Den první

A je to konečně tady, říkám si. Po mnoha dnech čekání se konečně probouzím do dne, na který jsem si naplánoval svůj odjezd do hor. Je pondělí 28. listopadu, tedy více než rok od mé poslední pobytové návštěvy v Jeseníkách. Přesněji řečeno, tehdy šlo o návštěvu Hrubého Jeseníku, jelikož v Jeseníkách i tak bydlím. Jde však o Jeseník Nízký. Ani ze svého bydliště to však nemám do našich krásných a po většinu roku liduprázdných hor nijak daleko. Od našeho domu je to na hřeben hor 20 kilometrů, a to téměř na chlup přesně. Proto se také do jesenických hor často podívám i v průběhu celého roku, a to bez ohledu na roční období. Jen zimu jsem doposud tak nějak flákal. To by se ale mělo v následujících dnech změnit.

V průběhu roku jsem v horách většinou na otočku, jak se říká. Obvykle vyrážím tak, abych byl na strmých Jesenických úbočích nebo nějaké té skupince skal, kterými se Jeseníky přímo hemží, už s východem slunce. Tichá jesenická svítání mám skutečně velmi rád. Proto si rád přivstanu. K těmto mým jednorázovým výletům pak přidávám každoročně navíc i jeden výlet pobytový. Je to má už téměř desetiletá tradice. Teprve před třemi lety mě však napadlo, že bych si mohl psát svůj Jesenický deník. Od té doby proto své pobytové návštěvy věnuji částečně psaní tohoto deníku a pořizování fotodokumentace, kterou jeho stránky doplňuji. Jednotlivé díly pak vždy věnuji jednomu z ročních období. Na mém webu OA už najdete dva díly tohoto jesenického seriálu. Ty jsou zatím věnovány jaru a létu v Jeseníkách. Najdete v nich nejen popis všeho, co jsem zde zažil, ale také několik skromných myšlenek, které ve mně jednotlivé situace či daná atmosféra hor evokovaly. Podzim jsem prozatím tak nějak úmyslně přeskočil. V tento čas totiž bývám v Jeseníkách asi tak nejčastěji, proto jsem se chtěl nejdříve věnovat jiným ročním obdobím, abych poznal i jinou tvář našich hor.

Obvykle si udělám základnu na některé z horských chat a odtud pak vyrážím za svými horskými dobrodružstvími. Člověk tak s podstatně menší námahou, a také o něco lépe odpočinutý, může obdivovat syrovou krásu našich dosud ještě poměrně divokých jesenických hor. Je to trochu „luxus“, protože, jak si jistě pamatujete z mých předchozích povídání, vstupenkou do hor, když do nich jdete hezky odspoda, je vždy pořádně propocené tričko. Fotograf přírody s sebou totiž obvykle vláčí na 10 Kg skla a železa, tedy fotografické výstroje. V letošním roce se už za pár hodin stane mou základnou turistická chata Švýcárna. Jen veškerou výbavu, co teď leží v pokoji na podlaze přede mnou, musím rychle naházet do batohu. Nebylo by dobré zmeškat autobus, který přesně navazuje na kyvadlo směřující z Hvězdy na parkoviště u chat Ovčárny a Figury. Na nich jsem často pobýval předchozí léta. Letos však odtud budu muset ještě dobrou hodinku šlapat s více než dvacetikilovým batohem na zádech. Odměnou mi však bude pobyt na chatě, kterou lze skutečně a bez výhrad nazývat horskou chatou.

Jak tak vkládám do své Gemy jednu součást výstroje za druhou, dochází mi, že můj letošní, tentokráte zimní díl jesenického deníku, bude nejspíš oproti těm dvěma předchozím o něco chudší. Alespoň tedy fotograficky. Důvody jsou hned dva. Za prvé, zvěř se s přicházející zimou z vrcholových partií hor spíše stahuje dolů do lepších podmínek v údolí, než aby tady na mě čekala, no a za druhé, bude už opravdu velmi krátký den pro fotografování i sběr zážitků. V jednotlivých dnech mého deníku se totiž vždy objevovaly pouze fotografie pořízené v ten konkrétní den, a to v pořadí, jak ke mně krásné momenty a zážitky a přicházely. Teď, na počátku zimy, už to bude jednoduché. Určitě nebude možné uskutečňovat mé obvyklé dvoufázové výlety. V létě jsem byl v horském lese už před čtvrtou ráno a po obědě znovu, často až do desáté večerní. Jestlipak nafotografuji letos dostatek zajímavých snímků, kterými bych doplnil svá letošní povídání?

