Restart

Ani naše další výpravy na kamčatském poloostrově stále ještě nesměřovaly přímo k vysněnému Kurilskému jezeru, ráji medvědů. Kroužili jsme kolem něj doslova jako mlsné vosy kolem sladkého lepkavého bonbonu. A stejně tak, jako ony pomyslné vosy, tak i naše duše milovníků přírody už brzy měly přilnout k světovému fenoménu, kterým bez nadsázky Kurilské jezero je.

Během našeho pobytu v horách jsme to ale ještě netušili. Vlastně jsme ani nevěděli, jestli na nás nějaký ten medvěd v období slábnoucího tahu lososů ještě počká. Ale to bych předbíhal. Nejdříve se spolu ještě trošku provětráme v horách, tentokrát však na jiných místech, místech, která by fotografický krajinář jistě nazval fotografickým rájem.

Slovo „provětráme“ jsem v předchozím odstavci nepoužil náhodou. Větrné počasí nás totiž neopouštělo ani na naší další výpravě do hor. Ba dokonce, s narůstajícími výškovými metry, narůstala i síla větru. A jelikož nebe bylo díky němu jako vymetené, tak i noci byly svými minusovými teplotami velmi občerstvující.

Ne, to není nějaká pisatelská licence. Naše těla i duše opravdu jakoby s každým dalším fyzickým nepohodlím, či nedostatečným teplotním komfortem odhazovala nepohodlné a tíživé pláty brnění jménem civilizace. Když se nad tím zamýšlím, proti čemu nás vlastně civilizace v novodobém pojetí chrání? Spíše nás jen odděluje od naší přirozenosti, která nám ale svědčí nejvíc.

Bylo na první pohled viditelné, že se většina účastníků výpravy postupem času cítí lépe a lépe. Jako bychom zažívali nějaký komplexní restart tělesného systému. Všechny dlouho neukončené a tíživé procesy a úlohy, jakoby den za dnem zůstávaly kdesi za námi. Duše i tělo se pozvolna začínal vznášet.

Veškeré to nepohodlí bylo ale nezbytné, protože nás nakonec vynesly do míst, kde bychom se se svým bývalým já asi necítili příliš dobře. Možná snad podobně jako nahý člověk na kravaťáckém večírku. Tady, v horách, byla ale naše pomyslná nahota tím nejlepším dress codem. Nic nebránilo tomu, aby nás divočina prostoupila skrz naskrz. Po velmi dlouhé době jsem zažíval opravdový pocit svobody i skromného štěstí. Stačilo jen tiše stát na vrcholku některé hory a hledět do kraje.

Barvy kamčatského podzimu i jara

Na jednom takovém místě ke mně přistoupil ruský průvodce, Žeňa, muž vyšší postavy i věku než já a otevřenou dlaní plácnul do své mohutné hrudi. Řekl mi klidným a hlubokým hlasem, že na tomto místě už byl mnohokrát, ale že ho vždy ten pohled vezme stejně za srdce. Spolu jsme pak na okamžik mlčky koukali do dálky, kde se v klínu mezi dvěma horami modral malý odraz blankytného kamčatského nebe, Kurilské jezero. Jak bylo ještě daleko!

Další dny jsme zvolna postupovali velmi rozmanitou krajinou sopek. Snad každý kopeček zde byl originálem. Lišily se jak tvarem, strukturou hornin, tak především barvou. Byly kopce, či dávné sopky, téměř bílé a opačně zas velmi tmavé, červenaly se i žlutě svítily; na vrcholu zcela ploché, či mírně zaoblené, ale k vidění byly i ostré jako plachty mohutných galér.

Na svazích pod námi začínala barvy hornin obohacovat i různobarevná vegetace. Sytá žluť travin a stovky let starých zakrslých vrb, střídala svěží zeleň a dokonce i žluť a běloba kvetoucích rostlin. Uschlé a pokroucené nizounké kmínky vrb zářily stříbrem, jak jejich dřevo po desetiletí brousil drobný písek hnaný větrem. Téměř na samých vrcholcích se pak červenaly lístečky brusnice i klikvy, které po ránu zdobila jiskřivá jinovatka. U každého vysokohorského pramene se zelenaly hebké bochánky mechů a na březích desítek pramínků utvářely pidisvěty Hobitů a Elfů. Stačilo si k nim jen kleknout a už se člověk procházel v Kraji.

