Po sněhové nadílce se k nám, zaplať pán Bůh, vrátil ještě i nečekaně krásný podzim - básníkův čas. Listí na stromech sice kleslo následkem uplynulých chladných rán na dna louží poněkud dříve, ale mnohde ještě zůstalo na holých větvích velké množství nejrůznějších plodů. Ke kráse jeřabin či brslenů, které akcentují jinak už místy nenápadnou krajinu, snad už ani nejde nic nového napsat. Bylo již jistě napsáno mnoho veršů o rudých krůpějích či náhrdelnících na obnažených hrdlech cudných stromů a možná, že jsem tento příměr použil poprvé já. Kdo ví? To však není tak důležité. Důležité je spíše to, že něco neznámého za oknem donutí v tento čas člověka obout vysoké boty a vydat se napříč strništi, nehledíc na bláto, které se lepí každým krokem na podrážky bot, někam za obzor.

Modříny si stále ještě drží svou nádhernou zlatavou barvu a z uklizených polí dýchá poněkud nostalgická vzpomínka na čas hojnosti - léto. Nevím, jak vy, ale já truchlivosti podzimní atmosféry občas i malinko napomáhám a úmyslně v tomto čase navštěvuji liduprázdné kraje, kde místo lidí zůstaly spíše jen nepatrné stopy po jakési dávné civilizaci. Jeden takový kraj lze nalézt na jednom z břehů přehrady Slezské Harty. Je to už spousta let, kdy se i tady bydlelo a starousedlíci zde vydělávali lopotnou denní dřinou na živobytí. Řeka Moravice se zde tehdy klikatila po dně jednoho z nejnádhernějších údolí, jaké jsem znal. Mockrát jsem se tehdy po této snové krajině toulal a trávil zde noci pod širákem. V řece se proháněl tajemný mník a spousta úhořů. Snad prý dokonce královské hlavatky se zde daly ulovit...

Dnes je tento kraj takřka opuštěný a zůstalo jen pár zřícenin s mohutnými stromy v bývalých zahradách, stromořadí kolem cest, které již dnes postrádají svůj smysl a studny, které přetékají vodou, ale žízeň už netiší. Pamatuji si dodnes, jak nám kulhavý muž nedaleko starého, dnes už dávno zatopeného Karlovce, naléval ze své studánky několik doušků vody. Po slunném srpnovém dni a dlouhé pouti z vyhaslé sopky Velký Roudný, chutnala naprosto dokonale a neskutečně přišla vhod. Člověk doušek vody mezi jazykem a horním patrem ještě několik okamžiků labužnicky převaloval, a pak rychle, aby nezteplal, jej spolknul. Stařec se jen usmíval. Díky této maličkosti mi zůstal v hlavě dodnes. Netřeba velkých a hodnotných darů, aby člověk zůstal někomu, jako trn divoké ostružiny, pod kůží... Dokonce v jedné z mých písní se dobrák stařík objevil, ale to už je dávno...

Právě do těchto míst jsem zamířil, abych nechal duši přetéci, podzimní atmosférou a abych i na čip mého fotoaparátu něco z této atmosféry přenesl. Z počátku jsem byl ale trochu zklamán. Rybářskou elitu málomluvných muškařů, která kdysi tento kraj navštěvovala, dnes vystřídali rybaříci až hříšně hluční. Mnoho odpadků v krajině po nich zůstává a mnoho nehezkých slov jsem v duchu vyslal jejich směrem. V autech dorazí takřka až na samý břeh a za hlasitého povyku reklamních znělek z rádií, usilovně hledí na vodu a střádají plány, jak zde přistavit další maringotku, aby tady mohli být ještě déle k nelibosti tichého kraje. Já si však podzimní den kazit nenechám, říkám si. Jen si v duchu trochu zlomyslně přeji, aby v zimě zamrzlo až do května...

