Portugalsko

Když člověk přichází do neznámých míst, či krajiny, je to jakoby začínal číst novou knihu. Svými prvními kroky, jako by ji otevíral. Pak na okamžik pevně sevře oční víčka, aby oči nerušily, a zhluboka se nadechne v jejich údolích – mezi kopci jejich listů. Cítíte to tajemno, ten příslib dobrodružství z neznámého? Je v tom cosi opravdového, živočišného. Vůně, ta nejdůležitější věc v našem životě! Selže-li tohle kouzlo i ty nejkrásnější dívčí tváře budou epizodou na jednu noc… 

Poté přijdou první doteky. Zohýbám se pro první portugalský kámen na vyprahlém úhoru. Dotýkám se ho z obou stran prsty, podobně, jako bych držel list knihy a nevědomky zkoumám jeho váhu, tvar, strukturu… A při tom se rozhlížím po krajině. Oči se rozbíhají od mých nohou přes nejbližší hájky oliv, přeskakují lakušníkem kvetoucí potůčky, jako po tištěných řádcích a končí až v zasněžených horách na obzoru, na konci jedné sněhobílé strany. Krok za krokem – písmenko za písmenkem, zážitek za zážitkem – slovo za slovem, den za dnem, to jsou kapitoly našich životů a také náš začínající portugalský příběh…

Portugalský příběh začíná

Ten kraj voněl tak, jako žádný jiný před tím. Tak tohle je tedy Portugalsko!  Další hluboký nádech. Najednou však přichází nečekaná změna. Dosud pozvolné objevování získává rychlý spád. Rovnýma nohama skáčeme do prvního příběhu. Může za to poměrně drobný, ale o to zajímavější dravec, luněc šedý. Spatřujeme ho nedaleko hlavní silnice společně s ťuhýkem pustinným. Touhle dobou už tady přeci neměli být, říkáme si s kamarády. Neměl, ale je. Je to neskutečně krásný pták. Dalšího takového snad nenajdete, pokud pominu severského bílého sokola. Ladné křivky sněhobílé dravčí siluety akcentuje dokonale rudé oko. Jakoby krůpěj rudého portugalského vína skanula na sněhobílý okvětní lístek ibišku. Nemůžeme se na něj vynadívat. Zatím o nás neví. Sedí na jednom ze stromů ve stromořadí vprostřed polí a luk. A co víc, zdá se, že si staví hnízdo. Slibujeme si, že se sem ještě jednou vrátíme, abychom zjistili, jestli se nepleteme…

Leitmotivem naší portugalské výpravy byli samozřejmě i dravci, ale tím skutečným top druhem dravec nebyl. Byl to drop, pštros evropské stepi. V Portugalsku jsou „k vidění“ hned dva druhy. Velmi plachý drop velký a bezkonkurenční tichošlápek, který je všude a nikde, drop malý.  Tito ptáci jsou neobvyklí nejen svou biologií, ale pro našince především svým vzhledem. V Portugalsku se má nacházet celkem početná populace. To se brzy potvrdilo. Ještě téhož večera jsme spatřili první dva ptáky. Vzdálenost ovšem byla tak veliká, že jsme spíše jen s povděkem uvítali skutečnost, že se zde skutečně nachází.

Nocujeme v letitém dubovém hájku, který má charakter vzdušného parku. Stromy jsou od sebe velmi daleko a snad právě proto se každý z nich stal naprostou individualitou. Neženou do výšky. Cítí prostor. Natahují své dřevité ruce jeden k druhému, koruny podobny kupovitým mrakům, které jim visí nad zelenými hlavami. Nenajdete zde dva stejné velikány. Každá větev má osobitý tvar a já mám radost, jak se jim tu daří. U nás jakoby se každý strom třásl, kdy k němu přijde člověk se zubatým ostřím. V Portugalsku i Španělsku jsou však stromy opečovávány. Korkové duby především kvůli jejich cenné kůře a cesmíny kvůli žaludům. Těmi jsou krmena především iberská prasata – jamon iberico každý nejspíš zná. My však koukali po něčem jiné. Po těle každého ze staříčků jsme hledali dutiny. Tak nějak jsme tušili, že to, co právě vidíme, není vše. Pravdu nám však ukáže až večer…

