Začátek roku 2013 jsem strávil pracovně. I přesto, že jsem od PC vnímal za oknem velmi neobvyklou zimu, spíše jsem jen pěkně z teplíčka domova odhadoval, jak je v tomto čase divokému zvířectvu krušno. Byl jsem si vědom toho, že se v bělostných lesích a lukách za městem odehrává mnoho dramatických okamžiků a více méně jsem tuto myšlenku v sobě spíše tlumil. S ohledem na svůj „kamzičí projekt“ bych stejně nemohl odejít, takže by mě to jen zbytečně mrzelo. Utekla mi tak i spousta netradičních okamžiků, jako například srnci vytloukající na sněhu… Žil jsem v jiném světě – na monitoru mi poskakovaly červnová kamzíčata, srpnoví srnci atd. Jen neustále doplňované krmítko za oknem mi přinášelo kusé obrazy letošní zimy. Věděl jsem jen, že ta letošní je skutečně velmi krutá.

Žil jsem zkrátka v jiném světě, tak jako mnoho lidí zcela běžně. Na monitoru mi poskakovala červnová kamzíčata či srpnoví srnci. Jen neustále doplňované krmítko za mým oknem mi přinášelo kusé obrazy letošní zimy. Tušil jsem jen tolik, že je velmi krutá.

I z toho důvodu jsem byl rád, že jsem v průběhu zimy a v jejím závěru mohl ve spolupráci s městem dotáhnout některé již dříve rozjeté akce. Instalace megakrmítka v bruntálském parku a pozdější rozmístění 20 ks ptačích budek bylo alespoň drobnou pomocí pro malou část strádajících divokých tvorů. Vždyť jen na malém krmítku u mně doma padl za zimu pytel slunečnice a pytel obilí. V závěru zimy jsem nakonec přeci jen nevydržel a několikrát vyrazil, a právě odtud pochází několik mých následujících zážitků a záběrů…

Oči si v nitru lesa příjemně odpočinuly od monitoru a také tělo konečně dostalo tolik potřebnou dávku pohybu. Některé obrazy mi však zůstanou v hlavě nadosmrti… Například dvouhodinový výstup do Jeseníků mi umožnil spatřit nejen konečně živé kamzíky, ale i překrásné jitro pod Velkou kotlinou nebo volajícího sokola na starém sucharu. Překvapilo mě, že přiletěl i přes tuhou zimu tak brzy. Nakonec jsem však snímek nevyfotografoval. Bylo devatenáct pod nulou a technika zlobila. Krátký záběr kamery, kterou jsem nekonečně dlouho rozmrazoval pod bundou, zatímco si sokol čechral peří v ranním slunci, jsem však přeci jen pořídil. Do smrti asi nezapomenu na tu nádheru, ale také na třesoucí se ruce a mrznoucí tělo zahrabané v hlubokém sněhu tam ve skalách.

To zážitek s čápem bílým byl už o mnoho příjemnější, i když stejně silný. Byl to zase jen krátký výlet „naotočku“, tentokráte již na samém sklonku zimy. Šel jsem omrknout bažinu za městem, kde se v tomto čase v předchozích letech již naháněly pářící se ondatry a schylovalo se ke skokaním svatebním rejům. Po příjezdu na místo, kterému už dlouhá léta říkám „Kočky“ podle charakteristických trsů trav nad vodou, jsem zjistil, že hladina je stále spoutaná ledem. Šel jsem tedy obeznat jen několik stop, které by mi mohly prozradit něco málo z předjarního života bažiny. A dobře jsem udělal, že jsem z vyhřátého auta vystoupil. Kochal jsem se pohledem na krajinu utápějící se v ranních paprscích dosud ještě slabého dubnového sluníčka, když jsem si všiml čápa stojícího na vzdálenějším konci bažiny. Instalace stativu s kamerou byla dílem okamžiku.

Dychtivě přitahuji zoomem vzdálený obraz. Až mi mráz přeběhl po zádech… Černé peří čápa je dosud pokryté jinovatkou po mrazivé noci. Čáp se natáčí ke slunci, aby si nahřál záda. Využívám dosud ještě nosného ledu na bažině a postupně se dostávám k čápovi na slušnou vzdálenost. Nechtěl jsem však pospíchat, abych čápa unaveného mrazivou nocí a dlouho cestou zbytečně nerušil. Tak jsem možná přišel o životní snímek, ale byl by to snímek za každou cenu, a to já celkem nerad. I tak jsem s čápem strávil kouzelné okamžiky. Když trochu rozmrzl, vydal se trochu marně hledat něco k snědku a dokonce vyrazil i přímo ke mně. Jen jediné mě mrzelo. K dispozici jsem měl pouze mé prastaré „dvacetdéčko“, jelikož padesátka byla pokažená. Možná, že právě onen starý fotoaparát z mých digitálních začátků mi přinesl tohle nevšední dobrodružství.

I skokanů a ropuch jsem se na rozdíl od čápa nakonec dočkal. Bylo to v čase, kdy okraj bažiny odtál v tenkém pásu kolem celého břehu. Po sněhu poskakovaly první červenky a u břehu se ohřívaly čtyři štiky, které šly právě do tření. Na orobinci si svým zvučným hlasem prozpěvovala první pěnice černohlavá a ze vzdáleného olšového hájku volal krutihlav. Bohužel ani tady nebyl dostatečný časový prostor k tomu, abych zachytil jedinečný moment, kdy se vzácně a jen nakrátko letos setkali skokani s ropuchami na jediném místě.  Jen černý čáp s volavkou popelavou toho byli svědky. Chvíli jsem se zahrabal do hromady klestí na břehu, abych na nepočkal, až se oba vrátí, ale bez úspěchu. Nakonec mě vyhnala zima…

I do Jeseníků však nakonec jaro dorazilo. To už na jižní Moravě kvetl zlatý déšť a v loužích na polích se dávno procházeli poutníci bahňáci. U nás se teprve skrze poslední zbytky sněhu prodíral houževnatý devětsil. Nad ránem vysokým hlasem houkal kulíšek, naše nejmenší sova, když jsem tam šel zhruba před týdnem.

Už o týden později však díky raketovému nástupu letošního jara téměř všechen sníh zmizel. Horská mraveniště ožila miliony dotyků mravenčích nožek a na slunných místech zavonělo téměř až léto. Jen omamný dech lýkovce jedovatého napovídal, že je časné jaro, jaro, které jsme všichni tak toužebně očekávali.

Foto a text: Štěpán Mikulka