Když jsem se při zpáteční cestě domů z jižních Čech, z kraje letitých dubů na hrázích ještě starších rybníků, z kraje stovek bílých volavek a desítek mořských orlů, který budu mít snad už navždy spojený nejen s vůní jihočeského podzimu, ale i s vůní vynikajících rybích specialit paní Saši, zastavoval naskok také na své oblíbené jižní Moravě, netušil jsem, jaké mě zde čeká dobrodružství. Vše začalo celkem nevinně. Na jižní Moravě jsme si dali sraz se svou ženou, abychom navštívili nějakou tu pamětihodnost, sklípek či přírodní zajímavost. Tohle vše jižní Morava nabízí takříkajíc na jediném talíři, a tak byť i jediný den zde strávený, se může stát lahůdkovou mísou plnou dobrot. Jen natáhnout ruku a ochutnat...

Měli jsme k dispozici jediný den. Podzimní čas k nám však byl velmi přívětivý. Lepší čas termín si snad ani nemohli vybrat. Krajinou voněla čerstvě pooraná hlína a všudypřítomný kouř, jakoby vysílal signály paní Zimě, že už jako brzy může přijít. Ta jakoby volání skutečně vyslyšela, pozlatila naše víkendové ráno první jinovatkou. Při ranní vycházce, po noci částečně probdělé u ohně, se na nás z mezí stydlivě culily první ojíněné plody evropských brslenů a z vinohradů jakoby zavonělo ledové víno. Nechtělo se nám domů! Odjezd jsme stále oddalovali a když nám babička oznámila, že si naši kluci vyškemrali ještě jednu noc, okamžitě jsme si našli další program. 

Návrat domů, k nám na severní Moravu, jsme se rozhodli zpestřit návštěvou rybníků kolem „Mikulovské dálnice“. Stavili jsme se nejprve na Novoveském rybníku, kde to vlastně všechno začalo. Na hladině krásného vesnického rybníka odpočívalo na své dlouhé cestě k jihu zhruba 800 husí. Hned několik husích druhů zde překypovalo chutí k životu. Husy běločelé, velké a snad i polní neustále radostně kejhaly, ošetřovaly své nádherné peří čepýřené co chvíli svěžím podzimním větrem. Jakoby jim ani nehrozilo skutečně velmi reálné nebezpečí mysliveckých hlavní. Je lovná sezóna. Mnoho těchto ptáků si totiž český lovecký podzim doslova protrpí. Spousta našich lovců je totiž velmi nedisciplinovaná a střílí na husy, které jsou z brokových zbraní už prakticky mimo dostřel. Následkem jsou desítky broků, které si s sebou na další cestu berou až dvě třetiny zkoumaných husí. Smutné, co říkáte?

Husy se držely u břehu s bujnou vegetací, což mi skýtalo příležitost prohlédnout si je pěkně z blízka. Následuje proto dlouhé plížení k opatrným husám, které je vždy jakousi vstupenkou na podobná představení, kde hlavní roli hrají divocí synové a dcery přírody. Postupně se mi podařilo dostat už k samotnému okraji rybníka. Má žena můj trpělivý postup nejspíš vzdala, jelikož jsem ji za sebou neviděl. Později mi řekla, že se jala hlídat naše plně naložené auto, o které měla strach. Někdo doma zkrátka musí být zodpovědný:-). Když jsem měl ženu za sebou a foťák na krku, myslel jsem, že už mám s sebou to nejcennější:-).