Soví noc

Dojeli jsme na konec „parku“ a utábořili se v závětří vepřovicové zdi. Nutno přiznat, že má představa o tom, jak se zde krásně ohřeju, zatím co v Česku máme ještě spoustu sněhu, byla lichá. Vítr byl, snad díky ledovému Atlantiku, který nedaleko od nás nenasytně olizoval portugalské břehy, tak ledový! Situaci zlepšila až moravská slivovice. Prohřála tělo i duši. Hovor se rychle rozproudil a rozhodně bylo o čep povídat. Především krajina nás všechny velmi očarovala. Nejen svým podmanivým vzhledem, ale především svou živostí. Na každém rohu posedával nějaký ten pták. To zná každý, kdo někdy navštívil jižní státy v místech, kde se ještě hospodaří postaru. Portugalsko k nim rozhodně patří. Zapisujeme všechny ty ťuhýky, strnady, volavky a další ptactvo do deníku. Zastavujeme se u mnohasethlavé kolonie vrabců „španěláků“, když nám přetrhne nit rozhovoru uchu velmi lahodící sametový zvuk.

Okamžitě poznáváme výrečka. V zápětí se ozývá další a pak ještě jeden. Nakonec se ocitáme vprostřed koncertu, který s přibývající tmou sílí. Převalujeme na jazyku další štamprli vonícího domova a mlčíme. Všichni víme, že přesně tohle je ono, to jsou ty okamžiky, na které milovník ptáků po zbytek života vzpomíná. Když se do koncertu vmísí další sólisté v podobě tesklivých hlasů sýčku, neodolám a vydávám se do tmy. Tomáš mě následuje. Po několika krocích zůstáváme stát. Nedaleko nás se ozval lomoz.Za svitu svítilny pak pozorujeme sýčka lovícího v trávě. Spokojeně se vracíme zpět.

Ptáci, kam se podíváš

Probudilo nás nádherné ráno. Jen my znali tajemství tohoto „parku“. Další plán byl jasný. Hledáme dropy. Jenže! Brzy jsme zjistili, že přes všechnu tu ptačí nádheru se k dropům téměř nedostáváme. Už jen po pár metrech nám cestu kříží dytíci. Tento tajemný noční bahňák zde pobíhal v pro nás velmi nezvyklém prostředí sadu poblíž zchátralého hospodářství. O kus dál zase potkáváme ťuhýka rudohlavého a po něm ťuhýka pustinného. Pak přichází na řadu první orebice, sýčci. U každého z těchto ptáků se zdržujeme se slovy: „Však na dropy máme ještě spoustu času“.

A tak to jde den za dnem, večer za večerem. Celý výlet by se dal charakterizovat jako jediné velké ptačí dobrodružství. Vždy, když už jsme si mysleli, že nás nemůže nic překvapit, zase se objevilo něco nového. Příkladem může být kukačka chocholatá. Tento pták se naší kukačce podobá jen velmi vzdáleně, a to nejen svým vzhledem, ale i biologií. Usuzuje se například, že na rozdíl od mláďat naší parazitující kukačky obecné, která původní osazenstvo hnízda instinktivně likviduje, mláďata kukačky chocholaté naopak přispívají k ochraně svých hostitelů. Těmi jsou především krkavcovití ptáci. Predátorům totiž zřejmě kukaččí mláďata nevoní, a tak všechna holátka nechávají být. Je dobré dodat, že v Portugalsku to není jen o kunách, ale také o spoustě koček, ale i cibetkovitých šelem.

V kraji orla

Na dropa také velmi snadno zapomenete, když vám nad hlavou zakrouží párek orlů jestřábích. K tomuto setkání došlo v překrásné krajině. Byla to vlastně řídce porostlá step, kde tu a tam čněl z řídké trávy prastarý cesmínový, či korkový dub. Jinde zas rostla změť ibiškového křoví. Pokroucení duboví stařici byli samá dutina, ale to orly rozhodně nelákalo. Pouze dudci z těchto míst volali na samičku svým monotónním a přece tak milým: „upupup“.

