Po roce opět na Balíkárně

Když jsem letos v červnu vyrazil navštívit svou oblíbenou srnčí krajinu, kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval jako Balíkárnu, byl jsem plný očekávání. Příčinou příjemného mrazivého napětí byla má dlouhá absence ve jmenovaném revíru. Podobně jako před rokem v tento čas, také letos jsem měl za sebou nekonečnou šňůru pracovních povinností a služebních cest po republice. Konečně se ale dostavilo ono toužebně očekávané volno, na které všichni milovníci života v přírodě s takovou dychtivostí čekají, a tak jsem vyrazil tam, kam mě mé tulácké srdce nejvíce táhlo. Účel mé návštěvy byl jediný. Zjistit, jak je na tom Balíkárna letos se srnci. Během loňského léta jsem zde zažil se srnčí zvěří mnoho neopakovatelných okamžiků, o nichž si můžete přečíst v prvním dílu seriálu. Zatím zbývalo sice více jak měsíc do říje, ale chtěl jsem obeznat nejen početnost dospělé srnčí zvěře v revíru, a to včetně právě narozených srnčat, ale i věrnost srnců jejich teritoriím či vztahy srnců k vodícím srnám v čase ještě před příchodem říje.

Letos brzy na jaře vypadaly kmenové stavy srnčí zvěře velice nadějně. Připadalo mi, že jsou ještě o něco vyšší než v loni. V časných jarních měsících jsem zde totiž hned několikrát zastihl na zdejší poměry velké stádo o počtu přes 40 hlav, což mě velmi potěšilo. Všichni máme jistě pořád v paměti, jak krutý závěr letošní zima zvěři připravila. Zdá se však, že díky poctivému přikrmování spárkaté i drobné zvěře v této honitbě poblíž Slezské Harty, místní zvěř nestrádala a krušné zimní měsíce ve zdraví přečkala do jara. Bylo mi jasné, že se sem stáhla také zvěř z okolních lesů, a že s jarem se zase rozptýlí zpět na svá tradiční stávaniště. I tak ale byla šance, že si Balíkárnu pro její příznivé podmínky oblíbí a zůstane už natrvalo zde. Ke konci zimy jsem navštívil Balíkárnu hned několikrát. Pečlivě zamaskován jsem se několikrát dlouhé minuty obdivoval překrásné srnčí zvěři. Jeden ze zážitků si jistě budu pamatovat nadosmrti.

Na dosah od spícího stáda

Tehdy jsem v dálce zahlédl odpočívající srnčí zvěř vprostřed polí. Menší stádo obsadilo mírný jihovýchodní svah nad drobným potůčkem. Srnci i srny si labužnicky užívaly sluníčka a já se vydal na obtížnou cestu za nimi. Volný terén kulturní stepi příliš možností pro úkryt nenabízel. Jedinou příležitostí pro nepozorované přiblížení se ke stádu skýtalo vlastně jen ono koryto potoka směřujícího právě mým směrem. I tady však na mě čekalo hned několik úskalí. Především bylo prakticky nemožné přiblížit se v tichosti korytem zarostlým suchými stvoly bodláků a trav. Koryto bylo navíc poměrně mělké a bez jakýchkoliv stromů či keřů, což neumožňovalo vzpřímenou pohodlnou chůzi. Druhým úskalím byl poměrně nestabilní poloviční vítr. Jinou možnost jsem však tehdy neměl, a tak jsem vyrazil. Exponovaná místa jsem zdolával ve chvílích, kdy na nedaleké silnici projížděla auta, která přehlušila mnou způsobený hluk. Vhodným řešením je také zvuková kulisa v podobě ptačího hlasu některého z polních druhů (např. skřivan), kterou lze v „hlučných“ místech pouštět třeba z mobilu. Je to sice nestylové, ale funkční:-).