Nepospíchám. Různě velké skupinky husí proplouvají postupně jen pár metrů ode mně a já je dlouhé minuty obdivuji se zatajeným dechem. Ležím s tváří těsně u země i u vody, hned za řasami pobřežních trav. Všechno voní. Čas od času vyfotím nějaký ten snímeček, když na některou z hus zasvítí nízké sluníčko zvolna přicházejícího večera. Ještě by to hoďku chtělo, říkám si. Pak spatřuji husu, která má v následujících dnech hrát hlavní roli. Připlouvající husa velká je „parádnice“. Má  totiž na krku tzv. „límec“. Snadno můžu odečíst označení S 01. Husu jsem vyfotografoval stejně jako několik jejich předchůdkyň. V tu chvíli jsem ani ve snu neuvažoval nad tím, že bych se snad někdy mohl dozvědět něco více o tomto husím hereckém aktérovi. Začal jsem se v tichosti stahovat zpět. Oceněním takového přírodního divadla totiž není hlasitý aplaus, ale naopak, co nejtišší a nepozorovaný odchod. Husy kolébající se na dovádivých vlnkách Novoveského rybníka zůstaly za mnou. Jejich kejhání se vzdaluje. Rychlým krokem mířím k autu. Cestou přibírám ženu slunící se na mezi v podzimním sluníčku. Na stéble trávy se podmanivě lesknou křídla červené vážky.

Definitivním rozloučením s jižní Moravou je nám pak šestice kolih velkých s dominantou „Želvy“ (Pálavy) v pozadí. Co víc si přát? Už nic. Cesta domů utekla rychle. V usínajících polích se krčily siluety táhnoucích káňat. Po zajících však jakoby se slehla zem. Také stračí hnízda v korunách holých bříz podél dálnice působí teď, těsně po západu slunce, poněkud nostalgicky. Doma stahuji fotky do PC. Znovu se mi vrací vzácné okamžiky právě ukončeného výletu. Povedená cesta. Kolik z nás se takhle v teple domova ihned po návratu ještě jednou přebírá všemi těmi čerstvými zážitky a fotografiemi...

Se zážitky je to jednoduché. Ty přebere čas. Ty nejsilnější zůstanou, ty špatné samy zmizí. Hlava je zatím mladá – zálohovat zatím není třeba. U fotek je to jiné. V prvním třídění před zálohou jich mažu nejvíce. Poměrně obtížně se mažou zejména ty, které jsou pěkné, ale jsou pořízeny třeba dvojmo. Zastavuji se u snímku s olímcovanou husou. Co s ní? Kamarád Honza mi brzy posílá kontakt na kroužkovací stanici Národního muzea v Praze, kam husu posílám nedoufajíc, že se dočkám nějaké odpovědi. Podobnou zkušenost jsem dosud zatím neučinil. O co větší bylo mé překvapení, když jsem dostal odpovědí hned několik. Všechny mi udělaly velikou radost. Z Prahy mi přišlo Hlášení kroužkovaného ptáka no a velkou radost mi také udělal milý mail od pana Závory, nadšeného milovníka husího klanu. Jeho nadšení ze setkání s Husou Karlem, jak ji s kamarády pojmenovali, bylo skutečně až nakažlivé, a tak jsem se jal husy pečlivě studovat ve všech mně doma dostupných knihách.

Ukázalo se také, že jedna z husí bude ještě tvrdým oříškem, co se určení týče. Nejspíš mladice běločelka, ale nerad bych předbíhal. Mladé husy se v hejnech běžně vyskytují. Od někoho se cestu naučit musí. Vždyť ze Skandinávie např. do Tunisu, kam třeba některé naše husy létají, je to hezká štreka. Husa Karel je také docela cestovatelka, o čemž svědčí její kolegyně S 00, která byla viděna ve Švédsku. Popřejme tedy husám šťastnou cestu bez bolestivých broků a v březnu snad nashledanou. A pokud se ve vašem archivu nachází nějaký ten kroužkovaný opeřenec, určitě neváhejte. Od roku 1899, kdy poprvé dánský profesor Hans Christian Mortensen kroužkoval špačky, již kroužkování prozradilo mnoho zajímavého.

Poděkování patří panu Chytilovi - patronu husy Karla:-), panu Jardovi Závorovi, se kterým jsem si měl možnost vyměnit spoustu zajímavých mailů a Honzovi Horovi, který mi husách řekl mnoho zajímavého.

Foto a text: Štěpán Mikulka