Tam, kde se zastavil čas

Po našem návratu na základnu jsme plni dojmů. Těžko říci, co se každému z nás promítá před očima. Jen cítíme, že nyní jsme ve správnou chvíli na správném místě. Jen kdyby nás netrápilo to počasí. I na to už jsme si ale tady, na Kamčatce, tak trochu zvykli. Mlčky odcházíme každý ke svému stanu, abychom se později opět sešli u společné večeře v nádherně vyzdobené jídelně. Její šestiúhelníkový strop zdobí samé děti divočiny, tedy jejich fotografie. Vydra, rosomák, orel východní, sobol… Moc pěkný baldachýn budeme mít při večeři nad hlavami, říkám si.

Zatím, co jíme, živě diskutujeme o tom, jak prožijeme následující den. Turisté jsou pryč. Jsme tu tedy sami. Máme tudíž hned několik možností. Vladimírův návrh, jít se podívat na hrob japonského obdivovatele medvědů a přírodovědce, jednoduše neprošel. Nikdo z nás už nechtěl promarnit ani vteřinu tohoto vzácného času mezi medvědy. V tom jsme byli všichni za jedno. Druhý den musíme za nimi opět vyrazit! Později se ukázalo, že to bylo moc správné rozhodnutí.

Tentokrát chceme zkusit štěstí u drobné delty jedné z říček, která svými vodami sytí ohromné Kurylské jezero. Jezero je totiž dávný sopečný kráter s hloubkou místy až 300 metrů. V některých jeho částech dokonce ani v zimě voda nezamrzá. To právě díky vodě ohřáté vulkanickou činností. Tato skutečnost dává později skvělou příležitost pro přežití desítkám orlů východních, kteří se zde přes zimu zdržují. I přesto, že se vlastně s medvědy vystřídali, jelikož poslední z nich se ukládají k zimnímu spánku v průběhu prosince, nejsou tady tito obrovští dravci sami. Jsou tady s nimi například bojovní orli skalní, kteří se také snaží díky lososům, kteří po vytření postupně hynou, přežít krutou zimu zdejšího kraje. Když usínám, přeji si, abychom zítra alespoň jednoho z těchto nádherných ptáků spatřili.

Mlžné ráno

Ráno se probouzíme do chmurného počasí. Moc to naši náladu nepovzbuzuje, zejména, když víme, že těsně před naším příjezdem bylo hned několik dní azuro. Okamžitě však také přichází myšlenky na turisty, kteří tady teď mohli být spolu s námi a hned je o něco líp. Také teplý čaj a trocha jídla s námi také dělají hotové divy. Ve výrazně lepší náladě usedáme do prostorného člunu a vyrážíme do mlhy. Lodivodem je starší domorodec, který neustále sleduje GPS, abychom snad nezabloudili. Trošku mi to připomíná Dunajskou deltu, kde je člověk bez map, či místní znalosti, rovněž doslova ztracen.

Jedeme už dosti dlouho, když se před námi začínají objevovat neurčité siluety pobřeží. Zprvu vůbec nemáme představu, jak bude místo našeho následujícího pobytu vypadat, ale zanedlouho už náš mlžný obraz získává na konkrétnosti. Brzy spatřujeme úzký písčitý pás obnažené žlutavé země, kterou voda svými neodbytnými vlnami vyrvala zelené divočině. Hned za ní už přichází nepropustná tajga převážně tvořená nízkými stromy a křovinami.

Dno lodi konečně zaskřípělo o písek. Vylodění probíhá v naprosté tichosti a bez komplikací. Lodivod pokyne pravicí na pozdrav a odráží od břehu. Postupně, jak mizí v mlze, naše další dobrodružství nabývá na konkrétnosti. Jsme tu naprosto sami v zemi plné medvědů! Jedinou naší ochranou je flinta průvodce Ženi a několik světlic, či osobních a většinou legračně krátkých nožů.

Velké dobrodružství začíná

Rozkoukáváme se. Je to skutečně pravda? Skutečně jsme na místě, o kterém jsme tolik slyšeli a snili o něm? Ano! Tentokrát to všechno kolem nás už není jen sen. Objevují se první medvědi. Zvolna se vynořují z šera budící se tajgy. Přichází ledabyle, jako bychom tady ani nebyli. Po chvíli jsou všude kolem nás. V tichosti míří rovnou do jemných vlnek jezera. Začíná lov. Scenerie, kterou toto místo zná možná i tisíce let. Pravidelný rytmus přírodního koloběhu – tření lososů i příchodu medvědů – velmi pravděpodobně nedoznal za celou tu dobu žádných změn. Lidé to vše ještě nestihli pokazit.