Zhruba po hodině jsem se popsaným způsobem dostal do těsné blízkosti odpočívajícího stáda. Zatímco stádo přede mnou spokojeně podřimovalo a přežvykovalo, já jen stěží tišil nepokojný dech. Byl jsem tak blízko, že by jej kterýkoliv člen stáda mohl zaslechnout. Celou cestu jsem absolvoval v podřepu a navíc s kalanetickými bonusy ve chvílích, kdy jsem byl nucen nehybně setrvávat v krkolomných pozicích, to když některý kus nečekaně procitnul a sledoval pozorně okolí. Jednotlivé kusy samozřejmě ležely tak, aby měly přehled o celém prostoru. Prostě jeden by se nasmál, kdyby mě tehdy z dálky pozoroval. Odměnou mi však bylo voňavé spočinutí v právě rašící jarní trávě a vzácné společnosti skutečně velmi plachých tvorů. Další latentní odměnou mi byly natažené kolenní vazy, ale to jsem v tu chvíli ještě netušil. Dlouhé okamžiky jsem si pak vychutnával idylku odpočívajícího stáda. Polední sluníčko se příjemně opíralo do zad – v tu chvíli jsem přesně věděl, jak jim je. Na několik okamžiků jsem se přidal i k jejich podřimování. Jinak jsem ale byl ve střehu. Především jsem se v duchu modlil, aby mě vítr nezradil a předčasně nepřerušil můj nevšední zážitek. Měl jsem ale štěstí. Přeci jen o poznání chladnější vzduch v blízkosti potoka podržel můj pach v korytě i při občasném špatném větru.

Pak ale jedna ze srn vstala. Brzy jsem naštěstí podle jejího chování zjistil, že příčinou probuzení nejsem já. To pravděpodobně časní navrátilci z jihu, špačci, kteří se mezi odpočívající srnčí zvěří krmili, ji vytrhli ze snu. Kéž by šla ke mně, napadlo mě. Směřovala však opačným směrem. Za okamžik své kroky začala nečekaně stáčet k potoku, až se nakonec vydala podél jeho koryta přímo ke mně. V máčkl jsem se ještě těsněji do nízké trávy a čekal. Po chvíli se začal zvedat i zbytek stáda a následoval ji. Bylo roztomilé pozorovat, jak se jednotlivé kusy protahovaly a rozkoukávaly. Polední lenivé spočinutí v liduprázdné jarní krajině si však stádo po tak kruté zimě zasluhovalo. Blížili se zvolna ke mně. Brzy jsem rozeznával sebemenší detaily jejich těl. Závěrka mého fotoaparátu musela nejspíš na tak krátkou vzdálenost způsobovat děsný kravál, ale zvěř byla naprosto v klidu. Ani ji nenapadlo, že by se někdo mohl nacházet v tak těsné blízkosti. Jeden kus po druhém pak procházel kolem mne ve vzdálenosti kolem patnácti kroků. Některé kusy byly dokonce tak blízko, že i stovkové ohnisko mého objektivu bylo příliš dlouhé. Tehdy jsem mohl fotografovat jen vzdálenější kusy. Celá promenáda trvala více než hodinu a já si náhle uvědomil, že musím pro děti do školky. Jak ale co nejšetrněji odejít? V žádném případě jsem nechtěl zvěř zbytečně plašit. Rozhodl jsem se uskutečnit malý pokus. Některé kusy byly ještě v mé těsné blízkosti, když jsem na ně začal klidným hlasem promlouvat: Doufal jsem, že v klidu odskočí. K mému překvapení se však nikdo kolem ani neobtěžoval zvednout hlavu, natož aby se nějak plašil. Po několik dalších okamžiků jsem se pak bavil tím, že jsem si z legrace stále hlasitěji prozpěvoval píseň se slovy: „Já už můůůsím jít, pro kluky dóóó školky atd. :-)“. To už jsem regulérně, a zcela odmaskován, vzpřímeně seděl. Celé stádo v tu chvíli už o mně dobře vědělo. Přesto ani jeden z kusů neprojevil sebemenší neklid. Jen občas po mě mrkli krásným hnědým okem, kdo že to tam tak „…nelidsky řve?“. Nebyl to ale strýc Pepin z Postřižin, nýbrž já. I přes krátkou vzdálenost jsem pro ně asi nebyl naprosto nijak ohrožující. Byl to nádherný pocit. Tak nějak by to nejspíš vypadalo, kdyby se vůbec nelovilo, říkal jsem si v duchu. Idylku nakonec ukončil až můj druhý pokus, při němž jsem se už zcela postavil. Teprve tehdy se stádo zvolna rozeběhlo do širých polí jarní Balíkárny.

