Den druhý

Je pět ráno. Okýnkem ve střeše chaty Švýcárny vyhlížím ven, abych zjistil, jak bude. Obloha za oknem je ještě tmavá. Přímo přede mnou však stojí na nebi přesýpací hodiny Orionu. Je to typicky zimní souhvězdí. Právě díky této skutečnosti jsem mockrát Orion tady na horách neviděl, jelikož v noci jsem přes zimu na horách zatím mnoho nepobyl. Bude tedy nejspíš hezky, když je bájný lovec dnes tak pěkně vidět, říkám si. Je to mé nejoblíbenější souhvězdí. Co jsem se na něj po večerech v kasínu nacivěl přes okno vojenské cimry. Kousek civilu, který mi nikdo nemohl vzít. Jak je to dávno…

Do úsvitu schází jistě ještě celá hodinka, ale spát se mi už nechce. Včera jsem usnul celkem brzy, a tak jsem dobře vyspaný. Usedám proto k PC, abych napsal první řádky svého deníku - včerejší den. Zhruba po hodince psaní už mě to táhne do chladného zimního rána za oknem. Zdá se, že teď už je venku celkem dost světla, a tak rychle sbírám svou fotovýbavu, náhradní tričko a lehkou svačinku a nadšeně vyrážím za dobrodružstvím. Hned za dveřmi horské chaty mě do tváře praští chlad. Okamžitě mi připomíná, abych si ihned nasadil kuklu, bez které se tady na horách nehnu. Svahy nad chatou Švýcárnou halí do tajemství ranní šerosvit. Jestlipak je v kleči na hřebeni ještě nějaká ta laň či jelínek, říkám si a vydávám se právě tímto směrem. Říje prý byla letos parádní. Kromě tajemství se však nízký hřebínek halí také do rychle přibývající mlhy. Sakra, zakleju téměř nahlas. Uvědomuji si totiž, že tady na horách to s mlhou může být klidně na celý den, zatímco v údolí klidně může být nádherně. Na hřebeni už si připadám jako král Šumavy. Není vidět na krok. Rychle se přehupuji na jihovýchodní stranu hřebene, abych se ukryl před dotěrným severákem. Zvěř, pokud tady někde je, stejně bude tady v závětří, říkám si. Sestupuji zhruba o sto metrů níže na druhé straně hřebene, abych se dostal pod mlhu, ale chuchvalce mlhy za mnou stejně pořád dolejzaj. O špičky vysokých smrků pode mnou však jakoby se rvaly na cáry. Pod nimi už prosvítá azuro! No jo, povzdechnu si, tak dole je dnes hezky…

Brzy však přestávám koukat po sluníčku a věnuji se svému okolí. Vždyť právě procházím místy, kde je vysoká po celý rok. Jestli pak je tady ještě i teď, když je zima na spadnutí? Brzy se napojím na klikatý chodník zvěře. Horská kleč, parožím sedraná až na běl, jako nějaká podivná turistická značka, vede mé kroky stále správným směrem v jinak těžko průchodném terénu. V jednom místě cítím intenzivní vůni vysoké zvěře. Po několika následujících krocích strnu vprostřed pohybu. Přede mnou leží v pološeru kus vysoké! Je to možné? Ačkoli se mi nechce věřit, že by tu teď, v této sychravině, vysoká jen tak polehávala, jdu zvolna do podřepu přesně tak, jak jsem v obdobných situacích zvyklý. Jako nějaký hydraulický píst zvolna klesám až do úplného dřepu, abych v zákrytu kleče mohl rychle zamířit za svým prvním dnešním dobrodružstvím. Zmrazky pod nohama občas zakřupou, ale vše spolehlivě přehlušuje neposedný vítr. Od laně už mě dělí poslední solitér smrku. Opatrně vykukuji zpoza jeho pichlavých větví s fotoaparátem pevně zapřeným o oční oblouk. Je totiž ještě málo světla a „stabik“ by nemusel v mlze stačit. Po chvíli je mi jasné, že klidně mohu vykročit ještě víc ze svého úkrytu a v pohodě pořídit svůj první snímek. Pyšný na něj však nebudu. Posuďte sami:-).

To, co na vzdálenost padesáti metrů v mlze a šeru připomínalo ležící laň, byl nakonec jen kopeček borůvčí a ušatý kmínek. Doufám, že tohle není má jediná dnešní fotografie, říkám si, když opět přidávám do kroku, abych se posunul někam dál od této pasivní krasavice. Nevlídné počasí mě však brzy přesvědčuje, že všechno už jistě zatáhlo někam dolů. Přesto, že procházím nádhernými místy v lese parkového charakteru, během celého mého následujícího postupu už nespatřuji ani chlup. Jen pár čerstvých bobků naznačuje, že tu přeci jen stále ještě něco málo zvěře vytahuje. Nejspíš však jen do prvního sněhu. Pak už hřeben dočista osiří. Tichounké tíkání uhelníčků mě však ujišťuje, že to až tak strašné nebude. V kleči těsně vedle mě jich je alespoň pět. Vypadá to, že tady nocovali. O pár kroků dál potkávám celé hejno těchto tichých lesních skřítků. Kromě uhelníčků jsou zde také nádherné parukářky.

