Nejdříve trošku fotografické prehistorie

Na své první setkání s brkoslavem severním nikdy nezapomenu. Dá se říci, že tehdy šlo tak trošku o štěstí neštěstí. Bylo to v časech, kdy ještě nikdo neměl ponětí o nějakém digitálním fotografování a já jsem do svého fotoaparátu, tak jako spousta ostatních fotonadšenců, navíjel jednu ruličku negativního nebo inverzního materiálu za druhou. Kouzlo takto pořizovaných fotografií mělo svou jedinečnou atmosféru mimo jiné také v tom, že si člověk obvykle nechával filmy vyvolávat až teprve tehdy, když se mu jich doma nahromadilo více. V mém případě jsem k vyvolání ve fotolaboratoři zasílal do Prahy vždy deset kousků současně. Teď mi přijde, že píši o prehistorii fotografie, ale ono to až tak dávno není. Vždyť některé digitály se na tehdejší kvalitu dostaly teprve před pár lety. Každopádně člověk takový doručený balíček plný čerstvě vyvolaných filmů otevíral s velkým očekáváním. Pouze v jediném případě jsem udělal výjimku a nechal si vyvolat už jen jediný nafocený film. Vezměme však všechno pěkně popořádku.

Stařičká jabloň

Před naší zkušebnou, která byla ve druhém patře, rostla prastará pokroucená jabloň. Tak jako každý v  pokročilém věku, i ona se snažila svému okolí stále ještě něco dát. Podzim, co podzim, skláněly se její větve pod tíhou plodů. Zářily do chmurných podzimních dní tak, že by se i regály Kauflandu mohly stydět. Přesto si jejich chutných plodů většinou nikdo nevšímal.

Těla stromů, jež z příkopů se kloní,

nabízejí letos, co nikdo neochutnal v loni…

Snad jedinou výjimkou jsem byl já, no a pár ptáků. Pokaždé, když jsem s futrálem kráčel ze zkušebny, musel jsem pod baldachýnem obsypaných větví projít a věřte mi, mnohokrát jsem neodolal a utrhnul si:-). Větev se rozhoupala a z koruny se zvedlo hejno ptáků. Já si jich však příliš nevšímal, protože šlo o běžné druhy podzimních strávníků. Raději jsem během svého následujícího pochodu ulicemi Bruntálu zkoumavě hodnotil, jak se chuť jablek s blížící se zimou mění. Tehdy jsem ještě netušil, že také složení strávníků se s přicházející zimou zanedlouho změní…

Severský papoušek poprvé

Jednoho dne k nám do zkušebny zalétl skrze záclonu vlající před pootevřeným oknem podivný zvonivý zvuk. Sirrrrrrr, sirrrrrrrrr, jiskřivé hlásky narušily tvůrčí atmosféru právě probíhající zkoušky. Okamžitě jsem odložil kytaru a vyhlédl pootevřeným oknem ven do neudržované zimní zahrady. Na jabloni bylo něco nového. Kromě kosů a kvíčal zde dnes hodoval ještě někdo nový. Brkoslava jsem z knížek dobře znal, a proto jsem neměl pochyb o tom, že zhruba patnácti členné hejno je složeno právě z těchto vzácných severských hostů. Hned druhý den jsem kráčel znovu ke zkušebně, jen přes rameno se mi tentokrát nehoupal futrál s kytarou, ale mnohem menší futrálek s fotoaparátem. Také namrzlá jablka jsem tentokráte minul bez povšimnutí, abych co nejrychleji mohl vyběhnout po točitém schodišti. Těžké dveře zkušebny se za mnou zavřely. Po krátkých přípravách jsem zamaskován záclonou s napětím očekával, jestlipak budu mít štěstí a brkoslavové opět přiletí na hostinu. V literatuře jsem se dočetl, že se často za potravou vrací tak dlouho, dokud nejsou větve pohostinných stromů či keřů zcela prázdné. Teprve pak putují dál na jih. K jejich oblíbeným pochoutkám patří především jablka, o kterých se také říká, že v přezrálém stavu způsobují u brkoslavů příznaky jakési opilosti, díky níž pak prý ztrácí svou plachost. Spíše bych ale řekl, že za svůj život v tajze (Skandinávie, severní Rusko), kde je jejich domovina, brkoslavové až tolik lidí nevidí. Takže nejspíš netuší, co jsme zač:-).