Uvelebuji se na břehu říčky přímo do vlhkého písku plného mohutných šlépějí. Pěvně věřím tomu, že právě sem brzy připlují lososi a bude je snad následovat i některý z mohutných medvědů, kteří jsou zatím v povzdálí.

Brzy se skutečně jeden z nich blíží. Zdá se, že je to medvědice. Do proudu říčky před můj fotoaparát se však bohužel nevydává. Zůstává však alespoň v jejím skotačivém proudu, který tak trochu rebeluje na jinak docela klidné hladině jezera. Pořizujeme první snímky. Světlo moc dobré není, ale třeba se vyčasí, slibujeme si v duchu. Všichni jsme stále v naprosté tichosti, jen tu a tam cvakne závěrka fotoaparátu. Medvědi nijak nereagují.

Brzy přichází mladší medvěd, který jako by nás vůbec nevnímal, začíná lovit v naší těsné blízkosti. Jeho odvaha se mu ihned vyplácí. Má lososa! Červené tělo lososího macka svítí v tmavé a mohutné medvědí tlamě. To jakoby inspirovalo ostatní medvědy a povzbudilo je to k větší lovecké aktivitě. Už jen za pár okamžiků kolem nás loví 5-6 velkých medvědů!

Takový úspěch jako náš malý medvěd však nemá žádný z nich. Chová se velmi opatrně. Důvodem však není naše přítomnost. Nedůvěřuje starým medvědům. Proto stejně tak, jako medvědice, mizí vždy i s ulovenou rybou v příbřežní vegetaci, aby si tam svůj mrskající se úlovek v klidu spořádal.

Na návštěvě u medvědů

Mlha se začíná trhat. Jako mohutný koráb z ní vyplouvá skalnatý ostrov, který je nedaleko nás. Srdce Ilinoa. Zatím, co nám Vladimír vypráví jeho dávný příběh, nepřestáváme fotit. Medvědi už téměř ztratili svou opatrnost, možná s prvními chutnými sousty, možná díky tomu, že jsme se po celou dobu chovali tiše a klidně, jako na vzácné návštěvě.

Hlučely vlastně jen závěrky našich fotoaparátů. Nenasytné potvůrky v našich rukou ukusovali sousto za soustem – obraz za obrazem – z té divoké nádhery. Brzy v našem táboře začaly probíhat kšeftíky, docházely totiž paměťové karty. Nebylo divu. Lovící medvědi byli vděčným tématem pro nás všechny. Jak jsme se na ně při svých cestách v horách těšili… A teď jsou tu!

Na druhém břehu říčky stanul znenadání obrovský medvědí samec. Tmavá srst, odvislý pysk, pohled i jeho chromá noha, vzbudily v nás všech pocity nejistoty i strachu. Kam se asi vydá? Přejde říčku rovnou k nám? Pokukujeme po sobě. Medvěd nám to však sám usnadňuje. Vydává se rovněž lovit do proudu říčky nedaleko od nás. Jsme však i nadále ve střehu. Dokonce ani mnohem později klid nepřichází. Budí opravdu velký respekt. Tady nejsme za ocelovou mříží v ZOO. Navíc zatím, co mladý samec ulovil už snad svou šestou rybu, zraněný obr zatím úspěšný není.

Náhle začalo jezero kolem medvědů vařit. Lososi se dali do tření! Rázem byla voda plná bublin i mlíčí. Něco takového jsem chtěl vždy vidět! Přichází neuvěřitelná scenérie. Medvědi začínají ihned lovit, jako o překot. Brzy má každý z nich v tlamě jednoho z rozvášněných lososů. Začal blahobyt!

Předchozí napětí se ihned uvolňuje. Od této chvíle jsou střídavě úspěšní snad všichni medvědi. Ranní hlad je brzy zahnán. Lov postupně ztrácí na obrátkách. Jeden z medvědů se dokonce usadil pohodlně na svém sádelnatém zadku a pustil se do porcování velikého lososa, co by jakéhosi dezertu. Kousky lososího těla odletují na všechny strany. Medvěd vypadá naprosto spokojeně. Naše obavy se naprosto rozplynuly. To se však již brzy mělo změnit.

