Co se týče cvrčilky slavíkové, s tou už je setkání v podhůří Jeseníků velmi obtížné. Vyskytuje se totiž do výšky jen cca 600 m n. m. a k životu potřebuje již rozsáhlejší travní porosty, především rákosiny. Těch je však u nás poskrovnu. Rovněž i cvrčilek slavíkových je oproti oběma dalším našim druhům výrazně méně. Dá se říci, že se k nám stále jen šíří. Dvě zásadní vlny osídlení ČR proběhly teprve nedávno (druhá poloviny 19. století). Pokud však cvrčilky mohu mezi sebou laicky srovnat, věřím tomu, že s ohledem na její progresivitu se bude úspěšně šířit i nadále. Jen jí to musí umožnit člověk. Mnohé mokřiny jsou stále zbytečně vysoušeny. Možná se však blýská na lepší časy. Pokud budou muset zemědělci nechávat část své půdy ladem, k čemuž se snad konečně schyluje, snad se rozhodnou právě pro uvolnění podobných, pro ně nezajímavých podmáčených biotopů. To, co je pro zemědělce naprosto nezajímavou lokalitou, podobně jako je nezajímavý přírodě blízký les či prales pro velkou část lesníků, to je kolébkou pro rozmanitý život všeho druhu. Je to jen pokrok nebo až přílišná touha po stále větším zisku, co žene hospodáře proti posledním kouskům přirozeného prostředí? Zpět však ke cvrčilce…

Za cvrčilkou slavíkovou

Na samém okraji jednoho jihomoravského rozsáhlého rákosového porostu zaznamenávám hlas cvrčilky slavíkové. Jako můra za světlem, mířím za ním. Brzy však v rákosí ztrácím orientaci. Nedaleko však slyším šplouchání vody, čehož se snažím využít k tomu, abych se zorientoval. Jaké je mé překvapení, když přicházím k bobří hrázi. To právě přes její horní okraj šplouchá jinak líně tekoucí voda zavlažovacího kanálu. Rozhoduji se zde zůstat do tmy. Jednak cvrčilka slavíková v tomto čase zpívá intenzivněji k večeru a jednak budu mít třeba štěstí i na bobra, který se v posledních desetiletích rychle vrací do naší přírody.

V naprosté tichosti si užívám přicházejícího večera. Mlčenlivý jsem zde však pouze já. To, co se s přicházejícím večerem kolem mne rozeznívá, lze bez nadsázky nazvat explozí života, radostnou oslavnou vřavou. Nesčetné hlasy ptáků a žab se mísí s hlasy všudypřítomného společenství hmyzu. Uvědomuji si, že pobyt v takovém prostředí mě neskutečně uklidňuje. Jakoby mě prostupovalo nějaké nedefinovatelné osvěživé záření, které hojí veškeré rány civilizace v mém těle. Ve městě se necítím zcela ideálně, a to i přesto, že města jsou pro dnešní život člověka bezesporu velmi praktická. Vnitřně však cítím jakýsi nedefinovatelný rozpor s tímto svým životním prostředím. Zejména po návratu ze svých delších cest divočinou, kdy se smysly osvěží a mysl rozjasní a vyčistí, vnímám, že to není to pravé ořechové. Takovýto dnešní večerní koncert je pak pro mě doslova svátkem – balzámem pro duši. Možná, že to bude znít bláznivě, ale ruch velkoměsta, v němž převládají zvuky továren, aut, vlaků, houkaček, mobilů, zkrátka zvuky technické nad hlasy lidí, na mě působí mnohdy spíše depresivně. Mé podvědomí v takové chvíli jasně cítí, kudy cesta lidstva vede a kudy ne...

Z pocitu blaženosti a té trošky skličujících úvah mě vytrhává nepatrný pohyb v rákosí. Není to však cvrčilka. Ta je slyšet stále ještě opodál. Navíc je to velmi nízko, téměř ve vodě. Na hladině se dělají nepatrné kruhy. Něco se blíží k otevřené hladině. Zaměřuji teleobjektiv směrem, kde tuším neznámého živého tvora. Okamžik na to přeplouvá přes úzký bobří kanál chřástal vodní. O tomto tichošlápkovi rákosin málokdo ví. Jen jeho hlasu podobající se hlasu podsvinčete, nelze přeslechnout. Překvapivě se mi daří pořídit hned několik snímků. Rychlé ostření třetí řady pětkového Marečka tedy není žádnou fámou. Prohlížím na display ještě nevychladlé snímky a zdá se, že minimálně jeden záběr je také ostrý. Zvedám oči od právě zachycené divočiny a opět pohlížím do té skutečné.

Ve správný čas, na správném místě

Uvědomuji si, že mě má cesta za cvrčilkou slavíkovou nemohla přivést na lepší místo. Kanál je zdá se přirozenou migrační zónou všeho živého, co potřebuje nějaký prostor a přehled. Už za okamžik se ke mně blíží další návštěvník. Je to ondatra pižmová. I když není našim domácím druhem, naprosto v Evropě zdomácněla. Její hrady tvořené zbytky orobinců a rákosin zdobí nejednu mokřinu. Jen bobři ji pro její oblibu v hrabání občas nemají rádi.