Určitá závislost brkoslavů na alkoholu by mi tehdy však přišla také vhod, jelikož, jak známo, alkoholici také nemohou bez své modly být a musí se k ní stále vracet. Brkoslavové však zatím nikde. Jen pár kvíčal se handrkovalo o jedno z chutných jablek. Hlavou se mi tehdy honily myšlenky o tom, že hejno může být také kdekoliv jinde, jelikož brkoslavové milují i jeřabiny a kalinu, jejichž plodů je u nás v podhůří také dost. Mají však rádi také ochmet, ptačí zob, pámelník, hložinky, šípky, ale i jmelí. U posledního ze jmenovaných, jsou dokonce brkoslavové bráni za jeden z druhů, který se prostřednictvím svého trusu (zoochorie) podílí na šíření jmelí nejvíce. Teprve o mnoho let později jsem právě kvůli jmelí vídával brkoslavy pravidelně v v parku u Velkých Heraltic, kudy často jezdívám do Opavy. Tamní park je na jmelí více než bohatý. Skoro bych řekl, že tam nepěstují nic jiného:-), ale kdo za to může, to jsme si vysvětlili.

Brzy se na mě usmálo štěstí a já se po hodinovém čekání konečně dočkal. Celé hejno dosedlo téměř současně na pokroucené větve jabloně před oknem. Najednou bylo všude plno povyku, jelikož jablek už zde mnoho nezbývalo. Spíše zůstávaly jen ta jablka, která byla doposud na krajních větvích nedostupná. A právě o ně tehdy probíhaly největší souboje. Pro přežití v jinak chudé zimní krajině situace jistě nepříjemná, avšak pro fotografa situace zcela ideální. Nízké zimní světlo bylo navíc téměř dokonalé. S přibývajícím časem se sluníčko sklánělo ještě více k západu, a tak jsem se fotografování užíval až té chvíle, než zašlo úplně. Citlivost filmu byla tehdy nekompromisně dána (vyjma pushprocesu), a tak nezbylo, než zavřít okno, sbalit nádobíčko a jít domů s neofoceným filmem. Tady by se tudíž digitál hodil, ale to by dnes chyběla avizovaná zápletka… 

Štěstí v neštěstí

Spokojeně jsem se tehdy vracel domů, trošku litujíc, že jsem nevyfotografoval celý film. Kdo ví, jestli se brkoslavové zítra ukážou? Kdyby ne, tak bych na ně musel čekat možná i několik let. Je totiž všeobecně známo, že brkoslavové neopouštějí svou domovinu každým rokem. Pokud mají dostatek dužinatých plodů a bobulí přímo doma a není-li počasí příliš drsné, nemají důvod do střední Evropy zamířit (někdy i jižněji – Alžír, atd.). Invaze (řidčeji irrupce) se proto opakují nejčastěji po přibližně desíti letech. Čeští ornitologové, pánové Schröpfer, Hudec a Vačkař, ve svém článku s názvem Hromadný zálet brkoslava severního do České republiky v zimě 2008/09 mimo jiné píší: „S využitím dat zhruba 240 pozorovatelů se podařilo nashromáždit 1 791 pozorování 117 408 brkoslavů z území celé České republiky. Přes veškerou početnost materiálu v práci přetrvávají základní metodické nedostatky podobných prací: rozdílné počty zpravodajů a jejich aktivita v jednotlivých oblastech, jejich náhodná zjištění výskytu ptáků v terénu a neznámý poměr počtu pozitivních a negativních zjištění. První brkoslavové se objevili v průběhu října 2008, ale k vlastní invazi došlo až od poloviny listopadu. Počty pozorovaných brkoslavů se pozvolna zvyšovaly a vlastní invaze začala počátkem ledna 2009. Poté nastal prudký pokles, následovaný druhým vzestupem a menším maximem koncem února. Pak následoval pozvolný pravidelný pokles pozorovaných ptáků. Brkoslavi byli zjištěni v 337 kvadrátech, tj. 53,7 % všech kvadrátů ČR. Byly vyhodnoceny i údaje o velikosti pozorovaných hejn. Většina záznamů (91,8 %) se týkala hejn 6 - 500 jedinců, z nichž nejčastější byla o velikosti 16 - 30 ptáků. 520 zpráv o potravě téměř 50 000 brkoslavů se týkalo minimálně 24 druhů rostlin…“.

Tzv. „mezinvaze“ se však opakují přibližně co čtyři léta, což je však také neskutečně dlouhá doba. Zejména tehdy, když si člověk brkoslavy nestihl naplno užít. Druhý den už totiž hejno na onu jabloň pod oknem zkušebny nepřiletělo. Snad za to mohla intenzivní obrana domácí konkurence, která stála obě strany příliš mnoho sil. Brkoslavy jsem si i tak velmi oblíbil, ale ty si snad musí oblíbit každý. Zejména jejich „papouškovské“ zbarvení, kde na voskové barvě krycího peří překrásně vyniká jasně žlutá a jasně červená barva (uvádí se, že barvy ovlivňuje i složení potravy), ale i jejich nevšedně vitální chování, musí být sympatické snad všem milovníkům přírody. Brzy však měl přijít okamžik, kdy i touto informací o meziinvazi budu muset vzít zavděk.