Bylo pro nás velmi nezvyklé, že i přes pokročilý podzim jsme na některých stráních procházeli doslova jarní krajinou. Nezáleželo na tom, že je půlka září, ale spíše asi na tom, že teprve teď z některých míst odtával poslední starý sníh. Člověk tedy na několika čtverečních metrech mohl prožívat ryzí podzim i rodící se jaro, mohl se dotýkat několik měsíců starého sněhu, ale i vzhlédnout k vrcholu nedaleké sopky, kde už svítil sníh nový a čerstvý.

Ještě různorodější však byla gejzírová pole. Mohutné plíce matičky Země zde vydechovaly syčící sloupy páry. Bublaly tu nesčetné bahnité tůňky i křišťálově čistá voda, která mnohdy vyvěrala snad jen pár desítek centimetrů od nich. To, co jsem psal o barevnosti zdejšího kraje, to zde platilo dvojnásob. Každým krokem se měnilo podloží, po kterém jsme se pohybovali – bylo mazlavé i drolivé, nosné i hrozivě nestabilní. Barevný rej kolem nás byl jakýmsi karnevalem chemických prvků a chemických procesů. Oxidy sýry, arsen, a další prvky i sloučeniny však nebránily růstu roztodivných sinic a řas přímo ve vodě.

Co však jen stěží mohu popsat, to byly těžké vůně některých míst. Některé mohly být i zdraví škodlivé. Proto jsme nikdy nespali přímo na gejzírových polích, ale obvykle jen v jejich dosahu a na nějakém vyvýšeném místě.

Byla by škoda skrz ně jen tak projít a hned je opustit. Vždyť ráno nabízely naprosto fantastickou koupel! Ta působila v minusových teplotách celkem bizarně. Alespoň doma se tedy s čepicí nekoupu. Stačilo si vždy jen vybrat teplotu vody podle toho, jak se vzdalovala od místa, kde vyvěrala. S kamarády jsme pak přehradili s pomocí kamenů její tok a dlouho společně rokovali o té všeobjímající kráse, která nás obklopovala. Pára stoupala vzhůru k příkrým skalním hřebenům, jako pára nad hrncem a my jsme se vařili v jeho útrobách.

Magie zálesáckého ohně

Dlouho budu vzpomínat na posezení u ohně s ruskými přáteli. Vladimír, Žeňa i Valentin právě kuchtí nějakou svou cestovní specialitu, když k nim přisedávám. Velmi lákavě to voní. Okolní hory a kopce dávno zmizely v černém sametu kamčatské noci. Jen ve stanech našich česko-slovenských kamarádů tu a tam blikne čelovka. Plameny ohně tančí v rytmu větrné písničky. Dřevo je tu velmi vzácné. Vlastně tady ani žádné není. Našli jsme jen pár zteřelých desek, které sem kdosi před lety kdoví proč přinesl.

London kdysi popisoval příběh starého indiána, který na sklonku svého dlouhého života odešel sám do zimní divočiny. Ze své vesnice si vzal jen pár borových polen. Když uprostřed noci rozdělal oheň, posadil se k němu. Díval se do ohně. Postupně pak přikládal to jediné dříví, které si s sebou přivezl na sáních, co polínko, to jedna vzpomínka z jeho dobrodružného života. Pak přijdou vlci…

Naše situace se vzdáleně tomuto okamžiku podobá. Je jasné, že nám dříví také brzy dojde a i tento náš poslední svítící maják v srdci divočiny vyhasne. Hovor mých souputníků však nikam nepospíchá. Snažím se pochopit, o čem spolu rokují. Samé všednosti, ale díky atmosféře tohoto okamžiku velmi nevšední.

Přidávám se do hovoru. Občas se něčemu smějeme, občas mlčíme s očima zabořenýma hluboko v reji plamenů. Teplé jídlo a oheň nám brzy dává zapomenout na přicházející mráz i ledový vítr. Jsme tady a teď, smějeme se, miliony hvězd nad hlavou. Samohonka koluje v posvátném kruhu kolem ohně od jednoho k druhému. Naprosto stejně, jako dnes my, sedávali tady v horách i dávní lovci domorodého kmene Itelmanů, či kozáci, kteří na Kamčatku přinesli výdobytky civilizace, nemoci a carovy daně. Možná se na nás tam shora právě dívají a poslouchají, stejně jako medvěd, někde ze svahu okolních hor. Dřevo zvolna mizí. Poslední polínko našeho života však po ruce ještě nemáme.

