Varanger

Konečně na Varangeru! Je cílem naší cesty, jakožto i cílem cesty mnoha druhů ptáků, kteří zde hnízdí. Obloha je plechová a mrholí. Jsou snad jen dva stupně nad nulou! Na úbočích hor jsou ještě zbytky sněhu. Lístky na břízách jsou ještě tak malinké! Tráva se sotva zelená. Co sem ty opeřence sakra táhne, do té zimy? Jaký to musí být pro ně obrovský rozdíl teplot a prostředí oproti Africe, odkud před pár týdny vylétli...

Poloostrov Varanger je hnízdištěm velmi krásných ptačích druhů. Jedním z nich je právě jespák bojovný, v jehož vzdušných "šlépějích" jsme se na začátku cesty vydávali. Prvního jespáka bojovného spatřujeme těsně po příjezdu. Špatné světelné podmínky nedávají bohužel moc vyniknout jeho kráse. Ta sem láká každoročně stovky fotografů z celého světa. Ze stejného důvodu se jim opět ani letos nehodlám věnovat.

Užíváme si atmosféry jara, která u nás v Česku až kosmicky rychle vyprchala. Spatřujeme nádherné kajky mořské, které se právě namlouvají i zajíce běláka, který už ztratil téměř veškerou zimní srst. Hnízdící racek mořský a velmi pohledný racek bouřní nám mává na přivítanou. Zavírám oči, poslouchám křik racků i rybáků. Z hluboka se nadechuji. Studený mořský vzduch zalévá okamžitě mé zhýčkané plíce. Dochází mi to. Cítím se tu jako doma.

S nadšením pak ledujeme mrňavé lyskonohy, kteří se právě páří nedaleko zaniklé velrybářské fabriky. Škoda jen, že je tak mizerné světlo. Vím dobře, za několik mých návštěv, jak dokáží být všichni tito ptáci nádherní ve světle nizoučkého slunce. To zde zapadá jen na pár minut. Hodláme si po daleké cestě na pár dní na Varangeru odpočinout a nabrat síly. Snad si díky tomu užijeme tohoto severského fenoménu alespoň jeden den.. Kéž by...

Konečně!

…a pak, po několika propršených dnech konečně přichází půlnoční slunce. Ve druhé poledne, jak kdysi zpívala Lenka Slabá, jsme se naráz doslova topili v teplých slunečních barvách. Doposud šedivý Varanger, jakoby naráz celý zezlátl. Kdo to nezažil, nemůže úplně pochopit tu masivní proměnu. Šedivý plech se se doslova změnil v ušlechtilý a zářící žlutý kov.

Nešlo jít spát. Jezdili jsme proto z místa na místo až do rána. Nepřestávali jsme se obdivovat té nadpozemské nádheře. Na únavu jsme však nemysleli. Věděli jsme velmi dobře, že to může být jediný takový den tady na severu a v rámci našeho pobytu a chtěli jsme si jej do sytosti užít!

Ptáci a zas jen ptáci

Kromě krásné krajiny a vonícího moře jsme narazili i na spoustu nevšedních ptačích druhů. Radost mi udělala “zbytková“ hejna jespáků rezavých. Nezůstávají tady na Varangeru. Už za pár dní poletí za tisícovými hejny svých druhů a družek kamsi do Grónska. Nad tmavě modrým mořem jakoby se s námi loučili....

O kus dál se na hladině kolébal ultraplachý morčák prostřední a nad ním se ve větru třepetal další zajímavý ptáček – rybák dlouhoocasý. Tento celkem nenápadný druh je neskutečný letec. Posuďte sami. Zimuje na Antarktidě. Pak vyrazí sem na Varanger, tedy na opačnou stranu zeměkoule, aby tu zahnízdil. Teď se třepetá nad námi plný sil, jako by se nic nedělo. Uvědomuji si, že mám před sebou něco obdivuhodného – jednoho z nejneuvěřitelnějších letců světa. To všechno bez hluku a zplodin motorů. Kam se na něj hrabe "pán tvorstva"...

Ze zamyšlení mě vytrhlo volaní kolih. Je melancholické, ale tak sladké.... Dlouho jsme pak ještě stáli a obdivovali se bezeslova té severské nádheře. Jen závěrky našich fotoaparátů jakoby mezi sebou komunikovali dávnou řečí mořeplavců…

Ani ve vnitrozemí jsme se fotograficky nenudili. Kulík písečný se dvořil své družce a kus dál se v průzračné hladině jedné z mnoha kaluží zrcadlil lyskonoh, náš starý známí, jenže teď už v celé své barevné kráse. Jen více takových dnů, jen více takových oslav života...

Jde to ještě dál na sever?

Ano jde. Stačí podjet kousek moře tunelem na ostrov Vadso a pak ještě další kousek lodí...Tam už nás uvítá "ptačí" ostrov Hornøya.

Každý, kdo miluje ptáky se právě tady musí cítit doslova jako v ráji. Pro jejich křik není slyšet vlastního slova. Ale co by člověk říkal. Stačí se jen přiblble usmívat. Navíc, příroda se dnes už většinou ke slovu příliš nedostává. Tady to ale naštěstí neplatí.

Nacházíme zde ptačí druhy, které na pevnině nelze spatřit. Každý z nich je něčím zajímavý a jedinečný. Společný mají jen způsob života. Živí se výhradně rybami a hnízdí na skalních útesech. Podívejte se teď se námi na některé z nich…

Většině lidí se asi nejvíce líbí papuchalk severní. Je zajímavý třeba tím, že hnízdí v zemní noře. Mě na něm fascinuje jeho melancholický výraz posmutnělého klauna.

Život na útesu

Útesoví ptáci! Všechno jsou to rychlí letci a snad ještě lepší plavci. Proto je občas není jednoduché fotografovat. Navíc v den naší návštěvy ostrova se stala Hornøya snad jedinou oázou Varangeru, kde pršelo jen málo. Světla proto trošku chybělo. Užili jsme si ale ptačí ráj dosytosti. Můžete se teď prostřednictvím fotografií přidat...

V průběhu naší časnějarní návštěvy jsme spatřili i mnoho intimních okamžiků. Avšak v obrovské kolonii se ptáci nejen pářili, či hašteřili o poslední zbylá místa na k prasknutí přeplněné skále. Zaznamenal jsem i mnoho projevů něžností u těchto, z pohledu většiny lidí, "nemyslících a necítících" tvorů.

Doslova dojemné bylo vítání se partnerů na hnízdech. Samička sedící na snůšce je bezvýhradně odkázána na svého partnera. Musí se na něho spolehnout nejen, co se týče jeho lovecké obratnosti a vytrvalosti, ale i v tom, že se bude chtít právě k ní a k mláďatům stále vracet.

Je nutno si uvědomit, že jsou oblasti, kde jsou v důsledku narušené rovnováhy mořského prostředí ptáci nuceni zalétat pro některé druhy potravy stále dál a dál. Například právě papuchalci jsou celkem úzce specializováni. Existuje určitá "zóna návratu", kdy už nelze pro malé ptačí tělo zvládnout zajištění potomků potravou. Proto jsou dnes oblasti, kde jsou kdysi hojně obývané útesy překypující životem pusté a prázdné.

Co je ještě více zarážející, že i v dnešní době jsou tito ptáci lovení např. na Islandu i jinde. Prý kvůli tradici. Obrázek si o tom udělejte sami. Já ale považuji za nutné a především lidské, aby se člověk v mnoha oblastech jeho konání přizpůsoboval dynamickým dějům, které aktuálně v přírodě probíhají a neohlížel se na některé "tradice", které navíc vznikaly za naprosto odlišných okolností.

Ale zpět k našim opeřencům.-). Vítání ptačích partnerů probíhalo zpravidla prostřednictvím něžných doteků zobáků. Připomínalo mi to pozdrav Inuitů, kdy se příslušníci tohoto národa rovněž třou svými noci při setkání se s svými hosty.

Ptačí "uvítací rituál" se lišil druh od druhu. Například kormoráni chocholatí se třeli dokonce i částmi těl, často krků. Zamotávaly se do sebe jako dva modrolesklí hadi a požitkářsky při tom zakláněli své chocholaté hlavy.

Samozřejmostí byl i uvítací pokřik, který byl pro většinu ptáků společný. Výsledkem takovéto ptačí komunikace byla ohlušující zvuková koule v jejímž středu se nacházel "ptačí ostrov" jako ohromný černý reproduktor. Ptačí křik, zvuk oslavující ryzí podstatu života – prosté radosti i strasti, vše tady a teď, nám zněl v uších i duších ještě dlouho po našem návratu...

Rytmus severu

Na celém severu jakoby se čas zastavil. Není zde podstatné, kolik je právě hodin. Ba ani to slunce "neposlouchá", jak jsme zvyklí od nás z jihu. Rytmus zde určuje sama příroda. I my jsme se díky dovolené mohli řídit jejím rytmem – houpat se v jejím tempu, které je mnohem pomalejší, než to naše současné lidské. Hodinky – prokletý vynález....

Brzy si všímáme, že asi nejzásadnějším rytmem tady na pobřeží je příliv a odliv. Moře je strůjcem všeho, co se tady děje. Jeho obyvatelé, ale i místní lidé vědí, kdy je smysluplné lovit, a kdy by šlo o zbytečné lopocení a pachtění se.

Zkuste přesvědčit orla sedícího na skále, aby šel lovit právě teď, když je maximální příliv. Kdyby mohl, vysmál by se vám, stejně jako starý rybář s vlnami vyrytými na čele, který ví, že dnes sardinky netáhnou. Orel i on se tedy místo zbytečné aktivity nechávají olizovat mlsným severákem s vůní Barentsova moře. Sluneční paprsky jim při tom hřejí jejich svalnaté plece. Jak jen po nekonečné zimě příjemně hřeji! Je čas odpočinku...

Ale co to? Všichni se naráz dávají do pohybu. Náhle je slyšet bojovný pokřik racků a chaluh, hlasitý šum jejich perutí. Svaly se napínají, očí jsou ve střehu...

Nastal odliv, a to znamená, kdo dřív přijde, ten získá nejchutnější sousto. Dnes je ale velký svátek. Není úplně nutné se rvát, bojovat. Moře poskytlo všem svým věrným opravdu velký dar, velrybu!

Její 12-ti metrové tělo už na kost orvali mořští dravci, než našla svůj poslední přístav, tentokráte ne v hladivých modravých hlubinách, ale na drsném skalnatém pobřeží. Nebude to trvat dlouho a začnou hody. Král moří dokraloval. Musíme se ale nejdříve přestat obdivovat tomuto monstróznímu kytovci a odejít. Dravci "mrchožrouti" se zatím spokojili s menším soustem kousek vedle od velryby. “Nebojte se, bratři, odcházíme.” “Velryba je vaše!”

Foto a text: Štěpán Mikulka