To nevymyslíš

Některé situace při fotografování zvěře umí být i velmi komické. Posuďte sami… Při jednom z posledních fotografování tetřívků jsem spatřil tokajícího samečka v otevřené krajině asi 200 m před sebou. Bez ohledu na očekávanou časně ranní dubnovou koupel se i přes mohutnou rosu rozhoduji, že se pokusím k tetřívkovi připlížit, využívajíc terénních nerovností atd. Celkem zdárně se dostávám na „dostřel“, když tu se mi zachce celkem neodkladně takříkajíc „na velkou“. Po ránu nic neobvyklého, ale proč právě teď, říkám si? Jak to ale zvládnout na otevřeném prostranství v blízkosti tak ostražitého ptáka? Nakonec se rozhoduji najít nějakou kotlinku… Po vykonání potřeby se kupodivu úspěšně – bez vyplašení tetřívka, vracím na místo. Ale kde je foťák? Tetřívek poskakuje v kapičkách rosy, sluníčko dává temným letkám na bocích tetřívka ocelový nádech. Sakra, vždyť tady někde foťák musí být. Rozhlédnout se však pořádně nedá. Tráva všude kolem je stejně vysoká a jakýkoliv pohyb hlavou nad ní by tetřívka bezpečně vyplašil. Nakonec se povznáším nad svůj cíl fotografovat, a užívám si pohledu na vzácného tvora. Jen pohled shora ne dějiště příběhu by byl neopakovatelný. Sklíčený fotograf ležící před tetřívkem, ale bez fotoaparátu. Ten leží jen cca 6 m od něj.  No jo, ale kterým směrem:-)?

Během fotografování v Kanadě jsem také měl jeden smolný zážitek… Při ranní projížďce na kánoi v Algonquinském NP http://www.algonquinpark.on.ca/ jsme se koukali s bráchou po losech a vlcích na břehu jezera. Fotoaparát jsem měl jen já vzadu. Bylo překrásné ráno, v ještě překrásnějším prostředí. Tak tohle je ten svět indiánů, vlků a medvědů, který jsme si vždy přáli spatřit, znělo nám v hlavách. Míjeli jsme právě jeden z mnoha malých přítoků jezera, když jsem si všiml zčeřené vodní brázdy na jeho hladině. Pádlem jsme oba dali hned kontra, jako na povel, abychom se opatrně vrátili nakouknout, co to tam plavalo. Může to být klidně bobr nebo tak něco… Pohled však předčil naše očekávání. Byl to mladý medvěd! Plaval směrem proti proudu, takže k nám byl zády. Nemohl nás vidět. Posunky jsme se rychle domluvili, že jej budeme následovat. V naprosté tichosti jsme tehdy zkracovali vzdálenost mezi námi a medvědem. Z pádel snad nekápla ani kapička na vodní hladinu, která by nás v tichém ránu prozradila. Nečekaně se před námi objevil padlý kmen. Bylo jasné, že dál to nepůjde, a rychle plovoucí medvěd nám brzy zmizí. Navíc jsem nemohl přes bratra dobře fotografovat, jelikož byl téměř přesně v jedné přímce s medvědem. Jakékoliv nahnutí ihned rozpohybovalo vratkou kánoi. Medvěd rychle mizel. Položil jsem tedy fotoaparát na pádlo a podal jsem ho dopředu bráchovi, právě ve chvíli, kdy se medvěd ztrácel v ohybu říčky…

Když se daří až moc

Vypadá to jako blbost? Počkejte, hned to vysvětlím. Pokud zůstanu u tetřívka, stalo se mi jednou, že se tokající tetřívek objevil před krytem z přírodnin příliš brzy z rána. Viděl jsem hopkat jeho siluetu blíž a blíž a představoval si, jaké snímečky že by to byly, být to o hodinku později, za světla. Tetřívek mne míjí a poskakuje stále dál, až nakonec s rozedněním odlétá pryč. Trpělivě zůstávám na stanovišti, vím, že se může vrátit. A je to skutečně tak. Zaslechnu hvizd letek a tetřívek sedá přímo přede mě. Po milimetrech pohybuji prstem směrem ke spoušti. Daří se. Mačkám spoušť, ale cvaknutí se neozve. Co to? Brzy mi to dochází. Pro nasazený TC je tetřívek až příliš blízko – nejde zaostřit!

Podobně tetřívek tokal u mého krytu na kopečku (na stržené zemině). Pohnout se však nedalo...