Do Lucie, která podle lidového říkadla konečně z noci malinko upije, zbývá téměř přesně týden, takže mohu očekávat opravdu velmi dlouhé noci. Posledními těžítky v mém batohu se proto stávají knihy. Stojíc před mou bohatou přírodní knihovnou, rozhoduji se nakonec pro drobnější dílka pánů Vrby, Tomečka a Thoreaua.

A mám sbaleno. Klíče rachotící v zámku, jako už tolikrát před tím, odstartují další z mých výprav do kouzelné přírody. Ta mně pokaždé dokáže něčím překvapit. Hezké je na tom to, že nikdy dopředu nevím, o co přesně půjde. Jistě tak tomu bude i teď. Vždyť například ještě před 14 dny, tedy v půli listopadu, jsem na horách narazil na posledního motýla! Už z autobusu pečlivě studuji hřeben Jeseníků. Zdá se, že sluníčko tam nesvítí, tak jako právě teď tady dole. Viditelnost je ale dobrá. Jako bych tam viděl slabý poprašek sněhu, ale může to být i jinovatka. Ta v letošním roce dala hezky zabrat všem stromům tady v podhůří Jeseníků. Chudáci břízky kolem silnic na Dědřichovsku či Rýmařovsku. Byly pod tíhou mohutné námrazy ohnuté až k zemi. To, co lidskému oku velmi lahodilo, bylo současně velmi tvrdou zkouškou přežití pro celý klan místních stromů i keřů. Nejzajímavější na celé inverzi bylo to, že se jinovatka objevovala pouze na jejím horním okraji, a to v celkem úzkém výškovém pásu. Nižší kopec, který byl naprosto bez jinovatky, tak sousedil s kopcem jen o pár metrů vyšším, který zas byl dočista bílý. Tento extrém se v některých místech projevil dokonce ještě markantněji. Například v horní časti Malé Morávky, což je malá vesnička přímo v podhůří Jeseníků, se u některých stromů stalo, že byly komplet jinovatkou nazdobené, ale tráva pod nimi byla bez jediného sněhového krystalku. Zkrátka hodně neotřelý pohled.

Cesta rychle utíká a po pár minutách už sedím v kyvadle, které směřuje pomalu, ale vytrvale vzhůru na záchytné parkoviště. Okolní příkré horské svahy právě hladí svými paprsky sluníčko. To se mi hodí. Sotva totiž vysednu z autobusu, musím ještě se svým báglem zdolat nějaký ten kilometr na svou letošní základnu na Švýcárně. V teple to půjde určitě líp. Na parkovišti u Ovčárny však dostávám první ledovou facku od zdejšího povětří. Já vím, říkám si v duchu. To je jen tak na uvítanou. Nic osobního. Beru to jako přátelské varování, že v tomto čase už může být na horách s ohledem na chlad, ale i mlhy či ledový povrch cest, pěkně nebezpečno. Zdvořile poděkuji a s tímto požehnáním vyrážím do kopce.

Vzduch je křišťálově průzračný. Jak je mi líto všech těch, kdo bohužel musí žít například na Ostravsku či jinde, kde se letošní inverzní počasí na lidech pěkně vyřádilo. Nekonečné dny tak museli tamní lidé dýchat jedovatý koktejl nejrůznějších produktů civilizace… Rychle postupuji vzhůru. Do kroku mi prozpěvují hejna křivek, dech se zrychluje. U odbočky na Švýcárnu mi dokonce přeletuje nad hlavou i zhruba stovka jikavců severních. Tak už je máme zase tady. Jsou to zimní hosté, kteří k nám do České republiky přilétají mnohdy již na počátku zimy za lepším počasím. Trochu se jim sice divím, jelikož díky silnému větru, který fouká tady nahoře, kolem panuje docela sibérie. Určitě ale vědí, co dělají. Objevují se také hejna kvíčal i zvonků.

Ubytování na horské chatě proběhne rychle. S místním správcem krátce probírám, kde se zrovna loví, a kde se tudíž raději nebudu plantat. Stále ještě totiž probíhá lovecké sezóna a ta kamzičí dokonce právě vrcholí. Pak hned vyrážím do předzimní přírody. Mé očekávání se do puntíku naplňuje. První kroky mezi ojínělou kosodřevinou mi berou dech. Konce dlouhých jehlic horské kleče jsou obaleny silnou vrstvou jinovatky. Vypadají jako mohutné bílé jiřiny. I tady nahoře je vidět letošní jinovatkový fenomén. Turistický chodník. Po němž právě kráčím, je naprosto bez sněhu, lemují jej však stromy často velmi silně ojíněné. Stejně tak to vypadá i na horských holích.

