Občas je mi kolegy fotografy v legraci předhazováno, že na mě ta bohyně lovu, Diana, nějak moc drží:-). Napadlo mě tedy, že bych mohl na svou obranu napsat nějaký textík, věnovaný právě tomuto tématu…

Pozn.: V následujícím článku jsou použity výhradně nepodařené snímky bez ořezu.

Nejdříve krátké zamyšlení

Čím to je, že některé weby se plní vydařenými snímky volně žijících živočichů, a to mnohdy až závratnou rychlostí, a jiný fotograf by si mohl nohy uběhat a oči vykoukat a pořád je to jen „veselá bída“? Je to nezměrný talent onoho „úspěšného“ fotografa, nebo snad nějaká magie?

Co se magie týče, tou jedinou magií jsou dnes v tomto fotografickém odvětví peníze. I člověk bez vlastní fantazie či jakéhokoliv talentu si snadno může zaplatit šikovného průvodce, či cesty do zemí, kde zvěř, u nás tak plachá, pěkně spolupracuje a je radost ji fotografovat.

Ale i tak někteří mí fotografičtí přátelé tvrdí, že když po snímku vyloženě prahnou – na každém kroku nepřetržitě uvažují, jak na živočicha vyzrát atd., je to špatně. Zvěř to prý z jejich chování – pachu, či co – vycítí, a o to více je pak prý ostražitá. Tak že, by nakonec přeci jen trošku té magie?:-)

Osobní zkušenost mi také říká, že ani s tím nezměrným talentem, občas na netu prezentovaným, to není až tak horké. Ono to skvěle vypadá a baby na to skutečně letí, když například muzikant na pódiu naprosto ležérně zahraje pro ostatní naprosto nehratelné sólo na kytaru. Jen on sám však většinou ví, co za tou „pódiovou ležérností“ vlastně je. Stejně je to i s fotografy. Ani tady většinou nic není zadarmo. Většinou za výborným snímkem stojí (mimo invenci) hodiny a hodiny přesně cílené dřiny a spousta sebezapření.

Když jsem učil muziku v jedné soukromé lidovce, po čase jsem dokázal nastupující malé muzikantíky celkem přesně odhadnou, co se týče prognózy jejich hudebního vývoje. Měl jsem tam děti téměř bez talentu, které donutili k hraní rodiče v rámci splnění nějakého svého pochybného rodičovského snu. Na druhé straně tu však byly i děti přirozeně talentované, kterým šlo všechno tak nějak samo. Ty však měly sklon k tomu, spoléhat se spíše jen právě na svůj talent. Poměrně složitě jsem je musel směřovat k tomu, že i oni, ač jim jde všechno téměř napoprvé, musí pravidelně cvičit atd. Pak tu byla ještě jedna skupina dětí.  Těm čas od času něco nešlo, ale pod dobrým vedením a především svou vlastní pílí, se brzy naučily téměř vše potřebné.

Co myslíte, které z dětí to dotáhly nejdále? Máte pravdu. Je to ten poslední případ. Ideál je samozřejmě spojit talent s pílí. Přesně takoví muzikantíci se později sejdou na konzervatořích, kde je může odlišit od všech jejich víceméně stejně talentovaných kolegů už jen ještě větší píle, osobitý přístup, ale někdy i štěstí.  

Pod pokličkou

I já patřím spíše k těm, kteří zkrátka „cvičit“ musí nebo spíš chtějí. Baví mě se o zvěři dozvídat nové věci, ať už v knihách, či přímo v terénu, jsem nucen si občas něco přečíst v návodech k technice či SW, rád zkouším nové věci a postupy. Svých poznatků se pak snažím v terénu využít ve prospěch fotografie. Především se však snažím užít si pobyt v přírodě! 

Drahý fotoaparát pro wildlife, kterému se nedá téměř nic vytknout (trojkový Mareček), také nevlastním dlouho, takže se pojďme mrknout spíše na to „moje“ štěstí:-). Fotografujeme přece jen divokou a mnohdy velmi plachou zvěř a zejména u ní by to úplně bez občasného štěstí skutečně nešlo.