Tohle se jistě stalo i vám. Zvěř je zkrátka nevyzpytatelná. Většinou je příliš daleko. Když se konečně zadaří dostat se blíž, zas je to moc blízko a podaří fotografovat se jen špatný ořez nebo se pro blízkost plachého zvířete nemůžeme hnout.

Takhle do mě téměř vrazil jelen teď v srpnu. Šel jsem vysokou travou a tušil, že kolem budou teď po ránu zalehnutí jeleni. A byli. Do poslední chvíle však šustění trávy způsobené mým postupem nepřisuzovali člověku. Až mě nakonec prozradil pach. Starší z jelenů, který mě nejspíš navětřil, vyrazil ihned správným směrem, tedy ode mě. Mladší však díky vysoké trávě vyráží špatným směrem a jen taktak brzdí těsně přede mnou, než zamíří tím jediným správným směrem, pokouším se o snímek. Když přeci jen překvapený fotograf nějaký ten snímeček v takové situaci stihne, získá většinou už jen tzv. „prdelovku“, což je naprosto přesný výraz, který vymyslel vynikající fotograf zvěře, Rosťa Stach.

Ještě si vzpomínám na jiný zážitek. Měl jsem fotokryt postaven přímo ve vodě, tak aby vycházející sluníčko nasvětlovalo nízkým stavem vody obnažený břeh přehrady. Po chvíli se objevili očekávaní bahňáci. Snímečky jespáků, kulíků, vodoušů přibývaly, a já si liboval, jak dobře jsem to dnes vymyslel. Všeho ale jen do času, jak se říká…

Idylku náhle přeruší nečekaně silný zvuk za mými zády. Až jsem se lekl. Mohutné šplouchnutí vody mě donutilo rychle se otočit. Co jsem skrze oka maskovací sítě spatřil, mi vyrazilo dech. Jen několik metrů za mnou seděl téměř až po ramena do vody zanořený orlovec říční. Co teď? Nakonec odolávám pokušení vyjmout fotoaparát ze stativové hlavy a rozhoduji se „jen“ dívat. Říkal jsem si tehdy, že bych jej jistě vyplašil, jelikož moje maskovačka byla jako řešeto. Následující vteřiny jsem se tedy kochal nádherou jedinečného lovce ryb. Párkrát jsem ještě musel pracně odhánět myšlenku na onen přesun fotoaparátu, který teď mířil na úplně prázdný břeh. Bahňáci pochopitelně zmizeli. Během odletu dravce jsem pak zalitoval naposled, ale rozhodně nevíce. Při vzletu z vody dravec v protisvětle namaloval na plátno mé šedé kůry mozkové obraz, na který nikdy nezapomenu. Tanec světla na kapičkách vody a smáčeném peří vzácného dravce nedokážu slovy popsat…    

Ilustračně přidávám alespoň jeden diák ze stejného místa a období...

Sportovci aneb co by, kdyby...

Tak vidíte. Je tu i někdo další, kdo občas mívá pech:-). A to ještě není vše. Samostatnou kapitolou v nekonečné knize mých fotografických nezdarů mohou být provozovatelé nejrůznějších „lesních“ aktivit. Věřím, že v tomto ohledu rozhodně nejsem sám. Zejména v poslední době se sesportovci roztrhl pytel. Tak například…

Asi většina fotografů jelení zvěře by si ji přála vyfotografovat ve vodě. Sní o tom, jak by asi vypadal snímek jelínka, krkem rozrážejícího jinak klidnou hladinu rybníka a plavícího se přímo k přední čočce objektivu. Váha paroží táhne svalnaté tělo dolů ke dnu, takže hlava je jen nízko nad hladinou. Chřípí se chvěje námahou. V očích jelena je znát strach z neznáma pod jeho kopyty. Věřte nebo ne, ale možná právě takový snímek jsem skutečně pořídit mohl, kdyby….

