Od birderů (birds.cz) stále častěji přicházejí zprávy o přilétnuvších skřivanech, ale i čejkách a dalších navrátilcích z jihu. Na jižní Moravě se právě v těchto dnech na pár okamžiků setkávají se svými severskými kolegy, kteří se u nás už moc dlouho nezdrží. Vydají se zpět na sever, kde pro ně díky přicházejícímu jaru zvolna začínají vznikat rovněž příznivé životní podmínky. Dokonce už i ve výše položených zahrádkách se pěstitelští nadšenci rozplývají nad prvními sněženkami a bledulemi. Také mohutný ledový příkrov svazující podhorské vodní toky po dlouhé desítky dní odplul s respekt budícím hřměním kamsi do nížin. Nevím jak vy, ale já tohle všechno vidím jako jednoznačný příslib jara.

Je fakt, že obvykle posečkám s podobným úsudkem až do té doby, dokud nespatřím první zmijí krasavici na slehlé loňské trávě. Zkrátka se nějak letos nemůžu dočkatJ. Už v únoru jsem s nadějí naslouchal směrem k hlubokým lesům, jestli se neozve první vášnivý tlukot datlů, či až se pozdě večer ozve zádumčivé výří houkání. I tak by se ale slušelo, dříve než se všichni toužebně očekávaného jara dočkáme, napsat pár řádek o tom, jaká ta letošní zima byla. Do přírody jsem vyrážel celkem často a zimní příroda mi připravila nejedno zajímavé dobrodružství, takže jdeme na to.

Dlouhé čekání na sníh

Když jsem přemýšlel o tom, kde se svým dnešním psaním začít, napadlo mě, že začnu právě tam, kde jsem naposledy skončil. Tehdy, na přelomu listopadu a prosince, jsem se nemohl během svého pobytu v Jeseníkách dočkat toho, až napadne první sníh. Ač jsem jej vyhlížel každým dnem, nakonec proběhla celá kamzičí říje prakticky bez sněhu. Ten přišel až v první třetině prosince, a to jen na horách. Do té doby jsme si sice mohli užívat skutečně nádherné jinovatky, ale křupání sněhu pod podrážkou bot, či kouzelná vůně prvního sněhu po probuzení se do zasněženého jitra, to je přeci docela něco úplně jiného... Z hor jsem tedy odjížděl s vědomím, že si na tu opravdovou zimu ještě budu muset počkat. Vždyť i vzácný sokol stěhovavý mě ještě těsně před mým odjezdem domů pozdravil svým radostným pokřikem. Zůstával stále ještě na horách, jelikož zde pro sebe dosud nacházel dostatek potravy, většinou drobných pěvců paběrkujících na semínkách šišek smrků a horské kleče.

Pak přišel čas vánoční. Pamatuji si, že když jsem na bruntálském náměstí se syny okukoval vánoční výzdobu ve výlohách obchodů, jeden ze synů se mně zeptal, jestli si může cinknout na zvoneček v dřevěném průchodu a něco si přát. Souhlasil jsem a zatím co se dozvuk ušlechtilého kovu nesl nad dlažbou náměstí a zvolna se ztrácel v bruntálských uličkách, já si říkal, že tohle Matesovo přání se nejspíš nevyplní. Přál si totiž, aby alespoň na Štědrý den napadl sníh. Spletl jsem se ale já. Přání se mu splnilo do puntíku. Na Štědrý den byla na Bruntálsku sněhová zimní nadílka, jak má být.

Čeho je moc, toho je příliš

Po novém roce však sněhu neubývalo. Navíc začalo nepříjemně přituhovat. Zatím co teploty klesaly stále níž pod bod mrazu, nejedno myslivcovo čelo brázdily vrásky starostí při pohledu skrze zamžené okno. Slezská Harta měla v tomto čase pro milovníka přírody nachystáno mnohé překvapení. Celkem často jsem například při svých toulkách zasněženou krajinou narazil na ťuhýky šedé, posedávající na keřících šípků. S neskutečnou trpělivostí vyhlíželi do ztichlého kraje, jestli pak nenaleznou alespoň nějaký kousek potravy. Jak mrazy sílily, stahovali se stále více kolem cest, aby zde i přes svou plachost nelezli alespoň nějakého nešťastníka, který nestačil uniknout před koly projíždějící auta. Času rozhodně nebylo nazbyt. Ťuhýci totiž nebyli sami. To krkavci jim sekundovali. Z pátravého letu nad silnicí byli neustále připraveni přejít k okamžitému usednutí k případné potravě.

