Bulharská exotika aneb jak mi Zagorka zachránila život

Jen málokdo z těch, kdo mě znají, by si mě dovedl představit, jak polehávám na pláži a jak jen tak, nečinně, vystavuji své obvykle zcela „zamaskované“, a proto dnes docela bílé tělo, blahodárným slunečním paprskům. Naštěstí k těmto mým blízkým, kteří mě takto dobře znají, patří i má žena:-). Ta proto nebyla ani moc překvapená, když jsem jí v druhé půli naší letošní svatební cesty do Bulharska (rozuměj po desíti letechJ) jednoho dne sdělil, že bych mé neustálé šnorchlování vyměnil za něco, no, jak to říct?, trošku akčnějšího. Zazněl akorát dotaz na cíl mé cesty, který už stejně sama nejspíš znala. Určitě si totiž už v letadle dobře všimla, jak jsem hlavou málem vysklil jedno z okének Boeingu, když jsem nad Burgasem zahlédl nějaká ta soliska naplněná bezpochyby ideálně mělkou a pro ptáky úživnou vodou. Její úvahu jsem potvrdil slovy, že jedu jen pár zastávek autobusem směrem k Burgasu a do tmy že jsem zpět. Přívětivě (rozuměj útrpně) se na mě usmála, jelikož si právě šla po obědě lehnout v našem klimatizovaného apartmá, zatím co já jsem si připravoval z citrónu a vody zásobu tekutin pro chvíle nejvyšší nouze. Venku, za okny, kam jsem se již za několik minut chystal vyrazit, bylo totiž vysoko přes čtyřicet stupňů! Dokonce i odolní mořští racci unyle a s vyplazenými jazyky vysedávali ve stinných částech města, aby nabrali dech. Já sebral do plic také trochu toho vnitřního příjemného chládku, petku s kyselou vodou, focení, lísteček s odjezdy autobusů a statečně jsem vyrazil.

Pětačtyřicet stupňů v rámci jednoho měsíce

Autobusovou zastávku jsem našel velmi brzy. Byla prázdná. Bodejť by ne. Nechtěl jsem totiž nechat nic náhodě, a tak jsem dorazil již dvacet minut před odjezdem autobusu. Polovinu tohoto času jsem srdnatě postával přímo u cedule zastávky. Těsně před úplnou dehydratací jsem však zalezl do stínu jedné z nedalekých budov a vzpomínal na svěží Norsko, kde při mém pobytu před necelým měsícem ještě poletoval sníh. Autobus se dostavil na čas, a tak jsem brzy usedl na jednu z volných sedaček. Trošku překvapením pro mě bylo to, že řidič odmítl mé upřímně nabízené peníze. „Když nechce, tak nechce,“ řekl jsem česky a jal se plnými doušky užívat chladného vzduchu klimatizovaného autobusu. Brzy však byl u mne nějaký opálený výběrčí a má radost z dobrého „obchodu“ byla ta tam.

Přes kouřové sklo jsem pozoroval čilý ruch v ulicích měst a vesniček, až jsem dorazil do míst, odkud bych to měl mít k soliskům a bažinám nejblíže. Už cestou, když jsme projížděli kolem, jsem rekognoskoval terén. Spatřil jsem mimo drobné a střední bahňáky i něco většího. Neznámé siluety však rychle zakryl „ujíždějící“ rákos. Nejspíš to byly kolihy nebo tak něco, říkal jsem si, když jsem vystupoval z autobusu. Mé dosud ještě konstruktivní úvahy náhle ukončila „facka“, kterou jsem dostal od ovzduší vně autobusu. Pokus o plánovaný autostop selhal. Měl jsem tedy před sebou ještě poměrně dlouhou cestu po hlavní bulharské magistrále.  Chvíle nezáživného pochodu jsem si krátil hledáním mandelíků podél cest a pojídáním špendlíků či rynglí. Musel jsem se však spokojit pouze s ťuhýky.