Na kopečcích borůvčí, které jsou v tomto ročním období už bez lístků, se krčí několik posledních scvrklých borůvek. Po pár krocích neodolávám, a jednu z nich beru mezi prsty a chutnávám. A nejsem sám, jak se zdá. Když jsem se k borůvčí sehnul, do krytu v husté spleti jejich bezlistých stonků mizí nějaká myšivka či myšice. Takže přeci jen je tu nějaký život, zajásám nad tímto objevem. Borůvky chutnají stále velmi dobře, i když zmrzlá dužnina malinko skřípe mezi zuby. Tak ale chutná přicházející zima v Jeseníkách…

Po této krátké ochutnávce posledních ovocných darů hor se stáčím k dlouhému hřebínku, který se táhne směrem k západu. Stále se kolem rozhlížím, jestli neuvidím kamzíka či vysokou. Už se totiž připozdívá a všude je velmi příjemné ticho. Už mi opravdu velmi chybělo. Však to znáte. Závěr roku bývá vždy velmi hektický… Úzký lesní průsek vede mé kroky přímo za sluníčkem. Vítr se natolik uklidňuje, že brzy odkládám větrovku do trsu borůvčí u cesty, abych zbytečně v nečekaně nastalém tichu nešustil. Jestlipak se mi podaří něco nafotit už dnes? Na chvíli se zastavuji u loveckého žebříku, který ční přímo nad zamrzlým jelením kalištěm. Nostalgická připomínka letošní jelení říje… Po mírném hřbítku sestupuji do malého údolíčka odkud je vidět vlevo i vpravo sluncem nasvícené okolní svahy. Takovýchto výběžků, podobných tomu, na kterém zrovna stojím, je tady hned několik. Vzdáleně připomínají dlouhé prsty natahující se po západním obzoru. Jakoby si chtěly ještě těsně před soumrakem ohřát konečky svých prstů v posledních paprscích večerního slunce. Díky tomu zde očekávám také zvěř, které by poslední sluníčko před chladnou a dlouhou nocí mohlo udělat také příjemně…

J

ak už to většinou bývá, když už se něco velmi pěkně daří, obvykle se něco zvrtne. Abych si tento večer mohl dokonale a podle svého gusta užít, nesměli by chlapi z horské dostat novou čtyřkolkuJ. Pro testovací jízdu si ze stovek odlehlých jesenických koutů vybrali právě ten „můj“. Co naplat. Mají tu své povinnosti a jejich současný trénink může v budoucnu někomu zachránit život. Vždyť jen tři čtyři kilometry od místa, kde právě stojím, umrzl v loni běžkař. Hory umí někdy být opravdu velmi kruté. Někdy se stačí díky mlze třeba jen malinko odchýlit ze směru a o zbytek už se postará krutý chlad nekonečných vánic, které zde nejsou žádnou výjimkou.

Tak z focení zvěře dnes nic nebude. Škoda. Byl jsem zvědav, jestli tady nahoře zastihnu ještě i vysokou. O kamzících nepochybuji. Vydávám se zpět k horské chatě. Cestou sleduji desítky pěšin lesní zvěře. Podobně jako třeba ty africké, i naše zdejší nejdou jen tak nazdařbůh. Skutečnost, že jsou tak vyšlapané, svědčí bezesporu o tom, že zvěř měla pro použití té které cesty svůj pádný důvod. Na jejím konci se jistě nachází klidná loučka s chutnou trávou, příjemně bezvětrný svah vhodný pro polední odpočinek, nebo kroky zvěře jen na kousek cesty spojil uzounký průchod jinak prakticky neprostupnou klečí. Ty se po překonání překážky opět zase rozdělí. Cesta mi příjemně utíká. Kolem vládne vzácné bezvětří. K chatě přicházím právě v okamžiku, kdy se nad jižní obzor vyhoupne Večernice. Příjemně unaven usedám ke studánce u Švýcárny, abych se napil. Je komplet zamrzlá. Nakonec přeci jen nalézám drobnou stružku vhodnou k mému občerstvení. Neznám lepší chuť. Kraj pode mnou se noří do tmy a já mám za sebou svůj první den v jesenických horách. Z toho dnešního dne mi ještě kousek času ukrojilo cestování: Zítřek si však užiju už hezky od východu slunce. Dobrou noc.

Foto a text: Štěpán Mikulka