkám si v duchu. Nemohu z nádherného zvířete spustit oči. Pořizuji několik snímků. Bacha vstupuje do hlubší trávy, a jelikož míří přibližně stejným směrem, spatřuji ji ještě několikrát vedle sebe. Fotit se však již nedá. O kousek dál spatřuji srnce a konečně také dalšího jelena. To už je sluníčko poměrně vysoko. Jelen opět míří přímo na mě. Čím jsem si to zasloužil, kladu si otázku? Snažím se  vystihnout okamžik, kdy jelen opouští vysokou trávu, abych pořídil kloudný snímek. Moc to nejde.

O několik málo okamžiků později mě už ani nepřekvapuje laň s kolouchem, a pak ještě jedna, na jejímž těle vidím snad každý chlup či mušku. Tak je blízko. Už jen těžko uvěřitelným se může stát mé závěrečné setkání s orlovcem říčním, který v tomto kraji rovněž není příliš obvyklý. Pak už to otáčím za rodinkou. I tak už budou vzhůru. Já bych si teď naopak příjemně unaven nejraději zdříml. Nejdříve jim však musím vyprávět své čerstvé zážitky.

To by už stačilo

Ne, nebojte se. Nic dalšího už se mnou nezažijete:-). Jen mám potřebu napsat, že ačkoliv jsem prošel všechna výše popisovaná místa ještě jednou, zhruba o 14 dní později, nic kloudného už jsem neviděl a nevyfotografoval. Štěstí je zkrátka vrtošivé. To jen potvrzuje vše, o čem jsem psal v předchozích dvou dílech mého miniseriálu. Tak tedy dobré světlo a hodně štěstí!

Pozn.: Všechny snímky vznikly v průběhu necelých čtyřiadvaceti hodin a jsou čisté wildlife – nebyl použit žádný způsob vnadění atd.

Foto a text: Štěpán Mikulka