Cesta uběhla rychle a já se měl brzy dozvědět, kteří že to velcí bahňáci odpočívali na mělčině. Výhled mi dosud zakrýval třímetrový rákos, kterým jsem se k místu blížil po úzké pěšince. Kavyly se s chutí zakously do mých ponožek a ovádi do mých ramen. Snažil jsem se někde najít alespoň malou skulinku v zelené hradbě rákosu, abych si udělal představu, jestli jsem alespoň přibližně na vytipovaném místě. Připadal jsem si jako v samém srdci Dunajské delty. Proto jsem okolní jednotvárné krajině zvolna začal přicházet na chuť. Delta je místo, kam bych se chtěl někdy podívat. Nad hlavou mi náhle prolétají tři ptáci, kteří jsou mi odněkud povědomí. „Odkud já je ale…, co to je?“ Z rákosí mě zdraví desítky rákosníků velkých, u nohou mi poletují přenádherní otakárci ovocní. Avšak to, co jsem měl už jen za několik okamžiků spatřit, mělo jejich křehkou nádheru pro tento okamžik ještě trumfnout…

Bulharské Okawango

Několik desítek metrů přede mnou se rákos rozestupoval. Abych si osazenstvo bažiny nezradil, zalezl jsem do rákosu mimo pěšinu raději už teď. Postupoval jsem teď mnohem pomaleji a s větší námahou. Krůpěje potu na mém čele se slily do několika bouřlivých potůčků. Přede mnou se však začala zvolna otevírat nádherná laguna. Její osazenstvo mi v jediném okamžiku doslova vyrazilo dech. Naráz jsem zapomněl na všechny dosavadní „útrapy“. Pisily a tenkozobce či nějaké další teplomilné druhy bahňáků, jsem čekal, jelikož už jsem na podobné lokalitě tady v Bulharsku byl i před těmi desíti lety. Rozhodně jsem ale nečekal, že tady budou v takovém množství. Stojím bez hnutí a následující minuty sleduji desítky pisil čáponohých – odrostlých mláďat s rodiči, čejky chocholaté, břehouše černoocasé, volavky stříbřité a mnoho dalších druhů. V zápětí jsem dostal odpověď i na svou otázku týkající se velkých bahňáků. Na jedné z mělčin postává trochu líně a trochu majestátně pták, kterého si nelze s jiným splést. Ibis hnědý!

Jestliže jsem až doposud zachovával klid, při jeho objevení jsem okamžitě dřepl do rákosu. Na několik okamžiků jsem se ani nehnul. Vůbec nemám představu o tom, jak jsou tito ibisové obezřetní. Možná, že by stačila pouze jediná vyplašená pisila a pozorování by bylo v tahu. Další cestu na okraj rákosového porostu jsem proto absolvoval už vleže. Lokty a kolena se bořily do vyhřátého bahýnka, až jsem konečně „stanul“ na místě. Odtud jsem chtěl pár hodinek sledovat veškeré dění v laguně. Slunce je ještě vysoko, a tak mám na pozorování dostatek času. V přímém slunci by fotografie stejně za moc nestály.

Třístovák Canonu versus Sigma 50-500 

Moje fotografická výbava, kterou jsem si pomalu položil na ruku jako na stativ, byla poněkud ojedinělá. Od bratra jsem si totiž vypůjčil kousek, na který jsme v podstatě oba před mnoha lety fotografovali. Jen to bylo jeho vyšší vývojové stádium – velmi slušná Sigma 50-500. Tento nestabilizovaný objektiv vlastně nahradil v bratrově výbavě jejího předchůdce a náš dávný společný majetek, Sigmu 170-500.

Většina dnešních „předních“ fotografů přírody by si o tahle skla nejspíš neopřela ani kolo a někdy nejspíš ohrnuje nos i nad lidmi, kteří v profilech webů mají techniku značek, které začínají na jiná písmena než N a C. Já si ale řekl, že zavzpomínám na staré dobré časy. Navíc se mi velmi příčí myšlenka, že ten, kdo nemá prachy, nemůže dnes být dobrým fotografem. To snad neplatilo nikdy a snad ani nikdy platit nebude. Samozřejmě, že nejsem naivní a vím, že právě ten, kdo má finance na super výbavu, web, na daleké cesty, na průvodce, maskování atd., má také mnohonásobně vyšší šanci na úspěch, než nemajetní, třeba právě začínající fotografové. I přes to si ale myslím, že tohle všechno výše jmenované je jen část tohohle našeho společného kumštu. Jsou to přeci jen nástroje, které teprve dávají vyplout čisté lidské představivosti, umu a znalostem na nekonečné moře umění. Wildlife se nikdy nestane prodejnou kurtizánou pro bohaté, pokud právě tohle budeme na fotografiích z přírody hledat.