Pokračuji dál, do míst, kde jsem před léty potkal tchoře. Byl jsem zde od té doby snad stokrát, ale už jsem jej neviděl. Jen nádherné lípy poblíž rozpadlého stavení ještě pamatují jeho lovecké výpravy podél malého potůčku. Přemítám o tom, co zajímavého bych dnes mohl vidět a vyfotit, a zdá se, že ke slovu přijde především krajinářský objektiv. Makro jsem navíc ani nebral, ale právě tohle byla celkem chyba. Už jen o kousek dál, na cestě podél břehu Harty, mělo totiž dojít k zajímavému setkání. Začalo to celkem nevinně. Spíše jen tak pro cvik, jsem se snažil došoulat podél hustníku na okraji přehrady ke skupince srnek. Malou světlinkou jsem pak šel po srnčím chodníčku nakouknout, jak daleko mám v přesunu za smrkovým zákrytem ještě pokračovat. V tom jsem zaslechl pod nohama nečekaný zvuk. Nejdříve jsem ani nechtěl věřit svým uším? Silné výstražné syčení se ozývalo v mé těsné blízkosti. Nedalo moc práce najít jeho původce, avšak hlava mi to opravdu moc nebrala. Přesně v prostřed stezky se připravena k obraně choulila zmije obecná. Byl po dvacátém říjnu a jen několik stupňů nad nulou! Právě z tohoto důvodu se chuděrka rozhodla se mnou bojovat. Nestihla by totiž díky zkřehlému tělu dostatečně rychle utéci, a tak právě proto asi zvolila tuto obrannou strategii.

Okamžitě mi hlavou bleskly dvě myšlenky. Taky by se mohla svlékat, což je u hadů obvykle provázeno zvýšenou nervozitou, jelikož svlékaná kůže na očích zneprůsvitní a oni se pak cítí více ohroženi. Mohlo se ale také stát, že jsem zmiji, kterou jsem v tomto čase na pěšině rozhodně nečekal, přišlápl... Zranění jsem ale neviděl. Druhou věcí, která mě okamžitě napadla, byla skutečnost, že jsem doma nechal makroobjektiv. To ovšem bylo pro mě takřka zdrcující zjištění. Je tu zmije, která výjimečně nikam neutíká a já mám jen širokáč a tele...

Můžete hádat, jak jsem situaci vyřešil:-). Jelikož "tele" se fakt na focení hadů moc nehodí, začal jsem fotit Tamronem s ohniskem 17 ? 50. Chce to však samozřejmě alespoň trošku jiný úhel pohledu, a tak jsem začal s focením zmije pěkně z podhledu. Nakonec pořizuji velmi opatrně několik snímků přibližně z dvaceticentimetrové vzdálenosti - blíž už to fakt neostřilo:-) a nedopadlo to nejhůř. Zmije, při mém snížení až na její úroveň, dokonce asi získala pocit, že by mohla protivníka zahnat a plazila se přímo na mě. Tohle by asi moc lidí neocenilo, ale já byl velmi spokojen. Oceňuji také její neskutečnou trpělivost, kdy přibližně za 20 minut focení zaútočila na objektiv jen dvakrát. To jen potvrzuje skutečnost, že zmije je velmi mírumilovný tvor, který se hned tak vyprovokovat nedá. Navíc je to takový kavalír, že výstražným syčením, ale i zbarvením a vzhledem "zlého" oka (na rozdíl od "hodného" oka užovky ? takhle to učím mé děti:-)), dává jasně najevo, že s ní není žádná legrace.

Jejich jed skutečně může i zabít. Tohle jsem měl během fotografování neustále na zřeteli, ačkoliv vím, že skutečně smrtelné nebezpečí hrozí spíše lidem se slabším srdcem atd. V dnešní době už se ani rány, způsobené zmijím kousnutím, nijak nezaškrcují. Stačí pouze vyhledat lékařskou pomoc a její následný dohled. Přesto je třeba brát zmijí varování naprosto vážně. Během focení se mi také hned vybavují dvě zajímavé historky, kdy nám kluci ze záchranky vyprávěli příběh o opilci, který se vsadil, že dá zmiji dokonce i pusu. Ta jej samozřejmě kousla, ale co čekal, když byl opilý, že jo?. Taky to mohl být přeci jen chlap:-).