Ráno se kouzlo vytratilo, ale vzpomínka zůstane....

V kraji sopek

Když se druhý den vracíme stejnou cestou, abychom prozkoumali ještě jedno z gejzírových polí, které jsme míjeli, uvažuji nad tím, že je vlastně velmi dobře, že jsme nevyrazili hned z letiště přímo k jezeru medvědů. Přistáli bychom vrtulníkem přímo na jeho břehu, ale naše vybavení by ještě vonělo Evropou a civilizací. Stejně tak i naše duše by byla na takový zážitek nepřipravená.

Zůstává jistě velmi silným zážitkem pozorovat medvědy už jen pár hodin po dosednutí letadla na letišti v Petropavlovsku, potažmo vzletu z Prahy, či Vídně. Nevěděli bychom ale zhola nic o domovině medvědů, o tom, jak voní kraj, kde medvědi žijí, jak chutná voda z kamčatských pramenů, kterou pijí, jak jsou lahodná medvědy tolik oblíbená limbová semínka, či trpké jeřabiny, či kudy medvědi k jezerům přicházejí a kam se od něj později vrací. I tak se ale už nemohu dočkat zítřejšího dne. Už jen dvě noci a vyrazíme konečně k jezeru!

Druhé gejzírové pole, je stejně krásné, jako to první, i když posazené do naprosto jiné krajiny. Je zbytečné popisovat ještě jednou, čím člověku dokáže vyrazit dech matka příroda prostřednictvím jednotlivých vulkanických úkazů. Spíše bych se jen rád zmínil o nátržích okolních svahů.

Tyto drobné jizvy na kůži matičky Země mohou mít až gigantické následky. Nejslavnější údolí gejzírů v severnější části Kamčatky před lety totiž doslova pohřbil jediný takový sesuv půdy. Čtyři a půl tisíce metrů krychlových hlíny a kamení tehdy pohltilo většinu gejzírů. Bylo to v červnu roku 2007. Susv přehradil dokonce i tamní řeku tunami bahna a kamení. Ale stejně tak, jak umí architekt příroda bořit, tak umí i budovat. Zdálo by se totiž, že vše v slavném údolí gejzírů už zůstane další stovky let nezměněno. Přišel však nečekaně další sesuv půdy, a ten hráz narušil a spoutanou říčku opět vysvobodil.

Na důkazy sopečné činnosti jsme naráželi prakticky nepřetržitě. Velmi silný dojem, téměř až strach, v nás vyvolala ohlušující rána, která jako obrovský bič proťala nečekaně ticho mlčenlivých hor. Stáli jsme jak zkoprnělí. Čekali jsme mlčky, co přijde. Nebyl ale slyšet dozvuk letícího letadla, či dopad nějakého dělostřeleckého granátu. Záhada zůstala proto tento okamžik nevysvětlena.

Teprve druhý den ráno, když Velentin doslova vyběhl při východu slunce na jeden z nejvyšších okolních kopců, prý tam spatřil na pásu Kurilského souostroví směřujícího dolů k Japonsku, kouř nad jedním ze sopečných kuželů. Mohl to být tedy vulkán, kdo k nám takto nečekaně promluvil miliony let starou řečí, řečí, která vyvolávala strach i „víru“ v prastarých kmenech našich lidských předchůdců.

Následující cesta a noc v Paužetce utekla až nečekaně rychle. Vynikající rybí polévka ucha, ale i kaviár z našeho pytláckého úlovku, který jsme jedli přímo z útrob nešťastníka lososa – nefalšovaný lososí pokrm jsme ale rozhodně zkusit museli – večerní koupel v termálním bazénu, veselé povídání nad samohonkou i jedinečnou slovenskou slivovicí, noc plná hvězd a už jsem lezl do stanu. Když jsem usínal, byl jsem plný očekávání. Tak už zítra!