Na keřích byly rovněž často vidět hejna drobných mlynaříků. Jako bělavé baňky, houpu se na větvích bezlistých trnek a jsou tak pro každého milovníka úchvatnou podívanou. Nesleduji však jen já, ale i pozorný krahujec sedící opodál.

Královský zážitek.

V lednu jsem na Slezskou Hartu vyrážel v pravidelných intervalech, zejména z toho důvodu, že jsem zde v posledních letech právě v tomto čase stále častěji vidíval orly mořské. Letos ale jakoby se po nich slehla zem. Pátral jsem tedy po pustovkách i brkoslavech, ale nadarmo. Odměnou mi byl jen jeden lovící pilich a také početné hejno kormoránů. Na osmdesát jich bylo! Bylo úchvatné sledovat jejich průlety nízko nad hladinou. Ve sněhových chumelenicích postupovali druh za druhem proti větru, jako karavany saharských nomádů, aby ukojili hlad v závětrných zátokách.

Jednoho dne jsem se však konečně dočkal. Bylo to 20. ledna. Jak už to bývá, štěstí mě zastihlo zcela nepřipraveného. Vlastně jsem chtěl jen nakouknout z malé skalky na vodní hladinu. Vždy byl odtud pěkný přehled. Zamířil jsem vzhůru do svahu, jelikož mi vodní hladinu dosud kryl její horizont. Po několika krocích se zcela nečekaně zpoza mladých smrčků přihnali zprava hned dva orli mořští. Drápy měli v ten moment zaklesnuty do sebe, jeden by řekl, že se už jedná o námluvy. Byli to stále ještě mladí ptáci. Ve stejný okamžik, kdy jsem popadl fotoaparát, se oba pustili. Byla to vteřina. Přesto jsem stihl při jejich rozletu pořídit několik dokumentárních snímků. To nejhezčí jsou však uloženy v docela jiné paměti, než v té na paměťové kartě mého fotoaparátu.

Ráno moudřejší večera?

Řekl jsem si, že když už tedy orlíci dorazili, pokusím se na ně druhý den počkat s nějakou tou rybkou pohozenou při břehu na zamrzající hladině přehrady. Vhodné místo jsem vybral ještě týž večer. Rána jsem se nemohl dočkat. Druhý den, ještě za hluboké tmy, jsem byl zpět u přehrady. Po zaparkování auta jsem se hustým křovím prodíral k vytipovanému místu, nedbajíce varovného funění divočáků, kteří se právě zvolna vraceli proti mně do svých zálehů. Potkávám je zde často. V zimních měsících a v předjaří, kdy Harta zcela osiří, jelikož desítky rybářů a turistů dávají v tomto čase přednost teplu domova, zde mají klid a jen s nelibostí nesou jakoukoliv lidskou návštěvu. Notně zchvácen nakonec poklekám jen kousek od vytipovaného místa. Hladina je temná a nehybná. Zhluboka oddechuji. Patnáct kilo fotovýbavy dá už přeci jen trochu zabrat. Zejména tehdy, když o každý svůj krok musíte bojovat s ostružiním a četnými šípky, jež obsadily prakticky celý povrch Hadího poloostrova. Na to ale právě teď nemyslím.

Slunce ještě nevyšlo, je to dobré, říkám si v duchu. Maskován tmou nesu několik ryb svázaných konopným provázkem ke břehu, abych je prostřel k snídani přímo před zraky očekávaných orlů. Na břehu však zůstávám stát jako zdřevěnělý. Kam až mé oko v přicházejícím rozbřesku dohlédne, všude je jen zamrzlá vodní hladina. Díky nočnímu silnému mrazu a úplnému bezvětří zamrzla Slezská Harta za jedinou noc. Ti tam jsou orlíci, ti tam jsou černí poutníci, kormoráni. Neprodyšné ledové sklo je teď dělí od jejich potravy. Harta osiřela. Jen tesklivý hlas žluny mě provází při mém pomalém návratu k autu. Není kam pospíchat. Už cestou k autu však střádám plány a nápady pro své budoucí fotografické výpravy. O několik dní později přímo ve městě nalézá můj bratr jednoho z vysílených kormoránů. Je na něj smutný pohled. Bylo to v polovině ledna…      

Poslední oázy volné hladiny.