V tichosti přicházím na okraj rozlehlé horské strže. Mezi cary rozervaných mlh se rychle přesvědčuji, že tady také není ani noha. Zamrzlá prameniště, která kolem sebe jindy soustřeďují mnoho života, jsou teď v zimě posmutnělá, ba pochmurná. Kde není voda, není život, říkám si. Těžko se tady napojí stovky křivek, které se v letošním „šiškovém“ roce prohání nad korunami horských smrků. V zápětí mi však dochází, že spousta jinovatky, která ve stinných zákoutích trvale zdobí horské velikány i pokroucené stromečky kleče, nabízí i tak dostatek vláhy pro žíznivá hrdélka těchto nádherných krasavců. Hojnost šiškové úrody umožní křivkám zahnízdit už velmi brzy. Zatímco většina ptáků směřuje v tomto čase na svá tradiční zimoviště v Africe nebo alespoň o kousek jižněji, kde je to k žití přeci jen o něco lepší, křivčí samečci, severák neseverák, už nyní mají hezky barevné peří, aby se už za měsíc mohli samičkám dvořit. Jejich zvonivý hlas se nese nad jinak mrtvým krajem jako nějaký příslib, že i sem se za pár měsíců vrátí jaro. Křivky však zahnízdí už zanedlouho, přímo vprostřed zimy. Jejich výhradní potravou jsou totiž právě zrající semínka smrků a kleče, které se už v těchto dnech pozvolna uvolňují a v nenápadných piruetách se zvolna snáší se k patám jejich stvořitelů.

Dovádivý let šiškových semínek mi přináší milou vzpomínku na jaro. Najednou před sebou vidím prosluněné horské údolím, z jehož smrkem porostlých svahů strhává vlahý květnový vánek na miliardy pylových zrnek a odnáší je kamsi do údolí. Je to jako obrovský nažloutlý mrak, který na okamžik prostoupí vše kolem. Jaká obdivuhodná síla přírody. Neskutečná přírodní synchronizace načasovala uzrání statisíců smrkových květů na jediný okamžik, jediný závanu větru. Celý kraj se topí ve žluté záplavě a dokonce i do vzdálených měst přináší poselství života. Můj hřejivý obraz se zvolna mění na reál. Přede mnou je opět nevlídná horská strž se zamrzlým prameništěm. Díky podobným vzpomínkám však člověk a jistě i další přírodní tvorové, přečkají kruté období hladu a strádání. Obracím svůj pohled dolů do údolí, kde je, jak se zdá, o poznání lépe. Studuji komplex skal pode mnou, a snažím se najít na jeho úbočích známou siluetu kamzíka. Vzduch se však na vyhřátých skalách tak moc tetelí, že i kdyby tam nějaký kamzík byl, tak bych jej nejspíš stejně neviděl.

Následující zvuk působí v dané situaci doslova jako pěst na oko. Žluva hajní, jež mi oznamuje příchozí hovor, nejspíš do tohoto kraje ani nikdy nezavítala, natož teď, v zimě. Kamarád Petr mi v telefonu říká, že se blíží ke Kurzáku a jestli si prý nedáme scuka na Barboře. Zprvu se mi moc nechce do civilizace, ale nakonec souhlasím, jelikož tady už stejně nejspíš nic neuvidím. Na druhou stranu hřebene jsem se stejně chystal za kamzíky. Rychlým krokem bez ohledu na praskání větviček se pak rychle přesunuji ke smluvenému místu. Procházím nádherným horským lesem, kde se skupinky smrků střídají s útulnými holinami. Tráva je zde naprosto spasená od vysoké. Vím, že je tady její ráj, ale v jiném čase… Všímám si ještě něčeho. Tráva je naprosto žlutá, ale není to pouze blížící se zimou. Shýbám se k zemi. Je suchá jak troud! No bodejť, vždyť celý listopad prakticky nezapršelo. Kdo ví, jak se tohle sucho projeví na plodech příštího roku.