Nečekané setkání

Teď jsem po několika měsících opět tady, na Balíkárně, a rozhlížím se kolem sebe, jak se krajina kolem změnila. Všude je už vzrostlá tráva těsně před senosečí a kolem mne zní zpěv desítek ptáků skrytých v zelených korunách stromů. Začíná však jemně mžít a já pomýšlím na návrat. Jsem mírně zklamán. Doposud jsem neviděl jediný kus z početného zimního stáda. Jaká asi bude ta letošní říje, když tu nikde nic není, pokládám si stěžejní řečnickou otázku. Při zpáteční cestě se uklidňuji slovy, že nemůže být každý rok posvícení, a že jsem si to loni přeci jen užil dostatečně. V tu chvíli však před sebou spatřuji prvního srnce. Ostřílený mazák obezřetně vyráží na pašu, samozřejmě jen na dohled od svého zálehu. Vlastně vyšel jen pár kroků do louky, aby se nasytil. Nejspíš jeho větrníku, když ještě v zálehu nerušeně odpočíval, díky houstnoucímu mrholení ještě více zavoněla okolní svěží tráva. To byl můj okamžik. V rychlosti jsem se ocitl na místě, odkud srnec remíz opouštěl a doufal, že se sem opět stejnou cestou bude vracet. Nespletl jsem se. Zkušený srnec se po chvíli rozvážně vracel zpět. Byl si naprosto jist bezpečností své cesty, kterou před pár minutami sám absolvoval. Následující luxusní focení mou předchozí skeptickou náladu znatelně vylepšilo. Tak snad to letos se srnci na Balíkárně nebude až tak špatné, říkal jsem si.

Cestou zpět přes zelené moře bojínků, jílků a dalších travin, jsem narazil na podivně se chovající srnu. Od místa, kde doposud ležela, se vzdálila jen velice neochotně. I po té postávala jen nedaleko pečlivě sledujíc mé počínání. Hned jsem měl jasno v tom, co způsobuje její nezvyklé chování. Už po pár krocích jsem zahlédl její velké tajemství, které ji nedalo daleko odběhnout. Na kousku zválené trávy se krčilo malinké, jen několik dní staré srnče. Byl to nádherný pohled. Netrval však dlouho. Abych srnče svou přítomností nějak neohrozil, rychle jsem pokračoval v cestě. Hlavou se mi pak honily nejrůznější myšlenky vyvolané čerstvým zážitkem. Možná jsem v loni viděl zplození právě tohoto srnčete, říkal jsem si a vzpomínal na několikeré pokládání, které jsem v čase loňské srnčí říje měl možnost pozorovat. Silnější pocitem byl ale strach. Brzy jsem totiž našel dalšího roztomilého tečkovaného drobka s dlouhými řasami, který byl opět skryt v oné vysoké trávě. A právě tato tráva byla důvodem mých rostoucích obav. Je totiž až příliš vysoká – přerostlá. Místní zemědělci dosud kvůli častým květnovým dešťům nevyjeli do luk a polí. Pro následující dny však hlásí příchod dlouho očekávaného dobrého počasí a senoseče na sebe jistě nenechají dlouho čekat… Po několika dalších krocích mé obavy ještě více posiluje nalezení ostatku srnčího tělíčka, které se nejspíš stalo potravou některého z místních predátorů.

Jak kontrastní jsou obrazy, které jsem měl možnost v krátkém sledu pozorovat! Rodinné štěstí střídá zmar nového života. Věřím, že takový pohled může být pro některé z myslivců motivující k tomu, aby v „afektu“ zvedli flintu a namířili i na vzácného dravce či lišku, ale to je příroda. Také já v zápětí v hlavě vidím zcela jiný obraz, „radost“ mláďat na hnízdě či u nory ve chvíli, kdy se jestřábí či liščí máma vrací s kořistí. Tak to zkrátka v přírodě vždy bylo, právě díky těmto přírodním zákonitostem je vše v přírodě v citlivé rovnováze a souvztahu. Spíše by bylo užitečné obnovit a aktualizovat komunikaci mezi mysliveckými a zemědělskými hospodáři, protože spíše tady občas existuje jakási nerovnováha, jež se přírodním zákonitostem vymyká. Má zpáteční cesta pak patří vzpomínkám na „totalitní“ mysliveckou osvětu zabývající se správným postupem sečení a sklízení sena, různými plašičkami zvěře instalovanými na kombajnech atd. Jestlipak zemědělci dnes takovéto postupy znají a ctí? Kreslený letáček s tímto motivem jsem však na vesnicích neviděl, nejspíš už zůstane jen dávnou minulostí... Během zpáteční cesty si v autě ještě uvědomuji, že jsem dnes v blízkosti všech viděných srn, už teď, v době kladení mláďat, vždy pozoroval také srnce. Byla to náhoda? Že by nějaká verze společné péče:-)? Ne, jsou přesně tak daleko, kam jim v tento čas srnčí mámy dovolují přijít. Přesto se však zdá, že se srnci od srn nijak zvlášť nevzdalují…

Říje začala

Pak přišel konec července. Spíše jen náhodou vyrážíme s tchýní, manželkou a dětmi právě do těchto míst na hřiby. Navštěvujeme krátce Balíkárnu, jelikož jim chci představit vzácné kolihy, které se právě zde na pár dnů zastavily. Mají štěstí. Všichni je mají možnost pozorovat na poměrně krátkou vzdálenost. Já si však dnes nádherných kolih příliš nevšímám, jelikož jsem si jich během fotografování v předchozích dnech užil do sytosti. Všímám si však něčeho jiného. Nedaleko kolih, v blízkosti malého olšového lesíka na pokraji obilného pole, stojí krásný srnec a hned vedle něj něco leží. Přibližuji si ono místo objektivem. Ano, nemůže to být nic jiného. Je to srna. Srnčí říje začala. Je přesně 27. července.

Mé první focení říje pak probíhá ještě bez oblíbené vábničky, kterou jsem u sebe neměl, ale přesto celkem úspěšně. Srna vstává a vede srnce do obilí za potokem. Má intuice je pro mě v tu chvíli výstřelem ze startovní pistole. Vzdálenost mezi autem a potokem zdolávám jen několika sekund.  Zadýchaný pak v rychlosti zaklekám v travinách u potoka. Děti překvapeně sledují, co to ten taťka zase vyvádí. Já se ale nespletl a všichni brzy dostávají odpověď na svou nevyslovenou otázku. Přede mě vystupuje nádherný srnec se zajímavými parůžky, ve kterých visí cáry pokořeného svízele. O těchto parůžcích už jsem ale slyšel, uvědomuji si v zápětí, zatímco srnce fotografuji. Jeden z místních nimrodů mi o srnci vyprávěl. První výsady parůžků má velmi vysoko, takřka na úrovni slechů. Děti pak mají velký zážitek z toho, jak srnce fotografuji jen na pár kroků. Zvědavě poskakuje přede mnou a dovoluje mi tak pořídit několik krásných momentek. Tchýně a manželka zažívají také nevšední moment, jelikož srnec, který si konečně došel pro vítr, mě nakonec obíhá ve velkém kruhu, a to těsně kolem našeho auta, kde všichni v tu chvíli stojí. Byl to skutečně nádherný zážitek. V tu chvíli jsem však ještě netušil, kolik toho letos  právě s tímto srncem Nadočníkem ještě zažijeme.

Zajímaví srnci a srnčí milování

V následujících dnech jsem na Balíkárnu vyrazil hned několikrát. Letos jsem však nevyrážel přes poledne, nýbrž brzy ráno a také v podvečer. Brzy se ukázalo, že to se srnčím osazenstvem na Balíkárně nebude opravdu až tak špatné, i když jsem vypozoroval, že je jich tu letos o něco měně než v loni, no a také to, že jsou o poznání slabší. Za to zde nebyla nouze o zajímavé anomálie jejich parůžků. Zejména srnec s jedním parůžkem, Jednoparůžek, byl pro mé fotografování lákavým cílem. Přesto, že z různých jiných honiteb se ke mně dostávali zprávy o tom, že letošní říje je nějaká podivná, já jsem měl štěstí a prožil hned několik překrásných okamžiků. Čekalo mě však také jedno velmi nepříjemné překvapení.

Během prvních návštěv Balíkárny jsem často uvažoval o tom, jestli letošní srnčí říje bude na fotoúlovky stejně bohatá, jako ta loňská. Netroufal jsem si ale ani na chvíli pomyslet na to, že by se mi podařilo pořídit tolik zdařilých fotografií místních srnců, jako tomu bylo v loni. Rozhodně jsem se však nechystal jen tak lehce rezignovat a rozhodl jsem se maximálně využít všech svých dosavadních zkušeností se srnčí zvěří, abych pořídil alespoň nějaký ten kloudný snímek. Zejména na tzv. pokládnání, jak myslivci nazývají srnčí milování – páření, jsem měl letos políčeno. V loňském roce jsem jej měl sice možnost několikrát pozorovat a fotografovat, ale s ohledem na velkou vzdálenost šlo spíše o přírodovědný zážitek nežli o seriózní fotografování. V tuto chvíli mě napadá, jestli je vůbec od nás fotografů seriózní fotografovat rozmnožující se srnčí zvěř? Zatím jsem ale nezaujal jednotné stanovisko:-). Když si uvědomíme, že srna je říjná přibližně čtyři dny a vydělíme necelý jeden měsíc, po který srnčí říje probíhá, právě tímto počtem, zjistíme, že jediný silný srnec stihne oplodnit přibližně pět srn. Navíc se samotný akt, kdy ve vrcholné říji již není srnec odmítán, a srna se nechává pronásledovat již jen v malých kruzích, opakuje i více než desetkrát. I přes tyto zdánlivě příznivé skutečnosti není k vidění mnoho snímků z volné přírody zobrazujících tento zajímavý motiv. Tato skutečnost je proto určitou výzvou pro každého fotografa volně žijící zvěře a divoké přírody, tedy i pro mě. Vezmu to ale pěkně popořádku.

Přichází nový srnec

Mé úvodní výpravy patřily především Jednoparůžkovi. Musím říci, že jsem měl celkem štěstí a brzy jsem měl na kartě hned několik snímků s tímto srncem se zajímavou trofejí. Možná to byly však jeho poslední snímky, jelikož se v závěru srnčí říje někam ztratil. Po jeho vyfotografování jsem jej již nikdy nepotkal. Nadále jsem navštěvoval jeho teritorium, ale brzy se ukázalo, že ho zde zastoupil jiný srnec. I ten měl velice zajímavě utvářené parůžky. Jeden z parůžků byl totiž tvarován do jakési lopatky, a tak jsem si jej pojmenoval srnec Lopatka. Mimo něj jsem v malém prameništi na okraji luk často potkával i černou zvěř, která zde v parných letních dnech hledala útočiště a především ochlazení. Nový srnec Lopatka byl však mnohem opatrnější než Jednoparůžek. Hlas vábničky jakoby nevnímal, ale naštěstí jsem dobře znal chování obezřetných srnců. Jejich zdánlivý nezájem bývá často střídán kradmým přiblížením se k hlasu své touhy. Mnoho fotografů i některých myslivců dělá tu chybu, že se po zdánlivě neúspěšném vábení zvednou a vzdálí se. Já jsem trpělivě vydržel. Srnec po dlouhých minutách, během kterých se ke mně neslyšně blížil okrajem olšového lesíka, vystoupil z jeho přítmí a po té si to zamířil téměř přímo ke mně. S pěkným zážitkem a několika snímky zajímavého srnce jsem se pak spokojeně vracel domů. Hned následující ráno jsem měl v plánu vyrazit k onomu prameništi ještě jednou, a to s tím, že se pokusím nafotit černou zvěř. Také mě stále zajímalo, kampak se ztratil Jednoparůžek?

Vychytaná změna plánu

Bylo to přibližně v polovině říje.  Budík mě budí o půl páté do jasného jitra. Nasedám do svého Suba a vyrážím na Balíkárnu. Už cestou se mi ale můj včerejší nápad fotografovat divočáky rozležel v hlavě. Tak chci fotit srnce, anebo prasata? Nemohu přeci pořádně dělat obojí, říkám si těsně před cílem své cesty. Proto nakonec parkuji na zcela jiném místě, než jsem si den před tím naplánoval. Jsem tu pozdě, říkám si, když z vozu vystupuji přímo do slunečních paprsků právě vycházejícího slunce. Můj krok je proto dlouhý. Pospíchám. Rosa se chytá nohavic, jako svízelové kuličky a brzy mi i mírně čvachtá ve starých botách. Je však poměrně teplo, a tak se cítím dobře. Zastavuji až na vytipovaném místě na špici osikového remízu a v tichosti si chystám fotonádobíčko. Jsem nedaleko olšového lesíka, kde jsem před pár dny letos poprvé zaregistroval začátek srnčí říje. Copak asi dělá srnec Nadočník, říkám si? Jestlipak se na mě ještě pamatuje? Před očima mám opět jeho netradičná parůžky se svízelovým praporem. Kolem mne je naprosté ticho, jen nad hlavou, za neposedným listím osik, mi dokreslují ranní atmosféru vrkající hřivnáči. Na hraně obilného pole za souvratí myškuje s dílčími úspěchy letošní lišče. Dobře jej znám. Fotografoval jsem jej na jaře nedaleko odtud. V prostorné noře s ním zažívali svá první dobrodružství ještě další dva sourozenci. Mou vzpomínkovou idylku však rychle střídá obraz nedávné liščí tragédie. Dvě ze tří liščat jsem v pouhých dvou dnech našel přejeté u místní silnice. Co by dosud nezkušení lovci, hledaly liščata v blízkosti silnice nějakou tu auty usmrcenou potravu, a to se jim bohužel stalo osudným. Podobný osud čeká mnohé jejich soukmenovce ve všech revírech naší republiky. Úplného osamostatnění a dospělosti se dočká jen asi třetina z lišek. Není potřeba je proto tlumit plynem ani s pomocí psů. Některé osvícené země i přesto, že mají podobně bohatou mysliveckou historii a hluboké tradice, už tuto nelidskou zábavu ve svých honitbách zakázaly. 

Ve společnosti odpočívajícího srnce

Ze zamyšlení mě vytrhává datel, který naprosto nečekaně dosedá na vzpěru kazatelny nedaleko mně. Nejspíš skvěle rezonuje a on chtěl, ač poměrně daleko od souvislého lesního komplexu, vyslat svůj ranní teritoriální signál. Jsem rád, že mě probral ze zamyšlení. Náhle je mi totiž jasné, že sem už mi dnes nic nepřijde. Srnčí již jistě zatáhlo anebo leží někde vprostřed polí. Poslední myšlenka mě ale zaujala. Jasně, to je ono. Mé další kroky proto míří k nedalekému stohu, odkud se chystám rozhlédnout po nějakých těch zalehlých párečcích srnčí zvěře. Už těsně před stohem spatřuji srnce po mé levici. Mhouří oči do vycházejícího slunce. Je zády ke mně. Možná má při sobě srnu, říkám si. Daří se mi k němu dostat na pár kroků. Přiklekávám a na koleni cítím zastudit prosakující rosu, jako už tolikrát. Jsem právě připraven pořídit emotivní snímek odpočívajícího srnce, když přichází náhlý zvrat v dosud příznivé situaci. Ze směru, kam se srnec dívá, právě prochází pastvící se srna. Srnec v mžiku stojí na nohou a bez jediného ohlédnutí, a tudíž i bez možnosti pořízení jakéhokoliv snímku, vyráží za srnou… Srnu u sebe tedy neměl.

Dýchnutí minulosti

Vracím se pomalu ke stohu. Fotoaparát pokládám na první z balíků a jen tak, na lehko, šplhám po balících vzhůru. Je odtud fascinující výhled na probouzející se krajinu. Přesto, že ji poznamenaly dlouhé roky kolektivního hospodaření, vnímavému pozorovateli nemohou uniknout některé zajímavé indicie, které upomínají na časy mnohem starší než dnešní. Zejména prastará hrušeň krčící se na náspu ručně vysbíraného kamení je nostalgickou vzpomínkou. Člověk si snadno domyslí, že protější řada vysbíraného kamení s menší hrušní, před mnoha lety určitě navazovala právě na tu, kde dodnes roste rozložitá stařenka. Meze byly ale rozorány a dvě hrušně rozděleny jednotvárným polem, jako tehdejší svět protichůdnými názory. Kolik unavených rolníků a pocestných spočinulo kdysi dávno v jejich chladivém stínu, kolik si jich šlo pro osvěžující vodu do nedalekého překrásného údolí řeky Moravice pod velkým Roudným, či do nedalekého kamenného sklepa, který je dodnes ukryt pod letitým hlohem? To už dnes nikdo nespočítá. Snad jen hrušeň s námi ještě pár let postojí a ony nelehké dávné časy nám bude připomínat. Vím dobře, že je váhou své rozložité koruny ve dví rozpolcená, proto jsem ji navrhnul na vyhlášení Památným stromem, aby byla odborně ošetřena. Bez ní by mé výlety po srnčí krajině byly chudší...

