Ráno je opět celé utopené v mlze. Mlha naprosto dokonale cenzuruje veškeré detaily jindy tak manité a členité krajiny. Po chvíli začíná opět hustě mžít a mně nezbývá, než vyčkat zlepšení počasí. Přes noc alespoň mírně vysušené boty a oblečení by stejně bylo už po krátké vycházce v takovém to počasí opět celý den nepoužitelné. Co naplat. Vyměňuji v botách vlhké ubrousky za suché a usedám k notebooku, abych připsal další poznámky do svého "Jesenického deníku". Až teprve k obědu se konečně počasí umoudřuje a já okamžitě bez běda vyrážím do své oblíbené Jesenické přírody, která se však ke mně chová letos trošku macešsky:-).

Mé první kroky vedou k oknu v přízemí chaty, kde si jiřičky staví své hliněné obydlí. Opravdu hezky pokročily. Zrovna mají nějakou manželskou rozepři, a tak se mezi ně nepletu svým fotografováním, abych taky jednu neslízl. Nicméně jiřičky daly směr mým prvním krokům. Zamířil jsem k blátivé kaluži, hned za Ovčárnou, kde jiřičky nakupují stavební materiál pro svá hnízda. Super. Jsou tam. Už z dálky vidím, jak skupinově nalétávají nad kaluž, aby se i se svým nákladem za pár vteřin vznesly a postavily další šár ve zdi svého domova. Kdoví, co je tak žene? Jestli cítí, že přicházející pokolení už na sebe nedá dlouho čekat, nebo jestli jsou takhle spěšně nuceny stavět kvůli příznivému počasí, které se může rázem změnit a stavební kaluž jim vysušit? Kdo ví... V tomhle ale já osobně jsem v klidu. Deštivé dny asi hned tak neustanou. Nebo na ně jednoduše na hnízdě čeká manželka stavbyvedoucí a každé zpoždění okamžitě trestá důtkou, což jsem měl možnost před několika málo okamžiky pozorovat? Ať je to jak chce, každopádně usedám nedaleko kaluže a snažím se vyfotit nějakou tu letovečku, ale jiřičky jsou sakra rychlé.

Najednou ve své blízkosti slyším hlas kolohřivce. Sedí jen kousek ode mě na malém smrčku a slétá občas na nízký trávník, aby něco sezobl, což mu já, bez oběda a hladový, závidím. Využívám toho, že střídá jen dvě špice smrčků a ukrývám se v jejich blízkosti. Sameček si sedá na vzdálenější z nich. Konečně pořizuji několik snímků za slušného světla, říkám si a ještě chvíli se kochám jeho nádherným zbarvením. No jo, je to frajer. Nestačí mu jen prostý černý frak, jako kolegovi z města. Pan Kolohřivec má na fraku ještě jemné proužky a košile s krajkou mu na hrudi jasně září, aby ho žádná samička nepřehlédla. Docela by mě zajímalo, jestli existují nějací kříženci těchto dvou druhů, říkám si. Pak kos odlétá na jeden z vysokých smrků stojících opodál, snad aby byl ještě lépe vidět.

To mé snahy při fotografování zvěře jsou přesně opačné, uvažuji cestou z kopce k prameništi horské říčky. Používám nesčetné maskovací prostředky, včetně "ostřelovačské" kamuflážní šály, kterou jsem tady někde na horách během včerejších toulek ztratil, abych co nejlépe splynul se svým okolím. Nejraději mám ty, které jsem si sám vyrobil. Hlavou se mi ženou vzpomínky na vývoj mého prvního fotostanu, který mi bezvadně, ačkoliv už je téměř průsvitný, slouží dodnes. Vytvořil jsem jej kdysi z běžných tyček laciného stanu z nějaké té akce v Lidlu, kdy jsem ho naformoval na potřebnou výšku a tvar speciálními sponkami z kovu spojenými provázkem. Jako potah jsem použil vojenskou maskovací síť, přes kterou je malými otvory bezvadně na všechny strany vidět, což je velká výhoda. Bohužel originální impregnace sítě celkem nevábně páchne, ale dá se na to zvyknout. Zvlášť pyšný:-) jsem pak na svého "hejkala", což je napodobenina ostřelovačského vojenského obleku. Vzpomínám si, jak jsem hejkala tvořil za dlouhých zimních večerů z roztřepených proužků osmy starých pytlů na brambory, které jsem nabarvil a našil na starý celtový kabát s kapucí. Byla to fuška, ale výsledek stál za to. Nemohl jsem se tehdy dočkat jara, až jej konečně vyzkouším. Pak ten den přišel. V lese tehdy ještě byly poslední zbytky sněhu a já už jej testoval při prvním focení ptáků. Byl jsem v něm prakticky neviditelný, což byl od malička můj sen.