Jen chvíli po ondatře se objevuje další tajemný obyvatel rákosin. Slípka zelenonohá. Co je to let, kdy jsem ji viděl naposled, na našem mokřadu na Kočkách. V hlavě se mi vynořují dávno zapomenuté pocity. Tehdy se přiblížila ke mně velmi blízko. Pro kluka, právě propadajícího kouzlu fotografování divoké přírody, to byl velký zážitek. Čekal jsem tehdy na ledňáčka. Když snad metr ode mě vystoupila slípka z vody a já spatřil její až nepřirozeně zelené nohy, na ledňáčka jsem zapomněl. Ještě při prohlížení diáku dávno po tom jsem této bizardní barvě nemohl uvěřit. Pod vodou je to tedy pěkná parádnice. Dávno zapomenutý hlas slípky mě vrací zpět z mých fotografických začátků do reality. Právě včas. Nakonec pořizuji snímeček nejen její, ale i právě proplouvající lysky a potápky malé.

S vědomím, že už jsem snad vyfotil vše, co v mém blízkém okolí mohlo být, konečně pouštím hlas cvrčilky slavíkové. Snad je ten správný okamžik. Takřka v zápětí zaslechnu nedaleko hluk křídel. Je u mě! Není nijak plachá. Hbitě prolézá skrze stvoly rákosí, až je mi na dosah. Kochám se pohledem na její tmavé oko a tmavě hnědé zbarvení pláštíku. Tohle ale nepotřebuji. Na tak krátkou vzdálenost nejsem schopen ostřit. Nakonec mi přeci jen dovoluje pořídit několik snímečků. Je skutečně o poznání tmavší než oba další druhy. Také se mi zdá malinko mohutnější. Není asi jednoduché obstát v těsné blízkosti početné komunity rákosníků, kteří mi tady každou chvíli přelétají nízko nad hlavou. Když pak zaslechnu její hlas v těsné blízkosti, je mi stále víc jasné, že tahle cvrčilka se neztratí. Tlukot doléhající na mé ušní bubínky je až nepříjemný. Brzy se však vzdaluje.

Se sluncem za zády

Blíží se večer. Nízké slunce mám přesně za zády. „Teď kdyby se přede mnou objevil bobr,“ říkám si. Místo něj však spatřuji ve stínu rákosového podrostu pro mě na tu vzdálenost neidentifikovatelného malého savce. Snažím se odhadnout jeho velikost. Vypadá skoro jako mladá ondatra, ale ta ouška… Nakonec tipuji na nějakého hryzce či hraboše mokřadního. Rozhoduji se ještě zůstat, ačkoliv jsem zde již nejméně tři hodiny. Přeci teď nemůžu odejít...

S přicházejícím soumrakem se však zdá, že už pohyb v mé blízkosti ustává. Oddávám se geniu loci tohoto pozoruhodného místa. Krajem voní přicházející léto a v nedalekém hájku šustí dosud ještě čerstvě zelenavé listí topolů a moruší. Nad rákosinou přeletěl moták a z nedalekého pole ke mně zaznívá počítání křepelky přerušované hlasem vyrušeného srnce. Co víc si v takový okamžik přát? V duchu děkuji Dianě za svá nová dobrodružství a v nastalé euforii si málem vyplaším husí rodinku, která s přicházejícím večerem vyrazila za potravou. Opatrně se krčím za stvoly rákosu. Rodinka nikam nepospíchá. Dospělá husa uždibuje kousíčky převislých stébel sklánějících se nad hladinou, jakoby se chtěly napít. Mláďata v prachovém peří ji napodobují a také se na nich krmí. Rodinná idylka.

I tak se nemůžu ubránit pocitu, že husy jsou jakoby stále připraveny zmizet v neproniknutelné hradbě rákosí. „Aby taky ne,“ říkám si téměř nahlas. Vždyť právě člověk je úhlavní nepřítel husí. Tisíce jich padnou za oběť podivné lovecké vášni v období podzimního tahu. Ani na to nechci dál myslet. Tak ať tyhle ty na podzim doletí, přeji jim, když zvolna vplouvají do rákosové džungle. Posledním překvapením, které mi přináší bobří kanál, je opatrný polák velký. Ten jediný, ze všech dnešních tvorů, nemá k mému maskování stoprocentní důvěru. Možná se mi to jen zdá nebo to způsobuje světlý horizont za mými zády, ale vypadá to, že mě vidí. Pořizuji alespoň dokumentární snímek. Polák mizí v rákosí. Je čas zmizet také, říkám si v duchu. Balím nádobíčko a za sebou nechávám jen malý kousek ušlapaného a nevábně vonícího bláta – který mi byl po několik předchozích okamžiků lóží toho nejluxusnějšího divadla.

Foto a text: Štěpán Mikulka