Za mírným hřebínkem je najednou ticho. Zmizely poryvy větru a někam se ztratilo také všudypřítomné volání křivek. Míjím vzrostlé limby, které tady před dávnými časy nějaký nadšený lesník vysadil, a brzy se ocitám na loveckém chodníku směřujícím k chatě Barborce. Za pár minut jsem na místě. Petr už je tady. Sundáváme oba rukavice, abychom si podali ruce. Následujících deset minut se bavíme o přírodě a focení. Petr je ochranář a zrovna vyráží nafotit nějaké lesní interiéry pro nový propagační materiál CHKO Jeseníky. Vrchní z Barborky nás láká na jistě chutný oběd, ale nám se dovnitř nechce, když můžeme být venku. Domlouváme se, že se po západu slunce sejdeme na Kurzáku, kde si povíme, jak jsme pořídili. U polozmrzlého pramene se ještě občerstvuji určitě tou nejlepší vodou, kterou znám a vyrážím na další cestu. Tentokrát je mým cílem místo, kde bych měl narazit na kamzíky. Ti jediní současný nečas považují za ideální. Proč by si jinak toto období vybrali za období svého rozmnožování? Je čas, kdy probíhá kamzičí říje! Do středy se ještě loví, a pak už budou mít naprostý klid. Tohoto času se letos chystám využít k pořízení několika snímků, i když jsem si vědom, že kamzíci budou od lovců hezky vycvičení.

Na loveckém chodníku brzy narážím na první skupinku kamzíků. Ač jsem tu rok nebyl, dobře vím, kam míří. Po většinu roku chodím za kamzíky na odvrácenou stranu Jeseníků, ale také zdejší končiny jsem již mnohokrát navštívil. Rozeklaná údolí nabízí zdejší kamzičí zvěři dostatek klidných stávanišť a na strmých horských úbočích bez lesa je také dostatek žíru. Nezřídka se stává, že se právě zde kamzičí zvěř uchyluje před rušením turisty i lovci. Kráčím nádherným lesem z mírného svahu a snažím se borůvčím pospíchat, jak jen to jde, abych kamzíky předběhnul. Potvora vítr, jakoby naráz napomáhal kamzíkům, nadobro se svým dnešním vyfukováním ustal. Vždyť nenesu flintu, brblám si pro sebe. Nejdu zdaleka tak rychle, jak bych potřeboval... S takovou kamzíkům nenadběhnu. Nedá se však nic dělat. S ohledem na hluk už rychleji postupovat nemůžu. Brzy se ocitám v místech, kde bych mohl na kamzíky počkat. Ukrývám se za vývratem a už za pár vteřin slyším nějaký šramot. Zdá se, že hluk se blíží mně. S takovou budou příliš blízko, říkám si, jelikož předpokládám, že to jsou moji kamzíci. Rychle proto sundávám z objektivu telekonvertor, abych co nejvíce zmenšil ohnisko svého objektivu. Jak mi bylo se zoomem, vzpomínám na svůj předchozí objektiv Canon 100-400 L IS, který mi mnohokrát velmi dobře posloužil v podobných situacích. Brzy mám však docenit světelnost svého současného objektivu.

Hluk utichá kdesi pode mnou a já mám před sebou důležité rozhodnutí. Buď zůstanu na místě a počkám, co se bude dít, anebo se pokusím hlučným borůvčím dostat k vývratu kousek ode mne, odkud již bych měl vidět původce onoho hluku. On to totiž nemusí být jen kamzík. V těchto místech se vyskytuje vysoká a mohl by se zde také objevit i rys… Následujících šest metrů zdolávám určitě deset minut. Míjím onen vývrat, ale kde nic, tu nic. Udělám ještě další krok, ale okamžitě zastavuji. Ve svahu pode mnou leží na vývratu nádherná kamzice. Couvám zpět, abych se znovu skryl za kmen suchého smrku, který byl doposud mezi námi. Nyní mám opět chvilku na další rozhodování. Správnost rozhodnutí vždy ovlivňuje výsledek fotolovu. Buď se karta naplní, nebo zůstane zcela prázdná. Většinou se vyplácí nespěchat. V takové zimě se však rozhoduji pro akci, vědom si toho, že vše můžu pokazit. Nestalo by se tak poprvé ani naposled.

Opravdu velmi obezřetně sestupuji k suchému smrku, abych později zpoza něj mohl pořídit snímek odpočívající kamzice. Je naprosté ticho. Krev hučí v uších, jako už tolikrát před tím. Doslova kalanetický sestup je neskutečně namáhavý, a tak jen stěží koriguji svůj dech. Kamzice není daleko a mohla by mě slyšet. Také jistě není sama, o čemž se v zápětí přesvědčuji. Z borůvčí pode mnou se zvedla hlava kamzíčete. Doteď jsem jej neviděl. Najednou prostor pro můj postup opět o něco užší. Polodřepy na jedné noze, které dělám během mého postupu při cestě z prudkého kopce, jsou velmi namáhavé. Po chvíli se mi však daří dostat na vyhlédnuté místo. Kamzice mezitím vstala. Nejspíš jsem nějaký ten hluk přeci jen způsobil anebo se chce jen tak protáhnout. Využívám okamžiku, kdy se ona i kamzíče dívají jiným směrem a rychle přikládám teleobjektiv na kůru stromu, o který se opírám. Čas expozice v hledáčku mi ukazuje stopětadvacetinu. To je dost málo, říkám si. Ujišťuji se, že je zapnuta stabilizace obrazu, protože přidávat citlivost na padesátdéčku se mi nechce. Jak známo, je to docela šumítko.