Když teď byla veškerá stojatá hladina zamrzlá, rozhodl jsem se vyrazit k dosud nezamrzlým meandrům řek, které okolní nehybné krajině jako jediné jakoby dávaly trochu pohybu a života. Mrazy však každým dnem sílily a brzy zamrzla i dovádivá řeka Moravice. Tohle tu už pár let nebylo, říkám si, když se jednoho dne procházím po nově vzniklé klikaté dálnici. Nejprve s opatrností, a později už naprosto v klidu, beze strachu z proboření, směřují mé kroky dolů po proudu, abych si podle stop udělal představu o počtu vyder na Moravici žijících. Brzy po ránu nalézám jejich noční stopy. Směřují od jednoho drobného nezamrzlého otvoru k dalšímu, a tak stále dokola. Desítky a desítky vydřích zanoření a opětovných vynoření byly zřejmě bez úspěchu. Na tříkilometrovém úseku řeky nikde nenalézám ani šupinu. Jak bych také mohl? Vždyť i některé z toho mála nezamrzlých otvorů při bližším prozkoumání mají už dna také pokrytá chuchvalci sněhu a ledu. Dělám si tak naprosto konkrétní představu o zde panujícím hladomoru. Došel jsem až do hustého podrostu, či hromady větví a dřev, kde unavená vydra zalehla k odpočinku, aby zas příští večer znovu zkusila štěstí. Některé z vyder se také stáhli do vesnic, kde domorodci měli drobné rybníčky či nezamrzlé mlýnské náhony. Tam pak byly vidět vedle velkých stop vydří mámy i řetízky drobných stop, stop vydřího mláděte. Jestlipak dožije právě tenhle drobek konce zimy, říkal jsem si častokrát? Vydrám ale životní elán nechyběl. Někteří místní je viděli, jak se klouzaly při posledním nezamrzlém splavu. Jen být také přitom…

Mezi dvěma přehradami

Jednoho dne mi v hlavě svitla naděje, že existuje přeci jen ještě jedno místo, kde řeka bude stále ještě volná, ledem nespoutaná. Vždyť přeci pod hrází přehrady vytéká voda ode dna, tudíž bude určitě nepatrně teplejší, než všude jinde. Proto se jednoho velmi mrazivého dne vydávám zpět na Hartu, konkrétněji mezi Hartu a Kružberk, což jsou dvě veliké místní přehrady propojené řekou Moravicí. Jak se říká, mrzlo, až praštělo. Kdysi dávno jsem spal v horském lese, když bylo dvacet pod nulou. Teprve tehdy jsem pochopil možný význam dávného úsloví. Tehdy mě v noci totiž vzbudil nezvyklý rachot. Rány, jako výstřely z pušky, se nesly z různých míst nočního lesa. Zvědavě jsem proto vykoukl z „vyhřátého“ spacáku, abych za poměrně vysokou cenu zjistil, že to stromy sténají – praskají mrazem. Tou vysokou cenou byla neskutečná zima, kterou jsem tak k sobě pustil. Dlouho jsem se pak nemohl zahřát ve svém ručně šitém spacáku:-).

Dnes je to podobné. Kráčím velmi rychle dolů, pod hráz, a už ani moc neoceňuji na počátku zimy tolik očekávaný a lákavý mrazivý dech zimního rána, ani ono rytmické křupání pod podrážkami mých bot. Přesto jsem plný očekávání. Co uvidím tam dole? Brzy mám jasno. Nespletl jsem se. Poslední volná hladina široko daleko! Všechno to, co neodlétlo a nezmizelo někam do vlídnějších nížin, musí být právě tady. Brzy spatřuji přelétat těsně nad dýchající řekou početné skorce. U břehů nehnutě vyčkávají volavky. Jakoby zmrzly. Jen oči trpělivě prochází dno řeky. Co kdyby… Desítky kachen také usilovně hledají potravu při břehu.

Až téměř u zamrzlé hladiny přehrady Kružberka pak konečně zaslechnu i dlouho očekávaný hlas tyrkysového rybaříka. Klečím v tu chvíli na průzračném ledu, nedaleko od padliny divočáka a obdivuji se mrazivé kráse jinovatky. Tolik krásy v jinak smutné galerii smrti. Jako jediný návštěvník této nevšední galerie mám brzy na vlastí kůži pocítit cenu její vstupenky. Díky mému krátkému filmování, byl jsem okouzlen východem slunce s mlžným oparem a siluetami odlétajících volavek, jsem přišel o veškeré své dosud pohybem nashromážděné teplo. Prsty na nohou už takřka necítím, tak jsou promrzlé. Drahá si pro mě galerie, drahá. Takovou cenu nechci zaplatit. Rozhoduji se filmování pro dnešek ukončit. Stejně si to přestávám užívat. Většina normálních lidí až se dnes vzbudí ani nevyleze ven, natož aby klečeli někde u vody na ledě. Otáčím to zpět proti proudu a kolem nebohého divočáka a s krkavci nad hlavou mířím k domovu… 

Foto a text: Štěpán Mikulka