Pokud bychom se měli společně s milovníky ptactva shodnout na tom, který z našich ptáků patří k těm nejtajemnějším, nejspíš nás asi na jednom z prvních míst napadne lelek kozodoj. O tom není pochyb, jelikož tohoto lesního podivína člověk spíše uslyší, nežli ho uvidí. Na našem území se vyskytuje poměrně vzácně, takže o tom žádná… Do první desítky se však v naší soutěži tajemných ptačích podivínů nominují jistě i tetřev hlušec, jeřábek lesní, a rovněž také sluka lesní, či ještě její mnohem méně známá „sestra“ - slučka malá. Slučka totiž skutečně patří k těm nejméně známým ptákům naší republiky. Je to nejspíše způsobeno především jejím velmi skrytým způsobem života. Slučka malá byla navíc ještě donedávna považována za přísně tažnou, což sice dnes už stoprocentně neplatí, ale možnost setkání se s ní se i tak omezuje nejčastěji jen na několik jarních a podzimních měsíců.

Já na slučky chodívám už řadu let jen kousek za naše město. Vlastně se dá říct, že sledování doby jejího příletu je pro mě podobnou tradicí, jako už zmiňované obeznávání liščích nor. Sotva meze jen malinko oschnou a sníh už se objevuje jen v těch nejstinnějších lesních zákoutích a zapadlých údolích, obouvám si těžké boty a vyrážím do polí a rákosin, abych se po slučce podíval. Slučky velice často na svém tahu sledují malé lesní potůčky, a proto se tento bahňák objevuje i v naší, jinak na bahňáky velmi chudé krajině. Tohle si ale já, skoro až nesoudný obdivovatel bahňáků, nemohu nikdy nechat ujít. Náhodný pozorovatel mě pak může spatřit, jak krůček po krůčku, a velmi opatrně, procházím horké lokality, přičemž pátravě sleduji každou píď bažiny přede mnou.

Země, čerstvě vysvobozená ze zimního ledového sevření, vydechuje ty nejlákavější vůně života, které provází každé jaro. Větřík už dávno nestudí. Mnohdy se kolem mně s nadšeným bzukotem prožene první včela, aby hledala čerstvě zrozené sněženky a petrklíče. Z pole se pak ozve jeden z největších ptačích optimistů, čejka chocholatá, a jarní atmosféra je takřka dokonalá. Už jen ta slučka, kdyby tu byla, říkám si pokaždé v takovou chvíli. Snažím se prohlédnout každé zákoutí mé oblíbené bažinky, ke které mě kdysi dávno přivedl rozverný potok. Ačkoli je tato podmáčená část pole, v blízkosti liščí nory pod starou vrbou, velká asi jen 20x20 metrů, její prohledání se může protáhnout na hodiny. Pokud by člověk šel rychleji, slučka by se v mžiku ztratila z očí svým klikatým netopýřím letem, a to by byla veliká škoda... Za ty roky jsem si slučky totiž velmi oblíbil. Jinak to snad ani nejde. Pohled sluček, ale i sluk a bekasín, je totiž pro milovníka ptačí říše velmi podmanivý. Snad nejkrásněji nazývá sluky Miloslav Nevrlý, autor věhlasných Karpatských her, který jim důvěrně říká krásnoočky, anebo dlouhozobky, pokud si tedy dobře pamatuji. Jejich oči vypadají jako bojácné temné korálky a ve spojení s ladnými křivkami slučího těla musím napsat, že tento pták fakticky nemá chybu:-).

Co mě však na něm asi nejvíce fascinuje, je jeho dokonalé maskovací zbarvení. To můžeme my, fotografové, slukám a bekasinám jen tiše závidět! Stalo se mi častokrát, že jsem měl slučku jen několik kroků před sebou a spatřil jsem ji teprve až ve chvíli, kdy se zvedla, a zmizela mi někde s bublinkami podhorského potoka. Pokaždé jsem však připraven slučku objevit dříve, než ona mě. Možná si říkáte, že je to trošku naivní, ale už se mi to párkrát podařilo. Obvykle mi jako vodítko výborně poslouží trus sluček, který celkem přesně identifikuje místo pobytu sluček v bažině. Ten je totiž na tmavém bahně celkem znatelný a díky němu se dá celkem s přehledem určit prostor, ve kterém se slučky často zdržují. Pak už zbývá jen pěkně za šera postavit fotografický kryt, trpělivě čekat, a především velmi pozorně sledovat své okolí. Jak slučka může být nenápadná, můžete vidět na následujícím obrázku...