Dobrodružství začíná…

Můj zrak dál pohledem hladí okolní krajinu, až se zastavuje na dvou bodech nedaleko ode mne. Nechci věřit svým očím. Prakticky na stejném místě, jako na začátku říje, leží Nadočník se svou jistě už další družkou. Během vteřiny mám připraven plán. Ze stohu sjíždím jako vydra po svém říčním skluzu a přihrben za terénní vlnou vyrážím za dvojicí. Dobrodružství začíná. Jsou ode mě přibližně dvě stě metrů. Terénní vlna mě však dlouho neskrývá. Bohužel, říkám si, nejde to jinak. Musím do mokré trávy. Stativ zanechávám na místě a vybaven jen maskovací šálou, fotoaparátem a vábničkou, vyrážím plížením zdolat zbývající metry, které nás ještě od sebe dělí. Začínám se z toho tělocviku zahřívat, i když rosa po ránu hezky studí. Snažím se namočit si pouze jeden bok, abych pak druhým mohl zalehnout na svou vestu. Chci totiž v blízkosti „zamilované“ dvojice zalehnout a vyčkat, co přijde. To je můj plán. Bez této přípravy by to nešlo. Promáčený člověk nevydrží dlouho čekat. Pakliže ano, zdravotně to odskáče. Zbývá mi posledních pár metrů k vytipovanému cíli. Mým cílem je nízký trs vratiče, který je jediným možným úkrytem v celém okolí. Asi jen blázen by se chystal skrýt za čtyřicet centimetrů vysoký trs rostlinek. Tím bláznem jsem dnes já:-).

Za okamžik jsem na místě. Dvojice o mně nemá ani tušení. Něco mi říká, že přišla má vytoužená chvíle. Možná už za pár okamžiků jeden z dvojice vstane a začne úchvatné divadlo namlouvání a možná i páření. Jako již mnohokrát před tím, i dnes jsem si téměř jist svým úspěchem, jako již mnohokrát před tím, příznivá situace se může radikálně změnit v můj neprospěch. Ještě jednou hodnotím své možnosti. Kontroluji svou výbavu, nabití baterek, nastavení fotoaparátu atd. Dobře si uvědomuji, že právě tohle je dnes má největší slabina. Starý objektiv z druhé ruky, mě po dlouhých letech bezchybné služby v poslední době stále častěji zrazuje. Poslouží mi ještě v tomto nadějném okamžiku? Jsou tu však i jiná rizika. Může se například nečekaně objevit jiný srnec anebo třeba nízko letící rogalo, či cyklista, který vše zhatí. Cítím, že můj neklid narůstá. Tyhle věci bohužel nemůžu nijak ovlivnit a přitom cítím, že jsem dnes blízko… Brzy se však naprosto uklidňuji a svůj fotografický osud zcela svěřuji Dianě, bohyni všech lovců a s dovolením i fotolovců. Vždyť už za chvíli budu možná potřebovat naprosto klidné ruce i chladné uvažování bez emocí. Rázem jsem v klidu. Právě ve chvíli, kdy se z nedaleké vsi ozývá zvon kostela, aby odcinkal osmou, srna se zvolna zvedá. Následuje pátravé rozhlédnutí. Přitisknu se ještě těsněji k vratiči, až ucítím jedovatý tujon, který na mě dýchl z jeho listů. Srnec se k srně okamžitě připojuje. Bezpečně poznávám Nadočníka. Nečekaně brzy pak dochází k prvnímu pokládání. Jsem tak překvapen, že málem zapomínám fotit. Vím ale, že mám maximálně 10 vteřin, a tak rychle pořizuji hned několik snímků tohoto vzácného okamžiku. Dvojice opět zalehává. Rozhoduji se, že se pokusím přiblížit ještě na poloviční vzdálenost. Zatím jsem si nechával rezervu pro velké kruhy dvojice při nahánění, ale ty se dnes nekonají. Dvojici se už dokonce nenahání ani v malých kroužcích. Jde rovnou na věc. Rychle se přesouvám k dalšímu trsu vratiče, který je snad ještě menší než ten předchozí. Sotva najdu pohodlnou polohu, dvojice vstává. Opět se zaujetím pozoruji milostný akt, divadlo, které až tak mnoho lidí na tak krátkou vzdálenost nepozorovalo. Je to úchvatný zážitek. Asi jen vášnivý milovník přírody či nimrod, u něhož převládá láska ke zvěři a přírodě nad loveckým pudem, může tušit, jak se cítím. O chvíli později fotografuji ještě jedno pokládání. Objektiv vydržel!