Medvědí z blízka

Prvním adrenalinovým zážitkem byl průchod velké medvědice se třemi medvíďaty. Blížily se k nám zvolna po pobřeží, medvědice těsně v jejich stopě. Netušili jsme, jestli se budou snažit projít přímo přes naše ležení, nebo zvolí jiný směr. Stát se mohlo obojí. Zvědavost medvíďat nás totiž mohla vystavit velmi nemilé konfrontaci. Pokukoval jsem po Žeňovi. Zůstává v klidu, pušku na klíně. Medvědi se přibližují. Už jen pár kroků a nutně musí vejít mezi krajní z nás. Jakoby snad ani neviděli, postupují vpřed. Téměř na poslední chvíli však první z medvíďat prudce odbočuje do podrostu. Uf, oddechli jsme si všichni. Jen aby jej následovala i další medvíďata i veliká medvědice. Mláďata proklusala kolem nás a máma medvědice těsně v závěsu. Neustále po nás všichni pokukovali svým zvláštním „vyhýbavým“ pohledem. Prošli od nás jen pár kroků. Vše ale dopadlo dobře.

To však nebyl jediný adrenalin, který jsme ten den měli zažít. Abych ale vše vzal hezky po pořádku, zmíním nejdříve příhodu, která byla adrenalinová jen pro jednoho z nás.

Když se dva smějí, třetí kleje…

Kamarád Mišo, veselý chlapík statné postavy, po několikahodinovém fotografování jednoduše zadříml ve své rybářské sedačce. Seděl tak se zavřenýma očima na okraji naší skupiny, a jistě si nechával zdát nějaký pěkný sen o bratrech medvědech. Peter šel umístit někam za něj své "Goučko". Když se blížil zpět k dřímajícímu Mišovi, který v ten okamžik seděl zády k místům, odkud právě přicházeli medvědi, zřejmě dostal onen ďábelský nápad. Všiml jsem si, jak nečekaně zvolnil krok a naráz opatrně našlapuje, aby se v tichosti dostal až k Mišovi. „To neudělá,“ říkal jsem si polohlasem, když jsem jeho počínání se zájmem sledoval. V tu chvíli nikdo z nás nekoukal do hledáčků fotoaparátů, nýbrž směrem k dvojici obou aktérů. Jen jeden z nich však byl hercem dobrovolným.

Když byl Peter nadosah od Miši, natáhl opatrně ruce před sebe. Byl napnutý jako pružina. Naráz veškerou svou doposud zadržovanou energii uvolnil a pevně chytl Miša za ramena. Při tom na něj navíc hlasitě vybafl. Co se muselo v tento okamžik odehrát v Mišově hlavě, to si asi nikdo z nás nedovede představit. Jisté ale je, že to vzal s nadhledem. Jen medvědi jistě nerozuměli tomu, proč jsme se z ničeho nic téměř váleli smíchy; i když jsme se tedy smáli velmi přidušeně, abychom je nepoplašili. Pak už jsme se opět vrátili k fotografování.

A dobře jsme udělali. Medvědice s loňským medvídětem právě ulehla na druhém břehu říčky naproti nám, aby si odpočinula po úspěšném lovu. Nepřestávala však sledovat zraněného samce, a to i přes to, že už jí padaly víčka. Rozruch však nakonec přišel z opačné strany. Hned za medvědicí se totiž pustili do šarvátky dva medvědí sourozenci (zřejmě). Byli to už vzrostlí medvědi, jejichž škádlení by jistě člověk nerozchodil. Zato oba mladíci se ale zřejmě dobře bavili. Voda stříkala na všechny strany, cenili na sebe mohutné tesáky a občas i jeden druhého lehce rafli. To nám dávalo skvělou příležitost nafotit ojedinělé snímky jejich bratrské výměny názorů.

Bylo velmi poučné sledovat, jak v přírodě taková výměna názorů, či srovnávání sil, probíhá. Bylo to jen a jen o šikovnosti a síle každého z medvědů, jakou pozici si na konci souboje získá. Žádné podrazy, žádné zbytečné násilí, zkrátka rovný boj. Mohli bychom se asi učit. Když už bylo "řečeno" vše, jak jsme se domnívali, oba medvědi se vydali podél pobřeží do vzdálenějších končin jezera.

To mě přinutilo rozhlédnout se na všechny strany. Počasí krásnělo, ale těch medvědů! Brzy jsem jich v dohledu napočítal více než deset. Všichni lovili nebo po lovu odpočívali. Bylo zajímavé sledovat, jak jejich rozdílné techniky lovu, tak i jejich zbarvení.