Je to už celkem dávno. Vracel jsem se loudavým krokem z ranního fotolovu, tělo rozlámané od trpělivého, ale marného čekání na vysokou. Netrápím se tím. Vždyť tohle se mi stalo už tisíckrát. Snad jen okamžiky, které jsem mohl strávit doma s dětmi, mi teď ještě víc chybí. Tělo však stejně potřebuje dobít baterky, a tak se kochám pohledem do sluncem prozářené krajiny. Vše kolem překypuje životem. Temně modré palice vlčích bobů se komíhají pod váhou bramborníčků, stříbro na křídlech vážek hází prasátka do kraje. Radost pohledět. Můj zrak líně sklouzne k hladině nedalekého rybníka. Hladina je však na bezvětrné ráno nějak podezřele zvlněná. Pátrám po původci vodních letokruhů a skrze listí břízy spatřuji jelení tlupu, jak se plaví právě mým směrem, k mému břehu. Takřka ve stejný okamžik klesám k zemi, jako zasažen neviditelnou zbraní. Snad mě nespatřili? Vybaven jen fotoaparátem, nechávám batoh za sebou. Pospíchám, abych jelenům ještě stačil nadběhnout a počkal si na ně na břehu. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale i přes přehlednost terénu a spěch jsem už téměř na místě. Za mými zády však náhle vnímám zvuk motorů. Rychle sílí. Ohlížím se. Po prašné cestě se blíží motorkáři. Sakra, co tady chtějí už teď, ráno? Následující pohled na jeleny patří už jen rychle vzdalujícím se krasavcům.

Opět jen ilustračně přidávám nepovedené snímky jelenů...

Ano, motorkáři jsou dnes problém. Právě díky nim, jsou teď před každým vjezdem do lesa závory. Nedávno mi však focení pokazil ještě jiný, v lese ještě neobvyklejší dopravní prostředek. Mířil jsem stinným příkrovem lesa do míst, kde jsem před týdnem spatřil odpočívat orlovce. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli na místě nebude i po týdnu. Opatrnými pohyby jsem zkracoval vzdálenost k předpokládanému místu jeho posledního výskytu. Už jsem téměř tam, když tu se ke mně z dálky blíží neznámý zvuk. Auto? Tady? Vždyť tu nejsou silnice, odpovídám si v duchu. Napínám zrak tím směrem, odkud zvuk přichází, což mě však nutí, zdvíhat můj pohled stále víš. Brzy už se dívám na oblohu. Spatřuji původce toho kraválu, který doslova znásilnil téměř posvátnou atmosféru ranního jitra tady, hluboko v lesích. Paraglider.

Přeplněn toleranci a nadhledem – snad ovlivněn okolním všehomírem, odpouštím mu vzápětí. Vždyť i on se chce jen pokochat. A třeba je to starší člověk, který už nemůže do lesa po svých. Paraglider mizí za mnou a já se vydávám opět za orlovcem. Už jsem téměř na místě. Jen neudělat chybu! Zpomaluji ještě více. Držím se jen zastíněných míst, snažím se nerozhoupat jedinou větvičku, nezpůsobit jediný hlasitější zvuk. Jsem celkem rád, že sem zvuk motoru ještě z dálky zaznívá. To se mi teď hodí, kdybych náhodou přeci jen zašramotil…

Jenže co to? Za chvíli už můžu pokojně kráčet a lámat buky. Paraglider je totiž opět u mě. Údolí se asi letci zalíbilo natolik, že se kochá znovu, a pak opět znovu. Snažím se marně, řekl jsem si. Teď, už bez opatrnosti, vyrážím vpřed a to přesně v okamžiku, kdy se z nedalekého sucharu odlepuje světlá silueta majestátného orlovce…

Prostá radost z pobytu v přírodě

Takže takhle nějak je to s tou mojí štěstěnou přátelé:-). Budiž vám můj dnešní článek motivacíJ. Diana mě má ráda nejspíš stejně tak, jako každého jiného fotografa, fotografujícího námi všemi tolik obdivovanou a zbožňovanou divokou přírodu. Každý má zkrátka přesně tolik štěstí – fotografických příležitostí, kolik si jich zaslouží. Čím? Obětováním svého času, překonáním své nepohodlnosti, trpělivostí, studiem zvyklostí zvěře či úpornou realizací často i velmi bláznivých nápadů.

Ale to všechno vy už jistě víte z vlastní zkušenosti, milí štengrující:-). Škoda jen všech těch přenádherných momentů, které jsme všichni měli na dosah, ale nebylo nám dáno… Jako by si je sama Příroda chtěla nechat pro sebe, aby nás díky nim příště zase o to víc k sobě přitáhla, nalákala nás na ně, jako mlsné dítě na bonbón, objala nás svou přívětivou náručí. A možná, že na nás tam, v zeleném tichu za městem, ještě čekají. Třeba už v blízké budoucnosti zmáčkne dychtivý prst vedený naší touhou a představivostí spoušť fotoaparátu v tom nejlepším okamžiku a tentokrát nic neselže. Na display si pak prohlédneme svůj životní snímek, na který všichni čekáme. Jak je to prosté. Jen mít trošku ŠTĚSTÍ:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka