Nečekaný telefonát

A opět, jako už tolikrát, jakoby tento můj objev kadáveru divokého prasete byl předzvěstí mého dalšího fotografického dobrodružství. Přesně v okamžiku, kdy jsem se konečně pohybem trošku zahřál, ozval se z mého fotobatohu hlas žluvy hajní, který mám díky svému vřelému vztahu k jižní Moravě nastaven jako vyzvánění mobilu. Zní to jako pěst na oko, v tomto kraji i čase, říkám si. Tento symbol teplého jihu mi však v tu chvíli – alespoň pocitově – o malinko zvýšil můj teplotní komfort. Kamarád mi volá, jestli prý se za ním nechystám, a že bych tedy měl, jelikož mu na újeď chodí celkem pravidelně krásný lišák. Bez váhání jsem souhlasil. Nemohl jsem se dočkat víkendu. Za sebou jsem nechal ledňáčky, orly, vydry a skorce našeho kraje kolem přehrad a řek a vyrazil jsem k náhorní plošině Oderských vrchů. Kamarád mě po příjezdu krátce, ale srdečně uvítal a začal mi líčit své nevšední zážitky s lišákem Ferdou, jak lišákovi začal familiérně říkat. K dispozici jsem měl Robertovu fotografickou boudu na ideálním místě, ale nakonec jsem se rozhodl, a to i přes přetrvávající velký mráz, zůstat venku a získat tak záběry těsně od země. Hezky si to plánuju, říkal jsem si, ale kdo ví, zdali Ferda vůbec přijde. Je však vrchol času liščí lásky, a tak snad budu mít štěstí, utvrzoval jsem sám sebe.

Večer zalehám na led při kraji zamrzlého rybníka. Termofor naplněný horkou vodu v nohách mého spacáku, na rozdíl od právě zapadajícího sluníčka, zatím příjemně hřeje. Ani moc nevěřím tomu, že by se mi podařil hned na poprvé nějaký kloudný snímek. Kochám se pohledem na nostalgicky prázdnou krajinu kolem rybníka. Rákos v mlčenlivých řadách na jeho břehu jakoby v bezvětří ze solidárnosti k zamrzlé hladině rybníka stojí zcela nehnutě. Jindy si pohupuje v bocích jako vlnky u jeho promáčených nohou. Není slyšet ani ptáčka. Jen kdesi v dálce se ozval osamělý krkavec. Ticho jakoby zvěstovalo nějakou brzkou změnu. Mnoho fotografů i lovců tyto okamžiky zná. Je to posvátná atmosféra končícího dne a kde ji vychutnat lépe, než v lůnu přírody. Už se jen pomodlit a spát, jak říkávala babička.

Ferda přichází

Vlastně jsem si ho všiml čistě náhodou, když jsem se, kdo ví proč, ohlédl. Po liščím způsobu ve velikém okruhu obcházel kolem újedi, aby očíhnul, jestli bude možné uloupit nějaké to chutné sousto. Při kraji rybníka se opatrně kradl ke krvavému soustu, rudému akcentu ve sněhobílém kraji. Čenich nízko u země, smysly k prasknutí napjaté, opatrně kluše blíž a blíž k chutnému soustu. Snad ani nedýchám. Konečně se mi dostává do záběru. Pořizuji první snímky a jsem naprosto unesen tímto svátečním okamžikem. Nádherná šelma! Vlastně jediná taková u nás… Někteří myslivci si dodnes ani neuvědomují, jak moc by naše přírodu zchudla (a samozřejmě i onemocněla), kdyby se jim splnilo jejich velmi prapodivné přání o vymizení této šelmy z českých revírů. Šelmy dodávají revíru „šťávu“. Vše je mnohem víc ve střehu a vlastně určují řád chodu přírodních zákonitostí. Liška je lovec, který zaslouží obdiv! Samozřejmě, že čeho je moc, toho je příliš, ale orly, kteří lišky na Slovensku jako svého potravního konkurenta občas i loví, taky tráví jeden z těch neuvědomělých…

Kolikrát jsem takhle na lišky čekával a jen málokdy jsem měl tolik štěstí, abych je alespoň na několik prchavých chvil spatřil. Dnes je to jinak. Díky Lukáši! Následující okamžiky mám na lišáka dost času. Kdo ví proč, vzpomínám na lišáka Domina ze stejnojmenné knihy Ernesta Thompsona Setona. Sleduji každý detail lišákova pružného těla, od černých tlapek až po bílé trojúhelníčky jeho slechů, a uvědomuji si, jak jsem měl tenhle příběh jako kluk rád.  

V přezimovací oboře jsem se pak fotograficky věnoval jelenům, kteří co nevidět shodí své paroží. Vzduch omamně voněl blízkostí vysoké. Bylo 8. února...  

Návrat do hor      

Na sklonku zimy mě to stále více táhlo do hor. Vlastně jsem jen čekal na vhodný okamžik, až první odměk vystřídá mrazivá noc a za ní další a další. Teprve tak se může na povrchu více než metr hlubokého sněhového příkrovu, který pohltil hřebeny jesenických hor, udělat tenká krusta, která by mohla unést dospělého člověka s výbavou. Samozřejmě, že mi to nedalo a na sněžnicích jsem vyrazil vzhůru po horských úbočích ještě před tím, ale se zlou jsem se málem potázal. Vichřice provázející příchod studené fronty mě doslova, a to i přes můj odhodlaný odpor, zahnala zpět do údolí. Několikrát jsem znovu a znovu v závětří vyfoukaného koryta u skalnatého břehu sbíral síly, několikrát jsem se znovu a znovu přioblékl a snažil se tak zdolat kritické místo mé cesty. Nikomu bych tehdy nevěřil, že mé odhodlané kroky vánice dokáže obrátit zpět k domovu, ale nakonec se tak přeci jen stalo. Bylo rozumnější tehdy ustoupit, jelikož silný vítr už i tak dost silný mráz násobil a odkryté části mé uřícené tváře již ztrácely citlivost. Nestálo to za to.

Svou prohru jsem však nepřijal tak snadno. Už jen o pár dní později jsem opět vyrazil na stejné místo. Tentokrát jsem to trefil. Byl přelom února a března a bylo bezvětří. Na sněhu se objevila dlouho očekávaná ledová krusta, která otevřela bránu do horského lesa. Ještě příliš nenesla, a tak jsem měl sněžnice stále ještě s sebou. Svou váhu jsem však snížil prostřednictvím dětských bobů, na které jsem upoutal veškerou svou fotovýbavu. Sice jsem si chvílemi připadal jako saňový pes, ale získal jsem tak hned dvě výhody. Jednak jsem se díky své o náklad menší váze nebořil, a jednak jsem se na zádech vůbec nezpotil, jelikož na ramenech nevisel tradičně těžký fotografický batoh.

Odměnou za trochu nepohodlí a námahy mi později bylo stádečko kamzíků ukryté ve skalách a kouzelná, i když ten den trochu mlčenlivá horská příroda. Tak na tohle jsem na sklonku loňského roku čekal. Hory vyšňořené dobíla. Teď si ale spíš říkám, aby už sníh z hor co nejrychleji zmizel. Vždyť většina zvěře v letošní zimě trpěla opravdu velkým hladem, pokud tedy vůbec přežila. Už cestou do hor jsem narazil na srnu s čiplenou, která se bořila až po pás do hlubokého sněhu. Známý na Bílém potoce mi zas říkal, že našli umrzlé kamzíče. Kdo ví proč, kamzíci v těchto mnohdy krutých podmínkách často zůstávají v horách a někteří kupodivu ani nesejdou po celou zimu někam do údolí. Často se do poslední chvíle drží skupiny skal, kde mají trochu skromné potravy své zálehy. Dokladem jejich trvalejšího pobytu jsou pak doslova hromady drobných kamzičích bobků, které některé skalní výchozy po jejich obvodu lemují.

Ještě jednou za kamzíky     

Za kamzíky jsem na sklonku zimy vyrazil hned několikrát. Budu se už opakovat, ale snad ještě více, nežli je tomu v průběhu roku, v zimě o Jeseníkách platí, že vstupenkou do těchto drsných hor je řádně propocené tričko. I na zmrzlé krustě se totiž člověk čas od času proboří, no a také v průběhu zimy většina z nás přišla o část své obvyklé kondiceJ. Nevšedním zážitkem je pak převlékání se do suchého, když člověk dorazí na vytipované místo. Všechny mokré věci rychle mizí na dně batohu a nahrazuje je suché funkční prádlo. Holé, neosrstěné lidské tělo v horském severáku působí také trošku jako pěst naoko. Když však člověk s sebou hodí, tak je mu pak za odměnu příjemně teplo. Alespoň tedy ze začátku. Při delším čekáním i přes veškerou okolní zimní krásu, mrznoucí prsty na nohou člověka docela otráví. Naposledy jsem to vyřešil tak, že jsem do fotobatohu nacpal rezervní mikinu, zul si boty a nohy narval k ní. Brzy bylo teplo a také vlhko v odložených botách mezitím vymrzlo.

Při posledním z mých čekání se mi veškerá má námaha nakonec vyplatila. Jen těžko leze vylíčit okamžiky, kdy s přicházejícím večerem sleduje člověk stádečko kamzíků, jak se v posledních paprscích slunce ukládá na úbočí skály k spánku. Díky přes den kumulovanému teplu už tady dávno odtál sníh a skála je také nepatrně teplejší, než je tomu na místech sněhem stále ještě překrytých. Kamzíčata postupně, jednoho po druhém, ulehala ke svým matkám a kolem panovala dokonalá harmonie kamzičí rodinné pohody. Už mnohokrát jsem psal, že tyhle okamžiky, nijak člověkem neovlivněné, mám na svém toulání přírodou nejraději. Člověk s pokorou shlíží na poslední divoké děti přírody a hlavou se mu honí mnohdy zajímavé myšlenky, třeba o tom, kde člověk přišel na to, že je „pánem tvorstva“?

Teprve dlouho po ulehnutí posledního kusu se zvedá vůdčí kamzice z protější skály. Jde se také konečně napást. Trpělivě dosud sledovala okolí pasoucího se rodinného stádečka, i když právě zde by kamzíky v tomto čase nikdo neohrozil. Snad jen rys, plachý tichošlápek, ale náruživý lovec, jehož stopu jsem dnes možná viděl, by mohl některý pomalejší kus ze zálohy překvapit. Po člověku však v těchto místech ještě po mnoho dnů nebude ani památky. Je to jen zásluha kamzice, že stádu našla právě tohle místo, místo, kde je dostatek potravy i závětrných útočišť před nelítostným zimním vichrem.

Dolů do údolí se vracím po cestě, na které už za necelý měsíc začnou tokat opatrní jeřábci a po večerech odpočívat a hledat potravu krásnoočky sluky. Rychle kráčím houstnoucí tmou domů.

Znovu vidím sokola nad jesenickým hřebenem, který na tmavě modré obloze svítí jasem odraženým ze sněhových mas, znovu se mi vybavuje doslova růžový sníh obarvený východem slunce i mladý kamzík na skále hluboko tam dole, pode mnou, i tisíce hlásků křivek a čížků nad mou hlavou v korunách horských smrků. Ještě jednou vidím stejně krásně zespod sněhem nasvícené hejno hus velkých vracejících se k severu. Na svých křídlech odnesly letošní zimu. Hlavou se mi honí všechny tyto překrásné okamžiky letošní zimy, které však můžeme ocenit jen my, kdo máme doma teplé zázemí a zásobu potravy. Těžko bychom se celé té kráse mohli obdivovat, kdyby nám šlo bezprostředně o život, jako tomu bylo v letošní tvrdé zimě u většiny divokých dětí přírody. Těžko bychom se také celé té kráse mohli obdivovat, kdybychom si pro ni nenechali v srdci kousek volného místa.

Foto a text: Štěpán Mikulka