Vždy jsem chtěl docílit toho, abych mohl pozorovat a fotografovat zvířata chovající se zcela nerušeně a tudíž naprosto přirozeně. Fotografie pak mají něco víc do sebe, když je později člověk, který zvěři a ptákům rozumí, prohlíží. Cítí z nich totiž jakousi nedefinovatelnou patinu volnosti a divokosti. Tehdy si mě prohlížel kos černý ze vzdálenosti pouhého půl metru a natáčel hlavu tak, aby mě mohl pozorovat pouze jedním okem. Tohle ptáci dělávají, když nad něčím musí trošku více přemýšlet. V kabátě totiž, když si jej při focení obléknu, vypadám jako trs čehokoliv, jen ne jako člověk. Je sice mírně těžký, ale v chladu dlouhých čekání díky tomu bezvadně zahřeje. Člověk jen musí dávat bacha na smetí například při výměně objektivů, jelikož z bývalých pytlů se celkem práší, ale dá se to... Jako domaskování mně samého i mého stanu, využívám s oblibou přírodnin z místa, kde právě fotografuji. Tohle se mi fakt osvědčuje a okamžitě si vzpomínám na letošního krutihlava, který mi seděl jen pár centimetrů od hlavy na trsech trávy, kterými jsem doplnil svůj fotostan.

Moje úvahy přerušil nepatrný pohyb na padlém kmeni. Přes objektiv zjišťuji, že je to nenápadná pěvuška modrá. Kdo však měl to štěstí a pozoroval ji z blízka, tak dobře ví, že je to vskutku nádherný ptáček. Ještě něco, se ale pod padlým kmenem hýbe... Jdu blíž a ze zákrytu padlého kmene vidím drozda zpěvného, který má plný zobáček stavebního materiálu na své hnízdo. Dobře tuším, kam létá, ale hnízdo drozdů už jsem mnohokrát viděl a raději se tedy tisknu ještě těsněji ke kmeni padlého velikána s nadějí, že přiletí opět. Přiletěl ještě několikrát, ale vyfotit se mi jej nedaří. Je to vždy jen okamžik, kdy na některý s okolních klacků vyskočí, aby po velmi krátkém rozhlédnutí ihned zase odletěl. Jinak je stále ukryt devětsilovým listy. Je to fofr jako u jiřiček, říkám si a pokračuji dál k vodě.

Náhle slyším nad sebou hlasité pípání a okamžitě vím, o co jde. Už dlouho jsem neviděl tohoto drobného ptáka. Letos mi dokonce ani poprvé nepřiletěl v časném jaru na krmítko. Proto jsem rád, že čížka lesního po dlouhé době opět vidím. V zobáčku nese nějaké ty hmyzáky, takže už i on hnízdí. Je vidět, že až na to počasí, jsem si vybral pro svá jarní pozorování na horách velmi vhodné období, jelikož všude okolo je opravdu velmi živo. Stoupám proti proudu jedné z bystřin až k jejímu prameništi, kde v podmáčené půdě studuji četné stopy jelení zvěře. Procházím neslyšně kolem vývratů a překračuji velmi vlhká místa, abych nepoškodil původní vzhled prameniště. Jen velice nerad po sobě nechávám jakékoliv stopy, jelikož chci každému dalšímu návštěvníku dopřát stejný pocit a radost z neporušenosti místní krajiny. I tohle je jeden z důvodů, proč sbírám odpadky, kterou jsou v lese, jak pěst na oko, jak se říká. Alespoň tedy zatím. Až si naše děti zvyknou na to, že v lese je možno kromě rostlin a všelijakých zvířátek vidět i množství odpadků, tak jim už ani nepřijde takový les nepřirozený a samy možná začnou smetí v lese bez pocitu jakéhokoliv provinění odhazovat...