Jestlipak i já to s touhle Sigmou ještě dokážu? V současné době používám donedávna nejrychlejší a nejostřejší objektiv na světě, Canon 300/2,8 L IS USM. Jsem už tudíž rozmazlený:-). Nikdy ale není špatné vrátit se ke kořenům, zavzpomínat. Jaké to tehdy bylo, když nám dělaly radost všechny naše výpravy do lesa, nejen ty, kdy se nám podařilo něco vyfotografovat? Mnoho současných fotografů dokáže o své technice vykládat mnohem déle a s větším nadšením, než o přírodě samotné. Navíc mnohdy právě diskuze o fototechnice jsou těmi nejčtenějšími. Je to škoda, jejich škoda…

Nečekaná společnost

Nějakou dobu jsem v tom bulharském parnu rozjímal, než mě z mých myšlenek vytrhli první blížící se návštěvníci. Jako první ke mně obezřetně dokráčel mladý kulík říční. Jeho zvědavost, či mlsnost, způsobily, že bratrovi málem přeleštil čočku jeho objektivu. Tak byl blízko. V zápětí se objevil překrásně sytě žlutý sameček konipasa lučního (žlutého). V našich podmínkách potkávám běžně konipasa horského. Tohohle krasavce však zdobí ještě mnohem sytější žluť a u balkánské morfy také černá hlavička. 

Úplně jsem v tu chvíli zapomněl na své okolí, kdyby se mi ovšem samo nepřipomnělo. Bylo to jen několik okamžiků po tom, co jsem si liboval, že i přes to, že mé oblečení hned na několika místech zespoda promoká, nijak díky okolnímu vedru nestudí. V jednom okamžiku registruji nějaký zvláštní tlak skrze maskovací šálu, do které jsem zamotán. Až jsem sebou málem škubl. To by mi ale jistě zradilo všechny okolní opeřence, kteří teď byli v mé těsné blízkosti. Nejednou po mě lezly kobylky, mravenci, ba i přímo fotografovaný objekt usedl na maskovací síť těsně nade mnou. Tohle ale bylo jiné. Zpočátku jsem se uklidňoval, že to se pode mnou jen vrtí kořeny rákosu, který občas rozhoupával vítr. Nebylo to tak ale. V jedné chvíli se tlak ozval tak důrazně a dokonce hned na několika místech, že rozhodně muselo jít o nějakou živoucí bytost. Rozhodl jsem se proto opatrně podhrnout maskovací šálu… 

Velice obezřetně, tak abych nezradil kulíka živícího se společně s konipasem jen pár metrů ode mne, jsem začal nahlížet pod šálu. A pak jsem ji uviděl! Věřte, nebo ne, po letech jsem se právě tady v Bulharsku sešel s jedním svým velmi dávným známým. Krtonožka! Prapodivný hmyzák či spíš jedno z jeho stádií, se rozhodlo, že mě podhrabou či tak něco. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tito bizardní živočichové mohli existovat i v jemném blátíčku pode mnou. Ačkoliv je krtonožka tvor nemalý, dosahující velikosti kolem 10 cm, v klidu jsem se opět natáhl do své původní polohy. Krtonožka není nijak nebezpečná.  

Ještě jedno překvapení

Netrvalo to dlouho a vlevo od sebe jsem zaregistroval pohyb něčeho světlého. Á, je to tady, říkám si v duchu. Pisila přichází! Mezi stvoly rákosu už prosvítá její bílé opeření. Skutečně nesmírně dlouhé nohy pisily, které její výšku dorovnávají dokonce až k výšce volavky stříbřité, opatrně brodí i hlubší okolní vodu. To pisile dává možnost dostat i k potravě, na kterou jsou její potravní konkurenti do slova a do písmene krátcí. Jak dlouho jsem ji neviděl? Je to mnoho let… Přeji si, aby zamířila ke mně. To se nakonec docela i daří, i když ten nejlepší okamžik mi přeci jen kazí jedno z rákosových stébel. Snímeček však pořizuji.

Všiml jsem si také, že se všechny pisily vždy znova a znova vynořují a opět mizí zpoza jednoho trsu rákosu vlevo ode mne. Jelikož bylo slunce už poměrně nízko nad obzorem a odjezd autobusu se blížil, rozhodl jsem se k opatrnému přesunu. Kryt rákosem jsem se vydal směrem k onomu rákosu. Problém byl ten, že jsem působil nějaký ten hluk. Brzy jsem však svůj pohyb synchronizoval se záchvěvy mírného černomořského větříku a bylo po problému. Byl tu však ještě jeden problémek. S mým postupem rostla i hloubka. Voda se však ukázala i zde velmi teplá, a tak jsem ji nakonec bral spíše jako příjemné osvěžení. Brzy se přede mnou rákos rozestoupil a já měl před sebou jako na dlani desítky odpočívajících pisil. K focení to moc nebylo, a tak jsem ještě pokukoval po okolí, tu není něco bližšího. Dospělý ibis hnědý byl zhruba ve stejné vzdálenosti, ale větší, proto jsem se fotograficky věnoval jemu. 

Slunce už bylo poměrně nízko, když se nad hladinou objevily tmavé siluety dvou velkých ptáků. Další ibisi, napadlo mě. To jsem se ale tentokrát velmi spletl. K mému překvapení se ke zdejšímu osazenstvu laguny přidává, pro mě zde naprosto nečekaný druh, čáp černý. Stejně tak, jako peří ibisů, také jeho tmavé perutě v zapadajícím slunci doslova září kovovým leskem. Zelená a modrá se vozí po letkách mohutných ptáků jako po bobové dráze., aby se znovu a znovu utopila v mělké vodě. Nádherná tečka za dnem úmorného vedra v bulharském Okawangu. Stahuji se zvolna zpět na pevninu. Cestou si natahuji kalhoty, které jsem si odložil na trsu rákosu nad vodou. Nevnímám štiplavé šrámy způsobené ostrými listů rákosů, které potem až pálí. V hlavě totiž plánuji ještě jeden výlet do bulharského Okawanga. Vždyť kolik takových lagun a překvapení zde musí ještě být? Jen má rodina mi to ještě musí schválit…

Okawango podruhé

Po několika dnech vzorné rodinné dovolené jsem opět na cestě zpět. Tentokráte už mám zcela jasnou představou o tom, co bych zde rád ještě viděl či vyfotil. Posledně jsem dokonce našel cestou zpět mnohem lepší cestu, než je bulharská magistrála. Tu dnes využiji. Vysedám na stejném místě, jako posledně a ještě kouknu na pozdější zpáteční autobus. Za pár desítek minut pak vcházím do rákosového ráje. Na tomto místě to však příliš nevoní. Bahno zde jakoby se kazilo. To však, zdá se, nikterak nevadí hned několika bahenním rybákům.

Tentokrát nemířím na totéž místo jako posledně. Snažím se mezi solisky či jezírky dostat skrze rákos na opačnou stranu. Cestou mě však zastavuje prolétající tenkozobec. Rovněž mě vidí a mění směr. Přes to však správně odhaduji směr jeho původního letu. Skrze rákos prosvítají desítky oslnivě bílých siluet tenkozobců opačných. Neví o mně! Ještěže si to neumí navzájem požalovat:-). Jako posledně, zvolna rovnou vstupuji přímo do hlubší vody, abych se dostal na okraj rákosin. Brzy se tak mohu kochat nádherou těchto ptáků. Podobně jako pisily, také oni mohou do větších hloubek. Občas dokonce i plavou. Tvar jejich zobáku však napovídá, že zdrojem jejich obživy bude ještě něco docela jiného nebo mají jen jinou techniku lovu.

Nad hlavou mi přelétá mladá husice liščí a v několika kruzích se znovu a znovu vrací ke mně, aby se ujistila o mém záměru. Výstřel se však ze země pod ní neozývá. Je to dobré, není to lovec, myslí si nejspíš. Čas od času zde totiž nalézám hned několik brokových nábojů. Jen těžko si však dokážu představit, co bych zde jako lovec mohl lovit. Asi bych neměl to srdce… 