Pokusím se vám tedy nastínit, co se děje konkrétně u mě právě v onom nepublikovaném období, mezidobí, mezi jakžtakž povedenými snímky. Myslím si, že trošku upřímnosti nikdy neuškodí. Současně věřím, že takový, i když trošku recesisticky míněný text, může být motivační pro ty, kdo si třeba doposud bláhově mysleli, že těm ostatním na netu to jde úplně samo a bez úsilí, zatímco jim ten skutečný fotografický talent nejspíš chybí…

Počasí, fotografovo prokletí

Také se vám stává, že dokud máte spoustu práce doma či v zaměstnání, skrze okno se na vás svým nevinně rozzářeným úsměvem tlemí škodolibě sluníčko, a pak, když konečně přijde víkend, či jiné volno, a vy si natočíte budíka na pátou ráno, vzbudíte se do pošmourného rána s mrholením? Mně tedy ano. V takovou chvíli rozum velí zůstat doma, pěkně v teple a s rodinou. V hlavě však hlodá „fotočervík“ s neodbytnou otázkou: „Kdo ví, kdy budeš mít zase volno…“. Odhodlaní dobrodruzi mého ražení se nakonec často nechají ukecat a vyrazí. „Vždyť i snímek jelena pořízený v dešti může být velmi zajímavý,“ zní bláznova obhajoba v hlavě, když ve spěchu zamyká dveře bytu.

Celý den se pak lopotíte v dešti, oblečení už na mnoha místech prosakuje a na boty se lepí bláto. Nakonec přeci jen najdete toho svého zalehlého jelena, bravurně se k němu dostanete na pár kroků – přes zadek by šel plácnout. Stále však není vidět hlava. Pískáte na něj, mlaskáte, ale hlavu zkrátka neukáže. Nezbývá, než v tichosti odejít, což se mi stalo nejen u jelenů, ale i u srnců (Předpokladem je samozřejmě dobrý vítr). 

Úplným opakem zas může být prosluněné srpnové ráno, s jediným údolím zalitým nizoučkou mlhou – totiž tím, kde se právě nacházíte. V takovou chvíli jde romantika stranou. Když se pak konečně mlha před objektivem rozplyne, vzduch se zase díky rozdílu teplot vlní tak, že rozmazaný snímek kamzíka nebo srnce nezaostří ani nejlepší SW. 

O chumelenici by se dalo také dlouze vyprávět. Jak špatně se v takovém nečase fotografuje orel mořský, který v naději na úlovek krouží nízko nad podivným pískajícím tvorem (já celý v bílém a se srnčí vábničkou vprostřed zasněženého pole) poznáte na následujícím snímku…

Také nesnesitelná zima často vyžene zalehlého fotografa v ten nejnevhodnější okamžik. Čekal jsem loni ve stěně lesa, před sebou padlinu vysoké. Čerstvý sníh byl rozrušen desítkami stop krkavců. Byla naděje, že i dnes ráno se vrátí. Navíc jsem zde několik dní nazpět spatřil orla mořského! Kdyby se tak ukázal, znělo mé nevyslovené přání… Krkavci se objevují brzy po zaujmutí pozice za nízkými větveni smrku. Náhle se však mihne nad padlinou velký temný stín. Krkavci jsou naráz fuč. Jediným vysvětlením situace je přílet orla. Trpělivě proto čekám – hodinu, dvě, tři… Problém je, že tady v lese se ani po východu slunce nijak neoteplilo. Tu předposlední, pátou a skutečně nekonečnou hodinku, už systematicky zatínám různé části těla, abych se pokusil alespoň nepostřehnutelnou prací svalů zahnat neodbytný chlad. Orel však stále na padlinu nesedá. Víra mě však neopouští. Určitě tam někde nade mnou musí být. Proč by se jinak krkavci nevrátili?

Sám bych tomu nevěřil, ale ještě další hodinu „v mrazáku“ pod větvemi s posledním vypětím sil vyčkávám. Neděje se nic! Dýl už to nejde. To už bych zdravotně zle odskákal, říkám si rozumně v duchu (asi tak o tři hodiny později, než to rozumné byloJ). Vystupuji zvolna – tělo naprosto ztuhlé – před stěnu lesa s nadějí, že stejně už nic nepokazím. Pohlédnu vzhůru. Je tam! Sedí na špici osluněného smrku. Odlétá. Možná už za minutu, možná už jen za hodinu, by se snesl přímo přede mě. Déle už to však nešlo. Kdepak ses Diano, toulala:-)?