Najednou cítím vůni vysoké, neklamnou známku, že zde před několika málo okamžiky byla, anebo snad ještě dokonce odpočívá, někde na sušším místě přede mnou. Takových míst tu však není mnoho a tak jdu velmi pomalu směrem ke světlině s několika malými smrčky. A už je skrze větve smrčků vidím. Stojí. Stojí a jistí. Že by opět žalovníček vítr. Asi ano jelikož se vydávají mírným poklusem vlevo a kříží tak směr mé dosavadní cesty. To znamená, že neví přesně, o co jde a jsou celkem v klidu. Mou úvahu potvrzuje i ta skutečnost, že na nejbližší světlině opět zastavují a dlouze na všechny strany větří. Snažím se skrze větve něco vyfotit, abych konečně zjistil, jak je to v tomto čase na horách s kolouchama, ale nejspíš nebude zase nic vidět a má otázka zůstane opět nezodpovězena. Laně jsou už ale komplet přebarvené, všímám si ještě, když se opět dávají do pohybu. Aha, jdete si pro vítr holky, říkám si. Laně mě obchází velkým obloukem, čehož okamžitě využívám a s vědomým, že tuším, kudy půjdou, se stahuji urychleně a v naprosté tichosti o několik desítek metrů zpět, až k potoku.

Kryt kmenem mladého smrku čekám, co se bude dít. Jestli byl můj úsudek správný, tak by se měly laně za chvíli objevit někde přede mnou. Prameniště míchá koktejl z těch nejrozmanitějších ingrediencí humózní bahnité hlíny a rostlin v ní rostoucích. Nedaleko zrovna kvete hořká řeřišnice. Je napjaté ticho. Polední les odpočívá a jen nesčetné stříbřité blanky křídel stovek much dotvářejí jednotvárným bzukotem napjatou atmosféru. Už je vidím. Kráčí přímo ke mně. Nemám šanci s nikam nepozorovaně a dostatečně za tak krátkou dobu přesunout, a tak se ještě více tiknu ke stromu. Kalhoty v místě kolene, na němž klečím, natahují vodu z blátivého podloží, ale nechci teď jakkoliv měnit svou pozici. Už jsou velice blízko. Je nádherné je pozorovat. V naprosté tichosti přichází až k místu, kde jsem prošel při mém příchodu k prameništi. Vlhká země si můj pach zřejmě ještě podržela, jelikož zastavují a větří. Je to čerstvá stopa a byla by cítit, i kdyby bylo místo zcela suché. Myslím si, že stopu nepřekročí. Dlouhé jistění vedoucí laně využívám k focení. Vypadají nádherně. Po té se stahují, jak jsem předpokládal. Prohlížím si na displeji fotoaparátu čerstvě pořízené snímky a plnými doušky si užívám čerstvý zážitek z divočiny.

Celkem s obtížemi, nacházím opět své odložené věci, jelikož terén je zde opravdu velmi členitý. U jedné z mokřinek zarostlých mladou řeřišnicí zvedám sluku lesní. Je to velmi tajemný pták s dlouhým citlivým zobákem, díky němuž nachází nejrůznější červy a larvy i v hlouby bahnité půdy. Má velmi krásné oči, proto jí také někteří lidé říkají krásnoočko, anebo jindy též dlouhozobka. Tady je opět vidět, že vědecké názvy skutečně nezrcadlí vztah člověka k přírodě, protože oba tyto lidové názvy jsou milejší. Vzpomínám na překrásný zážitek s příbuznou bekasinou, kterou jsem ve velmi časném ránu pozoroval dlouhé minuty na rašeliništi v Litvě, jak vodí své malé kuřátko. Okamžitě se mi vybavuje obraz tehdejšího rána, ke kterému jsem se probděl skrze měsíční noc ve společnosti pracovitých bobrů, kteří mi občas varovným plácnutím svého ocasu pocákali můj fotostan, dobře zamaskovaný přímo na břehu jednoho z jejich četných kanálů. S obrazem sluky krásnoočky se pak volným krokem vracím na oběd a vzdálené hřmění mi vysvětluje nečekanou aktivitu tisíců much a mušek. Odpoledne jedu do údolí vysypat karty na domácí PC a popřát bratrovi k narozeninám. V zrcátku vidím temná dešťová oblaka, která se pomalu rozlévají po celých horách. Přijedu zpět až ráno, říkám si a ještě na okamžik z okna stodvacítky fotografuji čápa bílého, který se rozvážně prochází na pokosené louce, jako kantor u katedry během svého výkladu.

Foto a text: Štěpán Mikulka