Výběr mých nejzdařilejších fotografií z uplynulého roku už několik let patří k tradičním předvánočním „kratochvílím“. Nejde totiž jen o jeden ze způsobů prezentace snímků z mé fotografické dílny. Především je to jakési bilancování nad uplynulým rokem.
Historie této mé bohulibé činnosti, kterou v čase předvánočního úklidu „oceňuje“ především manželka, sahá až do doby analogové. Míval jsem totiž už před léty zvyk vybrat nejzdařilejší snímky daného roku a vytisknout si je na formát A4 na své tiskárně, a pak je uložit do šanonu. Dnes už bohužel netisknu, což má zejména nevýhodu v tom, že člověk nedrží v ruce nic hmatatelného a také ze hry logicky vypadávají snímky orientované na výšku. To podstatné však zůstává. Vzpomínání. A teď už jen odšpuntovat načatou lahvinku červeného a můžeme bilancovat:-)…
Otevírám složku s nadpisem „leden“. Procházím jednu fotografii po druhé, občas něco smáznu, u něčeho se zase pozdržím… Vybavuji si zvolna motivy svých prvních výprav v roce 2015. Tak trošku zoufalé čekání na jaro, první bezbřehé nadšení z ptačích navrátilců, voňavá pole i lesy, první výpravy do hor. Usrkávám ze skleničky červeného a zatím co za dveřmi zuří vysavač, myslí jsem dočista jinde. Vzpomínám znovu na severskou divočinu, která mi na 16 dní vrátila časné jaro, když to naše už odeznělo, jelikož jezera tam nahoře, když jsme přicestovali, byla dosud zamrzlá, ač zbývalo posledních několik dní do června.
Po návratu domů mě pak čekal skok nejen do tepla, ale i do času mláďat s brouzdáním čerstvou travou i odkvetlými pampeliškami. Při pohledu na snímky migrujících raků či žíznivých hus, mám opět před sebou nebývalé sucho a vedro loňského roku. Poprvé vyschly meliorační kanály v polích a dokonce i některá prameniště v horách ochabla.
Převaluji další hlt vína na patře a otevírám další soubory a snímky, tentokrát ze srnčí říje. Ta byla na rozdíl od té loňské daňčí či kamzičí opravdu vydařená. Zejména přítomností mého syna, se kterým jsem si focení daleko více užil. Ostatní říje mi loni vynahradila říje jelení, o níž jsem vám psal. Tam musím Dianě opravdu hódně děkovat…
Rodinné procházky maďarskou pusztou by zasloužily spíše doušek tokaje, ale i bez něj opět cítím vlahý vítr brouzdající se uherským krajem. Je docela teplo, ačkoli je začátek listopadu. Na nebi desetitisíce jeřábů roztouženě volají a připomínají tak, že je čas zmizet do tepla nebo se pořádně zazimovat. A tak i činím a závěr roku tak trochu spíše proflinkámJ.
V letošním roce se mi podařilo spatřit a někdy i vyfotografovat hned několik živočišných druhů a přírodních momentů, na které jsem dosud neměl štěstí. Je možné, že některé z nich, například mládě sluky lesní či troubení jelena lesního, už víckrát za svého života nespatřím. O to více si těchto vzácných chvil vážím. Pevně však věřím, že divoká příroda je natolik bohatá, že své obdivovatele dokáže stále překvapovat a často i poučit. Za to Jí patří můj dík.
Pozn.: Žádný z živočichů není fotografován, co by zvíře chované v zajetí.
Fotografie a text: Štěpán Mikulka