Přichází zklamání

Domů se pak vracím dříve než jindy a ve velice dobré náladě. Těším se, až fotografie ukážu dětem a ženě, které přírodu a divoké tvory v ní žijící rovněž milují. Ještě ten večer ale přichází ono rozčarování zmiňované už na začátku. Vyrazil jsem s klukama, ještě jednou ven, abychom se společně pokusili pozorovat a případně nafotit jejich oblíbené srnečky. Svou fotovýbavu si beru spíše jen ze zvyku. Dnes už mám královsky odfoceno. Náš Matýsek si bere svůj malý digitálek a já v tu chvíli vím, jak malé šance s takovou fotovýbavou má. Kolik začínajících fotografů si tímto musí projít… Na druhou stranu, já v šesti letech neměl ani tohle. Bakelitový fotoaparát Pionýr byl ve srovnání s Matesovým Olympusem bezcenný výlisek plastu. Já s ním fotil do 16 let, a to i s bratrem. Zvětšovák jsme pak měli v koupelně hodně vysoko vytažený a ještě i postavený na židli, abychom pak na promítnutém obrovském obraze na koberci hledali své první budníčky a další ptáky. Jsem dnes ale rozhodnut, že Matesovi a Kubovi jejich začátky usnadním a nějakého toho srnce jim napísknu. To se mi z auta už po změně prvního místa málem daří, ale oba synové jej zpozorují až příliš pozdě. I tak je velice milé pozorovat, jak se krčí pod maskovací šálou v heřmánku a snaží se vydržet alespoň pár minut v klidu:-). Nakonec Maty přináší celkem pěknou fotku komára sedícího na heřmánku, kterou si ve volné chvíli nafotil oním Olympusem. Když pak chci pořídit pár fotek vran šedivek nedaleko od nás, přichází dlouho očekávaný moment. Objektiv znenadání přestává zoomovat nebo spíš jde až příliš lehce. Navíc přestává zcela ostřit. Za vránami registruji další zamilovanou srnčí dvojici, ale tu už můj objektiv Canon 100-400/4,5-5,6 IS L nevyfotografuje. Je půlka srnčí říje a já jsem bez hlavního objektivu. Domů se vracím celkem vážný. Hned se ženou zasedáme k rodinným propočtům a zjišťuji, že při současných splátkách atd. si na nový objektiv v žádném případě nenašetřím. Z druhé ruky už ale kupovat dlouhé sklo nechci, ať si jej užiji o něco déle. Nakonec se rozhoduji zrušit důchodové spoření, jsem dosud mlád a vesel:-), a už druhý den vyrážím do banky vyřídit úvěr. Večer pak objednávám na netu Canon 300/2,8 L IS USM. Je to poslední hmotnostně přijatelný objektiv pro můj styl focení. Druhá půle srnčí říje bude tedy nafocena právě tímto bezkonkurenčním profesionálním teleobjektivem!

Vzhůru do říje 2011

A jak to všechno dopadlo; jak se mi fotilo s novým objektivem? Ještě mnoho krásných chvil jsem zažil se srnčí zvěří na Balíkárně. Druhá půle říje už byla spíše o srnčích mladících, ale i tak mi přinesla několik zážitků, na které nikdy nezapomenu. Zejména na jednoho srnčího mladíka, který mi přišel ranní rosou přímo do prvních paprsků slunce, nelze zapomenout. Byl to nádherný obraz – téměř kýč, jak byl dokonalý. Vidět a umřít, jak se říká:-). Během jeho focení narážím na pravděpodobně jediný limit svého nového pevného skla, a to že jsem kvůli němu nucen stále se blížícího srnce už jen portrétovat, ale i to někdy není tak špatné:-).

Mé letošní zážitky se srnčí říji pak končí nádherným soubojem dvou srnců, který si nic nezadal s urputnými jeleními souboji. Útočící protivník přitlačil hned několikrát svého soka až k zemi, než se konečně vzdal a odběhl. Viděl jsem tak prostřídání dvou srnců, účastníků tohoto souboje, kdy mladší silný srnec vystrnadil starého harcovníka. Třešničkou na dortu celé situace bylo to, že se do celého souboje zapojili ještě dva další srnci, což už asi zní jako pořádná myslivecká latina:-). Zde je ale částečný doklad. Jsou to ale jen dokumentární záběry. Mají však jedno pozitivum. Jsou mou další inspirací pro srnčí říji 2011:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka

Pozn.: v článku jsou použity pouze snímky z roku 2010.