Když zlobí technika

Jindy zas vyjde naprosto dokonalé ráno bez deště, sněhu i mlhy. Vyskočím z postele čilý jako horský pstruh a už cestou na vytipované místo střádám všechny možné plány užitečné pro pořízení vysněného snímku. Těším se, jak mi to dnes, po mnoha neúspěších, konečně všechno krásně klapne. Zdálo by se, že se už nic nemůže pokazit. Vždyť i foťák s objektivem jsem pečlivě den předem pečlivě vyčistil a kartu vysypal do PC.

Co je to však za divný zvuk? Autíčku se dál nějak nechce. Defekt! Při výměně jedné pneumatiky mě ještě euforie neopouští. To je na Dakaru běžné, říkám si. Rezerva je v autě a sluníčko skryté těsně za obzorem také ještě dává trošku času. Rychle pokračuji dál. Známí zvuk podruhé… Druhý defekt na druhém kole jen o pár metrů dál však i sebevíc nadšeného fotografa „Dakaristu“ dokonale zchladí. Další rezerva už v autě neníL. I tohle už jsem zažil. Navíc, pozdní návrat bez snímku na kartě se doma těžko vysvětluje.

Ještě horší však bylo mé nedávné najetí do nevinně vyhlížejícího pramínku vody. Nakonec z toho byly 3,5 hodiny vyprošťování, bláto opravdu všude a jen následující snímky…

Nejen naši plechoví miláčkové se však kazí. Někdy, nejčastěji v tu nejnevhodnější chvíli, selže i sám fotograf nebo jeho fotoaparát. Například určitě nejsem první, komu se na delší cestě (bez přístupu k PC) stalo, že s blížící se zvěří stále pořizoval tzv. „snímky pojišťováky“ přesně do okamžiku, kdy fotografovaná zvěř zastavila na tom nejfotogeničtějším místě. To je přesně TEN okamžik…kdy je karta FOOL:-). 

Ještě přidám k dobru jeden zážitek. Čekal jsem v zimě v dřevěném krytu… Je únor, čas liščího kaňkování. Za tenkou překližkovou stěnou zuří teď, brzy po ránu, silný mráz. Krkavci u újedi přede mnou mají peří postříbřené nočním chladem. Stále je však málo světla, na to, abych je vyfotografoval. Jsou tu brzy, aby v tomto čase hladomoru předstihli ostatní dravce a především lišku, na kterou tu dnes čekám já. Slunce konečně vychází. Hnědá barva zadní stěny krytu přitahuje sluneční paprsky natolik, že je brzy uvnitř krytu docela teplo a příjemně. Pořizuji první snímky krkavců a později i káňat. Liška však nikde.

Tříhodinové fotografování krkavců mě motivuje ke kreativitě. Což tak zkusit pár portrétíků? Rozhoduji se nasadit telekonvertor. Odnímám tělo fotoaparátu z objektivu a vzápětí si uvědomuji svoji chybu. Čočka objektivu je v mžiku orosená. Bodejť by ne, když je kryt téměř vzduchotěsný a je v něm takový rozdíl teplot i vlhkosti oproti venku, nadávám si v duchu. Sahám po hadříku, abych čočku v rychlosti osušil, ale všímám si něčeho, co mé počínání nečekaně přeruší. Skrze čočky objektivu bez nasazeného těla fotoaparátu spatřuji, jak se před ním pohybuje nějaká rozmazaná rezavá skvrna. Mrknu přes okno krytu právě v okamžiku, kdy si sestra liška odnáší velké sousto zvěřiny někam mimo jeho dosah.

Většinou však nezklame uživatel techniky, ale spíše zlobí technika sama. Ne že by se třeba přímo pokazila. Zejména ta lacinější se spíše nedokáže poprat se špatnými světelnými podmínkami. Různě to neostří nebo špatně exponuje, jindy zas strašně šumí.  Vzpomínám na celou řadu jedinečných momentů, které se nepodařilo zachytit, právě kvůli nedostatku světla.

Jednou jsem v rychlosti následoval přes paseku páreček zamilovaných daňků, až mi vběhli do tmavého lesa. A právě zde byla daněla náhle svolná. Daněk ihned začal s pokládáním a já s fotografováním. Jedinečný wildlife zážitek! Škoda jen, že tehdy bylo tak málo světla (asi nejčastější věta fotografa přírody:-). Zkusit jsem to samozřejmě zkusil, ale rozpohybované snímky tenkrát ani stativ nezachránil…

Ještě jeden průšvih s technikou a kamzíkem jsem popsal také zde.

Foto a text: Štěpán Mikulka