Nedělní požár skládky zaměstnal několik desítek hasičů. Jeho uhašení stálo mnoho času, peněz, potu i energie. Většina chlapů měla takříkajíc po neděli. I tak se dalo na této akci paradoxně najít, alespoň pro fotografa, něco "hezkého". Ranní světlo totiž dělalo ve spojení s toxickým kouřem hotové divy, a tak vás zvu prostřednictvím krátké fotoreportáže do míst za červenobílou pásku, kam se jen tak někdo nepodívá.

Celkový pohled na hořící skládku...

Už cestou k tomuto zásahu jsme v autě tak trochu lamentovali, jelikož každý požár velké skládky slibuje dlouhotrvající dřinu, páchnoucí oblečení, techniku i tělo. Kdo tohle zažil, nemůže se na podobnou akci těšit. Navíc slunečné nedělní ráno, probouzející se právě v ubíhající krajině, lákalo spíše k rodinnému výletu do jarem vonící přírody.

Naše první kroky nám odhalily rozsah požáru. Dobráčtí kluci už intenzivně pracovali. Z jejich tváří čtu podobné pocity jako ty naše.

Čekání na tatru s lafetou jsme věnovali průzkumu, jehož obvyklým cílem je především zjištění, zda stačí síly a prostředky, jaký je ropzsah požáru, jestli hrozí jeho další šíření atd. 

Martin v akci...

Tatra je tady, tak se jde na to... 

Příležitost zahasit si touto technikou není tak častá, a tak si ji každý hasič rád vyzkouší...

Jako dosluhující směna po čtyřiadvacítce se nečekaně dozvídáme o našem brzském vystřídání směnou nastupující. Tak to se nám ještě nestalo:-).

Kluci jsou tady...

Slunečná neděle nakonec pro naši směnu nekončí na hořící skládce. I tak jsme měli během naší služby ještě další dva požáry, takže se vůbec nezlobíme. Někteří kluci také zůstávají v hotovosti na jinak prázdné stanici. Zbytek míří za rodinami z toxického kouře rovnou do jarem vonící přírody. 

Foto a text: Štěpán Mikulka