Moje přítelkyně byla rovněž nadšenou fotografkou, a tak se jednoho krásného dne stalo, že se chtěla přesvědčit, zde je v mém fotoaparátu film, no a otevřela jej. Možná, že ani dnes nemusím vysvětlovat, že exponování filmu tímto způsobem nevede nikdy k dobrým výsledkům:-). Byl jsem tehdy na blízku a fotoaparát jsem rychle přiklapl, aby brkoslavové „neuletěli“ nejen na jih, ale i na věčnost. Jak vše dopadlo, jsem netušil, a proto film cestoval ihned a sólo do laboratoře Na Petřinách. Ještě s větším nadšením než obvykle, jsem očekával, jak vše dopadlo. Film se mi však nakonec vrátil jen s několika snímky. Zbytek byl osvětlen a neofocen. Ke vší smůle šlo převážně o kvíčaly, které jsem fotografoval ještě před příletem brkoslavů. Jeden snímek přeci jen zůstal...

Brkoslavové jako přírůstek k ostatním severským druhům

Můj příběh by zde mohl končit, ale samozřejmě, že jsem brkoslavy od té doby ještě několikrát potkal, takže by bylo škoda o tom nepohovořit. Dokonce jsem nemusel čekat ani několik let na invazi či meziinvazi. Brkoslavy, spolu s překrásnými kardinály, jsem spatřil přímo v jedné z jejich domovin, v Kanadě. Zde se ale nejspíš na bobule ani tak moc nekoukali, jelikož všude kolem byl zatím dostatek hmyzu, jímž se v hnízdním období brkoslavové převážně živí. I tak většina plodů byla tehdy dosud nezralá a v zimě se jich navíc ještě hodně přecpou, přesto že brkoslav americký holduje především jalovci virginskému.

Brkoslavy mi později také podle hlasu objevila i má přítelkyně, čímž definitivně svůj někdejší omyl odčinila a já si ji konečně mohl vzít za ženu:-). Poslední jejich pozorování pak pochází z přelomu loňského a letošního roku. Většina ornitologů s napětím očekávala, zda letos přilétnou (a hlavně v jakém počtu) či nikoliv, jelikož na meziinvazi po roce 2008/2009 bylo ještě brzy. Některé zprávy ze severu však slibovaly, že by to letos přeci jen mohlo vyjít. Nakonec jsme se všichni dočkali. Přišlo to v prosinci a lednu, a kde jinde jsem se s nimi mohl setkat, než na mé oblíbené lokalitě severských druhů, na Slezské Hartě. Po slučce malé, pustovce, ťuhýku šedém či káni rousné, přišli na řadu také oni. Spatřil jsem je z auta u cesty na mladém jasanu, jak čelili nepříjemnému severáku.

O tom jsem se již v jednom ze svých článků zmiňoval. Ve stejném textu jsem však vyslovil poněkud neskromné přání spatřit je za lepšího světla. I to se nakonec podařilo. Jednoho slunného nedělního rána jsem měl nakonec příležitost spokojeně plnit kartu snímky severských papoušků. Seděl jsem si pěkně v teple auta při krajnici opuštěné silnice a kochal jsem se pohledem, na který jsem dlouho čekal. Jedinou nevýhodou byla ta skutečnost, že šípkových keříků se v okolní krajině krčilo hned několik. Brkoslavové proto svůj čas spravedlivě trávili i na těch ostatních. Házeli do sebe sousto za soustem, jelikož nejspíš také dobře ví, že jejich zažívací trakt jim neumožní z této potravy získat mnoho živin. Odměnou za ušetřená šípková semínka se jim snad alespoň stal hodnotný vitamín C, který je v šípkových plodech hojně obsažen.

Zdrželi se hned několik dní. Já už však podruhé nikdy na ně neměl tolik času. Každopádně ale musím napsat, že nešlo o zanedbatelnou skupinku, jelikož jsem jich v jednom dni napočítal i přes šedesát. Menší hejnka jsem pak potkával i v následujících dnech, jakoby si o vítaném zdroji potravy brkoslavové navzájem mezi sebou řekli. A možná, že to i přesně tak bylo. Ono vitální sirrrrrrrr, pro člověka tak málo nápadné, třeba svým cinkavým hlasem, tolik odlišným od skučení severáku, dokáže zastavit i vysoko táhnoucí hejna na jejich tradiční zimní cestě za potravou.

Foto a text: Štěpán Mikulka