O poznání hůře na tom byla jedna stará babička, která jela poblíž Rámařova na kole a nic netušící zmiji svým biciglem přejela. Ta se však namotala babičce na špice zadního kola, a to ji pak vyneslo až k babiččiným zádům. Chuděru pak zcela zákeřně kousla, však vy víte kam... To jsou však jedny z mála případů zmijího uštknutí, o kterých jsem slyšel. Pro mě dopadlo focení nakonec dobře a nemám ani dnes důvod svůj obdivný vztah k tomuto tvorovi nijak měnit. Zmije mám prostě rád a pokaždé, když na ně při svých toulkách přírodou narazím, s obdivem je dlouhé minuty obdivuji. Každé jaro se po nich pídím na vysluněných stráních a vlastně se pro mě staly jakýmsi symbolem opravdového jara. Často už před svatým Jiřím jsem se s nimi setkával - nejčastěji s jejich hnědou formou. Stejně často jsou však k vidění v naší oblasti Jeseníků i zmije světlé a vzácněji pak nádherné zmije černé. V květnu se pak zmije páří, což jsem ve volné přírodě pozoroval jen jednou, aby se pak po lesních cestách hemžila jejich drobotina. Na cestě za dalším podzimním dobrodružstvím ještě vzpomínám na to, jak jsme v dětství s bratrem desítky zmijí odnesli z našeho pozemku na chatě a společně je vypustili někde na louce.

Další dobrodružství se ten den už ale nekoná. Chvilenku jsem ještě nahlížel do sklepa ruiny, kde se podle pobytových znaků dala čekat liščí nora. V křoví za mnou se ozývala poslední červenka a já se vydal k soliternímu smrku, který jsem se několik dalších minut snažil kloudně nafotit. Nádherný strom. U jeho paty nejspíš sedával i onen stařík z kraje pod hladinou. Jak asi chutnal krajíc chleba s tvarohem a krajáč mléka, ví už jen on, pokud je ještě na tomto světě. Cestu zpět mi zpestřila skupinka srnčí zvěře, která se vyplašena některým z rybářů, řítila mezi poli přímo na mě. Zážitek se zmijí však zůstal nakonec mým nejsilnějším zážitkem tohoto říjnového dne.

K článku o mých dalších známých z divočiny pro zajímavost ještě přikládám několik dalších fotografií zmije obecné a také dva snímky, při jejichž pořízení i mně, kdysi dávno, přeběhl tak trošku mráz po zádech, a to i přesto, že zmije není žádný šíleně nebezpečný had, ani mnohametrový škrtič. Na snímku je vidět náš malej Kuba, který měl při našem tehdejším výletě kolem tří let a jen jedno jediné přání. Zamanul si totiž, že na naší cestě po jarní přírodě, určitě musí najít nějakého hada. Snažil jsem se oběma synům nějakého toho hádka ukázat a současně je naučit rozlišovat mezi tím jedovatým a nejedovatými. Přesto, že jsem měl celkem zkušenosti o místech jejich výskytu, jež jsem nabyl v herpetologickém kroužku, kde mě lásce k plazům a obojživelníkům učil slovutný Ivan Zwach - náš přední znalec těchto živočichů, nenašel jsem ten den ani jediného. Můj syn Kuba, který je opravdu velikým fandou přírody a všeho živého, se však jen tak snadno nevzdal. Právě, když jsem chtěl pořídit snímeček, jak si to Kuba vykračuje po polní cestě, spatřil jsem skrze teleobjektiv v jeho malé ručičce něco jako žížalu. Během vteřiny jsem však i na tu dálku věděl, že to není žádná žížala a rychle jsem vyrazil k němu i s druhým synem, který šel vedle mně. Ten pohled nikdy nezapomenu! Maličký Kuba si vykračoval, tak jako hrdý lovec v prachu polní cesty a nesl si v ruce malou zmiji. Držel ji přesně za hlavičkou, jako hotový profík. Tvář měl naprosto vážnou a něco si brebentil. Štěstí bylo, že zmije už nebyla živá. Kde se na polní cestě tehdy vzala, a jak ji Kuba objevil, se už asi nedovím, i když se dnes leccos pravděpodobně asi nejspíš dozví má žena:-). Co naplat.

Foto a text: Štěpán Mikulka