Překvapení ještě nekončí 

Náhle padám k zemi. Na sousední vysychající bažince, která je až na malou mokřinku téměř bez vody, spatřuji hejno ibisů. Je jich osm. Následuje téměř nekonečné plížení k okraji bažiny. Z trávy pak dlouhé minuty pozoruji životní rytmus tohoto biotopu. Je tady velmi živo. Po vlhčích částech běhají nejrůznější bahňáci, konipasové žlutí a mnoho dalších druhů. Místo však postrádá pisily i tenkozobce. Za to však na sušších místech spatřuji pozoruhodný druh. Rázem se v myšlenkách vracím ke své první návštěvě a třem neznámým ptákům prolétajícím nade mnou. Jen několik kroků ode mne je odpověď na mou, tehdy nezodpovězenou otázku. Byli to ouhorlíci stepní. Krčím se v okrajových rostlinách rostoucích kolem bažinky a ani nedutám. Důvodem je opět skutečnost, že ani u tohoto druhu neznám jeho zvyklosti. Nerad bych si jej nějakým nešikovným pohybem vyplašil. Nakonec se mi daří fotografovat ouhorlíka stepního celkem bez problémů. Jen nečekané, téměř vínové opeření rubu samečkových křídel budu muset vyfotografovat až někdy příště. Asi hodinu pozoruji život na mokřině. Zejména ibisi se ukazují jako čilí ptáci. V jednom okamžiku už jsem si myslel, že jsem je zradil, jelikož se celé hejno nečekaně zvedlo, přeletělo mi nad hlavou a opět usedlo na jiné části mokřiny. Jen se však stěhovali za potravou. Jeden z ibisů se z hejna odděluje a odvážně se přidává k večerní akrobacii hejna špačků. Nutno říci, že mu to jde, a to i přes jeho velikost. Nikdo mi nenamluví, že zvířata jsou primitivní. Hra, kterou mnohdy vyhledávají, je dokladem jejich inteligence i schopnosti užít si život…

Odletu ibisů na druhou stranu mokřiny se rozhoduji využít. I přes to, že je mokřina zcela bez porostu, jen vodní rostliny pokrývají její vysychající dno, rozhoduji se zkusit štěstí. Vydávám se k místu, kde se ibisi sytili ještě před chvílí. Třeba se vrátí. Do jedné ruky ještě trhám docela trapnou kytici rostlin, za kterou jsem se rozhodl ve volném prostoru maskovat. Přehozen maskovací šálou, vydávám se vstříc dobrodružství… 

Jak jsem se stal bahňákem

Jsou situace, které lze jen těžko popisovat – musí se zkrátka zažít. Nevím však, jestli zrovna na rodinné dovolenéJ. Každopádně jsem se dostal na místo určení v krásném bahenním balení, což možná mělo také vliv na můj následující úspěch. Nemusel jsem čekat dlouho a stal jsem se součástí života v bažině. Všichni přítomní ptáci se kolem mně pohybovali naprosto nerušeně. Jen ti z nejopatrnějších, například volavky stříbřité, se blížili k hromadě bahna s určitou nedůvěrou či zvědavostí. Pokud by se mně někdo chtěl náhodou zeptat, jestli mi to v tu chvíli stálo za to, tak bez váhání odpovídám, že ano. Pro milovníka přírody nemůže být nic lepšího, než se stát její přirozenou součástí. Přitom tahle moje dokonalá maskovací výbava, díky níž se mi to podařilo, nestála ani korunu:-).

Až téměř do západu slunce jsem měl možnost být svědkem mnoha nevšedních přírodních výjevů jednoho všedního bulharského dne. Na vlastní kůži jsem zažíval, jaké je to být bahňákem – jakou vůni je obklopen, jak hřeje slunce na jeho zádech i jak chladí večerní vánek přinášející nad lagunu chlad moře. Dělal jsem společnost klimbajícím husicím, jespákům bojovným, desítkám konipasů žlutých procházejících kolem. Početná hejna špačků vířila vzduch jen pár metrů nade mnou. O deset metrů výše pendlovali tam a zpět skupinky kormoránů, zobáky v letu rozevřené, snad aby se tito neúnavní lovci chladili. Na výspě nedaleko obzoru zářila skupinka kolpíků jako čerstvě rozlomený kvarcit. Vnímal jsem zvuky i chuť bažiny tak bezprostředně, že si to jistě nadosmrti zapamatuji.