Nebyli zde dva úplně stejní jedinci. Když už se jeden druhému trošku víc podobal, byly tu jizvy na jejich mohutných šíjích, které svítily pod tmavou srstí, a tak nám umožnily je rozlišovat. Mít však jejich čich, nemusíme tohle vůbec řešit…

Z očí do očí

Mohlo by se zdát, že ty nejsilnější zážitky už nyní máme za sebou. Viděli jsme mladé samostatné medvědy, lovící staré medvědy, medvědice i jejich roztomilá mláďata, či bojující samce. Co víc si přát? Příroda to však zaonačila po svém.

Začalo to celkem nevině. Seděli jsme s Rasťom a jeho bratrem Romanem na břehu říčky, jako dlouhou dobu před tím. Užívali jsme si plnými doušky oné jedinečné přírodní scenérie. Byli jsme součástí toho všeho kolem, i když ne tak přímo, jak jsme si ještě v tu chvíli mysleli. Zbytek naší skupiny fotografoval pod dohledem Ženi pár kroků od nás. Tím mezi námi vznikla malá proluka, která měla sehrát významnou roli v našem následujícím zážitku.

Medvědice nedaleko nás úspěšně ulovila velkého lososa. Udělala to jako obvykle. Nejdříve dlouho pozorovala dění pod vodou kolem sebe, a pak mohutným výpadem přirazila svou tlapou lososa ke dnu. Z jejich mohutných pazourů v tu chvíli už nebylo úniku. Noří hlavu pod hladinu a v zápětí ji vytahuje i s tučným úlovkem ve svítících zubech. Stejně, jako vždycky, pak volným krokem odchází sníst rybu někam do ústraní.

Tedy, jako vždycky… To ano. Vyráží jako vždycky – souběžně s pobřežím, kdy teprve někde kus za námi jistě plánuje odbočit směrem ke břehu, aby si tam v klidu pochutnala na své kořisti. Teď se však děje něco nečekaného. Když mohutná medvědice míjí naši trojici a nachází se přesně na úrovni mezery mezi oběma skupinami, bleskl jí asi hlavou nápad, proč by měla jít tak daleko. Nečekaně mění směr a vyráží k naší proluce.

Ihned mi dochází, že může dojít k velkému průseru. Je mi jasné, že pokud své rozhodnutí okamžitě nezmění, brzy se ocitne mezi naší trojící a naším ozbrojeným doprovodem. My pak budeme mít za zády říčku a několik dalších medvědů a před sebou velikou medvědici. K tomu nesmí dojít, říkám si v duchu! Vše popisuji zdlouhavě, ale ve skutečnosti jsem s prvním pohybem medvědice směrem k proluce vyrazil také já. Byla však velmi rychlá. Došlo tedy k tomu, že jsme se setkali tváří tvář přesně na půl cesty...

Jsme jen pár kroků od sebe. Dívám se do hnědých očí. Necítím hrozbu, tedy ani strach. Teď teprve medvědice krátce zaváhá. Téměř zastavuje. To mi dává příležitost odejít z její trasy a současně širokáčem pořídit několik záběrů. Nespouštím z ní oči. Jakoby mi dávala čas, uvolnit jí cestu. Cvakající fotoaparát nevnímá. Uf. Konečně jsem u druhé skupiny. Ve stejný okamžik se mi dvojice kamarádů, která zůstala bez hnutí na původním místě, na okamžik ztrácí za velikým huňatým medvědím tělem, jak medvědice pokračuje v cestě. Nechtěl bych tam teď být. Žeňa je ve střehu, ruku na pušce. Všichni čekáme, co se stane. Nic se však neděje. Medvědice se na kluky ani nepodívá, míjí je a mizí v podrostu. Je jasné, že se tudy za chvíli bude také vracet, jen co pozře svého lososa. Kluci už na nic nečekají a v mžiku jsou u nás. Dobře to dopadlo.

Zpět na základně

Když se pak po mnoha hodinách ocitáme v teple „jídelny“, jsme plni zážitků. Zapíjíme slivovicí veleúspěšný den. Horlivě probíráme všechny naše zážitky z divočiny. Každý má co říct. Žeňa se spokojeně usmívá. Jistě má radost, že se dnešní výprava za medvědy kamčatskými povedla na jedničku. Je to jeho práce a dopadla dobře. To je pro něj v tuto chvíli asi nejdůležitější. Zveme ho také na skleničku.