Zájem orlů přitahovali četné orebice, které právě tokaly. Tento pták, ne nepodobný naší koroptvi (stylem života), lákal samičku svým vrzavým hlasem snad z každého většího kamene. Mnohdy už jsme viděli páry těchto pohledných barevných ptáků. Ještě zde však žilo něco pro orly mnohem, mnohem zajímavějšího. Divocí králíci! Byli všude. Po desítkách přeskakovali silnici mladí ušáci, kteří nejspíš ani netušili, kdo že to krouží nad jejich nezkušenými hlavičkami. Nenechte se ale mýlit. Bylo poměrně dosti obtížné je překvapit. Příliš mnoho očí a uší nás v každém okamžiku sledovalo. Stejné to bylo zřejmě i s orly jestřábími…

Projížděli jsme pomalu tímto neskutečně živým krajem, když jsme se dostali k malé říčce. Velmi nás zajímalo, jaké ptačí osazenstvo nalezneme zde. Říčka právě kvetla. Květy podobné našemu lakušníku zdobily často i celou hladinu. Lákala ke koupeli, ale bylo zde poměrně mělko. To však bohatě stačilo desítkám drobounkých rybiček, ale i žab. Z papyrového křoví se ozýval neznámí ptačí hlas. Nenápadný pěvec byl velmi hlasitý, ale o to méně viditelný. Jako náš slavík. Když jsem se za ním opatrně plížil, zpod nohou mi vylétla k mému velkému překvapení slučka. O kus dále jsem našel hnízdo bramborníčka a kousek za ním jsem málem šlápl na želvu. Opravdu takto živo bylo na některých místech kolem nás. Nebylo vůbec jednoduché sesoustředit se pouze na jediný druh.

Neznámého pěvce jsem nakonec přestal pronásledovat a cpal se raději planými pomeranči. Zajímavé bylo, že stromečky současně plodily a současně kvetly. Když jsem si přivoněl ke květu pomerančovníku, ocitl jsem se málem v ráji. Něco tak voňavého jsem léta necítil. Rajská vůně!  S klukama jsme pak střídavě holdovali pomerančům a fotografování květin. To už bylo jiné místo. Dávno jsme opustili orlí step, ale i zde jsme o život zakopávali. Mezi květinami nás velmi zaujal například štír. Krásný tvor budící respekt nás bavil téměř hodinu. Naštěstí se odněkud vyloupl orlík krátkoprstý a květiny a hadi a štíři byli rázem zapomenuty.

Mystická noc

Přespali jsme nedaleko odtud. Opuštěný zábor nám poskytl domov na další portugalskou noc. Bylo to mystické místo, které ke mně promlouvalo dávnou historií zmizelých obyvatel. Zmizeli v prostoru i čase. Přímo v jejich „obýváku“ dnes měli nory divocí králíci, ve džbánem tvořené dutině hnízdila poštolka. Stopy po nich však byly na každém kroku. Tu na zdi visela kožená koňská ohlávka, tu se v prachy krčily dávno již přečtené noviny. Nejzajímavějším místem však byla kamenitá zídka, která zde v Portugalsku byla nedílnou součástí každé usedlosti. Ta „naše“ byla osobitá tím, že si na ni dávní obyvatelé s oblibou odkládali nejrůznější věci denní potřeby. Našel jsem zde mezi kamením zdobeným oranžovými lišejníky prastarou vidličku, zrezivělý šroubovák, srp, či rukojeť z kredence.

Už od kluka mám takováto místa velmi rád. Promlouvají na mě jazykem, kterému rozumím. S úctou se dotýkám nalezených relikvií a příběhy se náhle vynořují z dávné minulosti. Vidím ruku hospodyňky, která denně otevírala kredenc během vaření, cítím hospodářovou mozolnatou dlaň, které sedrala rukojeť srpu až na ocelovou dřeň.  Ano, člověk je tvor houževnatější než železo, než jakýkoli kámen. A jeho příběhy tak bohaté!

U polorozbořených zdí jsme dlouho do noci s kamarády rokovali. S každým douškem výborného portského místní provenience usedlost více a více ožívala, až zde bylo živo jako v době jejího největšího rozkvětu. Jen malí caparti zde nikde zpoza dřevěných postelí nenakukovali, aby zvědavá ouška ukradla alespoň jeden z tolika lákavých příběhů jejich otců a dědů.

Siluety našich postav v podobě stínů poskakovaly po stěnách stavení. Hustá tma opravila nejen omítky, ale i chybějící střechu. Dokonce i ti caparti zde nakonec  byli s námi, tentokráte však v podobě našich klukovských duší, které dokázaly zaníceně vyprávět o věcech pro skutečné muže tak nedůležitých, tedy samozřejmě o ptácích.

Atmosféra portugalských večerů

Naše večerní posezení jsem měl velmi rád. Opravdu velké díky mým společníkům za ně! Snad mi dovolíte popsat ještě alespoň jeden z nich…

Utrmácení dlouhou cestou a spoustou zážitků jsme konečně našli vhodné místo k přenocování. Byl to nevelký plácek na břehu drobné říčky, která opět krásně kvetla. Naše oči se však dívaly jiným směrem. Na břehu průzračné říčky totiž stálo torzo mohutného stromu. Jeho silueta působila na jednolitém oranžovém pozadí západního obzoru jako kaligrafické kresba tuší. Dřevěný velikán však nebyl zcela mrtev. Změť haluzí v jeho střední části napovídala, že zde hnízdí čápi. Ti patří neodmyslitelně k portugalské krajině. Nasadili jsme fotoaparáty na stativy právě ve chvíli, kdy se vrátil partner čapí samičky na hnízdo. Uvítací ceremoniál čápů mám velmi rád. A nejsem rozhodně sám, jak pozoruji kluky vlevo a vpravo ode mě. Mlčíme a koukáme.

Čápi se zatím zdraví klapáním zobáku. Blíží se k sobě a něžně se dotýkají zobáky. Nakonec se dokonce páří. Čapí idyla v portugalské divočině. Sledujeme tiše dlouhé minuty oba partnery. Jsou spolu a doma. Je to snad první připomínka domova od našeho příjezdu. Už dávno netočíme, ani nefotíme, jen koukáme. Nejspíš všichni tři myslíme na naše nejbližší, tedy v tento okamžik vzdálené tisíce kilometrů východním směrem.

Ano i stesk je součástí našich cest. Mlčky pak usedáme k ohni. Hovor se tentokrát rozdmýchává stejně pomalu, jako náš skromně živený oheň. Nakonec však diskutujeme, jako obvykle. Stesk je pryč. Trumfujeme se právě, kdo si všiml, že v čapím hnízdě bydleli ještě i španěláci a že hned nad hnízdem, v torzu nějakého dalšího ptačího příbytku, hnízdily poštolky a kavky, a že si tam sedla na chvíli i hrdlička, no nejspíš by tam po chvíli přisedl i nějaký ten bukač a kolpík, jak jsme se rozjížděli.

Naštěstí nás z bujné rozmluvy vytrhl přenádherný zvuk. Okamžitě jej poznávám, i když jsem jej nikdy takto naživo neslyšel. Lelek rudokrký! Jestli mi něco připomíná odlehlé kouty Země s mlžnými pralesy, pak je to právě tento lelkův hlas. Pohotově nacházím nahrávku hlasu ve svém telefonu a s očekáváním ji pouštím.

„Myslíš, že přiletí,“ ptá se kdosi. „Určitě, “ odpovídám, ale přitom se v duchu modlím, aby to tak skutečně bylo. A najednou je u nás. Třepetá se ve vzduchu téměř na dosah, aby si snad vetřelce lépe prohlédl. Pak se vzdálil směrem k polorozpadlé zídce. S Tomem ihned vyrážíme k ní, doufajíce, že na ni lelek neusedl. Toužíme si jej prohlédnout lépe. Bohužel tam nebyl. Vracíme se trochu zklamaně k ohni. Rozhovor uhasíná s posledním uhlíkem ohně. „Dobrou noc,“ zdravíme se cestou do chladného stanu. Ještě do snu se nám pak prolíná zvukomalebný hlas lelka rudokrkého. 

Foto a text: Štěpán Mikulka