Dobrodružná cesta směrem na Sunny beach

Když jsem se doplížil zpět ke břehu a odlepil téměř až s mlasknutím z bláta, mou první starostí bylo ošetření fotovýbavy. Nebyl problém ji otřít ubrouskem a trochou pitné vody. Jako jediná v podstatě zůstala čistá. Horší to však bylo se mnou. Částečně jsem se na tuto situaci připravil. Vzal jsem si do batohu igelitku s náhradním trikem a kraťasy. Měl jsem v plánu se opláchnout někde tady, ve vodě. Nikde jsem však žádnou nenašel. Všude bylo jen pár centimetrů vody anebo byla zkažená. Proto jsem využil své jediné tekutiny na alespoň částečnou očistu mého těla. Byla to fuška. Padla na to nejen má skvělá citronáda, ale i maskovací šála i další součástky oblečení. Nakonec se však celkem zadařilo.

Vydal jsem se na autobus. Při pohledu na hodinky jsem však byl nemile překvapen. Navrácení mé lidské podoby mě stálo více času, než jsem čekal. Jedině indiánský klus ve stále ještě parném dni a bez vody mi mohl zajistit včasný návrat. Musím přiznat, že to byla fuška, jelikož oblečení v igelitce a v batohu nasáklé blátem a vodou tížilo jako cent. Nakonec jsem však uřícen vběhl na silnici. Bylo to přesně v okamžiku, kdy se přede mnou zjevil můj autobus. Mávl jsem na řidiče a on kupodivu zastavil. Nejspíš jsem vypadal jako chudý a zedřený domorodec. Jede nějak dřív, říkám si ještě, když stoupám po schůdcích do chládku autobusu. V uličce si pak připadám jako Forest Gump ve známé scéně první cesty do školy. Lidé se sice viditelně neodtahují, ale už jen pohled na ně mi říká, že tady si nesednu, tady také raději ne, a tady zase ne. Důvod byl jednoduchý. I kdybych byl ve zcela čistém oblečení a alespoň trošku voněl, u těchto pasažérů bych neuspěl. Ve směs se jednal pohledné mladé dívky s dlouhými pěstěnými nehty a dokonale štíhlých postav s nádechem bronzu. Jak jsem míjel jednu řadu sedaček za druhou, střídaly se u mne vůně předních výrobců parfémů. Byl totiž podvečer a omladina vyrazila do letoviska Sunny beach neboli Sluneční pobřeží pařit….

Ztěžka jsem usedl na jednu dvojici osamělých sedaček v zadní části autobusu. Všechno vypadalo v poho. Nikdo se po mně neotáčel. Jen opálený výběrčí daní mi sděluje, že autobus jede sice mým směrem, ale jinou částí města. Nasedl jsem do jiného autobusu! To mi ještě chybělo, říkám si v duchu s jazykem přilepeným na patro – zrychlený přesun mě totiž připravil o poslední zbytky tekutin v mém těle. Doporučuje mi vystoupit stanici před městem a posečkat. Prý to jede jen pár minut za námi. Dveře se otevírají a já zchvácen vystupuji rozladěn tímto nečekaným zdržením. Už jsem chtěl být pod sprchou a hlavně se konečně něčeho napít! Druhé přání se však naštěstí plní v zápětí. Nedaleko zastávky je v malém vesnickém obchůdku ještě otevřeno. Vyrážím k němu jako Beduín k oáze. Z lednice vytahuji orosené bulharské pivo Zagorka. Polykám první chladivé doušky. Vím, že nic lepšího už na letošní svatební cestě po desíti letech pít nebudu. To je ale jen mezi námi. Ženě ani muk:-).

A jak dopadl můj minitest používané Sigmy? Na fotografiích posuďte nejlépe sami. Opět jsem po letech ocenil možnost zoomovaní, což je u pevných skel problém:-(. Za tuto výhodu však musí fotograf přírody obětovat něco té ostrosti. Spousta čoček rovněž jistě přispívá i k poměrně velké vinětaci, což ale bez problémů řeší jednoduchý profil ve PS. Největší výhodou je pak lehkost objektivu i přes neuvěřitelný rozsah jeho ohniska 50-500 mm. Z toho mého mě bolívá občas za krkem, když si tedy doma zapomenu užitečné šráky, které dnes převážně používám. Za špatného počasí či šera by byl nutný určitě i stativ. Já fotil jen z ruky a občas je to znát. Takže tolik asi. Jen závěrem bych pro jistotu upozornil případné návštěvníky Bulharska na přítomnost zmije růžkaté, která je jedovatější než naše zmije obecná a také na smečky ne příliš odvážných toulavých psů. Tak ahoj Bulharsko.

Foto a text: Štěpán Mikulka