Povídáme si pak ještě velmi dlouho. Nikomu se nechce jít spát. Střídavě koukáme do kamer, i na display fotoaparátů. S každým dalším záběrem přichází nové a nové historky. Když konečně vycházím do tmy před jídelnou, mám nad hlavou opět hvězdnaté kamčatské nebe. Jako tam v horách…

Pomalu se courám ke svému stanu a vzpomínám na rodinu. Jak jim asi je. Je to svým způsobem dosti sobecké, nechat je tam doma a takto si sám užívat. Ještě v spánku bilancuji a docházím k názoru, že to asi ani jinak nejde. Je to velmi nebezpečný podnik, který není pro každého. To bych si na triko určitě vzít nechtěl. Usínám s nadějí, že protrhaná obloha vydrží a všechny nás konečně probudí slunečné jitro…

Deštivá Kamčatka

Slunečného jitra jsme se už v odlehlých končinách Kamčatky nedočkali. Dokonce ani v průběhu našeho návratu sluníčko nevykouklo. Bylo to ale to nejlepší loučící počasí. S druhým Žeňou i Valentinem ze základního tábora se loučíme jako nejlepší přátelé. Několik pevných stisků rukou a objetí a věhlasná Paužetka zůstává za námi. Po úmorné cestě se ocitáme zpět v civilizaci. Rybáři zmizely, jen vrak havarovaného rybářova auta zůstává jako tiché memento u cesty, na místě, kde nejspíš začala i rybářova nová cesta. Alkohol je sviňa, a to i v Rusku.

Závěr naší cesty korunoval náš řidič velmi podivným chováním, kdy mu zřejmě došlo, že jsme už asi poslední letošní skupina a rozhodl se dosti nevhodným způsobem získat více peněz. Nejspíš by peníze i dostal, za jeho dosud slušné služby. Takto však málem dostal po hubě. Kolju zkrátka nebrat.

Racek východosibiřský (Larus vegae)

Déšť nám připravil také nevšední zážitek na moři. Měli jsme v Petropavlovsku ještě před odletem podniknout krátkou výpravu na jachtě, abychom se podívali po kosatkách atd. Z výletu si však bude většina účastníků výpravy pamatovat jen podpalubí a mořskou nemoc. Vlny Tichého oceánu si s jachtou pohazovaly, jako bychom byli jen drobounká tříska dřeva, ne velká jachta. Snad jen díky tomu, že jsem i přes nepřízeň počasí zůstal na palubě, nepotkal mě osud mých přátel trpících v podpalubí.

Za svou trpělivost jsem byl odměněn pohledem na lvouny i papuchalky, pohledem na solitérní skaliska v moři, i lovící kormorány, či kačky strakaté. Jen ten orel východní ne a ne odněkud přilétnout. Ještě více k naštvání bylo, že následující den byl nádherné počasí. Sopky opět svítily svým novým sněhem nad Petropavlovskem, jako při našem příjezdu.

Kormorán červenolící (Phalacrocorax  urile) – mladý pták.

Papuchalk chocholatý.

S městem se loučíme každý po svém. Někdo kouká po památkách, někdo po holkách, které ještě díky „skvělé“ civilizaci nestihly ztloustnout, jiný ochutnává místní pochutiny v krámcích na pobřeží. Definitivní loučení však probíhá až v průběhu dlouhého letu. Čeká nás návrat domů, ale i do podivné reality spěchu a zničené přírody. I tak je to ale domov, domov, jehož pravý význam chápou nejlépe snad právě jen cestovatelé a světoběžníci a, zcela paradoxně, i mámy, které z něj nikdy nevytáhly paty.

Kéž by byla Kamčatka blíže, říkám si v duchu, když pod letadlem mizí v nenávratnu poslední kousek kamčatského pobřeží. Ale už za vteřinu otáčím: „Kéž zůstáváš pro nás všechny tak daleko a nedostupná, Kamčatko, dívko s nespoutanými vlasy průzračných řek, s oblými tvary sopečných kopců, s jiskrami hvězd v nejtemnějších očích, jaké jsem kdy viděl. Kéž zůstáváš pro nás všechny jen snem, aférkou, kterou smíme jen jedinkrát prožít, ale navždy si ji pamatovat!“

Foto a text: Štěpán Mikulka (věnováno Láďovi Utíkalovi z ETS-Malý národ – S modrou oblohou, Láďo)