Následující okamžiky si naplno užívám. Kamzíci jsou totiž v klidu a díky tomu se mi daří pořizovat jeden snímek za druhým. Tak karta bude dnes přeci jen plná. Dokonce po chvíli sestavuji stativ a z brašny v tichosti vytahuji kameru, abych natočil několik vzácných okamžiků z kamzičí říje. Po chvíli se na světlince ve velmi příkrém svahu objevují další kamzice s kamzíčaty až je jich pode mnou jistě deset. Dlouhé minuty se obdivuji této nádherné jesenické zvěři. Kdysi ani nebyla tolik plachá, ale dnes je už všechno jinak. Má zde mnoho nepřátel oproti dávným časům, kdy je lovil jen vzácný jesenický rys. Pokud se nepletu, tak právě napřesrok uplyne sto let od doby, kdy byli kamzíci do Jeseníků přivezeni. Tehdy k nám přicestovali vlakem v bednách až z dalekých alpských úbočí. Dnes jich bude v Jeseníkách do dvou stovek a já mám právě jednu dvacetinu z nich před sebou.

Mé přemítání přerušuje podivné volání. Nechce se mi věřit vlastním uším. Sokol! Určitě se nepletu, ale tak pozdě? Hlas se vytrvale ozývá z jednoho místa a zdá se mi, jakoby se k němu z větší vzdálenosti přidával druhý. Kamzíky tedy v tichosti opouštím, abych zjistil, jak to se sokolem, ale už jej nenacházím. Okolního nádherného lesa jsem si však užil do sytosti. Sem asi mnoho lidí nevkročilo, říkám si, když s pokornou úctou procházím houževnatým horským lesem. Některé z velikánů už složil věk či vichr do klínu hor. Leží tu mlčky u paty svých druhů, jsou i nadále spolu. Dokonce jim vytváří příhodné podmínky k životu a nejeden smrkový semenáček na jejich trouchnivějících tělech započne v budoucnu svůj život. Možná, že právě v letošním semenném roce některé ze smrkových semínek uvízne právě na jejich drsné kůře. Nesmí však být oloupána lesními dělníky jako ochrana před kůrovcem, jelikož na kmeni bez kůry se neuchytí ani semínka ani voda po dlouhá léta.

Na zpáteční cestě ještě potkávám kamzíky do třetice. Vystopoval jsem svou partičku kamzic s mláďaty a dokonce jsem při ní spatřil i několik mladších kozlů, kteří se kolem skupiny neustále pošťuchovali a naháněli. Často nízko u země flemovali a vzrušeně značkovali tzv. fíky (pachové žlázy) borůvčí snad na každém kroku. Blížící se soumrak však mé fotografování ukončil. V tomto severním údolí se stmívá velmi brzy. Vlastně sem teď v zimě po celý den slunce ani nenahlédne. Na místo schůzky s Petrem pak přicházím těsně po setmění, abych se ještě několik okamžiků mohl obdivovat překrásně ojíněné severní straně Vysoké hole. Dole v údolí, pod inverzí, jsou už smrky zelené. Petr tady ještě není. Tenká červenožlutá linka nad obzorem je posledním rozloučením s dnešním náročným dnem.

Dnes jsem byl v terénu od rozednění do soumraku. Zažil jsem ukrutnou zimu v horských roklích i celkem příjemné teplo na závětrných slunných stráních. Tak nějak to vypadá, když do Jeseníků přichází zima, říkám si. Zítra je posledního listopadu a končí tedy lovecká sezóna kamzíků. Ukrývám se před zimou do chodby Kurzovní chaty, která je zatím ještě zavřená, abych zde počkal na Petra. Je zde příjemné teplo. Petr brzy přichází a v rychlosti si sdělujeme své zážitky cestou i u čaje na Švýcárně. Mezi Petrovými snímky je také jeden, který dokumentuje ulovení jednoho z kamzíků. V horském údolí u kazatelny obklopené lovci Petr zachytil poslední cestu kamzíka, jehož dělily od dalšího života v divokých horách už jen hodiny…          

Foto a text: Štěpán Mikulka