Kurilské jezero na dohled

Jak už to bývá, často se stane to, co si člověk nejméně přeje. Výjimkou jsme tedy nebyli ani my. Už nad ránem nám zahrál přicházející déšť svou skotačivou, ale pro nás velmi neveselou, písničku přímo na stěnách našich stanů. Probudili jsme se tedy do upršeného a mlžného rána. Mírně konsternováni co nejrychleji nasedáme do Kamazu, abychom se přepravili k mostu na řece Ozernaja. Tam už nás čeká malý člun, který společně s táhnoucími lososy a naší nejtěžší výstrojí odhodlaně vyráží proti proudu řeky přímo k vysněnému jezeru.

Být tak v člunu, přeji si v tu chvíli, doslova jako malý nedočkavý kluk. Na velké rozjímání ale není čas. V rychlosti se nám představuje náš ozbrojený doprovod Žeňa, zaměstnanec parku, a rychlým tempem míříme k vratké lávce nad řekou Ozernaja. Zdůrazňuje, že má omezenou nosnost, a že nemáme jít stejným krokem. To se nakonec všem daří, i přes to, že blíže ke středu lávky se lanové zábradlí povážlivě snižuje a ani mokrá prkna rozhodně velkou jistotu nenabízí. Cedule nás důrazně upozorňuje na zákaz vstupu do oblasti bez patřičných povolení. Pak už rázným krokem vykračujeme k jezeru. Nemůžu tomu skoro uvěřit. Po tolika dnech na Kamčatce je to konečně tady!

Žeňa se zřejmě jmenuje podle toho, že strašně žene. Nebýt naší horské průpravy a obrovského natěšení, asi bychom mu s fotografickými batohy a stativy ani nestačili. On jde jen na lehko, s flintou přehozenou přes rameno. Následuje tedy dvouhodinový ostrý přesun po blátivé cestě plné výmolů.

Zakrátko nás pohlcuje neprůchodná tajga. Takovou koncentraci stop a medvědího trusu jsme ještě neviděli. Medvědi jsou na některých místech také velmi intenzivně cítit. Proto pro nás není žádným překvapením, když se v jednom okamžiku prudce rozvlní podrost, jak vlny zeleného moře. První medvěd nám unikl. Snad ještě uvidíme dalšího obra, přejeme si možná v duchu, i když mnozí by to jistě raději odložili až na jistě přehlednější břeh jezera. Koncentrace medvědů tady musí být obrovská, přemítám v duchu pokaždé, když míjíme mohutné tunely ve vegetaci směřující napříč naší cestou k řece, kterou tušíme někde pod námi. Stále ještě prší, ale už ne tak hustě. V dálce před námi se dokonce zdá, že plechová obloha trochu světlá. To je dobrá znamení!

Najednou nás Žeňa zastavuje povelem ruky. Ukazuje do vysoké trávy pár kroků před námi, kde je vysoký břeh řeky. Nakukuji mu přes rameno a to, co vidím, mi vyráží dech. Z trávy vyčnívají dva obrovské medvědí zadky skoro až na bahnitou silnici. Máme před sebou odpočívající medvědí obry – možná 700 kg živé váhy. Když si člověk uvědomí, že medvěd dokáže běžet rychlostí koně, že jeho stisk čelistí láme s přehledem i nejsilnější losí kosti, či že ani výstřely z kulovnice, či samopalu mnohdy jeho odhodlaný útok neodrazí, je nám z toho malinko úzko.

Žeňa má však zřejmě odlišné pocity. Když vidí, že jsme se vynadívali, bez váhání vyráží na další cestu, medvědi nemedvědi, jen jim důraznou ruštinou oznamuje, že bychom rádi prošli. Medvědi se v okamžiku a bez jediného ohlédnutí valí prudkým svahem dolů k řece. Jak strašnou asi musí mít člověk mezi medvědy pověst, když takto reagují! Nejsem v tu chvíli na naši rasu nijak pyšný.

Jedna ilustrační fotografie, protože poprvé mě ani nenapadlo fotit:-).

Cestou potkáváme další a další medvědy a dokonce z vysokého břehu spatřujeme i první rudé lososy Nerka v zelenkavém proudu Ozernoj. To je velmi dobré znamení. Lososi tedy stále ještě táhnou! Jen pár vteřin po našem objevu už vidíme rybařící medvědy na obou březích široké řeky. Chtěli bychom fotit, ale Žeňa nám dává jen málo příležitostí. Ví, že tohle je ještě zbytečné plýtvání drahocenným místem na našich kartách.

Náhle vycházíme z tajgy na volné prostranství. Před námi obloha ještě více zjasněla. Jsme u jezera. Konečně! Jako ve snu procházíme první řadou elektrických plotů, které chrání osádku výzkumné stanice i návštěvníky. Vlevo si všímám „slavného“ mostu, kde je umístěno zařízení pro sčítání táhnoucích lososů. Je neuvěřitelné, že tímto místem jich protáhne v necelých pěti měsíci až 8 milionů!

Procházíme dalším elektrickým plotem. Otevírá se nám pohled na jezero v jeho plné kráse, ale i pohled na několik dřevěných budov a velkých stanů pro turisty. U stanů postávají hloučky zvědavců, kteří právě přistáli vrtulníkem. Další vrtulník už visí ve vzduchu nad našimi hlavami. Jsme rozčarování. Tak tohle že je to slavné jezero? Dochází nám ale brzy, že je tolik milovníků přírody na celém světě, že zde zkrátka není možné být úplně sám. Dozvídáme se od Ženi, že zde mohou současně fungovat čtyři nezávislé skupiny, což odpovídá i počtu velkých stanů. Ty se však samozřejmě platí, takže zůstáváme nakonec stejně v těch svých.

Všechno zlé je pro něco dobré

Právě ve chvíli, kdy vyráží člun s turisty na plochu obrovského jezera, opět se dává do deště. Začíná také znovu velmi silně foukat. A věřte nevěřte, už za pár okamžiků zhoršené počasí začínáme oslavovat. Proč? Je to jednoduché. Vrtulníky v takovém počasí jednoduše nemohou létat. Turisté tedy už za několik hodin do jednoho mizí v útrobách plechových burácejících strojů a mizí za okrajem poháru zatopeného kráteru Kurilského jezera. Náhle jsme tu sami. Znovu si začínám uvědomovat, kde jsme se to ocitli.

Žeňa nás ale opět dlouho otálet nenechává. Ukazuje nám, kde si můžeme postavit své stany, kam až můžeme k elektrickému plotu, a kde si můžeme vařit a sušit věci. Pak přichází zbytečná otázka: “Chcete se podívat už teď za medvědy?“ Snad už jen o minutu později otevírá elektrický plot na břehu jezera a my vyrážíme přímo mezi medvědy. V tichém zástupu následujeme našeho průvodce, šlapajíc takřka nepřetržitě po zbytcích lososů. Naše oči pátrají v pobřežní vegetaci po medvědech, ale zatím nevidíme ani jediného. To se však už za malý okamžik má změnit.

S medvědy u večeře

Přicházíme tiše do míst, kde se Ozernaja vlévá do Kurilského. Její voda ledabyle po stovkách odevzdává lososy jezeru, jako už dlouhé tisíce let před tímto okamžikem. Když se naše oči sklouznou po proudu řeky, spatřujeme hned několik lovících medvědů. Postupujeme tedy opatrně k nim.

Pak přicházíme na "fotitelnou" vzdálenost. Usedáme tiše do oblázků na břehu řeky a čekáme, co se bude dít. Medvědi tentokrát neutíkají. Jen občas se na nás kradmo podívají svým typickým pohledem bez jakékoli mimiky: Dál se oddávají lovu. Vidíme zde samé mladší medvědy a na druhém břehu dokonce i malé medvíďátka. Žadoní naléhavým hlasem o potravu. Matka v proudu dělá, co může, ale stále se jí nedaří nic ulovit.

Na vysokém břehu stanou naráz dva medvědi. Dívají se dolů našim směrem. Sotva je vyfotografujeme, všímáme se dalších medvědů proti i po proudu. Závěrky cvakají jedna přes druhou, Žeňa se jen spokojeně usmívá. Vidí, že si to užíváme, ale že se i umíme v přírodě chovat. Usazuje se na trouchnivý kmen na břehu a trpělivě čeká, až se dosyta nabažíme velmi nevšedního zážitku.

Tak jsme konečně tady, říkáme si jistě všichni v duchu. Nefotím. Dívám se a rozjímám. Kolik vody uplynulo v řece Ozernaja od mé první myšlenky na Kamčatku, kolik příprav a vyřizování následovalo, kolik práce bylo nutno odvést, abych našetřil na letenku a pobyt! A teď jsme skutečně tady! Stálo to za to…

Foto a text: Štěpán Mikulka (děkuji Peterovi i Vladimírovi)