Jednou jsem se takhle zabydlil na tomto mém oblíbeném „plácku“. Bylo celkem chladno a mé domněnky o tom, že muselo mrznout, mi potvrdilo rozednění. Spatřil jsem totiž kolem sebe čerstvou jinovatku, která ten rok snad už naposledy postříbřila všechny okolní výhonky rozmanitých travin a rákosů. Snažil jsem se tehdy hýbat jen minimálně, ale i tak jsem byl jako na trní, jelikož nohy v gumákách docela slušně zábly. Jednou z hlavních výhod fotografického krytu je naštěstí ta skutečnost, že se člověk může celkem slušně protáhnout pod jeho rouškou. Přibližně hodinku jsem pak cvičil, prostřednictvím miniaturních, ale velmi účinných cviků - střídavého zatínání a povolování nejrůznějších svalů svého těla. Přes oka maskovací sítě jsem současně pečlivě sledoval okolí až do chvíle, kdy slunce začalo hřát. V tu chvíli však začala moje pozornost pozvolna ochabovat. Byl konec totiž března a kolem mně bylo opravdu hodně živo. Především čejka a několik konipasů v horní části bažinky, mě rozptylovala, a když se přidal i zajíc, který kolem mně prohopkal snad jen několik metrů, aby okusil čerstvé výhonky trav, chtěl jsem od svého cíle dokonce upustit. Rozhodl jsem se proto, že ještě naposledy projdu svým zrakem každý trs trávy, každou bahnitou prohlubeň přede mnou, a pak teprve oparně opustím svou dosavadní pozici.

Dobře jsem tehdy udělal. Oči odpočinuté pohledem po okolní krajině, brzy našli v travinách něco zvláštního. Nepatrný pohyb jsem zpozoroval jen několik metrů před sebou. V mezerách mezi stébly trav se totiž pohybovalo drobné tělo vytoužené slučky. Slovo „pohyb“ je však příliš silné slovo, pro to, co jsem měl tehdy možnost v travinách pozorovat. Slučka zkrátka jen dýchala. To mi ale tehdy ke štěstí stačilo. Věděl jsem, že jsem na správném místě ve správný čas! Moje čekání se naráz stalo mnohem zajímavějším. Věděl jsem, že se slučka začne brzy v ranním slunci pohybovat. Hlad je hlad.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny a začalo jedno z nejnádhernějších přírodních divadel, které jsem měl to štěstí zažít. Slučka se dala do opatrného pohybu. Přede mnou se odehrával přírodní výjev, opakující se sice jistě každé ráno v mnohých bažinách, jenže ne pro každého. Z takové blízkosti viděl slučku nejspíše jen málokdo. Maskování a trpělivost ale dělá divy. Ve fotografické disciplíně se nedá nic uspěchat… Přibližně hodinu jsem pak střídavě fotil, a pozoroval nádhernou slučku. Její pohyb po bažině byl velmi specificky. Byl to velmi váhavý a současně zvláštně houpavý krok, kterým se slučka naprosto odlišuje například od vodouše bahenního a dalších bahňáků. Ti totiž často po mělčinách doslova běhají, ale naše slučka jakoby chtěla splynout s pohybem travin, kymácejících se v jarním větříku. Slučka zrychlila pouze tehdy, když spatřila před sebou nějakou pohybující se potravu, ale i to je pořád ještě silné slovo. Prostě se jen velké váhání změnilo na váhání menší:-). Několik okamžiků pak slučka v jarním slunci podřimovala...

Možná, že byla jen silně promrzlá po nekonečné dubnové noci, která tady, v podhůří Jeseníků, dokáže být velmi krutá a nevlídná. Ať to bylo tak, či onak, po nějaké chvíli se slučka opravdu více osmělila a s ní jsem se osmělil i já. Nebylo totiž možno postupovat za vzdalující se slučkou i s krytem, jehož pohyb by byl velmi nápadný, a proto jsem opatrně nadzdvihl jeho dolní okraj a vydal se bažinou za slučkou. V duchu jsem si liboval, že mám rybářské gumáky, které mě alespoň trochu ochránily před všudypřítomným bahnem. Okolí jsem celkem nevnímal, takže nemůžu říci, kolik náhodných kolemjdoucích mé počínání zarazilo v chůzi. Já jsem zatím postupoval obezřetně dál. Zdálo se, že slučka o mně ví, ale že už si asi zvykla. Mé pohyby se nakonec vždy zastavily až na minimální zaostřitelné vzdálenosti mého objektivu. Měl jsem v tu chvíli na sobě maskovací šálu, kterou hojně v podobných případech využívám, a také maskovací goratexovou bundu, která mi dovolila položit se až na samotné bláto. Je asi zbytečné dál rozebírat dlouhé minuty mého pozorování, každopádně dlužno dodat, že se slučka malá na této lokalitě zdržuje často, a to i déle než jeden měsíc. Zatím jsem však nebyl tak důsledný, abych slučky hledal i v květnových dnech. Šlo však současně o obavu, abych případně nerozšlápl případnou snůšku. Slučky se však na této lokalitě vyskytují v počtech větších než 5 jedinců, což spíše napovídal jarnímu tahu.

Foto a text: Štěpán Mikulka